Pávi mezi paviány

Hrál jsem divadlo pro divochy… Tak nějak by se v mých memoárech mohla jmenovat kapitola o včerejší pohádce, kterou divadlo Navenek sehrálo pro přibližně stovku divadelní kulturou netknutých diváků. V rámci Muzejní noci romské kultury v Chomutově jsme se proměnili v televizní kulisu, jen mezi námi a diváky chyběla obrazovka.

Na začátku jsem ještě mluvil do mikrofonu a vypadalo to, že svým apelem na diváky zajistím klid pro následujících dvacet minut, které měla pohádka o chytrém cikánovi trvat.

Naše obavy, že nepřijdou diváci, byly plané. Náš strach, že diváci nepřijmou interaktivní dramatizaci, byly plané pohříchu. Děti komunikovaly od první věty, strkaly do nás, mluvily na nás, chtěly po nás peníze a spolu s dospělými nás důkladně přeřvaly. Nedali jsme se a zvýšili hlasitost nejprve na hladinu reklamních spotů a posléze jsme okolní řev přetínali výkřiky tonoucích. Bylo to jako když do klece s paviány pustíte tři pávy.

 Vyvrcholení přišlo v závěreční scéně, kdy má Kalo Dant, chudý cikán, který to dotáhne až na královského rádce, předat zájemcům o beztrestné okrádání příslušné povolení. Báli jsme se, že se nikdo nepřihlásí, a tak jsme měli v obecenstvu volavku, která se v případě nezájmu přihlásí a obdrží kartónovou desku s glejtem, jenž majitele opravňuje k drobné zlodějině. Nejen, že zájem byl, ale děti se o třímetrový kartón brutálně popraly a roztrhaly ho na malé kousky.

Hra skončila ve všeobecné vřavě, v níž šlo zaslechnout i nějaký ten aplaus a výbuch smíchu, který jsme jako herci v zákulisí nedokázali potlačit a přivezli jsme si ho až do Kadaně.

Byl to neuvěřitelný zážitek!

Nácíček a Kajdíček

 

 

Marshallův plán třetího tisíciletí

Tenhle článek po sobě čtu několikrát denně už pět dnů: tak se mi líbí! Patří tedy spíš na soběpisník, jehož věrným čtenářem jsem už přes pět let.

Řecký dluh v. dluh Řecku

Dlouho jsem přemýšlel, jak zachránit Řecko před bankrotem, protože cítím morální dluh vůči řecké kultuře za to všechno, na čem dnes stojí evropská civilizace. Nakonec mi ke geniálnímu nápadu pomohl spor mezi jistou republikou a jistou farmaceutickou firmou, která nyní zabírá jisté národní dědictví jako protihodnotu za ušlý zisk z kšeftování s krevní plazmou.

Vždyť Řecko má takové kulturní dědictví, že na těch pár set miliard eur by stačilo prodat několik chrámů v dórském, iónském a korintském slohu a dluh by byl smazán. Athénská Akropole by mohla stačit. Ty tuny soch a reliéfů nakradené v Britském muzeu a drobty v Louvru, Vatikánu a jinde by byly poměrně tučným spropitným. Možná by si Řekové mohli ty své platy, důchody a móresy evropského ropného emirátu předplatit dopředu, když by odprodali i další duchovní statky. Tak třeba všechny úhly alfa, beta, gama a delta v žákovských sešitech po celé Evropě by byly tvrdou měnou. Ludolfovo číslo by se dalo vyvažovat zlatem. Za Aristotelovu a Platonovu filosofii by se dala koupit celá Evropská centrální banka. A ještě mají Řekové jeden tajný trumf: sedm divů světa. Sice jich pár není z Řecka a ty řecké se z velké většiny nezachovaly, ale už ten pojem by stačil na dluhy všech států světa. Jen mě překvapuje, že to ještě nikoho nenapadlo.

Řecko nepotřebuje úvěry!

Řecko potřebuje Kalvodu!

A jako provizi za tento geniální projekt bych si přál jednu ze šesti karyatid z Erechtheionu.

