Neviditelný pes

Už pár týdnů jsem se zamýšlel na okolnostmi převážení Slovanské epopeje z Moravského Krumlova do Prahy. Štvou mě tanečky vnuka Johna, ale štve mě i moje hlavní město Praha. Pár kadaňských památek je v Národní galerii, mnoho jich je v chomutovském muzeu, mají tam smysl, ale občas by se na svém původním místě mohly objevit. Nejsou naše, ale bůh ví, ani tohle nevzdáváme, nicméně stejně pro ně nemáme depozitář (zatím). To všechno se mi honilo týdny hlavou a když mi minulý týden přetiskli článek o poučení z posledních voleb z mého blogu na Neviditelném psu, řekl jsem si, že tam napíšu něco ke 150. výročí narození Alfonse Marii Muchy. Zajímají mě Vaše názory.

Sám sebou od roku 1974

Sama sebou od roku 1974

Zpověď válečníka na volné noze aneb Filipika proti klasickému vzdělání

Bedřich Schwarzenberg byl šlechtic, ale žil jako válečník mnohdy v nuznějších podmínkách než leckteří dnešní chudáci, co si stěžují (a tím nemyslím Karla V., který si nestěžuje). Bedřich si ten psí život totiž sám vybral. Následující zápis je z jeho Španělského deníku, který si psal, když se vrhnul, nikým a ničím jiným než ctí nenucen, do španělské občanské války na straně karlistů pod vedením generála Marota.

Estalla 12. října
Včera jsem si musil sám vařit oběd, půl libry masa, trochu cibule a kapusty. Mnoha věcem jsem se naučil, které mi nikdy nebyly nic platné, a co bych byl často potřeboval, to neumím, na př.

1.    Přišíti si knoflík
2.    Uvařiti si polévku
3.    Okovati si sám koně
Co je mi platno vědět, že Peršané porazili Asyřany a byli poraženi od Makedoňanů, že jakýsi Psametich byl faraónem egyptským a Kroisos králem v Lydii; co je mi platno vědět, oč déle potřebuje Saturn nežli Merkur, aby se vrtěl kolem slunce – s tím mohu jako Botokud nosit kalhoty v ruce, když se knoflík utrhl, a nechci se představit jako Sanscullote čili bezkalhotníci, - mohu zemřít hlady, když neumím uvařit nic k jídlu, - mohu pobíhat pěšky vedle koně, když kulhá a nepotkám zrovna kováře.

Amerika

Ještě jednu cestu do Ameriky jsem minulý týden absolvoval. Bylo to s Antonínem Osičkou, respektive s jeho alter egem, studentem filosofie Josefem Sedlákem. V tom románu se vlastně objevily odkazy i na několik mých článků z poslední doby…

… ten o onanii:
Je pravda, že pohlavní pud a láska se v něm ozvaly brzy po desátém roce a že ho silně rozrušily. A nebylo nikoho, kdo by ho poučil. Tehdy se na střední škole o takových věcech nemluvilo, jen katecheti to rozmazávali, a jejich výklad zaváněl spíše pekelnými mukami než ponaučením. Studenti byli odkázáni sami na sebe. Smělejší se dali od někoho poučit, nesmělejší se trápili a užírali, stydíce se za svůj „hřích“. Profesoři jim dávali domácí tresty, přistihli-li je mluvit s děvčetem nebo kouřit, zrovna tak, jakoby jim scházel u kabátu knoflík.

Zbožný chlapec postupem času zažil krizi víry, a když mu spolužák Janda řekl, že je to všecko blbost, přešel ihned do jeho tábora.

