Váženému voličstvu král. města Kadaně

Přesně před rokem jsem v klatovskím muzeu pořídil tuto fotografii. 98 let starý plakát je před nadcházejícími volbami více než aktuální.

Veřejný záchodek

Jinak poměrně napjatou atmosféru před volbami snáším s nebývalým nadhledem. Čtu si Zvonokosy. Nedávno jsem totiž slyšel začátek v rozhlasovém čtení na pokračování a hned jsem si knihu musel sehnat.

Hned v první kapitole totiž starosta s tajemníkem přemýšlejí, co nového postavit pro lidi, aby vyhráli volby.

Protože oba jsou pokrokoví liberálové, nejdříve tajemník Inocenc Kulíšek radí starostovi Bartoloměji Pěšinkovi nechat na hřbitov vytesat nápis Volnost – Rovnost – Bratrství.

„Chcete vědět, co si o tom myslím já? Nebožtíci jsou nebožtíci. Nechme je tedy na pokoji. S touhle věcí bude lépe nehýbat. Kulíšku, to mi věřte: to bychom zabředli do všelijakých krámů, které nikoho nezajímají a které by nedělaly dobrý dojem… A pak také: nebožtíci, Kulíšku, to je minulost. A my musíme hledět do budoucnosti.“

Přichází tedy druhý (staronový) tajemníkův návrh: obecní knihovna.

„S tuhletou otázkou obecní knihovny neztrácejme čas. Řekl jsem vám to již jednou: zvonokoští občané nebudou ty vaše knihy číst. Úplně jim stačí noviny. Snad si nemyslíte, že já sám čtu něco jiného? Tenhle váš plán by nám natropil mnoho zla a užitek by nepřinesl žádný. Potřebujeme něco, co by vzbudilo větší efekt a co by bylo v souladu s tak pokrokovou dobou, jako je naše.“

Jak už to tak bývá, starosta se ptal zejména proto, aby mohl tajemníkovy návrhy smést ze stolu a dokázat si tak, kdo je tady starosta a má nejlepší nápady.

„Povím vám to, Kulíšku, ten svůj nápad… Chci dát na obecní útraty něco postavit… Něco, co bude užitečné jak z hlediska hygieny, tak z hlediska mravnosti. No, tak ukažte, jak bystrý máte rozoumek, Kulíšku! Hádejte trochu…“

Takovou opovážlivost, to by si tajemník nedovolil.

„Chci dát postavit pisoár, Kulíšku!“

Veřejný záchodek se o několik kapitol dále stane důvodem k rozdělení obce na Záchodomilce a Záchodobijce a kolem záchodku se dějí pěkná alotria. Ještě povedenější jsou ale jiné kapitoly, o které se s vámi rád podělím po volbách.

V Kadani máme jeden veřejný záchodek kousek od Svaté brány. Je to zvláštní stánek, docela rád se vžívám do toho pána, který tam prodává vstupenky po třech korunách. Někdy bych se u něj rád zastavil na kus řeči jako ti jeho stálí kamarádi, s nimiž si tam povídá. Nebo bych si je aspoň rád poslechnul. A ještě radši bych si to s tím pánem někdy vyměnil. Mít na starosti pár mís a pisoárů má možná stejný smysl, jako starat se o kulturu, a domů bych chodil s prázdnými střevy i hlavou. Dneska mám plné obojí a zdá se mi, že toho samého. Ještě že jsou takové knihy, jako je ta od Gabriela Chevalliera.

Koně se také střílejí

Dostal jsem včera tip od Jirky K. na film, který začínal až ve 22.30 a končil půl hodiny po půlnoci.  Prý jeden z nejlepších, které viděl. Ač hodně unaven, vydržel jsem ten maraton až do konce. A nebyl to maraton filmový, ale taneční. O ten totiž ve filmu běží. Naposledy mě nějak podobně dostal o deset let starší francouzský film Díra, v němž se bez nějakého patosu celé dvě hodiny kope díra z jedné cely ve vězení na svobodu a na konci se najde jeden zrádce, který dá přednost vlastnímu bezpečnému propuštění před společným nebezpečným útěkem.

