Letošní kurz češtiny pro cizince v Praze mi poskytl velmi zajímavou skupinu. Během prvního týdne se v ní vystřídalo hned několik studentů z různých končin světa, ale věrni nakonec zůstali jen potomci starého dobrého mocnářství, a tak jsme se sešli u jednoho stolu Čech ze Sudet, Polák z Lublinu a Rakušan z Vídně, abychom si pohovořili o světových problémech česky. Myslím, že buditelé by uronili slzu. Vzpomínám si, že když jsem v roce 2003 začal s touto Bohu a národu milou činností, po úvodním výletě vltavským parníkem jsem v staročeském hostinci zasedl ke stolu s Italem, Britem a Němcem a všichni se mezi sebou bavili plynně česky. „Jde si přát nějaké lepší odčinění Mnichova?“ pomyslel jsem si tehdy i přes absenci galského kohouta. Hned následně jsem si uvědomil, co dělá pro náš národ hudba, neboť jsem zjistil, že mnozí studenti studují češtinu každým rokem jen proto, že milují Dvořáka, Martinů, Janáčka apod. a chtěli by rozumět jejich operám. Zastyděl jsem se, když jsem si uvědomil, jak málo naši muziku znám.
Letos jsem tedy během konverzace v nejpokročilejší skupině docela dobře poznal Tadeáše a Inga, a protože nás nebavilo, učit se jen ve studijní místnosti na koleji Kajetánce, občas jsme si vyjeli do pražských zahrad, kde lze k učení využít i zajímavý terén. Zde je fotografie z reinstalace kopie sochy Adriaena de Vries Jak si násilím podmanit český jazyk. Kluci ani moc násilí nepotřebovali.
Ingo mi poslal fotografii, kvůli níž jej ve Francii coby Schwarzeneggerova sourodáka přezděli Ingonator a od Tadka jsem kromě komentáře v polštině dostal mj. krásnou fotku Prahy s duhou. Zde jsou:
...
Žádné komentáře:
Okomentovat