… ten o mořské bouři a Bohu
A teď plul na moři, na opravdovém moři, na rozbouřeném moři, mezi velehorami tekuté litiny, která si podávala loď jako footballista míč… Pět dní a pět nocí zuřila bouře a moře se smálo šíleným smíchem, jako by chtělo říci: „… K smíchu je mi studující filosofie Sedlák, který mne pozoruje v němém úžasu a který ani neví, že nejmenší zrnko písku na mém dně jest tisíckrát důležitější než jeho komické já, které se kdysi naparovalo a psalo i básně, a teď stojí u kulatého okénka a zevluje na mne. Hoj, mám chuť rozbít to silné sklo a prásknout ho do tváře, aby si uvědomil, že život je něco vážnějšího a složitějšího než pohrávání s ilusemi, než myšlenky na přerod, než touha po literární slávě, po útěku do ciziny a po slastných rtech slečny Smetanovy…“

… ten o rozdělení tříd na železnici
strkán jakousi viditelnou i neviditelnou organisací, dostal se až do vlaku, do amerického vlaku, s plyšovými sedadly, do vlaku s jednou třídou, do vlaku demokracie. I když měl později jiné názory o americké svobodě a demokracií, vlak americký ho okouzlil. Cítil, že se mu rozvazují křídla, že je volný, nespoutaný formulkami rakouského skomírání; chtělo se mu vykřiknout, zajásat, objat někoho a říci mu, jak je šťasten. Cítil se mlád a celý vlak voněl mládím. I průvodčí vlaku, snad padesátiletý, ale hladce vyholený, vypadal jako chlapec. Teď teprve chápal slova »hladce vyholený Američan«, jež značila pohyb, poskok, popření konce, život, život za každou cenu. Sedláka až zamrazilo, když si vzpomněl, co dnů prosnil a problouznil, jak často upadal do dekadentské nálady a do otrocké odvislosti, jak neviděl, že život pohrdá nebo ignoruje samotářské, jalové snílky, zrovna jako pohrdá moře zdechlou rybou a vyplivuje ji na břeh. Cítil, že Amerika naplní jeho nitro novým obsahem a že splní naděje do ní skládané. Kdož však ví, zda se nezklame!

Psal se rok 1913, bylo těsně před válkou a Amerika tehdy platila za zemi zaslíbenou. Dál jsem se zatím nepročetl. Když jsem včera otevřel Chateaubrianda, pořád jsem hledal těch pět dní v podpalubí a tu vášeň pro jistou konkrétní dívku na palubě. Až dnes jsem si uvědomil, že to byly stránky úplně jiné knihy. Tak zůstala cesta oceánem do Ameriky po více než sto letech téměř stejná.  

Jednou jsem cestu do Ameriky zažil i ve snu, to bylo krátce po četbě Hostovského, když mi umřel táta. Měl jsem z té pevniny, u které jsem přistál a půjčil si, já v civilním životě neřidič, auto, osvobozující pocit. Tohle mám z těch románů!

Ještě si vzpomínám na Kafkovu Ameriku, kde si Karel zapomene na lodi deštník a pak zase zapomene, že si při odchodu dal od kamaráda pohlídat kufr – tak bych asi dopadl já.

Tolik Ameriky a já se  tam jako ten Kafka v životě nepodívám.

Na moři (Chateaubriand V.)

Včera jsem se s tebou zrovna bavil o moři a o Bohu, o spravedlnosti a svobodě světa. Tohle by tě mohlo zajímat.

Cestou do Ameriky se projevilo v Chateaubriandovi zmatení jeho dvaceti let. Chtěl být hrdinou, a tak se nechal za bouře připoutat ke stěžni a pak se všiml, že to není taková romantika jako v Homérovi, nebo se nechal kladkostrojem spustit do moře, kde ho pohltily vlny a pořádně se nalokal. Protože jelo hodně kněží a seminaristů, představoval se jako maltézský rytíř a občas držel i nedělní kázání k námořníkům, ale na druhé straně si z náboženství utahoval a dělal vtípky. Jednoho právě na katolictví obráceného Angličana, s kterým se během plavby spřátelil, chtěl dokonce „odkatoličtit“. Jeho hlavní touhou byla ale jakákoli žena, za niž „by dal celou věčnost“. To jsou všechno složky osobnosti typické nejen pro dvacetileté, touha po hrdinství, po obdivu, po smíchu, po lásce. A pak přijdou chvíle, kdy jsme sami, dlouho sami, žádný obdiv, žádný smích, žádná láska.

