Faust z rubu na líc

Inspirován Camusem, sáhl jsem po Goethově Faustovi a přečetl si Prolog v nebi, kde je první Mefistotelova replika. Když si ji přečtete, od Camusova ďábla ve sportovním obleku s anglickou cigaretou se moc neliší, pod falešným patosem se dle mého skrývá celkem slušná satira. Nemám jiný překlad než ten od Otokara Fischera z roku 1928:

Poté co před Hospodinem promluví tři archandělé, spustí Mefistoteles:

Když se zas jednou, pane, zjevuješ
a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mne vídal před tvou tváří.
Nepotrpím si na orace,
i kdybych se tu terčem vtipů stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj pathos by tě jistě rozesmál.
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Pámbiček světa ten se hrubě nemění,
je originální jak za dvů stvoření.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit - jak pak bych měl mu říkat? -
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.

Ten text se mi moc líbí a rád bych se pokusil o vlastní překlad, tak mi držte palce...

...

Mýtus o Sisyfovi

Tenhle esej od Alberta Camuse jsem, maje peněz tak akorát v hodnotě knihy, v jednom nově objeveném antikvariátě v Plzni vážil tak dlouho, než jsem si několik kapitol přečetl přímo na krámě, což mi pomohlo rozhodnout se den nejíst, resp. se nechat hostit sestrou. Četl jsem od Camuse Mor a Caligulu a bylo mi jasné, do jakého světa se dostanu. Ovšem očekávání bylo předstiženo. Bylo by hodně zajímavé srovnat dva rozbory sebevraždy: ten Camusův a pak Chestertonův v Ortodoxii. Camus popírá veškeré náboženské systémy absurditou života, Chesterton míří k víře. Já jsem uvěřil právě pro Tertullianovo (ať už to řekl nebo neřekl, je to jisté, protože je to nemožné): Credo quia absurdum. Věřím, protože je to absurdní. Ale pravda je, že kde přestává absurdita, přestává i má víra.

Tak pravil Albert Camus aneb mé výpisky z Mýtu o Sisyfovi:

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Vždycky nadejde okamžik, kdy je třeba volit mezi kontemplací a akcí. Tomu se říká stát se mužem. Ten rozpor je děsivý. Ale hrdé srdce nezná střední cestu. Existuje buď Bůh, nebo doba, kříž, nebo meč. Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid.

Kdyby stačilo milovat, bylo by všechno příliš jednoduché. Čím víc milujeme, tím víc se absurdno upevňuje.

Všichni odborníci na vášeň nás ujišťují, že věčná je jedině láska, jíž jsou kladeny překážky. Bez boje žádná vášeň neexistuje.

Lidé, které velká láska odvrací od veškerého osobního života, se možná obohacují, ale rozhodně ochuzují bytosti, které si jejich láska zvolila.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

Znovu opakuji, tyto obrazy ani nenabízejí nějakou morálku, ani nevybízejí k vynášení soudů: jsou to náčrtky. Pouze naznačují životní styl. Milenec, herec či dobrodruh hrají absurdno. Ale pokud tomu chtějí, rovněž lidé cudní, úředníci nebo prezident republiky. Stačí vědět a nic neskrývat.

V doslovu je ještě citát ze Zápisků I, které zrovna nevlastním , ale je tak nosný, že zde nemůže chybět (II a III jsou nicméně též plné takto hutných postřehů):

Faust naruby. Mladý muž žádá po ďáblovi pozemské statky. Ďábel (který má sportovní oblek a rád prohlašuje, že velkým pokušením inteligence je cynismus) mu vlídně řekne: „Ale pozemské statky už přece máš. O to, co ti schází - jestli si myslíš, že ti něco schází - o to si musíš říct Bohu. Ujednáš si s Bohem obchod a za statky zásvětní mu prodáš svoje tělo.“ Ďábel se odmlčí, než si zapálí anglickou cigaretu, a potom dodá: „A to bude tvůj věčný trest“.

mljt

Sen

Poslední dobou si pamatuju sny. Začal jsem si psát i malé záznamy, zatím jen heslovité. A začal jsem číst záznamy cizích snů. Některé mě docela i blíže seznámili se svými autory, od nichž jsem toho zatím moc jiného nepřečetl. Jeden z nich je Graham Greene; krom eseje Paradox křesťanství a knížky Monsignore Quijote, s níž jsem se seznámil díky Miroslavu Částkovi, jsem od Greena nic nečetl (a že je na výběr!). Až teď: Můj svět - Deník snů.