Ve filmu Koně se také střílejí se kamera zase celé dvě hodiny nehne z tančírny někde na molu v losangeleském přístavu. Jen záběry na moře nám dávají tušit jiný svět, nekonečný jako věčnost, což evokuje smrt, jež na konci přijde se vší parádou. Kdo nechce vědět, o čem film je, ať přeskočí na poslední odstavec. Ne, děj není nijak složitý. Je o tom, že tanec může být mučícícm nástrojem. Několik desítek párů se přihlásí do tanečního maratonu, jakési reality show v době, kdy neexistovala televize. Páry spolu tančí tak dlouho, dokud všechny neodpadnou až na jeden vítězný, který získá 1500 stříbrných dollarů, což bylo pěkné jmění. Vše se točí kolem jednoho náhodně složeného páru, který hrají Jane Fondová (Gloria) a Gig Young (Robert). Během maratonu se rozkmotří, až se dokonce rozdělí a vymění si partnery s jiným párem. Páry odpadají, a aby jim pořadatel trochu ztížil situaci a zároveň maraton urychlil, protože výdaje za stravu a personál jsou s každým dnem vyšší a vyšší, uspořádá jednou za čas mezi páry tzv. derby, což jest desetiminutový běh dokola v párech, z nichž tři poslední vypadnou. Najednou vám jako divákovi dojde, že lidi na parketu jsou jako cirkusová zvířata. Kamera je ale i v zázemí, kde se odpočívá a spí pod dozorem sester, doktorů a ochranky. Cirkusová zvířata se tu mění na ustájený dobytek. Budíček je požární siréna. A všemu vládne šoubyznys, takže v sále vládnou úsměvy, potlesk a kvalitní hudba. Po více než 1000 hodinách tance jsou tváře všech absolutně vyčerpané, spí se vestoje. V tomto bodě navrhne ve své kanceláři pořadatel našemu páru, aby se na parket nechal sezdat, protože to přinese show větší popularitu a oni získají peníze od sponzorů. Jenže párů je už málo a oni se cítí na vítězství. Dosud to ještě byl obsah bez pointy, tak kdo si chce film užít s ní, ať opravdu přeskočí následující odstavec.

Gloria tedy odmítne, protože chce těch 1500 babek. Jenže přijde vystřízlivění. Z těch 1500 dollarů totiž bude stržena režie za služby a stravu, kterou páru pořadatel poskytl za těch více než 40 dní pobytu v tanečním lágru. Není sice explicitně řečeno kolik zbyde, ale pohledy prozradí, že tak na zmrzlinu. Oba se rozhodnou odstoupit ze soutěže a duševně vyprahlá Gloria poprosí Roberta, aby jí zastřelil jejím revolverem. Když byl Robert malý kluk, byl svědkem události, kdy si otcův kůň zlomil nohu a otec mu dal ránu z milosti. Robert tedy rovněž neváhá a poskytne ránu z milosti, za níž je pak odsouzen jako za vraždu. Tehdy se vysvětlí název filmu.

Zaujal mě jeden komentář na ČSFD. Lépe bych to neřekl.

Tento mistrovský kousek Sydneyho Pollacka je metaforickou hříčkou, jenž sice historicky sahá k hospodářské krizi v 30. letech, nicméně její podstata je nadčasová; tu a tam totiž někdo z nás zakusí onu bezvýchodnost situace do takové míry, že je ochoten podstoupit lobotomii vlastní hrdosti. Únavný taneční maraton jako metafora zoufalého života? Koně se také střílejí je především existenciální příběh, jenž zobrazuje osud jako ozubené soukolí, které člověka drtí mezi svými evolventami tak nemilosrdně, že občas nemá jinou možnost úniku, než jaký zvolila Gloria Beatty v podání skvělé Jane Fondové. Koně se také střílejí  nabízí také fascinující přesah do dnešní doby, kdy lidé z existenciální beznaděje (nebo ještě častěji nudy) vstupují na křehký led pseudoreality šou, v niž se podrobují podobnému martýriu jako účastníci onoho nešťastného maratonu (i když oni si to tak asi nepřipouštějí). V konečném důsledku stejně nikdo z pokušitelů štěstěny nevyhrává a v tom je ten výsměch, který nahání hrůzu...

Díky za tip, starosto.

Ploužení

Robert Fitzgerald, americký básník, který se narodil přesně před sto lety, napsal jednu báseň, která mě zaujala svým věnováním. Jako by básník věděl, že moje lyžařské schopnosti se před 25 lety, kdy jsem byl naposledy lyžovat, zasekly právě u téhle techniky. Dohánět už to nebudu, lyžování pro mne zůstane terra incognita. Od toho horského týdne s tátou (tenkrát zemřel Andropov a v televizi běžely pořád jen zprávy střídané černou obrazovkou) ovšem miluju dny trávené v horských chatách se sněhovou vánicí za oknem. Letos někam na Vánoce musíme vyrazit.