„Nikdy mě opravdu Bůh neděsil svou velikostí více než za těch dlouhých nocí, kdy jsem měl nesmírnost nad hlavou a nesmírnost pod nohama.“

Když dopluli do Ameriky, první, koho spatřil, byla černoška, které daroval hedvábný kapesník, „na půdě svobody mě přivítala otrokyně“.

Sedm svateb a jeden jazz band

Zhruba tak by se mohla jmenovat moje poslední sobota v indiánském jazyce. Probudil jsem se už v šest hodin a abych se dostal do správné nálady, poslechli jsme si s Věruškou celé Jeskyně od UJD. Nevím, proč na mě má Wankova muzika takový vliv, ale napadlo mě, že je to určitým mešním charakterem. Jako každá mše má své Kyrie, Gloria, Credo, Sanctus, Benedictus a Agnus Dei, má i každé cédéčko Už jsme doma svoje charakteristické části, vždy nějakou sborovou píseň, vždy nějaký punk, vždy nějaký speed rock, to vše s duchovními texty a skladatelskými kudrlinkami. A pak ještě mě baví, že přestože se Wanek jako skladatel jistě bere maximálně vážně, stále má punkovou pokoru, která se odváží do roviny parodie na svůj vlastní talent. Pro sobotní ráno, po němž mě čekal sňatkový maratón, vynikající odpich.

Řeč, kterou jsem pro čtrnáctero snoubenců sepsal, byla na hraně. Kdykoli jsem někomu z kamarádů řekl, že budu mluvit o Apollu a Sojuzu, začali si mnout čelo na znamení, že jsem možná trochu přestřelil. A to já rád, je to ta hrana, na které se rád pohybuju, aby nebyl text nudný, podobně jako se Wanek pouští do kakofonie, rytmických zvratů a nesmyslných textů. Ve dvou řečech, které jsem psal na předchozí svatby jsem mluvil o dvojčatech Empire State Building a o drápání do mraků a o osudu sv. Barbory a sv. Mikuláše. Teď už mám i třetí sadu svateb za sebou a z reakcí novomanželů a svatebních hostí jsem nabyl dojmu, že se mi i tentokrát podařilo ten šok z druhé věty akrobaticky vyvážit a nebylo to jen básní Alearda Aleardiho zhuštěné do dvou slok, při níž nikdo ani nedutl. Mohu tady tedy ten projev zveřejnit.

Vážení snoubenci,
sešli jste se dnes tady v obřadní síni na kadaňském hradě, abyste navždy spojili svoje životy. Dnes, 17. července, se přesně před pětatřiceti lety spojily i dvě vesmírné lodi Apollo a Sojuz, jejichž posádky si podaly ruce na znamení přátelství. Zdánlivě pěkný symbol, ale je tu několik velkých rozdílů.

Mezi Vámi nezuřila před dnešním dnem studená válka. Naopak, váš vztah byl od počátku vřelý a prohluboval se tím, jak jste se oba poznávali, jak jste přicházeli na věci, které máte společné, i na ty, v nichž se lišíte, a kterými se můžete obohacovat.

Apollo a Sojuz se spojily na 44 hodin, Vy dnes spojíte svoje životy jednou pro vždy. A nespojíte je ve stavu bez tíže, protože svá rozhodnutí jste učinili s nohama pevně na zemi a ani dnes, přestože se tak trochu vznášíte, nemáte v plánu stavbu vzdušného zámku. Nebudete létat po oběžné dráze, budete se dál pohybovat po tomto našem světě, budete večer usínat a ráno se probouzet, nicméně jeden vedle druhého, abyste se mohli radovat z toho krásného, co Vás v životě potká, a abyste si byli oporou ve všech nesnázích a protivách, které si pro Vás osud přichystá.

Na model spojených vesmírných lodí se můžete zajít podívat do muzea. Vás tady vidíme všichni před sebou, nejen já, ale i všichni Vaši blízcí, kteří Vás pomáhali formovat, kteří Vám předali, co mohli a teď Vám drží palce do Vašeho příštího konání, těší se na Vaše potomstvo a jsou připraveni Vám pomoci, kdykoli je o to požádáte.

