Moudrost dělená na polovinu

Ve snaze o vyvážení posledních témat jsem se včera s Věruškou učil na zkoušku ze sv. Augustina. Jeho spis Křesťanská vzdělanost je přeložen tak, že si člověk chvílemi myslí, že ho napsal současný myslitel. Pravda, v jedné chvíli jsem si uvědomil, že Augustin taky neuměl všechno stejně – třeba matematiku hodnotil filosoficky pěkně, ale počty mu moc nešly:

… nikdo nemůže způsobit, když se mu zachce, aby třikrát tři nebylo devět a aby tak nevznikl kvadrát, aby toto číslo děleno třemi nedalo tři, děleno šesti jeden a půl, a děleno dvěma aby nedalo nic (protože lichá čísla se nedají dělit na polovinu).

Nicméně řečníci a dialektici dostávají od Augustina řádnou lekci v obou slova smyslech.

Argumentační umění má největší význam v pronikání k jádru všech druhů problémů, které jsou v Písmu svatém, a v jejich řešení; jen je třeba dávat si pozor na zálibu ve sporech a na dětinský sklon předvádět se šálením protivníků. Existuje totiž mnoho takzvaných sofismat – jsou to falešná vyvozování závěrů, která obyčejně napodobují správné závěry do té míry, že ošálí nejen hlupáky, ale i chytré lidi, nedají-li si dobrý pozor. Tak jeden člověk předložil svému partnerovi výrok „co jsem já, nejsi ty“, a ten s ním souhlasil; zčásti to byla pravda, už proto, že jeden z těch dvou byl lstivý a druhý prostoduchý. Potom ten první dodal „a já jsem člověk“, a když jeho partner souhlasil i s tímhle, formuloval závěr „ty tedy člověk nejsi“. Tento druh úskočných závěrů Písmo zavrhuje – aspoň myslím – tam, kde říká: „Kdo v řeči užívá sofistiky, je v nenávisti.“ Mimochodem bývá jako sofistický označován i takový slovní projev, který není zrovna úskočný, ale snaží se být ornamentální za každou cenu a víc, než je důstojné.

Ten biblický citát jsem v Písmu opravdu našel (Sír 37,20) a celá okolní pasáž v českém ekumenickém překladu zní zajímavě:

19 Někdo je obratný muž, učitel mnohých, ale sám sobě je k ničemu.
20 Někdo mudruje jen o slovech, a je proto v nenávisti. Takový pak nemá vůbec co jíst,
21 Hospodin mu totiž nedal milost, takže postrádá jakoukoliv moudrost.
22 Někdo je moudrý jen ve svém vlastním zájmu, a plody jeho vědění mají účinek jen v jeho ústech.

Pokročilé stadium mykózy

Dnes tu toho od slíbeného sexu (hle. jak mi stoupla návštěvnost!) moc nepřidám, neboť jsem se zabýval tvorbou wikičlánku o Libočanech a jejich slavném pivu a z mých oblíbených Kosmonos mi od nějakého blázna došla vydražená knížka o M. Janu Husovi od Vácslava Flajšhanse z r. 1915 (při té příležitosti jsem si přečetl tuhle zajímavou Flajšhansovu teorii o Oldřichovi a Boženě).

Nicméně aspoň jedno varování:

Na dvou koncích stupnice společenské setkáváme se v našich krajinách s bílým tokem, jenž řádí právě tak mezi boháči jako mezi chudinou. – A vy, krásné dámy, které trávíte svůj život v zahálce a nečinnosti uprostřed všech výmyslů přepychu, které vdechujete tolik opojných vůní, které dráždíte svůj žaludek lahůdkami, horkými nebo ledovými nápoji, které zneužíváte všech dráždidel fysických a duševních, které spíte ve dne a žijete v noci, které své jemné údy provádíte toliko, abyste si zatančily na večerních plesích a zábavách, vy, krásné dámy našich salonů, vy zakoušíte vesměs následky tohoto strojeného a nepřirozeného života tím, že bílý tok vás zžírá, vysiluje a mimo to až běda zhoubně působí na tělo vašich dítek.
Vy pak nešťastná stvoření, která strádáte na smetišti bídy, která nemáte, čím byste přikryla nahotu svou, jichž strava jest nedostatečná a špatná, k nimž nezasáhne nikdy jasný paprsek sluneční do bytu, která koupete se ve špíně a dýcháte toliko vzduch, zkažený rozličnými škodlivými výpary, vy ženy, jichž rodidla nečistá mohou býti srovnána s chlévem Augiášovým, také vy zžírány jste bílým tokem, jenž ukracuje bídný život váš tak, že smrt hojné má žně v kolébkách neduživých dítek, jimž dáváte život.