Tím, že se vyhoupneš
na špičky, dovolíš
patám svých lyží,

aby se vzdálily,
a špičkám, aby se seběhly
do pravého úhlu,

do tisíců pravých úhlů
vyrytých pásovou rolbou
na hebké kůži sněhu.

Paříž /4/ Notre Dame

Tenkrát v tom rozhovoru pro francouzský třetí televizní kanál jsem pochleboval katedrále v Troyes, že oproti katedrále Notre Dame v Paříži se v ní ještě dá hledat Duch v původním slova smyslu. V Notre Dame jako v každé profláklé katedrále (u nás zejména ve Vítu) si lidé nesedají do lavic, ale prostě proudí po obvodu. Nedá se to srovnat ani s autem projíždějícím myčkou, protože to vyleze aspoň umyté, kdežto turisti vejdou portálem sv. Anny a vylezou portálem Panny Marie v podstatě nepoznamenáni a rozhodně ne očištěni.

U vchodu všichni ti turisti projdou kolem sochy, kterou si každý druhý vyfotí. Nikdo ale neví, co zobrazuje a ani já jsem tomu dlouho nemohl přijít na kloub. Na druhé straně portálu je ale sv. Petr a vedle něj král Šalamoun, tedy je-li postava s hudebním nástrojem podobným lyře král David, logicky stojí naproti Petrovi sv. Pavel.

V takových chrámech se taky většinou proměním v turistu, zakorzuju si a až ke konci usednu do lavice, semknu ruce a zpytuju svědomí. Nejinak tomu bylo v tomto slovutném chrámu. Nic jsem si z něj neodnesl. Když jsme vešli, zrovinka končila mše svatá a já jsem přemýšlel o tom, jestli bych chtěl dělat faráře v tak anonymním kostele. Když kněz s ministranty procházel ve jménu Páně špalírem turistů, kteří na něj koukali jako na mimozemšťana, v lepším případě jako na muzejní exponát, uvědomil jsem si, že nechtěl. Proběhli jsme presbytář, vyrazili minci pro tátu, pomodlili se Otčenáš a Zdrávas a mazali jsme pryč. Identifikace postavy ve východním portálu byla snazší. Není to sice světice ani královna, ale jak vidno dle prázdných nik okolo, nemá konkurenci.

Hned vedle katedrály je Nemocnice Hôtel-Dieu‎. Tady je to trochu jinak. Jak vidno z plánu, z náměstí je Entrée principale neboli hlavní vstup a na druhé straně do ulice u Seiny je Accès service funéraire neboli vstup pro pohřební službu. Tam se turisti nehrnou, a přitom je to pár kroků a říct to chce úplně stejné věci, které chce říct ten kostel!

Nakonec nejsilnější zážitek přišel o pár dní později, kdy jsme šli kolem katedrály a na rohu  nemocnice Boží hotel jsme hodili pár Euro do plastikové mističky tomuhle pánovi.

Pocta LS podruhé

Díky Daliborovi V. vyšel můj cimrmanologický příspěvek ve 2,5tisícovém nákladu. Není to sice čtvrt milionu, jako v případě Ríšovy fotky, ale zatím byl můj rekord 76 výtisků, tak jsem si ho zlepšil téměř třiatřicetkrát.

Bajány bajány

Copak je to za miminko?
Chvíli skáče, chvíli zívá,
v noci potom pod peřinkou
prazvláštní sny mívá.

V těch snech se nám vytahuje,
že je z ní už velká slečna,
po nábřežích pochoduje
a je strááášně nebezpečná.

V jiných je zas o kus vyšší!
Hračky míří do kredence,
a ona jak kočka s myší
hraje si jen na milence.

Často se jí také stává,
že se jí zdá o mamince
nebo o tom, jak se vdává
za olysalého prince.

Nejsou to sny, je to příběh
seřazený po pořádku,
a na konci nesmí chybět,
že byl napsán k Tvému svátku.