Co by asi řekl Sigmund Freud tomuhle Greeneově snu? A co by řekl tomu, že ho zde přepisuju?

V červenci 1965 jsem strávil jeden smutný letní večer. Byl jsem zasnouben s dívkou, ale její matka mě nesnášela a přála si, aby celá záležitost skončila. Přetažené nervy způsobily, že mezi mnou a dívkou došlo k hádce a své k tomu přidala dívka a její hrdost. Já jsem pak hádku vyhnal do krajnosti, takže se dívka se mnou rozešla a já jsme rozchod přijal. Matka to vyslechla s uspokojením a pak dceru odvedla nahoru do ložnice.

Byl jsem smutný, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že mi úleva z tohoto konečného řešení dlouho nepotrvá. V domě probíhal večírek a matka se znovu objevila v náručí s dcerou, která vypadala malinká,schoulená, jako by měla každou chvilku zvracet. Matka se na mě obrátila, abych něco našel, a já přinesl vázu, do které se dívka vyzvracela. Pociťoval jsem lítost i vinu a také lásku, a poprvé jsem si uvědomil, jak velmi mě miluje a co ztrácím.

Mezi hosty byl i Henry Moore, a když jsem odcházel z místnosti, omlouval jsem se mu, že jsem ho dřív nepoznal, protože jsem byl zaneprázdněn hádkou. Opustil jsem dům a šel jsem se projít s dívčiným bratrem. Choval k nám oběma sympatie. Potkali jsme jejich otce, kterého jsem měl vždycky rád. Řekl jsem mu: „Přece nejsem takovej zatracenej mizera, že ne?“ Usmál se, aby mě ujistil, že nejsem.

Když jsem se vrátil do domu, dívka tam zase byla a všechno bylo mezi námi opět v pořádku.

mljt

Jedno zachází, druhé vzchází

Astronomové se nezbláznili! Podle rezoluce 5A, schválené včera v Praze máme jen osm planet! Pluto, ostatně menší než Měsíc, již není planetou. Sbohem, měl jsem tě celkem rád a devítka byla příjemnější číslo, nicméně byl jsi pojmenován po bohu podsvětí, kam se tedy oprávněně vracíš. A budeš tam dál vládnout, protože podle rezoluce 6A jsi se jako "trpasličí planeta" stal prototypem pro všechny objekty objevené i zatím neobjevené za Neptunovou dráhou.

Těm, kteří Plutona občas měli na ascendentu svých horoskopů, asi není co závidět, i když vládcem v osmém domu zřejmě zůstane. Astrologové teď jistě bědují, protože kdyby bylo planet schváleno 12, příští rok 24 a pak zřejmě víc než 100, mohli by mnohem lépe mlžit a nikdo by nic nepoznal.

Pluto odešel do říše zapomnění, nicméně na obloze se objevily dvě nové hvězdy, pracovně nazvané Parousek a Kaloubek. Zatím se vyskytují v souhvězdí Národní fronty a spolu s hvězdou Filipes ze souhvězdí Velkého bratra tvoří nový nejjasnější tzv. letní trojúhelník, který nahradil unavenou trojici Vega, Altair a Deneb.

...

Hesiodova rada

Je tomu už šest let, co jsem si přečetl Hesiodovu Theogonii, protože jsem byl celkem zaujat řeckou mytologií a po Robertu Gravesovi jsem chtěl sáhnout po něčem původním a Homér mi přišel přespříliš tučné sousto. Když jsem si četl o Hesiodovi, zdálo se mi, že jeho druhé základní dílo Prace a dni musí být už podle názvu děsná nuda, zvláště pro lidi, vyznávající zahálku. Včera jsem sehnal její vydání z roku 1950, takže jsem se dověděl, jaký že nebyl Hesiodos marxista. Ovšem text jsem zhltl cestou ze Strakonic do Plzně a až na část mezi Horažďovicemi předměstím a Nepomukem, byla pro mě co zahálkáře a navíc nefarmáře celkem nezajímavá. Ovšem na začátku je pár hezky zpracovaných mýtu a na konci jednak poučky pro námořníky a jednak pravidla a pověry na různé dny... A jeden z mnoha pokynů v homérském hexametru (v překladu dr. Julie Novákové) zní:

Tváří v tvář se nestav k slunci
a nestůj, když pouštíš vodu;
pamatuj, kdykoli zajde
a než vyjde, že se nemá
močit cestou na pěšinu
ani stranou podle cesty;
a suknici nevyhrnuj -
noci patří nesmrtelným;
sedačky to bude dělat
muž zkušený, bohabojný,
nebo obrátě se ke zdi,
k lepozděné stěně dvorce...
Následuje ještě pikantnější fáze, kterou ale nechám nezveřejněnou, ať mají zvídavci co hledat.

