Letop8čet

Dneska byl krásnej fejeton Martina Komárka v Mladý frontě o osmičkových výročích. Když ho srovnám s tím v Lidovkách od Ludvíka Vaculíka, kterýmu tak trochu dochází literární dech, je to závan svěžího vzduchu. Stojí to za přečtení.

„Každý má nějaké osobní kouzlo, zaříkávadlo, všichni hledáme jako v té reklamě svá šťastná čísla. Měl jsem přítele, který, kdykoliv si dal mikinu s obrázkem Barta Simpsona naruby, sbalil novou dívku. Poslední dobou chodí v mikině naruby pořád,“ stojí na začátku jako úvod k tomu, že se od roku 1968 nestalo v letech s osmičkou na konci vůbec nic zvláštního… A závěr?

Onen přítel, který nosí mikiny naruby a pořád věří svému kouzlu, říká: „No dobře, žádnou jsem sice dneska nesbalil, ale určitě jsem potkal krasavici, která se do mě zamilovala. Jen se to bála říct. Však ono se to v budoucnosti okotí!“ Co se takhle může okotit nám? Při typickém českém štěstí jediná věc: Návrat komunistů k výkonné moci v krajských vládách.

Jiřík krásně upozornil, jak že se taky může uvažovat o třetí příčce Stalina v ruskym hlasování o národních hrdinech. Na druhym místě skončil Čechům poměrně neznámý premiér Stolypin, kterej měl začátkem století s komunistama a podobnejma živlama těžkej konflikt a na tři tisíce jich nechal pochytat a odsoudit k smrti. Oprátce se tehdy říkalo Stolypinova kravata. Tak snad jen ten Alexandr Něvský jako symbol ruského nacionalismu je docela v pohodě. Kdybych volil já, bylo by pořadí následovný: 1. Čurila Plenkovič 2. Mrazík a 3. Odvážná školačka.

Krize, ananasy a baletka pro instalatéry

Dneska nás ráno z Velichovek odvezl starosta. Říkal, že v okolí lázní vznikly tři velký golfový areály a že neví, co s tím budou teď v krizi dělat. V tý souvilosti mě pak zaujal rozhovor v Mladý frontě se sociologem Ivo Možným. Nedávno z jeho knížky dělala Věruška rešerši, tak jsem koukal, že tam nečtou jen samý nudný patrony. Je to takový milý poselství pro rok, kdy nás čeká krize. Pár tezí, které mě zaujaly:

Vždyť i ten chudý český penzista si občas koupí ananas.

Když se dívám na svá vnoučata, která se rozmýšlejí, jestli mají jet na semestr do Španělska, či do Irska, říkám si: Tahle lehkost bytí vás, miláčkové, moc neotuží! Ještě uvidíme, s čím se má vnoučata budou muset jednou potýkat. Života je v nich na rozdávání.

V Holandsku jsem slyšel: Chudoba není problém chudých, jejich problémem je přežít. Je to problém bohatých. Ti to buď pochopí, nebo přijde nějaký Lenin s jednoduchým řešením.

…lidé jsou jako olivy: teprve drceni vydávají ze sebe to nejlepší. Tož, jak jsem za ten svůj dlouhý život viděl, jak u koho: někteří se také pokřiví. Kteří jsou kteří byla vždycky báječná podívaná. Jedna z věcí, co jsme se za těch dvacet let nenaučili, je umění usmívat se na sebe. Budeme k tomu mít příležitost.

V Hradci Králové jsme byli v Galerii moderního umění. Jsou to čtyři patra, čím výš, tím abstraktnějš, až nahoře je z potrubí, kohoutů a měděných kolínek slepená baletka. Úplně nejvejš pak byla malá vyhlídka. Věrušku zaujal František Muzika, mě nezklamal Emil Filla a hlavně Josef Čapek. 

Rukopis královedvorský

Dnes jsme jeli do Dvora Králové. Náš řidič se trochu divil: „A co budete dělat ve Dvoře? Vždyť tam nic není!“ Za chvíli jsme to pochopili, řidič byl rodák z Miletína, a tak nemohl na sousedním městečku najít nic, co by stálo za zmínku. Ujistili jsme ho, že jsme byli včera v Miletíně, a že je to moc pěkné místo, a tak uznal, že královedvorská zoologická je nejlepší široko daleko.