Nelítostná věda

„Tvoje strachy a tužby jsou pouhé představy,“ řekl těsně u ní hlas, vycházející z úst velmi krátkozrakého obstárlého pána s brýlemi, který seděl na hrbolatém kmeni. „Tvůj útěk byl čistě jen podmíněný reflex… Tento znamenitý objev mě stál pětadvacet let pečlivého zkoumání, při čemž jsem nesčetným psům vyňal mozek a pozoroval jejich sliny, vyříznuv jim napřed otvory v tvářích, aby tudy vyměšovali slinu místo jazykem. Všechen vědecký svět se mi koří v obdivu nad tímto úžasným výkonem a děkuje mi za světlo, které jsem vrhl na velký problém lidského jednání.“
„Proč ses nezeptal mne,“ řekla černošská dívka. „Mohla jsem ti to říci za pětadvacet vteřin a nemusil jsi ubližovat nebohým psům.“
„Tvoje nevědomost a drzost nezná mezí,“ prohlásil krátkozraký pán. „Ten fakt je ovšem znám každému dítěti, ale nikdy nebyl experimentálně prokázán v laboratoři, pročež vědecky neexistoval. Převzal jsem jej jako hrubý dohad, odevzdal jsem jej světu jako vědu. Provedla jsi někdy nějaký experiment, smím-li se ptát?“

Čtenáři soběpisníku jistě poznali pokračování příběhu černošské dívky hledající Boha, jak jej vypsal G.B.Shaw. Mladá Afričanka se nenechá dlouho přemlouvat a jeden experiment vyzkouší přímo na vědcovi, který ale nevybočuje ze svého analytického pohledu na věc. Dále již pokračuji bez komentáře.

„Nežli půjdeš,“ řekla černošská dívka, „pověz mi, věříš v Boha?“
„Bůh je nepotřebná a zavržená hypothesa,“ řekl vědec. „Vesmír je obrovská soustava reflexů, způsobených otřesy. Ťuknu-li tě pod kolenem, poskočí ti noha.“
„A já tě za to praštím paličkou, radši to nedělej,“ řekla černoška.
…
„Moudrost mě nezajímá,“ odpověděl profesor, „ba ani nevím, co to znamená. Nemám důvod k přesvědčení, že by existovala. Můj úkol je bádat o věcech, které dosud nebyly známy. Svoje výzkumy pak ohlásím světu a tak rozmnožím zjištěnou vědeckou pravdu.“

„Oč bude světu lépe, bude-li mít všechno vědění a žádné slitování? Nemáš špetku rozumu, abys vynašel lidštější způsob jak se dovědět, co tě zajímá?“
…
„A mně pověz tohle: uvědomil sis někdy, jaký vliv mají tvoje pokusy na duši a povahu jiných lidí? Stojí to za to, ztratit vlastní duši a přivést k zatracení duše bližních, abys něco vyzkoumal o psí slině?“
„Mluvíš slova beze smyslu,“ řekl krátkozraký pán. „Můžeš mi dokázat existenci orgánu, zvaného duše, na operačním stole nebo v pitevně? Můžeš reprodukovat úkon, zvaný zatracení, v laboratoři?...Viděl jsem umírání, ale neviděl jsem zatracení,“ řekl krátkozraký.

Ve jménu FB

Je něco, co se nemění, ale názory na to, co to je, se mění. Nezměnil jsem názor na facebook, ale změnil jsem svůj poměr k němu. Využívám ho. Klamně k reklamě, ale neklamně i ke komunikaci. Se dvěma až třemi lidmi. Neexhibuji se na facebooku, na to mám tenhle blog, který s nikým nesdílím, ale ostatní jej mohou sdílet se mnou, tzn. že nemusí skrývat či blokovat moje výlevy jako skrývají a blokují reklamu na akce KZK, které se jim snažím na facebooku nabídnout. Lidé se mění, názory se mění, ale něco se přece nemění.

Anne Rice, autorka knih o upírech, čarodějnicích, ale i erotických novel, konvertovala před dvanácti lety ke katolické církvi a začala psát o životě Krista. Před dvěma měsíci napsala na svůj profil na facebooku:
Pro ty, které to zajímá, a pochopím, že Vás třeba ne: Dnes přestávám být křesťankou. Jsem mimo. Zůstávám oddána Kristovi, ale ne již jako křesťan, ne již jako součást křesťanství. Je pro mě prostě dále nemožné „patřit“ k tomuto rozhádanému, nepřátelskému, svárlivému a zaslouženě proklínanému sdružení. Snažila jsem se po deset let. Neuspěla jsem. Jsem černá ovce. Moje svědomí mi ale nic jiného nedovolí.