A jak může dopadnout taková neléčená mykóza či kandidóza? Pohleďte sami:

Stará (oprášená) teorie o dětech po šedesátce

V několika následujících dnech a možná týdnech se tu asi tu a tam objeví článek s lechtivou tématikou, jelikož zdroj, z něhož hodlám čerpat prostě stojí za to, abych ho neodbyl jen jedním článkem.

Tím zdrojem je kniha Augusta Debaye, francouzského lékaře, jehož manuál o manželské hygieně se dočkal mezi lety 1848 až 1883 neuvěřitelných 172 vydání! 6. vydání českého překladu, které vlastním, je podle 186. vydání francouzského, a tak předpokládám, že je někdy z přelomu století. Honosí se tímto názvem:

Muž a žena v manželství.
Přírodopis a lékařské dějiny manželů v nejzvláštnějších podrobnostech. Nová teorie o určení pohlaví při plození, neschopnost, neplodnost, nedokonalosti částí pohlavních a prostředky proti tomu.
Zvláštní hygiena ženy těhotné a novorozeňátka.

Říkal jsem si, že půjde všehovšudy o šarlatánství a vyhrožování trestem nebes za masturbaci, ale překvapilo mě, jak střízlivě a mnohdy moderně je kniha v tomto ohledu psána a ve spojení s obrozenecky vzletným slohem je to opravdový skvost.

Začnu tím, co mě zarazilo. Samozřejmě, že jsem listoval a četl podle toho, jak atraktivní byly názvy kapitol a samozřejmě mě už z názvu celé knihy zajímalo, jak si tenkrát mysleli, že lze určit pohlaví dítěte. Než někdy příště budu citovat o tom možném ovlivnění pohlaví budoucího dítěte pomocí dusičnanů a uhlohydrátů, tady je věc, která mi nasadila na poměrně dlouhou chvíli brouka do hlavy:

Spojte starého samce s hodně mladou samicí, a vydá samé samičky. Jest totiž velice pravděpodobno, že mok semenný a vajíčka neobsahují dusíku v poměru takovém, jakého vymáhá oplození mužské.

Pousmál jsem se a vzpomněl si na jednoho člena rodiny, který si na stará kolena obstaral holčičku. No jo, ale to je náhoda. Vezměme třeba takového Gotta. No jo, dvě holky. Tak co tenhle, Menzel. Holčička. Kaplickému se přece narodilo, no jo, narodila holčička, když umřel. Bylo na čase sáhnout po odborném periodiku na toto téma, tedy po Blesku. Měl jsem v ruce ale jen jedno číslo a tam jsem na jiné starce s dětmi nenarazil, a tak je tu naléhavá výzva pro vás, čtenáře soběpisníku! Pomozte vědeckému výzkumu a vzpomeňte si na nějakého starce, co si s mladou babou pořídil chlapečka, ať spolu vymýtíme bludy 19. století!!!

Treperendy v Krásném Dvoře

Na tohle představení budeme všichni rádi vzpomínat, i když ho ukončil vichr z hor.

Chce se mi věřit, že to nebyla derniéra, ale kdyby náhodou ano, tak jí byla hodna.

Jak žít správně!

Iveta mi na lísteček napsala jméno svojí oblíbený zpěvačky. Zadal jsem ho do googlu. Tanita Tikaram. Je o pět let starší a všichni od ní znají tuhle písničku z roku 1988. Taky si píše soběpisník, takovej přehled písniček, který si pouští při vstávání, při práci, pro inspiraci. Poslední kapelkou, kterou poznala, jsou Naive New Beaters z Paříže a jejich klip stojí opravdu za to.