Ó dcero

Jan Zábrana

Když jí bylo šest,
šli jsme ve Vršovicích
podél hlavní silnice.

Dvě nákladní auta vezla
klece natřásaných, kvičících
selátek:

Spráskla rukama a začala volat:
„Tati, kam je vezou, tati?“

„Vezou je, Evo,
no vezou…“ a zarazil jsem se.

Spráskla rukama:
„Já už vím, to jsou cvičený
prasátka a vezou je do
zoologický zahrady. Tam
budou dovádět, blbnout a hrát si a bavit se. Ty se maj…“
a chytla mě za ruku.
„Hm, no jo,“ řekl jsem, „jsou to
cvičený prasátka. Vezou
je do zoologický zahrady.“

A ve chvíli, kdy už obě
auta byla z dohledu,
chytil jsem se jí za
ruku a myslel si:
Ó, dcero,
ó moje dcero,
och dcero,
och moje dcero.
(Neděle, 20.50 hod., 11. července 1971)

Sebevrazi

Po Villonovi, Gellnerovi a Cimrmanovi přibyl v mé fantastické sbírce lidí, kteří nezemřeli, ale zmizeli, český dramatik Emanuel Bozděch. Přišel jsem na to při listováním časopisem Světozor z roku 1911. V tomto sto let starém periodiku oživují památku tohoto spisovatele na základě zvěstí, které se objevily tehdy v novinách.

Světozor dochází ke stejnému názoru jako Národní politika, z níž je tento ústřižek, ovšem komentuje situaci vtipnou glosou:

Bozděch je už dávno skutečně mrtev a ani jeho velkolepé dramatické práce nemají více života… naše divadla jako by o nich nevěděla!

Tím nechci říct, že chci dílo Emanuela Bozděcha po stu letech resuscitovat. Ten plán mám s jiným sebevrahem. V listopadu uplyne 60 let od skoku Konstantina Biebla z okna. Mám jeho básně rád a svým rodištěm je mi víc než blízký. Navíc se babička znala s Petrem Vodseďálkem, jehož kosti leží s Kosťou ve společném slavětínském hrobě. Moc rád bych připravil nějaké poetické pásmo.

Laudatio funebris nad volným časem

Pan Kraus vždycky říkal, že kantor má víc než peníze, protože má prázdniny a oproti ostatním profesím nepoměrně krátkou pracovní dobu. „Jsou dva důvody, proč učím: červenec a srpen,“ říká kantorská průpovídka. Všichni ti manažeři a byznysmeni, co jsou v práci od osmi do osmi, si pak ten volný čas za tvrdě vydělané peníze kupují. Proto mi byly všechny stávky kvůli penězům pro učitele ukradené, cenil jsem si na té práci toho, čeho se mi teď nedostává. Včera mi to zase došlo nad touhle pasáží ze Schopenhauerovy Životní moudrosti.

Je-li někomu určeno vtisknout stopu svého ducha celému lidskému pokolení, pak pro něj existuje jen jedno štěstí nebo neštěstí, totiž realizovat své vlohy a dokončovat svá díla – nebo nikoli. Vše ostatní je mu malicherné. Proto také vidíme, že velcí duchové všech dob přikládali volné chvíli největší cenu. Neboť ta má u každého člověka takovou cenu, jakou má on sám. Aristoteles praví „Zdá se, že blaženost člověka tkví v jeho volném čase“ a Diogenes Laertios vypráví, že „Sokrates chválil volný čas jako nejkrásnější majetek“. Tomu také odpovídá, že Aristoteles prohlašuje filosofický život za nejšťastnější. Sem patří dokonce, co praví ve své Politice, že totiž vlastní štěstí je vykonávat nerušeně svou dovednost, ať je jakákoliv… Avšak míti volnou chvíli je cizí nejenom obyčejnému osudu, nýbrž i obyčejné povaze člověka: jeho přirozeným určením je, aby strávil svůj čas sháněním všeho, čeho je zapotřebí k jeho existenci a k existenci jeho rodiny. Je synem nouze, ne svobodnou inteligencí. A proto se stává volný čas obyčejnému člověku přítěží, ba mukou, neumí-li jej vyplniti pomocí všelijakých vyumělkovaných a fingovaných účelů hrou, kratochvílí a libůstkami všeho druhu; z téhož důvodu se mu stává nebezpečnou, neboť právem stojí psáno difficilis in otio quies (klid ve volném čase se těžko snáší).