Cestou nám přeběhlo přes cestu za těch pár dní už asi páté stádce srnek. Včera nám jeden řidič, co si musel ze zadního sedadla sundat flintu a kamizolu, abysme se tam vešli, prozradil, že srnky to budou mít perný ještě tři dny, protože se přemnožily a myslivci musí splnit plán pro rok 2008. Pak se začnou střílet až zase v červnu. Posteskl jsem si, že by to měly srny vědět, že je jejich osud závislej na ročních plánech. „Těm je jedno, jestli je zastřelíš v zimě nebo v létě,“ uzemnil mě Robátko.

Zvířátka v zoologický se mají daleko líp než srny z okolních hvozdů. V zimě si hnijou většinou krásně v teple, na mráz vylezou jen tak, aby návštěvníci nepožadovali zpátky vstupný. Mají velký výběhy, což jako bejvalej zarytej odpůrce zoologickejch, umím ocenit. A teď o svátcích je ani neočumuje tolik dvounoháčů s krabičkama na krku. Věruška ujíždí na želvách, a tak jsme nejvíc času strávili ve vodním pavilonu, kde bylo i teplo, takže jsem za slonama a nosorožcema nijak zvlášť nepospíchal ani já.

Cestou jsme mezi stanicí Žíreč a Kuks viděli onu křížovou cestu, která byla instalovaná teprve ted v říjnu a nad níž držel patronát letos zemřelý Vladimír Preclík, jemuž jsem postavil neerodující pomník. I z vlaku to vypadá pěkně a navzdory všem konzervantům toho starého snad i náš věk bude jednou hrdý na svoje umělecký počiny. 

Miletíne, pěkný Miletíne!

Chtěl jsem Věrušce koupit pod stromeček takový ty karty na věštění, protože to má ráda a protože nám je tak hezky vyložila její babička. Sám věštění nemám rád a vysmívám se mu. Štěpán by mi určitě připomněl tu dětskou karbanickou průpovídku: Teď jsi naštval boha karet! Tak abych si to u něj zas tolik nerozházel, přijde mi tarot jako přirozenější koření života než astrologie a numerologie. Aspoň se totiž netváří kdovíjak vědecky. Kamarádka se mi nedávno svěřila s tím, že se musí před narozením dítěte zajít poradit s numeroložkou, aby špatným jménem nezpůsobila bědnej osud. Chudáku děťátko, mohl jsi být Petřík nebo Kuba, ale budeš Xaver, protože X + 4 = blahobyt, bazén a pěkný auto. Zlatý hole, meče a poháry!

Dneska jsme vyrazili hned po snídani stopem do Miletína. Byl větší mráz než včera, a tak nám zákonitě nic nechtělo zastavit a došli jsme pěšky až do sousední vesnice. Odtud nás jeden hodnej pán těch 15 zbývajících kilometrů hodil, ale cestou jsme nepotkali jediný auto. To nevěštilo nic dobrýho, ani karet nebylo třeba. Miletín je krásnej, ale na výlet v -5 stupních to není. Zámecká zahrada byla zavřená, a tak jsme si po prohlídce náměstí a kostela už jen odskočili k rodnýmu domku Karla Jaromíra Erbena, pod zbrusu novou střechou mráz mu v okna dul, že ani nebylo uvnitř nic vidět, a tak jsme si aspoň přeříkávali úryvky z Kytice. Cestou zpátky jsme ale měli štěstí a Věruška stihla i celkovou masáž. Jen se doteďka nemůže zbavit pocitu, že je naložená v parafínu. A tarot nedostane, protože brrr, jak že je to v tom Štědrym dnu? Kouknou se holky do vysekanejch děr v ledu a všechno se vyplní.

Toč se a vrč, můj kolovrátku!

všeckoť ve světě jen na obrátku,

a život lidský jako sen! 

Však lépe v mylné naději sníti,

před sebou čirou temnotu,

nežli budoucnost odhaliti,

strašlivou poznati jistotu!