O pár hodin později:
Ve jménu Krista, odmítám být proti homosexualitě, odmítám být proti feminismu, odmítám být proti antikoncepci, odmítám být proti demokracii, odmítám být proti nenáboženskému humanismu, odmítám být proti vědě, odmítám být proti životu. Ve jménu Krista, opouštím křesťanské společenství a přestávám být křesťanem. Amen

A o další hodinu později:
Moje víra v Krista je středem mého života. Moje obrácení od pesimistického ateisty ztraceného ve světě, jemuž nerozumí, v optimistického věřícího ve svět stvořený a udržovaný milujícím Bohem, je pro mě klíčové. Ale následování Krista neznamená následování Jeho následovníků. Kristus je nekonečně důležitější než křesťanství a vždycky bude bez ohledu na to, co křesťanství je, jaké bylo nebo může být.

Tak za sebe, pro ty které to zajímá: jsem na facebooku, ale nevyznávám jeho společenství. Ve jménu facebooku, odmítám exhibovat svoje soukromí, přemýšlet, jak bych zaujal ostatní v jedné větě, a chlubit se svými činy, plány či pocity štěstí. Komunikace je důležitější než facebook, ať už je facebook poslední sociální síť nebo se necháme za čas chytit do jiné.

Potřebuju tě

John Hegley mě už jednou inspiroval, tentokrát k takovému malému vyznání:

Potřebuju tě jako dítě potřebuje dávku něhy.

Potřebuju tě jako moře potřebuje oba břehy.

Potřebuju tě jako každá žena potřebuje šatník.

Potřebuju tě jako pes, když potřebuje, potřebuje patník.

Potřebuju tě jako šroubek potřebuje matku.

Potřebuju tě jako značka „Dej přednost v jízdě“ potřebuje křižovatku.

Potřebuju tě jako Volkswagen potřebuje Brouka.

Potřebuju tě jako zrcadlo potřebuje někoho, kdo se do něj kouká.

Jako straka potřebuje záblesk zlata,

jako krém na akné potřebuje vimrlata,

jako alkoholik potřebuje chlast,

jako kleptomanka potřebuje krást,

jako správný voják potřebuje vlast,

jako popelnice na plast potřebuje plast,

jako víno k zrání potřebuje sudy a párek potřebuje křen,

jako bobky potřebujou otvor kudy vycházet z těla ven,

jako hvězdy potřebujou nebe,

já potřebuju zrovna tebe.

Potřebuju tě jako obraz potřebuje stěnu.

Potřebuju tě jako pivo potřebuje pěnu.

Potřebuju tě jako hokejista potřebuje chránič na pinďoura.

Potřebuju tě jako i zedník potřebuje sem tam něco zbourat.

Potřebuju tě jako lázně potřebujou vřídla.

Potřebuju tě jako hlemýžď potřebuje sliz.

Potřebuju tě jako svíčka potřebuje hmyz,

když se jí zachce upalovat křídla.

Recenze psaná klínopisem na knihu, kterou jsem nečetl

Taky to děláte tak, že než si v knihkupectví koupíte nějakou knihu, přečtete si prvních pár stránek nebo aspoň řádků? Měly by vás zaujmout nebo alespoň neodradit. Nevyhodíte přece peníze za něco,  přes první stránky čehož se pak neprokoušete. První odstavec knihy je nejčtenější pasáž a každý autor s tím jistě (u těch lepších podvědomě) počítá.

V knihkupectví moc nenakupuju, dávám přednost antikvariátům, a z toho pro mě bohužel plyne, že se míjím s velkou částí nejmodernější literatury. Postřehl jsem tedy jen kdesi v tisku, že se objevil nový talent, jistý Tomáš Zmeškal, ale nic bližšího jsem si nezjišťoval, a to ani poté, co mi kamarád na něj dal kontakt, že ho zná a že by mohl přijet na autorské čtení. Vyměnil jsem si tedy s panem Zmeškalem email a zjistil si aspoň, že je středoškolským učitelem angličtiny, což mi samozřejmě bylo sympatické.

Včera jsem šel kolem knihkupectví. Šel jsem tam najisto pro sbírku absurdních aktovek V hlavní roli Ferdinand Vaněk, protože mám něco za lubem. Při té příležitosti jsem se podíval, zda nemají něco od Tomáše Zmeškala. Porušil jsem svoji zásadu a nepřečetl si z knihy Milostný dopis klínovým písmem, kterou jsem objevil v regálu, ani řádek. Prostě jsem za ni dal tři kila a byla moje. Těšil jsem se na ni.