Zavidím ti, Jiříku. Nicméně, dokud ti to alespoň takhle můžu vzkázat, není ještě tak zle.

Co všechno musíš naučit své dítě

Za pár dní by Jan Zábrana dovršil 80 let. Škoda, že jsem si toho všmil až nyní, připravil bych si nějaký večer se čtením z jeho díla. Považuji ho za jednu z nejinspirativnějších osobností českého literárního světa 20. století. S jeho deníkem jsem musel přijít do styku už v pubertě, protože jsem z něj přijal jeden citát (tuším, že vyslechnutý na ulici) jako pozdrav v partě anarchisticky zaměřených kamarádů: „Dej Bůh vejbuch!“ Pak jsem z něj hodně čerpal do přednášek o Vladimíru Holanovi. Přijde mi, jako bychom se znali, jenže já jsem v době, kdy umíral utrápený režimem na rakovinu, říkal učitelům soudruzi a o přestávce zpíval se školním rozhlasem Pusť vsigdá búdět sólnce. Kdybych ale měl jmenovat svůj překladatelský vzor, byl by jím právě Jan Zábrana.

Deníky ve dvou svazcích pod názvem Celý život jsem si od dědy přivezl do Kadaně, doplnil jsem je o jeho Básně a občas si v nich s chutí listuju. Teď jsem si je zase vzal k posteli a předčítám z nich Věrušce. Povětšinou zaujmou i její pozornost, která je teď na začátku mateřské docela roztěkaná. Je to totiž strhující četba.

Co všechno musíš naučit své dítě:

měnit drobné,

vyrábět sodovku v sifonové láhvi,

splachovat na záchodě,

šněrovat si botky, číst, psát,

čistit si zuby,

přecházet ulici,

neříkat, co si myslí,

takže na CHARAKTER už nezbude čas.

Dneska jsme se o Zábranovi bavili s dědou a já jsem vzpomněl, že z jeho knihovny mě stejně okouzlily už jen Paměti Václava Černého. Děda mi tedy svěřil i tyto tři svazky. Touto cestou mu děkuju (jako pravidelnému čtenáři) a přikládám fotografii ze seznamovacího večírku.

Tři tělesné otvory

Zveřejňuji první tři slíbené geniální Valmontovy monology dle Heinera Müllera v překladu K. R. Jilské, které bych se ochotně naučil, kdybych se někdy hlásil na DAMU, a obzvláště třetí bych s chutí dramaticky přednesl před komisí, pokud by ve svém zlatém středu skrývala nějakou zralou dámu.

… od předmětu svého zbožňování si slibuji lepší hon než v případě vaší panenské neteře, nezkušené v obranném umění. Co se mohla naučit v klášteře kromě půstu a trochy bohulibé masturbace s krucifixem? Vsadím se, že po mrazu dětinských modliteb hoří po úderu tesákem, který skoncuje s její nevinností. Vběhne mi na nůž, dříve než ho vytáhnu. Ani jedinou past mi nenastraží: netuší hrůzy lovu. K čemu je mi zvěř bez rozkoší ze štvanice? Bez studeného potu, zadržovaného dechu, doběla zvráceného pohledu. Mé nejlepší triky ze mne učiní, jako prázdné divadlo z herce, pouhého blázna. Budu si muset sám zatleskat. Tygr komediantem.