Nové názvy navržené botanikům

Lada vyhrála plyšovýho candáta a je tu další soutěž. Tentokrát o puget lučního kvítí. Ovšem protože jste moc chytří, udělal jsem ji dost složitou. Přesto poprosím případného výherce (a stejně tak Ladu s candátem), abyste mi posečkali do jara.

STMÍVÁK
KMENONOCDRON
NECEDRAVKA
MARSKOUŘ
DRUHOSLÁMKA
SVALYKUL
MAMDUJ
JEDUŇ HRABĚČKA
VEČERLÍB HODINATÝ
NEBOLIMNÍK STŘIŽENSKÝ
NEBOKRÁDEŽ KOČKATRÁ
PIČICE ZAVÁZKA

Vánoční Kuks

Dneska jsme po perličkové koupeli a masáži horkými kameny vyrazili na svůj první výlet. Rozhodli jsme se pro cestování autostopem, a to přesto, že teplota klesla pod nulu. Na Kuksu jsme byli za čtvrt hodiny i s přestupem, zpátky za půl.

Hospital nás překvapil svým zbědovalým stavem hraničícím se zchátralostí. Ovšem Braun nezklamal. Sochy v té prázdnotě (kdo by taky v mrazu prolejzal zámecký zahrady) měly duši! A když na nás na nádvoří vyskočila huňatá kočka s chromou nohou, začali jsme se bát, že nás odněkud překvapí Mrakomor.

V místním hostinci hned pod kaskádovým schodištěm musíme pochválit obsluhu – pána jak vystřiženýho z vtipu od Urbana.

Chtěl jsem fotit se stativem, ale za prvý moc mrzlo, takže by mi po pár Neřestech upadly prsty, a za druhý jsem zjistil, že k němu ani neumím foťák přišroubovat a mráz není nejlepší laboratorní prostředí na pokusy. A tak přináším jen pár snímků holou rukou (zprvu byla roztřesená, pak zmrzlá). Po kaskádě sice neteklo víno jako za hraběte Šporka, ale zato tam krásně zamrzla voda. Zajímavý je taky položit vedle sebe ctnost Moudrost a neřest Smilstvo, které mají obě za atribut zrcadýlko, takže od sebe možná nemají tak daleko. Ale abych si tímhle rouháním nezasloužil žalostnou smrt (její anděl je rovněž na jednom ze snímků), přikládám i Cudnost a dnes večer si dám taky hadr na hlavu, aby mě Věruška neznásilnila. Budeme jen jako ty dvě hrdličky.

Beránek Boží

29. prosince před 120 lety se narodil Pepíček Beran, který kaplanil nedaleko Kadaně v Chýši. Z kaplana to ovšem dotáhl až na pražského arcibiskupa a pak i na kardinála, kterej je pohřbenej v kryptě svatopetrskýho chrámu v Římě po boku papežů. Přestože to je jedna z největších osobností české historie 20. století, ví a mluví o něm málokdo. Jeho život byl prožit převážně ve vězeních (Terezín, Dachau a pak přes 20 let po komunistickejch karanténách). Co mě mrzí, je, že v Terezíně mají (aspoň když jsem pevnost navštívil naposledy) filmový dokumenty, v nichž dosud figurujou jako hlavní hrdinové (kromě Židů) jen komunisti, ale mladej člověk se už nedozví, že tam seděli taky Horáková, nebo Beran s Trochtou.

Včera o kardinálu Beranovi byl na dvojce hodinovej dokument. Do povědomí dnešních generací už se asi nikdy nedostane, ale přesto splacení tohohle dluhu stálo za to. A povedlo se. Sice hrané vsuvky dvakrát třikrát působili trochu trapně, ale jinak dokument vyzněl příjmeně a na nezlomný úsměv člověka, kterej přežil koncentrák a pak dvacet let „ochrany“ StB, nikdy nezapomenu. A Věrušce se to taky líbilo.

