Konečně jsem si přečetl od Camuse jeho nejznámějšího Cizince (zvlášť, když už jsem tu o něm psal). Rád čtu první český překlady, tenhle od Svatopluka Kadlece je z roku 1947.
Když mi umřel táta, četl jsem Hostovského román Cizinec hledá byt (o tom jsem taky psal). Ten vyšel taky v roce 1947, tak jsem byl zvědavej, co budou mít ty dva cizinci společnýho. Otevřel jsem na první stránce:
Dnes mi umřela maminka. Nebo možná již včera, nevím.
Četl jsem hltavě dál deník toho člověka, od smrti jeho matky až po vraždu Araba, za níž dostal doživotí. První část knihy mi přišla symboličtější, uvěřitelnější a vlastně jsem na předstíranym nezájmu sledoval hrdinovo vyrovnávání se s krutou realitou. Tak často bylo z jeho duševních úst slyšet, že je mu to či ono jedno, až jsem uvěřil, že ho netrápí jen absurdita života. Tu chce potom autor postihnout v popisu posledních dnů odsouzence na smrt, ale to už jsem mu nějak míň věřil. I když výstižně prohlásil, že vlastně všichni jsme odsouzenci na smrt a jako ten pravomocně odsouzený jménem Francouzské republiky nevíme dne ani hodiny, jen tomu druhýmu přijde ta smrt víc za rohem.
Přestože si mě podmanila první část knihy, citovat budu z tý druhý, protože v ní je shrnuto pro moji současnou situaci asi nejdůležitější poselství:
Na začátku mé vazby bylo nicméně nejkrutější to, že mě napadaly myšlenky svobodného člověka. Tak mě na příklad popadla touha být na pláži a sestupovat k moři. Když jsem si v duchu představoval šum prvních vln pod chodidly nohou, ponoření těla do vody a ulehčení, které jsem při tom okoušíval, najednou jsem cítil, jak jsou zdi mého vězení těsné. Ale to trvalo jenom několik málo měsíců. Potom jsem měl již jenom myšlenky vězně. Čekal jsem na každodenní procházku, kterou jsem konal po vězeňském dvoře, nebo na návštěvu svého advokáta. Zbývající čas jsem si také velmi dobře rozdělil. Tehdy mě často napadlo, že všechno je pouze otázkou času. Kdybych měl žít v kmenu suchého stromu a neměl na práci nic jiného než hledět na kousek modrého nebe nad mou hlavou, časem bych si myslím také zvykl. Čekal bych na tah ptáků nebo na let mračen, jako jsem tady čekal na nezvyklé vázanky svého advokáta a jako bych venku, svoboden, trpělivě vyčkával soboty, abych mohl sevřít Mariino tělo. Ale já jsem, prosím, nebyl v žádném suchém stromě. Na světě jsou jistě nešťastnější lidé než já. To byla ostatně myšlenka nebožky maminky. Často říkávala, že se nakonec zvykne všemu.
Mám taky často podobný myšlenky. Čekám na zvonek, abych šel do práce, pak čekám na různý návštěvy v kanceláři (co si zase na mě připraví?), jinak mám velmi pečlivě rozdělenej čas. Naštěstí nemusím na svoji Marii čekat do soboty, ale někdy se trápíme jako vězni spolu, protože než večer najdeme společný souhvězdí, už tlučou večerku a zatáhnout a spát. Čučet do nebe můžete až zase zítra, nebo spíš v sobotu, ale i ta je někdy pracovní, někdy studijní… A tak mě drží nad vodou myšlenky na moře. Moře je pro mě symbol svobody, ale samozřejmě k němu musím dostopovat, jinak je to, jako kdybych si koupil mušli, přikládal ji k uchu a olizoval k tomu špalek soli jako jelen. Touha být na pláži je u mě doplněná touhou se na tu pláž dokodrcat neznámo kdy, neznámo s kým (s Věruškou samozřejmě na sedadle spolupasažéra) a vlastně i neznámo na jakou pláž. Už aby to bylo!