… nenávidím vše minulé… jen si představte, že bychom museli žít s veškerým tím odpadem, který po nás zůstává. S pyramidami špíny… nebo s tělesnými výkaly. Jen smrt je věčná, život se opakuje, dokud propast nezívne… Denně přehlížíme zástupy dívčích zadnic, které nás nutí vyrovnávat se s naší pomíjivostí. Všechny přece mít nemůžeme, není-liž pravda…
(k paní Tourvelové)
Krutý osud nebýt tím prvním. Nenuťte mě na to myslet. I kdybyste si pro mne otevřela žíly, ani všechna vaše krev by nevyvážila svatbu, s níž mne někdo jiný. a to navždy, předešel. Nenávratný okamžik. Smrtící neopakovatelné mžiknutí. A tak dále. Nenuťte mne na to myslet. Ničeho se neobávejte. Uznávám posvátný svazek, který vás svazuje s vaším chotěm, a kdyby už nemohl trefit do vašeho lože, budu ten první, kdo mu tam pomůže. Jeho rozkoš je mou radostí od doby, co mne vaše ctnost naučila nenávidět zhýralce, jímž jsem sám byl, a že je váš klín zapečetěn, vím také. Neodvažuji se ani políbit vám ruku. A pomyslím-li na to, shledávám, že mě nežene pozemská vášeň. Neodtahujte ji, madame. Je jako nápoj v poušti. I láska Boží potřebovala tělo. Proč by jinak proměnila svého syna v člověka a za milenku mu dala kříž? … Chcete být mým křížem? Skze svátost vašeho manželství jím nejste. Ale možná má vaše tělo, v opovržení láskou či zapomněním, ještě jeden zamlčený přístup, který nespadá do pravomocí pana prezidenta. Věříte snad, že taková krása má svůj jediný účel v rozmnožování, že má jediný věčný střed? Není to rouhání vyhradit tato ústa vnikání a unikání dechu, jednotvárnému přijímání potravy a zlatý střed střed tohoto skvostného pozadí smutné dřině vyměšování? Může tento jazyk pohybovat jen slabikami a mrtvou hmotou? Jaké mrhání a jaká lakota zároveň! Jedna a táž neřest! Ano, vy urážíte Boha, madame, když užívání těchto darů přenecháváte zubu času a něžné fauně hřbitova… Ukládám-li o vaše tělo, leží mi na srdci, madame, záchrana vaší nesmrtelné duše. Opustíte snadněji své tělo, bude-li důkladně použité. Nebe skrblí hmotou a peklo přesně potrestá lenivost a opomenutí věčnými mukami zanedbaných tělesných částí. Nejhlubší pád do pekel způsobuje nevinnost.

Předmluva k testamentu

Včera se mi dostaly do ruky lékařské zprávy z mého dětství. Krom zpráv z lounského dětského oddělení a těch o příjmu a operacích na pražské urologii, které jsou pro mě opravdovým záznamem o záchraně života, jsem tam našel i tohle krajské rozhodnutí o své invaliditě.

Když jsme se s Věruškou tím fasciklem prohrabali až do konce, bylo na místě si pogratulovat, že tu ještě jsem. Napadlo mě, že bych mohl sepsat nějakou originální závěť, když už bude snad brzy možné do ní dát i kus své fantazie.

Dcera

K. Sačidanandan (originál zde)

Vidím svou třicetiletou dceru
znovu jako šestiměsíční batole.
Koupu ji, omývám
z ní prach a bláto
těch třiceti let.

Už se zase leskne
jako krátká židovská báseň
v průzračném svitu nebes.
Utírám ji, až je ručník
celý mokrý od Času.

Beethoven zvedá ruce
(to jsou více než pouhé lidské ruce)
a mění tabulky oken
v klávesy svého klavíru.

Má dcera
povstává ze symfonie,
aby mě objala
a já cítím její ruce
jemné jak okvětní lístky růže.

Venku zpívá déšť
hlasem Kišori Amonkar.