Nové názvy navržené zoologům

Christian Morgenstern navrhl přírodě nové názvy, jež do češtiny převedl Josef Hiršal. Přeložit to samozřejmě nejde, a tak třeba místo die Tagtigall, což je vlastně jen analogickou proměnou Nachtigalla, tedy slavíka, přináší Hiršal krásné návrhy jako vidamýžď, pampevlk či moudiloďka až po nepřekonatelnou sýdřeň koprsu či štikaď samici. Jediná kuklava byla oříškem nerozlousknutelným, protože pupavu jsem tenkrát neznal a že je kukla latinsky pupa jsem netušil už vůbec.

Dávno tomu, co jsme se s kamarádem Víťou jali seznam nových přírodopisných názvů rozšířit o svoje návrhy, a tak teď na dobu, kdy budu na zaslouženém pobytu v lázních, jsem si řekl, že by zase po nějakém čase nebyla špatná soutěž i pro normální lidi a nejen pro Brďu a pro Terezku.

Kdo tedy první uhádne všech dvanáct návrhů, který jsem dnes večer dal dohromady a který se týkají čistě fauny, získá plyšáka jednoho z následujících zvířátek:

ŽIHRYZA
CANBRÁT
SEDMÁK
LITINOT
SLZAKAN
HOTROKOŠ
SANĚR
SYSKLÍZEL
JEKONOPÍ
PROTILOPA
ČILOMOBIL
AKTLÍNA

Literární hádanka

S sebou na dovolenou si beru i jednu ne úplně uklidňující knihu, aby mi z těch relaxačních koupelí nehráblo. Je to takový přehrabování se ve vlastní duši jednoho spisovatele, kterej vyrůstal v Jižní Africe, psal ze začátku anglicky a taky svoji poslední větu, kterou napsal v předvečer svojí smrti a která zněla Nevím, co přinese zítřek, napsal v této řeči, ačkoli to nebyla řeč rodná. Narodil se ve stejné evropské metropoli, ve které o 47 let později zemřel. Moc toho za života nevydal, ale o dalších 47 let později byla vydána jeho roztříštěná prozaická pozůstalost a vzbudila ve světě velký ohlas zejména ve srovnání s jeho vrstevníkem Franzem Kafkou. Už jsem tu o něm na soběpisníku psal a dokonce jsem přeložil jednu jeho báseň z jeho rodného jazyka. A to jsem ještě nevěděl, že psal i anglicky! Vezmu si s sebou do Velichovek tedy i pár jeho znělek. A kdo uhádne, o jakého autora jde, věnuju mu překlad jedné z nich.

A abych nezapomněl aspoň na jeden citát z knihy, bude to hned desátý zápis:

Ani rozkoš, ani slávu, ani moc: svobodu, jedině svobodu.
Přejít od přeludů víry k přízrakům rozumu znamená pouze vyměnit celu. Zato umění nás osvobozuje jak od konvenčních a zastaralých idolů, tak od ušlechtilých idejí a sociálních problémů - což jsou rovněž idoly.

Šachová záhada podle Sherloka Holmese

Zítra jedu s Věruškou do lázní Velichovek, protože oba potřebujeme železo a tamní bláto a voda ho prý mají dost. Beru si s sebou kromě jiného šachovnici, ale to především proto, abych na ní hrál šachy od konce. Dostal jsem totiž knížku Šachové záhady arabských jezdců, jejíž autor je odbroníkem na tzv. retrográdní analýzu. Takže žádný bílý dá mat třetím tahem, ale jak táhl černý, než dostal mat, nebo kterou figuru vzal černý jezdec na b7... Na první pohled jsem si říkal, že je docela ptákovina ptát se na takový věci, ale pak jsem pohcopil, že mě to sice nenaučí hrát šachy, ale zato je to hra na logický dedukce a takový hry mě vždycky bavily.

