Pocta Karlu Hynku Máchovi

Jako vždycky cestou z Petřína
skočil jsem se mrknout na Máchu
– na hlavě měl flašku od vína,
v levé ruce puget tabáku
a láhev rumu místo kalamáře.
Nejsem už mrštný jako zamlada,
tak jsem jen ztěžka v potu tváře
básníku Máje vlezl na záda,
abych ho zbavil jeho atributů.
Působil jsem snad těžkopádně,
o to však víc jsem zažil rmutu,
když nenašel jsem ani kapku na dně.

204/807

Převrácená mapa Čech

kliknutím na obrázek otevřeš mapu v původní velikosti

Dnes jsem si koupil Epochu speciál s 50 největšími záhadami českých dějin. Nejsem záhadolog, ale chtěl jsem si občerstvit senzační (ať jakkoli chtivý) pohled na naše dějiny a zase se dozvědět pár novinek. Hned ta první mě donutila po strašně dlouhé době obnovit svou wikiaktivitu a posunout wikipedii zase o krůček blíže dvoumilionové hranici (1,938,530) s heslem Klaudyán map of Bohemia a Mikuláš Klaudyán. Faksimile téhle mapy mi visela drahná léta v mém příbytečku u babičky, a tak jsem si ji často prohlížel a hledal různá města a hrady, což při opačné orientaci mapy byla celkem zábava, a prohlížel si erby významných českých rodů. Ve škole jsem vždycky zmínil, že vůz tažený dvěma spřeženími do opačných stran symbolizuje nesvornost českého náboženského života. A až dnes jsem se v Epoše dopídil, že mezi erby rodů jsou úplně dole i znaky tří královských měst. Kromě Prahy a Hory Kutné je to i Žatec. Už se tam těším na Odvrácenou stranu měsíce.

...

Z Jizvy

Nad nastudováním této hry o 50. letech a jejích charakterech už nepřemýšlím – hledám už totiž vhodné herce a herečky. Včera jsem si ovšem pořídil Josefa Topola a Ludvíka Kunderu, tak jsem zvědav, jestli je na obzoru ještě nějaká konkurence. V dalším výtažku ze hry slovesnkého autora Petera Karvaše přináším vhled do vztahu rozhlasového reportéra a dcery uznávaného vědce (a matky Magdy).

Gitka: Proč neděláš něco, při čem bych ti držela palec? To bych ale musela vědět, co vlastně chceš dělat.
Oto: Ta nuda, děvče, všechno vědět. Život se nedá objednat podle jídelního lístku.
…
Gitka: Oto… Copak nikdy nedostaneš rozum…?! Proč mě trápíš?
Oto: Mám kolem tebe poletovat jako každej? Měla bys mě za chvíli plný zuby.
Gitka: Mám tě plný zuby! Mám! Proč jsi sem chodil? Nechci tě ani vidět!
…
Oto: Čeho se bojíš? Vždyť otec o nás všechno ví…
Gitka: Co ví? Sama nic nevím… A tak hrozně bych chtěla, aby to bylo, jak si to naši představují…
Oto (pomalu): A co si představují? Že mě máš… ráda?
Gitka: Až bůh chrání, jako blázen, navždycky… A ty mě zrovna tak.
Oto: A je to jinak – Gitko?

O tři roky později:

Magda: Všechno pochopit znamená všechno odpustit.
Gitka: Houbec! Všechno odpustit znamená pochopit jenom půlku. Tu pro blbečky.
Magda (vzrušeně): Gitko, nemáš právo – –
Gitka: A to je zas fakt. Jak je řeč o právu, jsem němá jako hrob.
Magda: Já to tak nemyslela. –
Gitka: Jen to tak mysli. Klidně. Vzala sis Otu, tak buď zticha. Shořela jsi jak papír! Ze všech tvých snů zbylo jen dvacet nůžtiček na manikýru…

...

Noha sv. Jana Křtitele

Že žil svatý Jan Křtitel v osamění a živil se jen sušenými kobylkami a lesním medem, je známo, ovšem jak to bylo s jeho pedikúrou, jsem se dozvěděl až z obrazu Paolo di Giovanni da Visso (15. století) v Národní galerii v Praze. Z návštěvy mám více poznatků a rád vás s nimi postupně seznámím.

...

Svůdný Lope

Svůdná Fenisa v překladu Lumíra Čivrného je zase něco, po čem jsem dlouho toužil. Navenek má sice už pověst divadla historických kusů a ta pověst se stává leckomu nepříjemnou, a tak si v nich jistě zaslouží přestávku, ovšem do budoucna bych se téhle hry rozhodně nevzdával.

