První hry divadla Navenek se setkávaly se zvláštním přijetím od lidí, kteří se kolem divadla nějakou dobu pohybovali. Dalo by se to shrnout do věty: „Měli jste pěkné kostýmy.“ Tím bylo eufemisticky řečeno mnoho o kvalitě hry. Bylo nám asi jako Formanovi, když dostal za Valmonta cenu akademie za nejlepší kostýmy. Taky čekal něco jiného.
Asi je to zvláštní, ale nikdy jsem neviděl fimové Nebezpečné známosti. A nikdy jsem nečetl román. Vím, o čem je, díky Valmontovi a díky zpracování kláštereckého Zdrhovadla, ale nijak zvlášť mě ten příběh nezaujal (možná jen, že patří do kategorie textů, které se nemají /jelikož nedají/ přenášet na jeviště či na plátno). Včera jsem byl konfrontován s dramatickým zpracováním Heinera Müllera s názvem Kvartet, který je psán podle Laclose, a ten text si mě získal. Rozhodl jsem se z díla ocitovat pár pasáží (s malými úpravami, protože autor nepoužíval otazníky, intonaci chtěl zřejmě nechat plně v moci režiséra) a vyvážit tak Schopenhauerovu Životní moudrost trochou svůdnické filosofie, ovšem té nejvyšší úrovně. Dnes dávám slovo paní Merteuil:
Zamilovaná? Myslela jsem, že jsme zajedno v tom, že to, co vy nazýváte láskou, je hájemstvím sluhů. Jak mi můžete připisovat tak nízké pohnutky? Největším štěstím je štěstí zvířat. A tak zřídka nám padne do klína…
Mám úžasnou představu: muzeum našich lásek… Naše paměť potřebuje berle: nikdo si už nevzpomíná na zakřivení ocasů, o tvářích nemluvě: pouhý opar. Tourvelová je urážka. Nepropustila jsem vás na svobodu, abyste se vyhoupl na tuhle obludu, Valmonte. Dovedla bych pochopit, kdybyste se zajímal o malou Volangesovou, o čerstvé výhonky z klášterní zahrady, o mou panenskou neteř, ale o Tourvelovou? Uznávám, že je to řádný kus masa, ale patří choti, který se do něj pevně zakousl, věrnému choti, jak mám všechny důvody se obávat, a to už řadu let, takže co zbude pro vás, Valmonte? Sedlina. Chcete se vážně obírat tímhle smutným zbytkem? Kdyby aspoň byla děvkou, která se vyučila svému řemeslu… ale tahle dáma z lepší společnosti, která je natolik zvrhlá, že našla zalíbení v manželství?... Čím je pustošení krajiny proti drancování rozkoše manželskou věrností?
Hrabě Gercourt však spekuluje s nevinností mé neteře… Ale vy se ho možná obáváte, odloudil vám už Vressacovou, a to jste byl o dva roky mladší. Stárnete, Valmonte. Napadlo mě, že by vás mohlo potěšit projet se potají na panně a to krásné zvíře Gercourta korunovat nepostradatelnými parohy, a to ještě dřív, než nastoupí svůj myslivecký úřad a všichni pytláci metropole vtrhnou do jeho lesa, aby si zajistili účastenství na ozdobení jeho hlavy.
Těště se na Valmontovu odpověď.
Asi je to zvláštní, ale nikdy jsem neviděl fimové Nebezpečné známosti. A nikdy jsem nečetl román. Vím, o čem je, díky Valmontovi a díky zpracování kláštereckého Zdrhovadla, ale nijak zvlášť mě ten příběh nezaujal (možná jen, že patří do kategorie textů, které se nemají /jelikož nedají/ přenášet na jeviště či na plátno). Včera jsem byl konfrontován s dramatickým zpracováním Heinera Müllera s názvem Kvartet, který je psán podle Laclose, a ten text si mě získal. Rozhodl jsem se z díla ocitovat pár pasáží (s malými úpravami, protože autor nepoužíval otazníky, intonaci chtěl zřejmě nechat plně v moci režiséra) a vyvážit tak Schopenhauerovu Životní moudrost trochou svůdnické filosofie, ovšem té nejvyšší úrovně. Dnes dávám slovo paní Merteuil:
Zamilovaná? Myslela jsem, že jsme zajedno v tom, že to, co vy nazýváte láskou, je hájemstvím sluhů. Jak mi můžete připisovat tak nízké pohnutky? Největším štěstím je štěstí zvířat. A tak zřídka nám padne do klína…
Mám úžasnou představu: muzeum našich lásek… Naše paměť potřebuje berle: nikdo si už nevzpomíná na zakřivení ocasů, o tvářích nemluvě: pouhý opar. Tourvelová je urážka. Nepropustila jsem vás na svobodu, abyste se vyhoupl na tuhle obludu, Valmonte. Dovedla bych pochopit, kdybyste se zajímal o malou Volangesovou, o čerstvé výhonky z klášterní zahrady, o mou panenskou neteř, ale o Tourvelovou? Uznávám, že je to řádný kus masa, ale patří choti, který se do něj pevně zakousl, věrnému choti, jak mám všechny důvody se obávat, a to už řadu let, takže co zbude pro vás, Valmonte? Sedlina. Chcete se vážně obírat tímhle smutným zbytkem? Kdyby aspoň byla děvkou, která se vyučila svému řemeslu… ale tahle dáma z lepší společnosti, která je natolik zvrhlá, že našla zalíbení v manželství?... Čím je pustošení krajiny proti drancování rozkoše manželskou věrností?
Hrabě Gercourt však spekuluje s nevinností mé neteře… Ale vy se ho možná obáváte, odloudil vám už Vressacovou, a to jste byl o dva roky mladší. Stárnete, Valmonte. Napadlo mě, že by vás mohlo potěšit projet se potají na panně a to krásné zvíře Gercourta korunovat nepostradatelnými parohy, a to ještě dřív, než nastoupí svůj myslivecký úřad a všichni pytláci metropole vtrhnou do jeho lesa, aby si zajistili účastenství na ozdobení jeho hlavy.
Těště se na Valmontovu odpověď.
Žádné komentáře:
Okomentovat