Chci sem dneska přidat soutěž pro všechny, ale pro Brďu tu bude tedy jedna zvláštní od Raymonda Smullyana. Jestli, Brďo, odhalíš, jakej tah (myšleno tedy tah bílého a černého, který logicky hrál jako poslední a kupodivu králem:), předcházel téhle situaci, tak ti budu, až tě zase uvidím, říkat celý den velký padišáh z podbrdského sultanátu. Důležité upozornění: bílý má klasicky spodní stranu, tedy jeho pěšci jsou ve výchozí pozici! (nějak jsem nesehnal editor s popisky šachovnice)

Malá rada: Pokud vyloučíme nemožné, to, co zbývá, ať je to jakkoliv nepravděpodobné, je pravdou. Sherlock Holmes

Tleskač ve zkušebně

Když jsem zval Tleskače na kadaňskej Majáles, všiml jsem se, že 20. prosince hrajou v Žatci spolu s dalšíma asi osmi kapelama v klubu Hudební zkušebna. Nikdo z těch, co je v Žatci znám, o tom klubu nevěděl, a i na plakátech stál dodatek, že je to 50m nad poštou.

Loučili jsme se ten den s Bárou v hospodě U čápa, hráli jsme tam poprvý v životě Aktivity a ve finále jsme byli nejrychleji, hlavně proto, že Věruška bravurně pantomimicky předvedla Tarzana, jak se houpe na liáně.

Kluci z Tleskače mi napsali, že by měli vystoupit kolem 23h., a tak jsme se na ten čas s Raduš přesunuli do inzerované zkušebny, zaplatili vlezný a stihli ještě poslední písničku od malostranskejch Prohrála v kartách. Když jsem na baru objednával drinky, všiml jsem si řadící se kapely a trochu jsem se obával, jestli se na to malé podium vlezou.

Hudební zkušebna je jinak docela velkej prostor s bigbeatovou atmosférou, ale podium nevypadá, že by se na něj vešlo deset chlapů a jedna ženská. Samozřejmě, že se vešli a na tom malym prostoru si to užili víc než c Carnegie Hall a my všichni s nima. Energii, co jsem v předvánočním čase ztratil, jsem zase načerpal. Už se těším na plzeňskej majáles a týden na to na ten náš malej kadaňskej se Znouzí a snad i s Tleskačem.

Spaste Ježíška!

Tak jsem letos zaznamenal několik akcí, co se snažili zachránit Ježíška před invazí dědků s červenou čepicí. Donedávna jsem si myslel, že na tom Ježíšek není ještě tak špatně, aby se musel srovnávat s kosatkou jménem Willy či s vojínem Ryanem. Když už teče do bot i Spasiteli, tak to na tom světě asi není něco v pořádku.

Nepřidal jsem sice podpis pod nesmyslnou petici, která vyzývá veřejnost k odmítnutí Santa Clause, neboť se domnívám, že kdo chce, aby mu nosil dárky právě tenhle paňáca, ať je nosí nejen jemu, ale ať se pomstí i na jeho dětech a vnucích. Mně nosí dárky Ježíšek, i když každej rok trochu zlobím. A navíc nemám komín, tak by se ke mně nedostal ani černej Petr, natož ten vypasenec Santa.


Jako už tradičně, uvedlo divadlo Navenek na Hasištejně Rakovnickou hru vánoční (aneb Zabili nám psa). Tři pastýři se tam hádají s třemi králi, komu patří Ježíšek, až je z toho pěkná mela a musí zasáhnout síla shůry ozbrojená policejním megafonem. Sv. František by se asi divil, kam až dospěly postmoderní betlémské hry.

Česká Bohéma

Zítra je to 150. let od narození Giacoma Pucciniho. Stáli jsme před nedávnem s Věruškou ruku v rucce před jeho rodným domkem v Lucce. Tu trasu, co jsme pak jeli odtamtud do Pisy šel malý Kubík Puccinů pěšky jen proto, že chtěl s bráchou vidět Verdiho Aidu. A po ní se rozhodl, že bude psát opery. Dobře tak. Dobře nám tak!

Dneska dávali na dvojce jeho Bohému natočenou v roce 1959 pro šest let starou československou televizi. Jednoho z Rudolfových přátel hrál a zpíval Karel Kalaš, kterýho všichni znáte jako vysloužilého pěvce z Kulového blesku, který se tak krásně probudí mrtvý na ulici zabalenej do peřin. Poslouchal jsem tu operu přes strouhání piškotů do vánočního cukroví, a tak mi až po pěti minutách došlo, že je to nazpívaný česky (nikde v programu ani na internetu tuhle zásadní věc nezmínili!). Moc mě to potěšilo. A moji Mimi taky.