Šeptem

Mám rád mystiku spojenou s vínem, a tak se mi zalíbily verše perského derviše Fakhruddina Irákiho. Přeložil (a zrýmoval) jsem jich z angličtiny pár, které vyjadřují i moje (po)city.

Ať Tě znají nebo neznají,
všichni tvorové v každé době
buď veřejně anebo potají
klaní se, Pane, Tobě.
Láska k někomu jinému
je jako slaboulinký van
Tvého nebeského parfému:
skrz ni Jsi milován.

Prý nebudu vůbec ničím,
až v Tebe uvěřím.
Ale jen ten, kdo je ničím,
může být v Tobě vším.

Zdá se nám, že svět existuje,
a přitom je míň než snem,
smítkem prachu, které poletuje
vesmírem.
Až pochopíte celou jeho krásu,
která se skrývá v malosti
naplníte i ten svůj kousek času
věčností.

Budoucnost historií

Jak teď předěláváme doma jeden pokoj, ocitli jsem se v obležení. Spíme na posteli uprostřed místnosti obklopeni haldami knih bez ladu a skladu, a tak mi padne oko tu na Kašpara Léna mstitele – nikdy bych do Čapka-Choda neřekl tak pikantní používání češtiny –, tu na Knihu o kundě, na kterou padá určitě zrak i procházejícím řemeslníkům, protože je shodou okolností nejvíc na očích, tu na Lemovy Astronauty, psané v roce 1950, tedy v době, kdy byla u nás popravena Horáková – o tom jsem si vylil srdíčko na blogu KZK a dnes si nenechám ujít závěrečný díl Procesu H.

Vyprávěl jsem Věrušce o tatínkově vášni pro Astronauty, o tom, jak mě k jejímu přečtení donutil (stejně jako třeba k hraní na tahací harmoniku), o tom, jak si mě (na rozdíl od akordeonu) tahle knížka podmanila, o položení otázky (v mém pokusu o nekrolog), k níž mě inspirovala, a hned jsem z ní začal číst úryvky. Třeba tenhle:

Roku 2003 bylo ukončeno částečné přemístění vod Středozemního moře do nitra Sahary a gibraltarské hydroelektrárny poprvé napojily proudem severoafrickou síť. Mnoho let již uplynulo od pádu posledního kapitalistického státu. Těžký, bolestný a velký úsek spravedlivého přetváření světa se chýlil ke konci. Bída, hospodářský chaos a války se již nestavěly do cesty velkolepým plánům obyvatel země.

U nás vyšli Astronauti v roce 1956, to bylo tátovi 8 let a nedivím se, že se z něj ve spojení s dědečkovou výchovou stal komunista. A taky vím, že by dneska komunisty nevolil. A určitě by je nevolil ani Lem.

Až při listování Astronauty jsem narazil na tuhle zajímavou shodu náhod.


Tak vznikl Kosmokrator, obrovské meziplanetární letadlo, které mělo r. 2006 nastoupit na Mars. Ale známé nám důležité události změnily poslání letadla.

Stanislaw Lem zemřel právě r. 2006. Jen Bůh ví, na kterou planetu se přestěhovala jeho duše.

Vječňe na cesťe

Před barákem nám jeden pán prodává ovoce a zeleninu. Teď má výborný třešně. O pár metrů dál se nedávno usadili další obchodníci. Prodávají očtené knížky. Měli tam i knihu Jiřího Svobody Autostopem kolem světa: I. díl Evropa. Měl jsem ji půjčenou z lounský knihovny a udělala ze mě stopaře, kterej s tím sekne asi, až to sekne s ním. Jiří Svoboda svou poslední cestu vykonal před rokem, jeho tělo bylo nalezeno asi až pár měsíců po smrti v lesích u Pasova.