(básníkova dcera Sabitha trpí roztroušenou sklerózou)

Hetéry pro starce

Náš praktický, reálný život je nudný a fádní, není-li prodchnut vášněmi. Je-li však jimi prodchnut, stává se brzy bolestným. Proto jsou šťastni jenom ti, kterým se dostalo větší dávky intelektu nad míru, které vyžaduje jejich vůle k svým službám. Neboť tím prožívají vedle svého skutečného života ještě intelektuální život, který je udržuje a zaměstnává ustavičně a bez bolesti… Podle toho, zdali je nadbytek (duševních sil) větší či menší, existuje množství stupnic onoho intelektuálního života, od pouhého sbírání a popisování hmyzu, ptáků, kamenů, mincí až k nejvyšším výkonům poesie a filosofie. Takový intelektuální život nechrání pouze před nudou, nýbrž i před jejími zhoubnými následky. Stává se tedy ochrannou hrází proti špatné společnosti a proti té spoustě nebezpečí, nehod, ztrát a rozmařilostí, do něhož člověk upadá, když hledá své štěstí docela jen v životě reálném. Tam mi např. moje filosofie nic nevynesla, ale velmi mnoha věcí mne ušetřila.

Schopenhauer staví reálný a intelektuální život téměř do opozice. Sice pak dělí lidi na (1) „normální“, tzn. duševní ubožáky, (2) intelektuální diletanty, což jsou oni sběratelé a systematici vědy, a (3) genie, ale ani v druhém případě nejde o nějaký kompromis mezi starostmi o přežití a zábavu na jedné straně a tvůrčími a intelektuálními schopnostmi na straně druhé. V tom je Schopenhauerova filosofie v zajetí 19. století, ještě před realismem a naturalismem. Po Freudovi a Einsteinovi přibyla ona čtvrtá skupina, do níž bych se ochotně zařadil i já, skupina, která podléhá vášním přirozeného života a čerpá z nich sílu pro život intelektuální.

Schopenhauer skrze svou filosofii dochází k závěru, že pro člověka moudrého je nejlepší život o samotě a vyhýbání se společnosti. Eminence ducha vede k nedružnosti… z čehož plyne, že každý je v té míře družný, jak je duševně chudý a vůbec sprostý. S tím nesouhlasím. Proč by se ze setkávání s lidmi nemohla získávat moudrost. Ano, člověk si asi musí vybírat společnost, s kterou komunikovat, ale dle mého je to přirozený, nenásilný proces a naopak z pestrosti povah a osudů se dá načerpat potrava pro intelekt a podpora pro nadhled. Když se Schopenhauer zamýšlí nad druhým extrémem, tedy nad lidmi, kteří hledají společnost a kratochvíli, ukáže se rovněž, jak moc je zabředlý v předsudcích 19. století:

Nejdružnější ze všech lidí jsou prý negři, jako jsou právě duševně zaostalí. Podle zpráv ze Severní Ameriky ve francouzských časopisech, zavírají se černosši, svobodní i otroci, ve velkém množství v těsných místnostech, poněvadž se nemohou dosyta vynadívat na své černé, ploskonosé obličeje.

Dnešní úryvky z díla Arthura Schopenhauera uzavřu citátem, který možná dobře vystihuje, proč je na mnohých koncertech a divadlech v Kadani (a nejen zde) tak skromné obecenstvo.

… umělecké krásy a duševní díla všeho druhu jsou jiným asi tolik (i když jich mají kolem sebe hromady) jako hetéry pro starce.

Další předsudek: já myslím, že mi hetéry nebudou cizí ani na stará kolena.

Dnes večer

Premiéra nové hry divadla Navenek je na spadnutí. Před rokem jsem se rozhodl, že bych chtěl něco sehrát s herci, kteří se ocitli v herecké záloze jako rezervní síly v případě potřeby a pořádná role se pro ně již dlouho nenaskytla. První mi vyvystala na mysli Havlova Audience, ale přeci jen: srovnání s dvojicí Havel - Landovský a Abrhám - Landovský by bylo příliš svazující. Vzápětí mě napadla Vernisáž, která mě před třemi lety nadchla v rozhlasovém zpracování (psal jsem o tom tehdy takto). A bylo rozhodnuto.