Manželství není vesmírná expedice, manželství není muzejní exponát, manželství je pozemská cesta, kterou jste si pro sebe vybrali a na které Vám všichni, jak zde stojíme, přejeme lásku, štěstí a požehnání. A když se Vám něčeho nebude někdy dostávat tolik, kolik byste si sami přáli, tak mějte pevné nervy, pevnou vůli a hlavně nikdy neutuchající naději. Vzpomínka na dnešní rituál, při němž složíte vzájemné sliby, nechť je pro Vás vždy živou a nechť Vám přináší radost a sílu vyrovnat se s bolestmi.

Mezi sňatky jsem se musel utírat ručníkem, jak jsem se potil. Po posledním jsem vyběhl a takto svátečně ohozen jsem přivítal v Tericéru 25 členů amerického jazz bandu z Chicaga. Osprchoval jsem se, až když jsem jim po dlouhém obědě dal rozchod na náměstí. Pak už jen krátká prohlídka kláštera a v osm hodin koncert ve františkánské zahradě. Lidí přišlo dosti a akce se povedla a obešla se i bez jediné kapky ze zlověstně se tvářícího mračna.

A jedna z unavené zkoušky...

Malé sny

Dneska ráno jsme v televizi chytili dokument o Karlu Čapkovi, natočený ve výročním roce jeho úmrtí. Přečetli tam mj. i monolog postavy z R.U.R., Busmana, kterého Čapek determinoval takto: tlustý, plešatý, krátkozraký žid. Monolog ve chvíli, kdy hledal viník.

HELENA: Copak se bude věšet?
BUSMAN: Jen morálně, paní Heleno. Hledá se vinník. To je oblíbená útěcha v pohromách.

Busman viníka vidí v zákonu nabídky a poptávky, která je hybnou pákou kapitalismu. Našel jsem si ten monolog a v jeho pokračování pak ještě osobní vyznání tohoto veskrze negativního charakteru, že měl v mládí sen o lepším hospodářství, krásný ideál, hanba mluvit, nicméně došel k závěru, že…

… historii nedělají veliké sny, ale maličké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček, id est všech vůbec.

Dnes bych řekl, že je situace podobná, ale proti sobě stojí velké potřeby všech počestných, mírně zlodějských a sobeckých lidiček a malé sny hrstky idealistů. Jeden můj malý sen je bez ohledu na poptávku po bujarých komediích zdramatizovat jeden z Čapkových apokryfů a dovést ho až na divadelní prkna.

Zrození revolucí

Objevil jsem v knihovně skvost v podobě Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělského deníku a Zrození revolucí. Lancknecht Bedřich Schwarzenberg, poslední rytíř (J.B.Novák), o němž Josef Pekař v předmluvě píše, že ctil povinnost bojovat za čest, třeba nekynulo vítězství, praprastrýc našeho Karla Schwarzenberga, jehož otec knihu ve 30. letech s poznámkami vydal, současník a vlastně i souvěrec Chateaubriandův – což byl hlavní důvod, proč jsem knihu vytáhl na světlo. A udělal jsem dobře.

Přel jsem se nedávno o rozdělení společnosti na chudé a bohaté, které považuji ze sociologického hlediska za možné, z politického za scestné, nad (či vlastně pod) článkem Václava Bělohradského. Z hlediska aristokratické reakce 19.století toto rozdělení vypadalo tak, jak jej lancknecht Bedřich popsal hned na začátku Zrození revolucí v roce 1842:

Na železnici se mi vždy nejpatrněji jeví přicházející stanovisko komunismu. Na ní se totiž dělí cestující, jako teď i v životě, jen na dvě třídy, na ty, kteří platí hodně, a na ty, kteří platí málo. Tedy majetek, vlastnictví, je jediným dělítkem, stav ale jen vedlejší podmínkou. Kavalír, důstojník, kněz, ba kardinál nebo král na odpočinku přijdou bez dalšího do druhé třídy, nemají-li peněz – zatím co penězoměnci, obilní Židé, lichváři, šejdíři a falešní hráči, kuplířka a nevěstka se umístí v prvé třídě, jakožto slušní lidé, jsou-li schopni platit. Původně však je v našem společenském ústrojí vlastnictví jen vedlejším – náboženské a společenské postavení však hlavním rozdílem. – Toto však také předpokládalo mravní cenu. Kdo se nemohl prokázat neposkvrněným štítem, přestal být šlechticem.
Měštěnín byl moudrým a opatrným pánem, počestný mistr byl pilným, poctivým otcem rodiny – sedlák si vážil své hodnosti konšelské v obci. Tak mělo každé vlastnictví své mravní schválení. Toto je teď vymazáno. – V první třídě sedí požívající, ve druhé stojí četní nuzní. – Nedopadne to dobře, až tito se začnou sčítat a zeptají se na právní nároky, podle kterých prvá třída dostala svá místa na jízdě životem!

Lázeň

Věrušce

Až moje tělo spálí na popel,
rozpraš ho do jednoho z moří,
abych se jako za života směl
ve vlnách do tvé krásy nořit.

Chateaubriand IV.

„Kněz na kazatelně se vystříhával vyslovit jméno Ježíše Krista a hovořil jenom o zákonodárci křesťanů,“ popisuje osvíceneckou atmosféru ve Francii 18. století Chateaubriand. Tehdy již měl mladý podporučík tonsuru na hlavě, jelikož se stal rytířem maltézského řádu. Zároveň ho ale Paříž a pluk stačily zkazit natolik, že v dopise příteli dohazuje svoji vlastní sestru – pannu, a o milenkách mluví jako o nutném zlu.

Pak přišla Bastila, která má dnes výročí. Chateaubriand měl revoluční myšlenky, byl žákem Rousseauovým a chápal tedy nastalou situaci jako příležitost k nastolení vlády humanity. Ale už při osvobozování věznice se zabíjelo. Viděl revolucionáře, který šel s kouskem srdce jedné z těchto raných obětí, Jacquese de Flessellesa, na klopě. Za pár dní viděl dav, jak na píkách nese dvě rozcuchané hlavy představitelů starého režimu (snažili se je nejdříve pověsit na kandelábry, ale když se několikrát přetrhl provaz, přistoupili k popravě). Jedné z hlav viselo oko až na tvář a tehdy Chateaubriand poznal, že je proti revoluci a proti vládě ulice, která nastupovala. Přestal chápat, jak někdo, kdo zná lidi, může věřit, že lze zavést nový pořádek, kde se lidi stanou lepšími. Stal se jedním z mnoha adeptů emigrace. Jenže jeho to táhlo jinam než do Anglie nebo Německa, revoluce ho zastihla v době romantického blouznění o neznámých krajinách Ameriky. Musel si nějak vydělat na cestu, a tak začal obchodovat s vlněnými punčochami. A nakonec opravdu odjel, ale to už je jiná kapitola.

Taky jsem žil v době, kdy se i křesťané styděli za svého zákonodárce. Taky jsem romanticky toužil po tonsuře srdce. Taky jsem byl zkažen. Taky jsem přestal věřit v revoluci poměrně mladý, kdy jsem ještě jezdil prstem po mapě západní Austrálie a vysníval si dobrodružství na lodích a mezi domorodci. Jen s těmi vlněnými punčochami jsem neobchodoval.

Vzpomínky na bordel

Josef Šusta, pojem v historiografii stojící někde mezi Palackým a Třeštíkem, pro mě s osobním kouzlem. Osobnost obložená aurou světce, jen proto, že pro mě znamenal prototyp prvorepublikového vzdělance, Pátečníka v Čapkově zahradě. Protože jsem ale raným čtenářem Augustinova Vyznání, vím, že k životu světce patří i ty nejtutlanější hříchy, kterých jsme denně svědky a které často sami pácháme.
   