Když mi umřel táta, četl jsem Hostovského román Cizinec hledá byt (o tom jsem taky psal). Ten vyšel taky v roce 1947, tak jsem byl zvědavej, co budou mít ty dva cizinci společnýho. Otevřel jsem na první stránce:
Dnes mi umřela maminka. Nebo možná již včera, nevím.
Četl jsem hltavě dál deník toho člověka, od smrti jeho matky až po vraždu Araba, za níž dostal doživotí. První část knihy mi přišla symboličtější, uvěřitelnější a vlastně jsem na předstíranym nezájmu sledoval hrdinovo vyrovnávání se s krutou realitou. Tak často bylo z jeho duševních úst slyšet, že je mu to či ono jedno, až jsem uvěřil, že ho netrápí jen absurdita života. Tu chce potom autor postihnout v popisu posledních dnů odsouzence na smrt, ale to už jsem mu nějak míň věřil. I když výstižně prohlásil, že vlastně všichni jsme odsouzenci na smrt a jako ten pravomocně odsouzený jménem Francouzské republiky nevíme dne ani hodiny, jen tomu druhýmu přijde ta smrt víc za rohem.
Přestože si mě podmanila první část knihy, citovat budu z tý druhý, protože v ní je shrnuto pro moji současnou situaci asi nejdůležitější poselství:
Na začátku mé vazby bylo nicméně nejkrutější to, že mě napadaly myšlenky svobodného člověka. Tak mě na příklad popadla touha být na pláži a sestupovat k moři. Když jsem si v duchu představoval šum prvních vln pod chodidly nohou, ponoření těla do vody a ulehčení, které jsem při tom okoušíval, najednou jsem cítil, jak jsou zdi mého vězení těsné. Ale to trvalo jenom několik málo měsíců. Potom jsem měl již jenom myšlenky vězně. Čekal jsem na každodenní procházku, kterou jsem konal po vězeňském dvoře, nebo na návštěvu svého advokáta. Zbývající čas jsem si také velmi dobře rozdělil. Tehdy mě často napadlo, že všechno je pouze otázkou času. Kdybych měl žít v kmenu suchého stromu a neměl na práci nic jiného než hledět na kousek modrého nebe nad mou hlavou, časem bych si myslím také zvykl. Čekal bych na tah ptáků nebo na let mračen, jako jsem tady čekal na nezvyklé vázanky svého advokáta a jako bych venku, svoboden, trpělivě vyčkával soboty, abych mohl sevřít Mariino tělo. Ale já jsem, prosím, nebyl v žádném suchém stromě. Na světě jsou jistě nešťastnější lidé než já. To byla ostatně myšlenka nebožky maminky. Často říkávala, že se nakonec zvykne všemu.
Mám taky často podobný myšlenky. Čekám na zvonek, abych šel do práce, pak čekám na různý návštěvy v kanceláři (co si zase na mě připraví?), jinak mám velmi pečlivě rozdělenej čas. Naštěstí nemusím na svoji Marii čekat do soboty, ale někdy se trápíme jako vězni spolu, protože než večer najdeme společný souhvězdí, už tlučou večerku a zatáhnout a spát. Čučet do nebe můžete až zase zítra, nebo spíš v sobotu, ale i ta je někdy pracovní, někdy studijní… A tak mě drží nad vodou myšlenky na moře. Moře je pro mě symbol svobody, ale samozřejmě k němu musím dostopovat, jinak je to, jako kdybych si koupil mušli, přikládal ji k uchu a olizoval k tomu špalek soli jako jelen. Touha být na pláži je u mě doplněná touhou se na tu pláž dokodrcat neznámo kdy, neznámo s kým (s Věruškou samozřejmě na sedadle spolupasažéra) a vlastně i neznámo na jakou pláž. Už aby to bylo!
Žádné komentáře:
Okomentovat