Audience ve své době vzbudila velký ohlas daleko za hranicemi předpokládaného obecenstva, které měli tvořit především a vlastně pouze autorovi přátelé. Text a nahrávka Audience se živelně šířily socialistickou republikou a dodnes je Havlova divácky úspěšnější část díla reprezentována touto jednoaktovkou. Mnoho lidí ani jinou hru nezná a celou Havlovu tvorbu tím uzavírá do prostředí pivovaru, odkud už je jen krůček do hospody. Právě pro tu divnou hospodskou morálku jej také mnozí odmítají uznat jako dramatika, který má co říct dnešní době. Popularitu si nedobyl ani nekritickým doslovem za svým dílem v podobě hry Odcházení. Přesto ale mnohé Havlovy hry mají co říct právě dnešku, ačkoli byly napsány před více než třiceti lety.

Vernisáž byla napsána bezprostředně po úspěchu Audience. Je to hra o štěstí plynoucím z konzumního způsobu života. Lze skrze hmotné statky a život podle nepsaných pravidel společenské hierarchie dosáhnout štěstí? Filosofové tvrdí že ne. Ale proč potom tolik lidí tohoto štěstí zdánlivě dosahuje a proč jim tolik méně úspěšných lidí to štěstí závidí? A nepodmiňují se pocity obou těch skupin? Nejsou náhodou ti první šťastní právě a jen proto, že jim ti druzí závidí? Vernisáž není z prostředí pivovaru a nefiguruje v ní Ferdinand Vaněk, přesto však bývá řazena mezi tzv. vaňkovky. Své si v ní najdou jak fanoušci Audience, tak ti, které hra irituje svou intelektuálností nebo sere svou vulgaritou (i protiklad těchto rezistentních argumentů je havlovsky absurdní).

Hrají:

Bedřich................ Pavel Šindelář

Michal................ Michael Došek

Věra................... Markéta Peti

Co je žen, kterých nepotřebuji

První hry divadla Navenek se setkávaly se zvláštním přijetím od lidí, kteří se kolem divadla nějakou dobu pohybovali. Dalo by se to shrnout do věty: „Měli jste pěkné kostýmy.“ Tím bylo eufemisticky řečeno mnoho o kvalitě hry. Bylo nám asi jako Formanovi, když dostal za Valmonta cenu akademie za nejlepší kostýmy. Taky čekal něco jiného.

Asi je to zvláštní, ale nikdy jsem neviděl fimové Nebezpečné známosti. A nikdy jsem nečetl román. Vím, o čem je, díky Valmontovi a díky zpracování kláštereckého Zdrhovadla, ale nijak zvlášť mě ten příběh nezaujal (možná jen, že patří do kategorie textů, které se nemají /jelikož nedají/ přenášet na jeviště či na plátno). Včera jsem byl konfrontován s dramatickým zpracováním Heinera Müllera s názvem Kvartet, který je psán podle Laclose, a ten text si mě získal. Rozhodl jsem se z díla ocitovat pár pasáží (s malými úpravami, protože autor nepoužíval otazníky, intonaci chtěl zřejmě nechat plně v moci režiséra) a vyvážit tak Schopenhauerovu Životní moudrost trochou svůdnické filosofie, ovšem té nejvyšší úrovně. Dnes dávám slovo paní Merteuil:

Zamilovaná? Myslela jsem, že jsme zajedno v tom, že to, co vy nazýváte láskou, je hájemstvím sluhů. Jak mi můžete připisovat tak nízké pohnutky? Největším štěstím je štěstí zvířat. A tak zřídka nám padne do klína…