Na začátku se válí Albino na pláži a líbá stopy svůdné Fenisy, která ho nechce. A sluha Camilo k němu dí:

Že trýzeň hledá a že ji též mívá
ten, jehož lásku probudila dáma,
taková věc se stává odjakživa.
Však takovou milovat, jež je známá
tím, že je všech a přitom ničí
– byť nepopírám, že je krása sama –
to mám za hloupost, která zrovna křičí.
Žena má být j-e-d-n-o-m-u zdrojem muky,
ne jako zde, mít mužských celé pluky.
Vždyť by jich míň stačilo na armádu,
s níž Alexandr půlku světa zničil.
U ní je galán vpředu, galán vzadu,
jednoho pouští, druhého zas poutá,
pěších má roty, jezdců kavalkádu.
Jiná by hanbou nevylezla z kouta;
i k němé tváři smíš být méně strohý:
slepiček je jen kopa na kohouta
a jestli daněk prokazuje vlohy
žít jediný mezi sto samičkami,
ušetřme jej narážek na parohy.
Albano, střez se takovéto dámy,
a kapsu na klíč! Kdo ji odemyká,
ten jak by tančil na kraji lví jámy.

...

Vyslechnutý rozhovor

Hospodský: S Karlem to tu včera seklo. Nikdo si toho nevšim a ten host, co si k němu přised, vypil dvě piva, než mě upozornil, že je tuhej. Pak si dal ještě třetí.
Host: To je smutný, že to s nim seklo zrovna tady.
Hospodský: A kde jinde by to s ním mohlo seknout, vždyť tady byl od rána do večera. V tramvaji?
Host: Máš pravdu. Minulej tejden to s někým seklo na Žižkově, ten hospodskej nechal hospodu vyklidit, přijeli policajti a pohřebáci. No ty vole a von už pak nevotevřel, debil.

...

Štestí

Musím s pravdou ven. Chybí mi divadlo. A tak jsem se vybavil několika texty a čtu je teď dohromady a na přeskáčku. Občas tu z nich zase něco utrousím, ale protože se dnes potřebuju vyspat, začnu jen krátkou replikou z Jizvy slovenského dramatika Petera Karvaše, která je úžasná a jednou by se mi líbila v provedení Navenku.

MAGDA: Prostě... jsi šťastný...(?)

STANISLAV: Kdyby se to dalo měřit jako teplota nebo puls... Nevzpomínám si ale momentálně na nic, proč bych měl být nešťastný.

...

† Michelangelo Antonioni

Že ještě ten den, kdy umřel Bergman, vydechne naposledy i druhá největší postava staré dobré kinematografie, vyrazilo dech leckomu, i Věrce, která mi to volala. Hned jsem se podíval, jestli ještě vůbec žije Andrzej Wajda, který už má také osmdesátku za sebou. Žije a snad si to nerozmyslí. Od Wajdy jsem viděl filmů celou sadu, kdežto od Antonioniho jen jeden, ale přesto ve mně zanechal trvalou stopu. Když se řekne Zvětšenina, dodnes mám před sebou výkon Davida Hemmingse a jeho zvětšováku. A jedno moudro od Antonioniho nakonec:

„Muž vědy skáče na Měsíci a přesto pořád žijeme v morálním systému, který platil již za Homéra.“

...

Goebbelsův pokus

Ani nevím, jestli dokument, odvysílaný pod tímto názvem na Čt2, stojí za to pro někoho jiného než pro historika. Nemyslím tím, že by byl špatně natočený nebo sestříhaný, na rozdíl od jiných dokumentů byl mnohem autentičtější tím, že ho provázel pouze text Goebbelsova deníku (v originále čtený mým oblíbeným Kennethem Branaghem)... ale především první díl vyvolával pocit, že život mistra propagandy byl jedna velká nuda. U experta na fanatické projevy až překvapí, jak suše psal svůj deník. I když „...dnes jsem jí líbal na ňadra; porada se šéfem...“ bylo celkem vtipné místo. Nějak mi ten deníkový text nesedl dohromady s tím obrazem. Daleko zajímavější by jistě bylo podívat se třeba na pořádný extrakt z řeči ve Sportovním paláci (ta minutka vsazená do tohoto dokumentu mě úplně namlsala) a pak si v klidu přečíst nezkrácený deník. Obrázek tohoto muže by byl jistě plnější a šťavnatější i bez dlouhých záběrů na jeho spálené tělo.