Nejsem sice moc bohabojný, ale pravda je, že si při močení sedám. Asi jsem spíš zkušený a jednou v noci jsem si moče vstoje posvítil do mísy baterkou. Brrr.

Ještě mě napadlo, že jednu poučku znám i z hodin latiny, i když nevím jestli přímo od slovutného lounského latináře a historika Karla Mareše. Téhle se na rozdíl od té Hesiodovy rady držím důsledně doslova.

Si amicus tuus mingit minga seu mingere finga.
Překlad: Jestilže tvůj přítel močí, moč také anebo alespoň močení předstírej.

...

Kocour

Měkký nezničitelný robot. Ambrose Bierce

IAU se zbláznila /?/

Román Scaramouche, který mám zrovna rozečtený, začíná krásnou větou: „Byl mu vrozen dar smíchu a přesvědčení, že svět se zbláznil.“ Nevím, jestli se zbláznil svět, ale někteří jeho astronomové určitě. Přitom stačilo, kdyby přestali žít v zajetí teleskopů a podívali se na věc otevřenýma očima. Proč mezi planety ještě přidružovat plutony a trpasličí planety, když už máme asteroidy a transneptunoidy? Dobře, dobře, rozčiluji se předčasně, hlasování bude až 24. srpna, ale návrh je na stole a Praha bude chtít nějaký výsledek. 12 planet, brzy rozšířených na 24 s tím, že kritéria definice už nyní splňuje 53 objektů v sluneční soustavě a stovky jich zřejmě ještě v pásu za Neptunem objevíme, to je pro mě nicméně důkaz, že se někdo zbláznil. Těch devatenáct vyvolených astronomů a poté sedm statečných astronomů, historiků a literátů, kteří návrh předložili, riskuje, že se jim svět vysměje, protože dar smíchu nám žádná komise nevezme!

Na celý tento problém padne češtinářská hříčka, kterou jsem letos učil své studenty, jako prdel na hrnec: Nicméně méně je někdy víceméně více!

Pan Tadeusz a Ingonator

Letošní kurz češtiny pro cizince v Praze mi poskytl velmi zajímavou skupinu. Během prvního týdne se v ní vystřídalo hned několik studentů z různých končin světa, ale věrni nakonec zůstali jen potomci starého dobrého mocnářství, a tak jsme se sešli u jednoho stolu Čech ze Sudet, Polák z Lublinu a Rakušan z Vídně, abychom si pohovořili o světových problémech česky. Myslím, že buditelé by uronili slzu. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2003 začal s touto Bohu a národu milou činností, po úvodním výletě vltavským parníkem jsem v staročeském hostinci zasedl ke stolu s Italem, Britem a Němcem a všichni se mezi sebou bavili plynně česky. „Jde si přát nějaké lepší odčinění Mnichova?“ pomyslel jsem si tehdy i přes absenci galského kohouta. Hned následně jsem si uvědomil, co dělá pro náš národ hudba, neboť jsem zjistil, že mnozí studenti studují češtinu každým rokem jen proto, že milují Dvořáka, Martinů, Janáčka apod. a chtěli by rozumět jejich operám. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, jak málo naši muziku znám.

Letos jsem tedy během konverzace v nejpokročilejší skupině docela dobře poznal Tadeáše a Inga, a protože nás nebavilo, učit se jen ve studijní místnosti na koleji Kajetánce, občas jsme si vyjeli do pražských zahrad, kde lze k učení využít i zajímavý terén. Zde je fotografie z reinstalace kopie sochy Adriaena de Vries Jak si násilím podmanit český jazyk. Kluci ani moc násilí nepotřebovali.

Slíbil jsem sám sobě, že letos konečně připíšu jednu apokryfní kapitolu k překladu románu Leo Rostena Pan Kaplan má třídu rád a pokusím se slib dodržet. Zatím nechávám látku v hlavě uležet a vymýšlím rámec, do kterého své vlastní poznatky ze zákoutí češtiny vložím. Snad brzy přijdu s výsledkem.

