Objevil jsem v knihovně skvost v podobě Lancknechta Bedřicha Schwarzenberga Španělského deníku a Zrození revolucí. Lancknecht Bedřich Schwarzenberg, poslední rytíř (J.B.Novák), o němž Josef Pekař v předmluvě píše, že ctil povinnost bojovat za čest, třeba nekynulo vítězství, praprastrýc našeho Karla Schwarzenberga, jehož otec knihu ve 30. letech s poznámkami vydal, současník a vlastně i souvěrec Chateaubriandův – což byl hlavní důvod, proč jsem knihu vytáhl na světlo. A udělal jsem dobře.
Přel jsem se nedávno o rozdělení společnosti na chudé a bohaté, které považuji ze sociologického hlediska za možné, z politického za scestné, nad (či vlastně pod) článkem Václava Bělohradského. Z hlediska aristokratické reakce 19.století toto rozdělení vypadalo tak, jak jej lancknecht Bedřich popsal hned na začátku Zrození revolucí v roce 1842:
Na železnici se mi vždy nejpatrněji jeví přicházející stanovisko komunismu. Na ní se totiž dělí cestující, jako teď i v životě, jen na dvě třídy, na ty, kteří platí hodně, a na ty, kteří platí málo. Tedy majetek, vlastnictví, je jediným dělítkem, stav ale jen vedlejší podmínkou. Kavalír, důstojník, kněz, ba kardinál nebo král na odpočinku přijdou bez dalšího do druhé třídy, nemají-li peněz – zatím co penězoměnci, obilní Židé, lichváři, šejdíři a falešní hráči, kuplířka a nevěstka se umístí v prvé třídě, jakožto slušní lidé, jsou-li schopni platit. Původně však je v našem společenském ústrojí vlastnictví jen vedlejším – náboženské a společenské postavení však hlavním rozdílem. – Toto však také předpokládalo mravní cenu. Kdo se nemohl prokázat neposkvrněným štítem, přestal být šlechticem.
Měštěnín byl moudrým a opatrným pánem, počestný mistr byl pilným, poctivým otcem rodiny – sedlák si vážil své hodnosti konšelské v obci. Tak mělo každé vlastnictví své mravní schválení. Toto je teď vymazáno. – V první třídě sedí požívající, ve druhé stojí četní nuzní. – Nedopadne to dobře, až tito se začnou sčítat a zeptají se na právní nároky, podle kterých prvá třída dostala svá místa na jízdě životem!
Přel jsem se nedávno o rozdělení společnosti na chudé a bohaté, které považuji ze sociologického hlediska za možné, z politického za scestné, nad (či vlastně pod) článkem Václava Bělohradského. Z hlediska aristokratické reakce 19.století toto rozdělení vypadalo tak, jak jej lancknecht Bedřich popsal hned na začátku Zrození revolucí v roce 1842:
Na železnici se mi vždy nejpatrněji jeví přicházející stanovisko komunismu. Na ní se totiž dělí cestující, jako teď i v životě, jen na dvě třídy, na ty, kteří platí hodně, a na ty, kteří platí málo. Tedy majetek, vlastnictví, je jediným dělítkem, stav ale jen vedlejší podmínkou. Kavalír, důstojník, kněz, ba kardinál nebo král na odpočinku přijdou bez dalšího do druhé třídy, nemají-li peněz – zatím co penězoměnci, obilní Židé, lichváři, šejdíři a falešní hráči, kuplířka a nevěstka se umístí v prvé třídě, jakožto slušní lidé, jsou-li schopni platit. Původně však je v našem společenském ústrojí vlastnictví jen vedlejším – náboženské a společenské postavení však hlavním rozdílem. – Toto však také předpokládalo mravní cenu. Kdo se nemohl prokázat neposkvrněným štítem, přestal být šlechticem.
Měštěnín byl moudrým a opatrným pánem, počestný mistr byl pilným, poctivým otcem rodiny – sedlák si vážil své hodnosti konšelské v obci. Tak mělo každé vlastnictví své mravní schválení. Toto je teď vymazáno. – V první třídě sedí požívající, ve druhé stojí četní nuzní. – Nedopadne to dobře, až tito se začnou sčítat a zeptají se na právní nároky, podle kterých prvá třída dostala svá místa na jízdě životem!
Žádné komentáře:
Okomentovat