Letos se s Věruškou chystáme na Sicílii. Když jsem se začetl do Svobodových sicilských zážitků, uzrálo ve mně jedno (vlastně už druhý) rozhodnutí. Nejdřív ale úryvek:

Ráno sem dorazil do mňesta Katányja. Plánoval sem vobjet Sicíliji vykoupat se na ňekterý její pustý pláži s tmavomodrou vodou a pak to lodí prásknout do Řecka. Katányje mňe překvapila pěknym kamenym římskym dívadlem. Samozřejmňe že přírodnim. Na Sicíliji sou krásný večery.
Chtěl sem vyjet na tu pitomou Etnu ale prej pro ňejakej důvot zastavili dopravu. Možná že stáfkovali šoféří a údržbáří autobusů.
Votpoledne mňe doves jeden strejda do Syrakůs. Krásný starobylý rybářský mňestečko. Ochotňe mi fšechno ukázal nejdříf z vršku a pag z normální uliční pozičky. Senzační úský uličky zajímavý typy lidí. Tváře jakoby čekaly na náruživýho fotografa. Římskej amfiteátr dóm Dyjaninej chrám.
Druhej den sem to vzal střední Sicílijí. Je to Bohem vopušťenej kraj. Pastorální scenérije dobrá pro uklidňení mosku nemocnýho velkomňeckym ruchem. Ofce. Vyprahlý pastviny a jedno auto za hodinu. Na stop ďesňe pomalý.
Cestou sem nafštívil údolí chrámů poblíš Agridženta. Je tam několik řeckejch chrámů postavenejch vedle sebe. Požitek pro labužnika řecký architektůry. Stejňe tak sou krásný stafby u Marinely.
K jednomu poslednímu chrámu sem dorazil k večeru. Byla to krásná scenérije mňesíc horkej večer vokolní sedlácí se vraceli z volama a pluhama do svejch chalup sedřený prácí na polích. Hodil sem si baľoch do trávy vedle Dyjaninýho chrámu a začal sem se ubírat vosvětlovanej mňesíční září nahóru na blískej pahorek.
F pahorku byl vytesanej nádhernej řeckej amfiteátr. Jak na mňe svítil ten úplňek najednou sem si přectavil že na mňe boží vosvětlovač pustil nebeskej reflektór. Šel sem po kamenejch sedadlech na bezvadňe zachovalý jevišťe a uklonil sem se neviditelnýmu neslyšňe tleskajícímu obecenstvu. Dyš utichlo trochu sem se nadejch a podival se nahóru do toho mňesíce a přednes sem jim pěkňe vybroušenej monolók študenta z Mahenovýho Jánošíka. Akustyka byla výborná.
Obecenstvo jásalo. Musel sem vopakovat přidávat nastavovat. Římaní a starý Italové se tak seznámili z dílem českýho básnika.
Potom sem se vodlíčil zahodil sem pastýřskou hůl a sestoupil znova tam gde vystupoval ze tmy ten chrám tý bohyňe Dyjany.
Rozbalil sem si pytel a fklouznul sem do ňej.
Byla horká noc teplý ráno a normální další den.

Právje sem si f Antykvaryjáťe Jaroslava Fryče v Liberci vobjednal Mahenovýho Jánošíka.

Tatarská hádanka

Dlouho jsem sem nedával hádanku s nějakým méně známým portrétem všeobecně známé osobnosti. Tak tedy, co vyrostlo z tohohle hocha?

Poradím, že to byl básník a překlad jeho Tatarské písničky z poémy o jedné fontáně věnuju Věrušce:

Nebe nám dává důvod k breku
ve formě nejrůznějších běd:
blažený fakír, který viděl Mekku
na konci proplakaných let.

Blažený ten, koho smrt zastavila
na břehu řeky Dunaje
z tichých vod vznesla se krásná víla
a odnesla ho do ráje.

Nikdo však nebyl více oblažen,
nikoho neobdarovalo nebe
tak jako toho, který ze sta žen
v harému vybral si tebe!

Lenin je mrtev, ať žije Paroubek!

Tyhle řádky jsou ze sbírky Černí jezdci a další básně, kterou ještě v 19. věku napsal Stephen Crane. Třeba si je přečtete, než půjdete k volbám.