Ingo mi poslal fotografii, kvůli níž jej ve Francii coby Schwarzeneggerova sourodáka přezděli Ingonator a od Tadka jsem kromě komentáře v polštině dostal mj. krásnou fotku Prahy s duhou. Zde jsou:

...

Tosca na trampolíně

Po Bohémě pronikám do tajů další Pucciniho opery. Tosca je vlastně tragedie milenců zamotaných do nijak zvlášť nespecifikovaných (a proto nadčasových) politických bojů, které je dovedou na hranici smrti, kterou nakonec přes malování si svobodné budoucnosti oba překročí. Mario Cavaradossi je popraven a Tosca skočí z hradeb Castello Sant'Angelo. Zatím mám oposlouchané první jednání, které končí krásným TeDeum s árií šéfa policie Va, Tosca.

Skákat z hradeb či z čehokoli jiného za účelem sebevraždy je pro divadlo vždy zajímavá výzva. Viděl jsem zatím jen skok Dostojevského Něžné s mikroportem u něžné pusinky z okna v karlovarském divadle. Okno nebylo, skákalo se do suterénu či do orchestřiště. Ivanka Uhlířová (partnerem jí tehdy byl třiadvacetiletý Honza Budař) si tehdy musela docela užít. Pravděpodobně dopadla na matraci. Podobně měla Tosca doskočit do matrace i v chicagském Lyrické opeře, ale divadelní technici tehdy vymysleli zlepšovák. Místo matrací pod padající Toscu naaranžovali trampolínu. Dovedete si asi představit finále dramatické opery, kdy hlavní hrdinka v sebevražedném odhodlání skočí z vyvýšené hradní makety do fiktivního hradního příkopu, z něhož se ještě dvakrát třikrát (jistě se smrtelnou grimasou) vrátí před zraky diváků.

Podobný problém mají herci s umíráním po násilné akci. Umřít rychle nebo v smrtelném nervovém třesu? Padnout na bok nebo na břicho? Vydávat zvuky nebo raději mlčet? Kdo zažil smrt na jevišti, ví, o čem je řeč. Já jsem zatím jen zabíjel a doufám, že u toho zůstane. Ale smrt Tomáše Vydareného v Lásce dona Perlimplína zůstane pro pár zasvěcených legendou. V Pucciniho opeře Tosca zabije již zmíněného policejního ředitele barona Scarpiu ve slavné scéně il bacio di Tosca – Tosčin polibek.


Mám nahrávku s Marií Callas. S ní hrál a zpíval barona Scarpiu Tito Gobbi, a tak byl při každé repríze znovu a znovu probodáván od slavné řecké sopranistky. Maria Callas byla krátkozraká, což při zpěvu samozřejmě nevadilo, ale když na premiéře poprvé neměla na scéně brýle, nemohla po polibku zasunovacím nožem do zad najít cestu z jeviště do zákulisí. Tito Gobbi již ležel probodnutý na zemi a začal zoufalé divě ukazovat cestu nataženou rukou, při čemž se dusivě rozesmál. Druhý den si divadelní kritika nemohla vynachválit realistický výkon italského barytonisty na konci druhého dějství.

Qual altro al mondo può star di paro al culetto tuo bello!

Je žížala had?

Žížala je docela věda. Dnes jsem vyslechl přednášku na téma Kalifornská žížala hodí humus do gala od předního českého půdoznalce Josefa S. Jde o to, že se v trávicím traktu kalifornských žížal přetvoří půda na kvalitní biohumus zvaný vermikompost. Josef S. ale ví, že herci z Hollywoodu nejsou o nic lepší než ochotníci z Kadaně, a tak místo kalifornských žížal začal s odchovem českých dešťovek. Připravil jim na zahrádce stejné podmínky, na jaké bývají zvyklé žížaly v kalifornských velkochovech. A vida, zahráli mu prý velmi dobré divadlo. Snad se mu to samé podaří s herci v Mandragoře divadla Navenek. Teď už jen čekáme na ty podmínky.

...