...

† Ingmar Bergman

Dnes ráno mi Renča napsala, že umřel Ingmar Bergman. Hned jsem si vzpomněl na Fanny a Alexandra, což byla první hra, v níž jsem viděl Káču, na jejíž posteli s jejím laskavým svolením ode dneška v Praze spím. Už jsem tu jednou vzpomněl Alexandrova slova za rakví, a dneska jsem si připomněl, jak strýček Carl o Vánocích sfouknul dětem svíčky na svícnu prdem z holé zadnice.

„Naše rodina byli lidé dobré vůle s katastrofálním dědictvím přemrštěných požadavků, špatného svědomí a pocitu viny,“ dočetl jsem se dnes v antikvariátu. Jaká mistrovská díla mohou vzniknout z dobré vůle v kombinaci s pocitem viny! Jdu za Bergmana zapálit svíci... a asi ji radši nechám v klidu dohořet.

...

Dobrou noc

Dlouho už jsem neviděl seriál Simpsonovi a Futuramu ještě ani jednou. O to víc mě překvapilo, že jsem napsal tenhle článek do Lidových novin. A tak jsem si po jeho přečtení aspoň pustil úplně první dvouminutovou epizodu, kde se objevily tehdy ještě trošku neuhlazené postavičky Homera, Marge, Barta, Lízy a Maggie. A protože mám nespavou neteř a ještě nespavějšího synovce, od srdce jsem se zasmál.

...

Černá růže

Jeden slovenský kamarád shání černou růži. Pomohl mi jednou v podobné situaci s překladem do maďarštiny, tak jsem mu slíbil, že se optám. Nevíte někdo o něčem takovém? Zatím jsem se dočetl, co už jsem věděl o tulipánech, že čistě černá je nedosažitelná, ale ona by samozřejmě stačila i skoro černá, načernalá či temně červená. Pro černý tulipán bych pálil do Haarlemu, ale pro černou růži fakt nevím.

...

V Zátiší aneb Emil čili o převýchově

Ten kousek slepé ulice se jmenoval Zátiší, ale teď tady ticho rozhodně nebylo! Zasloužilo se o to asi deset chlapců různého věku, kteří zde boxovali.

Tak začíná Chata v jezerní kotlině Jaroslava Foglara, jehož 100. výročí narození jsem zde před pár týdny vzpomenul. V zátiší Foglarova života a tvorby to letos také pořádně zaševelilo. Chlapci různého věku si přihodili polínko do ohně a byli dokonce tací, co označili Foglarovy hrdiny za obdobu ideálu Hitlerjugend, jeho knihy za sektářsky nebezpečné a Rychlé šípy za agenty kominterny. Pravda je ta, že v hrdinech dětských knih a vlastně i pohádek můžeme hledat paralely k čemukoli, ale většinou to slouží jen a jen k zviditelnění autora těchto paralel, o autorech příběhů pro děti to neřekne dle mého názoru nic zásadního, ač se to tak tváří. Mohu s klidem prohlásit, že Emil a detektivové byli předobrazem pozdějších gestapáckých slídilů, že Edudant a Francimor byli agenti sionistického hnutí, Tajemství proutěného košíku bylo vlastně tajemstvím normalizace a Přátelé Zeleného údolí byli ekofašisti, a budu se pak možná cítit jako psychoanalytický mág a borec, ovšem o Erichu Kästnerovi či Karlu Poláčkovi se nic nového nedozvíte.

„Nehádejte se, neperte se, radši si rovnou vyškrabte oči,“ chlácholila je babička. A byl pokoj.

...

Viktor čistič

Přesto nebo možná proto, že se letos chystám změnit povolání, moc se mi líbila jedna odpověď bývalého předsedy českého PEN klubu Jiřího Stránského v rozhovoru s Renatou Kalenskou (převážně o komunismu) a dal bych si ji klidně zarámovat nad stůl v kabinetě jako své kantorské krédo (přesto nebo možná právě proto, že jsem generaci mých studentů blíže než generaci rytíře ze Stránky a Greifenfelsu).

Tuhle generaci strašně chválím. Ať už jsou jakkoli zblblí mobily a internetem, mají šílenou češtinu a blíží se vyjadřovacím schopnostem goril, tak přesto přese všechno je tohle ta generace, která to tady bude všechno teprve čistit. Tak proč bych se nesnažil ji trošku vyučit?

A s tím čištěním je dobrý začít u sebe.

...