Ke genezi smýšlení každého historika patří i poznání, že žádná doba se v základech, v těch nejlidštějších věcech, v podstatě neliší od té naší. Slýcháte to také často, jak ta dnešní mládež je zkažená? Rozhodně nesrovnatelně horší než mládež před dvaceti, čtyřiceti lety. Teď si  tedy poslechněte (ano, nemusíte ho jen číst, ještě pár dní je dostupný na internetových stránkách Vltavy) vyprávění Josefa Šusty z knihy, kterou nyní na Vltavě čtou, Léta dětská, jinošská, učňovská a vandrovní. Tehdy, v roce 1888, nastoupil Třeboňák Josef Šusta do kvinty na gymnasiu v Českých Budějovicích.

... hned v prvních dnech mne (spolužák Franta, syn správce pivovaru) posílal v noci oknem do židovské kořalny pro alaš a vypili jsme ho ve čtyřech zpravidla přes litr, takže nejhorších následků nás ušetřila jen opatrnost pana Fajtla, který ve svém šenku lihovinu důkladně křtil. Jindy jsme oknem vycházeli na noční toulky a zajišťovali se před inspekcí krátkozraké bytné čepicemi vhodně položenými na polštář tak, aby v šeru činily dojem spících hlav… K úhradě těchto výletů se zastavovaly nebo prodávaly hodinky. Franta nosil doma odcizené stříbrné příbory k zlatníkovi a také mne naváděl, až pojedu na Dušičky domů, abych podobně přispěl svou hřivnou ke společné útratě. V tom jsem mu nevyhověl. A podobně se vzepřelo mé nitro proti jeho pokusu po několika měsících zhoubné drezúry zdomácnět mě v nevěstinci. V Budějovicích byly tehdy, pokud vím, dva takové nákladnější zcela veřejně provozované zapadáčky – na vltavském nábřeží a u mlýnské strouhy. Tam si ovšem gymnasista nesměl troufat, ale Franta nás zavedl za jatkami do veřejného domu zcela lůzovitého přídechu, kde mne takřka v horečce se chvějícího hlučně uvítala přestárlá doširoka vykynutá děvka se zákalem na jednom oku. Jakmile mne chtěla k sobě přitisknout, zachvátilo mne takové nechutenství, že jsem nejen z brlohu utekl, klobouk tam nechávaje, nýbrž na ulici mi žaludek překypěl, zcela jako při prvním kouření. Bylo to právě na den mých čtrnáctých narozenin a epizoda mi zanechala tak silný odpor, že jsem jako gymnasista již nikdy o prostředí prodejné lásky nezavadil, ač se z mých spolužáků někteří vyspělejší svými zkušenostmi na těchto smutných pěšinkách mnoho vychloubali.

Hory (Chateaubriand III.)

Indiáni milujou hory, zpívával mi kamarád refrén jedné písně Domácí kapely. Já hory rád nemám. Nelyžuju a ani mi to nevadí. Nechodím po horách a už vůbec netoužím po šplhání na jejich vrcholy. Nejvýše jsem byl na Velkém Rosutci v Malej Fatre, což je jen o 7m výš než na Sněžce. A výš už nemusím. Ani Snowdon by mi žádnou radost nečinil, kdybych předtím nečetl vtipný popis výstupu na tuhle nejvyšší horu Walesu od Grahama Chapmana. Vždycky když projíždím Alpy na cestě do Itálie, cítím respekt, ale když se mi náhodou stane, že uvíznu někde obkopen horami, stopuju klidně celou noc, abych se z toho jestřábího koše dostal. A proč? Předávám slovo svému tiskovému mluvčímu, vikomtu ze Chateaubriand:

Není mi vůbec milé, cítím-li, jak je to moje nepatrné bytí mezi těmi těžkými masami strašně stísněno. Hory jsou krásné jenom tehdy, když vystupují jako obzor... Jejich údělem je osud všech velkostí: je dobře je vidět pouze z dálky.

V téhle souvislosti jsem si připomněl i první cestu Jeana Paula pěšky z Hofu do Výmaru po úspěchu svého románu Hesper. Obdivovatel Goetha a Schillera prožije po setkání s nimi velkou deziluzi. A když už jsem přeskočil z Francie do Němec, někoho možná zaujme i to, že název předchozího mého článku, té upoutávky na článek v Neviditelném psu, je překladem názvu prvního románu Jeana Paula.

Neviditelná lóže