Skromný návrh astronomických rozměrů

Pár lidí se podivilo, proč že nejsem v Praze, kde od včerejška probíhá 26. kongres Mezinárodní astronomické unie (není to poprvé, už se zde konal v roce 1967), když se zajímám o astronomii a organizuju Kirwitzerovy dny. Nějak jsem si Prahy užil až až a teď budu rád dění na kongresu sledovat ze zanedbatelné vzdálenosti 0,00000000001 světelného roku. Prý se bude rozhodovat, zda Pluto zůstane planetou, či zda jich ještě pár přibude, mezi nimi Lila čili Xena (a možná jí v Praze pomazané hlavy vymyslí nové jméno). Pravda, v tomhle sporu jde především o školáčky a jejich paměť, takže bych se přimlouval za vyškrtnutí Plutona a z historického hlediska by se dalo uvažovat i o Neptunu a Uranu. Jsou sice svou velikostí v soustavě patrné, ale jde jen o dva uzlíčky plynů dostatečně vzdálených, abychom kvůli nim v první třídě dostávali špatné známky. Těch zbylých šest planet má tradici už od starověku, dobře se učí a člověk je od sebe i rozezná podle barvy, prstenců a tak. Neptun, Uran, Pluto, Lila, Sedna a další objekty by mohly být nadstandardním přepychem pro šprty. A abych zde připomněl Kirwitzerovy dny, ten člověk, co na spodním obrázku představuje program celého kongresu, byl před dvěma lety v Kadani. A přiznejte se, kdo si přišel poslechnout přednášku o galaxiích v kosmické síti? Schválně jsem si dělal čárky...

...

Den po sv. Kajetánu

Na koleji Kajetánce,
kde studenti jsou ze všech stran,
zastavil se na kus žvance
i kocour jménem Kajetán.

Toulá se a nikdo neví,
kde může pes být zakopán,
který ho zahnal ke koleji,
po níž má jméno Kajetán.

To už po dlouhých nocích v trávě
se sluncem přichází další z rán
a s někým před kolejí hravě
zápasí kocour Kajetán.

Ten někdo v telefonu slyší,
hlas té, jíž býval milován...;
že s láskou je to jako s myší,
tuší i kocour Kajetán.

Tak se tam ti dva opuštění
věnují potřeštěným hrám,
v nichž pro šidítka místo není:
jen já a kocour Kajetán.

Však tím pohledem kocouřím
zase jsem k snům o lásce zván
a zase miluji, když přimhouří
své oči kocour Kajetán.
MLJT

Kajetán v Paříži

Křesťan a srdce

Koupil jsem si v Praze mj. také Ďáblův slovník Ambrose Bierce a myslím, že s ním občas rád zpestřím své přípěvky. K mému pojetí křesťana patří mj. odpor k vehementnímu apoštolátu, který se i po nás katolících chce a který tím pádem neplním, jsa na cestě do pekla. Ambrose Bierce to trefil (druhá věta platí Bohu žel i o mně):

KŘESŤAN - Člověk, který věří, že Nový zákon je kniha napsaná z Božího vnuknutí, jež obdivuhodně vyhovuje duchovním potřebám jeho bližního. Člověk, který následuje učení Kristovo, pokud není neslučitelné s životem v hříchu.

Pro odlehčení ještě jedno heslo:

SRDCE - Automatická svalová pumpa. Obrazně je tento užitený orgán prý sídlem emocí a sentimentu - velice hezká představa, jež je však pouhým zbytkem někdejší univerzální víry. Dnes je známo, že emoce a sentiment přebývají v žaludku, kde se vylučují z jídla působením trávicích šťáv. Přesný proces, jímž se biftek přeměňuje v cit, poddajný nebo ne (podle věku zvířete, z něhož byl připraven); následná stadia zpracování, během nichž se se kaviárový chlebíček transformuje do jakési podivné idey a opět se zhmotňuje coby sžíravý epigram; vynikající funkční metody, jimiž se natvrdo uvařené vejce přetvoří v náboženskou kajícnost, či zákusek plněný krémem v povzdech přecitlivělosti - ony jevy trpělivě stopoval pan Pasteur, a rovněž je s přesvědčivou průzračností vyložil. (Viz též mou monografii Zásadní identita duchovních citů a jistých intestinálních plynů uvolňovaných vprocesu trávení - 4 sv., 687 str.) Ve vědeckém díle s názvem, pokud si dobře vybavuji, Delectattio Demonorum (John Camden Hotton, Londýn, 1873) byl tento názor na povahu citů názorně ilustrován; další objasnění viz slavné pojednání profesora Dama, Láska jako produkt vyživovací macerace.

...