Kde se vzal tu se vzal jeden muž,
který řekl:
„Seřaďte mi všechny lidi na světě do řad.“
A vzápětí
se strhl hrozný povyk mezi lidmi
proti řazení do řad.
To vyvolalo hlasitý svár po celém světě,
Trvalo to věky;
a lidé prolévali krev
za to, aby nemuseli stát v řadě
a za to, aby se vzorně seřadili.
Nakonec ten muž zemřel, nešťasten.
A lidé zabředlí do své krvavé pře
se tu prostou věc nikdy nedozvěděli.

Náměstí Pozemského neklidu

Přesně před dvaceti lety vyfotilo a natočilo pár novinářů člověka, kterej zastavil kolonu čínskejch tanků na Náměstí Nebeskýho klidu den po nepokojích, při kterých se na tom samém náměstí shromáždilo milion Číňanů. Tenhle jeden člověk se stal slavnějším než ten milion, z nějž několik tisíc lidí bylo na místě zastřeleno nebo zraněno. Jeho osud je neznámej, ale vlastně jasnej. Jednou bude uprostřed toho náměstí hrob neznámého člověka s nákupem.

Jeff Rozšiřovač nebo spíš Šiřitel, tak by se asi dalo přeložit jméno Jeffa Widenera, autora snímku, kterej se nejvíc šířil po světě.

Snoubenci

Včera jsme se s Věruškou ve Snoubencích dočetli až k místu, kde Manzoni popisuje osudy Otce Kryštofa, františkána, jenž může Renzovi a Lucii pomoct v jejich trápení. Když byl Otec Kryštof mladý, jmenoval se Ludvík, šel takhle jednou po ulici a proti němu se šoural jeden šlechtic, „s kterým se sice nikdy neviděl, ale který ho strašně nenáviděl“. Člověk se zarazí, že už v 17. století existovala taková virtuální nenávist, ale Manzoni to záhy vysvětlí, že „jednou z předností tohoto světa je, že lidé mohou nenávidět a býti nenáviděni, aniž by se znali“. Ostatně Ludvík tomu šlechtici „splácel jeho nenávist stejně upřímně“.

Máme tu tedy dva lidi, co se nesnáší. Jdou proti sobě těsně při zdi. Podle obyčeje právo projít měl ten, kdo měl zeď po pravý straně (logičtější by bylo po levý, ale Manzoni to má určitě z dobovejch análů). To byl v tomto případě Ludvík, šlechtic se mu tedy měl vyhnout. Následuje úžasnej komiksovej rozhovor, kterej jsem si prostě nemohl nechat pro sebe.

„Z cesty!“
„Jděte vy z cesty, já mám právo jít rovně.“
„S lidmi vašeho druhu mám právo vždycky na své straně.“
„Ano, kdyby vaše zpupnost byla pro mne zákonem.“
…
„Drzoune! Zlomím tenhle meč, až ho potřísním tvou krví.“

V následující mele, který se zúčastní i doprovody obou výtečníků, jsou dva mrtví, pár raněnejch a několik utečenejch.

Nejsme v 17. století, a tak snad dneska odpoledne na divadle nebudou oběti na životech.

Tři fotografie

Libočany u Žatce - malbě je podobná díky špatnému rozlišení foťáku v mobilu, kterým jsem ji pořídil, a tak se na ni rád koukám.

Věruška - nerada se fotí a takhle to dopadá.

Františkánský klášter - nedávno osadili chmelnici a to si přímo říkalo o tenhle snímek.

Dědicům, vykonavatelům poslední vůle a právním zástupcům

John Masefield (originál přímo na wikipedii)

Nechci rakev, nechci rituály,
nechci, abyste slzy prolévali.
Spalte mě a tu hrstku popela
rozprašte do potoka nebo jezera,
anebo mě pošlete po větru dál;
a děkujte Bohu, že už si mě vzal.

A ještě začátek Vyznání (originál zde) který všechno vysvětluje:

Mám za to, že z mrtvého těla
nezmizí duše v království ticha,
ale že vystřelí jak rána z děla
nějaké těhulce doprostřed břicha.
V útlounkém tělíčku dítěte
si stará duše střihne repete.

Tak dle mého přesvědčení
má ruka, jež teď třímá pero,
zažila stokrát v hrobě tlení
toho, co červi nesežerou,
a Vaše oči, co to nyní čtou,
viděly možná Řeky před Trójou.