Mám úžasnou představu: muzeum našich lásek… Naše paměť potřebuje berle: nikdo si už nevzpomíná na zakřivení ocasů, o tvářích nemluvě: pouhý opar. Tourvelová je urážka. Nepropustila jsem vás na svobodu, abyste se vyhoupl na tuhle obludu, Valmonte. Dovedla bych pochopit, kdybyste se zajímal o malou Volangesovou, o čerstvé výhonky z klášterní zahrady, o mou panenskou neteř, ale o Tourvelovou? Uznávám, že je to řádný kus masa, ale patří choti, který se do něj pevně zakousl, věrnému choti, jak mám všechny důvody se obávat, a to už řadu let, takže co zbude pro vás, Valmonte? Sedlina. Chcete se vážně obírat tímhle smutným zbytkem? Kdyby aspoň byla děvkou, která se vyučila svému řemeslu… ale tahle dáma z lepší společnosti, která je natolik zvrhlá, že našla zalíbení v manželství?... Čím je pustošení krajiny proti drancování rozkoše manželskou věrností?
Hrabě Gercourt však spekuluje s nevinností mé neteře… Ale vy se ho možná obáváte, odloudil vám už Vressacovou, a to jste byl o dva roky mladší. Stárnete, Valmonte. Napadlo mě, že by vás mohlo potěšit projet se potají na panně a to krásné zvíře Gercourta korunovat nepostradatelnými parohy, a to ještě dřív, než nastoupí svůj myslivecký úřad a všichni pytláci metropole vtrhnou do jeho lesa, aby si zajistili účastenství na ozdobení jeho hlavy.

Těště se na Valmontovu odpověď.

Co je věcí, kterých nepotřebuji

Michael citoval na zkoušce Vernisáže Schopenhauera. To mi připomnělo, že některé knihy, které jsem četl před dvaceti lety a považuju je proto za železobetonový hlubinný základ své životní filosofie, bych si mohl přečíst znovu. Nějak podvědomě jsem se asi bál, že by to mohlo dopadnout jako s některými filmy s Pierrem Richardem, kterým jsem se v patnácti letech smál a teď nedokážu pochopit proč. Schopenhauerovu Životní moudrost jsem ale četl o něco starší, a tak směle do toho. Teď ji navíc mohu předat i dál, a tak jsem se rozhodl ji číst nahlas Věrušce. 

Hned na prvních stránkách je osud smrtelníků determinován třemi faktory: 1. čím jsme, 2. co máme a 3. jak nás vnímají ostatní. Brzy se dozvíme, že první kategorie je nejdůležitějí. Pochopíme kupř., že tatáž příhoda, která se v duchaplné hlavě zobrazí tak zajímavě, by byla v pojetí plochého všedního ducha plochou scénou všedního života. Na jiném místě je to podáno tak, že všechna nádhera a všechny požitky, jež se zrcadlí v tupém vědomí ubožáka, jsou značně chudé proti vědomí takového Cervanta, když psal v nepohodlném žaláři svého Dona Quijota.

Že je úplně jedno, co kdo má, dokumentuje Schopenhauer citátem z Horáce, že jsou lidé, kteří nemají drahokamy, mramor, slonovinu, tyrrhénské pečeti, obrazy, stříbro či purpurové oděvy, ale existují i lidé, kteří po tom všem ani netouží. Byl jsem vychován tak, že pro mě třeba zlato a stříbro nemají hodnotu, ale časem jsem pochopil, že i zlatník musí z něčeho žít. Nevím, proč jsem si nechával pojistit domácnost, když v ní nemám absolutně nic cenného. Rozhlížím se kolem a jestli mezi mými čtenáři je nějaký tipař, mohu mu nabídnout tak maximálně kytaru (málo hranou), notebook a několik prvních vydání českých básníků z 20. až 50. let 20. století. Zámky máme sice dva (nedokázal jsem odmítnout pána, co ten druhý bezpečnostní u nás ve vchodě nabízel, vypadal, že mu nikdo nedá vydělat, a taky že jsem pak zjistil, že jsem mu v celém vchodě podlehnul jen já; ale dveře jsou skoro jako z papundeklu, v klidu byste je vyrazili - nicméně pohodlnější bude, když vám otevřu a vyberete si, co potřebujete).

Brzy budu vychovávat svoje dítě. Jsem zvědav, jak mi to půjde. Ale určitě budeme chodit i do supermarketů a hypermarketů a já budu stejně jako Schpenhauer citovat Sokrata, když šel kolem stánku s přepychovým zbožím. Dneska jsem si to natrénoval v drogerii DM. Chodil jsem po tom obchodě a téměř nad každým regálem jsem s údivem konstatoval:  „To je věcí, které nepotřebuju!“ 

A pak jsem koupil písek pro kocoury a olej na masáž hráze. Už se na ni těším.