Když jsem ji večer začal číst, neprokousal jsem se přes prvních pět stran. Byly strašlivé. S každou stranou víc a víc za hranicí kýče. Nechal jsem to tedy na moudřejší ráno. Po probuzení jsem se nejdříve zamyslel, jestli nemám nějaké předsudky. U některých knih se mi to už stalo, ale tenhle případ to nebyl. Dal jsem se tedy znovu do čtení. Ne, to se opravdu nedá. Přečetl jsem první dvě stránky Věrušce, víc ne, protože na mě křikla: „Přestaň, prosím!“ a odešla si zkoušet nové kalhoty a blůzy.

Teprve tehdy jsem si přečetl pár nadšených recenzí. Asi jsem z jiné planety. Volal jsem Terezce! V sobotu je to sice neslušné, ale já musel. Uchoslyšně (očividně to nebylo) jsem ji vyrušil při nějaké úplně odlišné činnosti, ale byla tak hodná, že se mi svěřila se svou zkušeností. Přečetla si prvních pár stránek v knihkupectví a usoudila, že pokud si chce zachovat zdravý vkus, musí knihu bleskurychle vrátit do police. Moje hromy ji asi přesvědčily o správnosti jejího úsudku, přestože prý pár docentů u ní na fakultě knihu vyzdvihuje do nebe.

Zajímal by mě Váš názor. První kapitolu má Tomáš Zmeškal na svých stránkách. Na těch prvních pěti stránkách, co jsem přečetl, se nestane nic víc než, že Alice vstane a nasnídá se. Otec poslouchá Haydna, který mu přijde vtipný, a nesnese Beethovena, kterému humor chybí a má sklony k patetičnosti a pompéznosti. Stokrát obehraná a medově ulepená Óda na radost je přitom slabý odvar těchto pěti prvních stránek románu Milostný dopis klínovým písmem.

Terezka mi ještě poradila, abych zkusil román otevřít uprostřed, protože prý slyšela, že se autorův styl postupně proměňuje. Nalistoval jsem tedy 9. kapitolu a zasekl jsem se u této věty na pátém řádku:
Jako by rychlost byla to nejdůležitější, jako by střemhlavý pohyb, rašící jak neúprosné jarní výhonky, dávaly nějakou naději.
Přečetl jsem ji podruhé, potřetí a nevím, co by mělo dávat naději. Rychlost a pohyb? Jarní výhonky? Bohužel mě o naději definitivně připravily/připravila/připravil (sám jsem se do toho zamotal). Zkusil jsem ještě povídku Šaty na webu. Jenže „s trocha ohledy“ a hlavně „nervózní rázování“ a „bouřlivé vítání“ a o tři řádky níže „bouřlivé objetí“ mě po minutě přesvědčilo, že jde sice o sloh neotřelý, ale rozhodně ne hodný obdivu.

Ještě něco mě na románu přitahovalo. Název. V prvním ročníku na univerzitě jsem miloval jistou dívku, které jsem napsal milostný dopis třemi druhy starodávného písma na způsob Rosettské desky. Musela se stát Champollionem a sama si jej rozluštit. Jedno z písem bylo klínové (ovšem že jen na papíru, hliněnou destičku jsem nesehnal). Jak znám ženy a jejich pokladničky, věřím, že ho Lenka má pořád uložený. Co, Leni?

Vzestup a pád kapitalismu v Čechách

Mezi knihami z babiččiny pozůstalosti byla jedna ve velmi přitažlivé úpravě – neautorizované rozhovory Petra Husáka s Tomášem Ježkem vydané pod názvem Budování kapitalismu v Čechách. Měl jsem Tomáše Ježka v době, kdy mě ještě politika vzrušovala, velmi rád, a tak jsem se do knihy začetl, ještě než jsem prohlédnul zbylý obsah krabic s knihami a dokumenty.

Pochopil jsem, proč mě tehdy politika bavila. Kniha byla vydaná v roce 1997, kdy jsem vstoupil do ODS a popisuje přesně to, co nese v názvu. Po roce vydání došlo bohužel k renesanci socialismu jak vnitrostátně tak po vzniku EU i kontinentálně. Dnes, kdy i hlavní sídla firem mají u svých vstupů vývěsku s poděkováním evropským fondům za podporu při stavbě, je sen o kapitalismu dávno vzácným plynem někde v horních vrstvách atmosféry. Rozplynul se nám před očima ve zdání sociálního státu, v němž ale žijí ekonomicky naprosto pasivní občané.

Tomáš Ježek snil o čistém a spořádaném rakouském městečku s bílými domy, hospůdkami a rovnováhou v duši. Představoval jsem si ty krásné neděle, kdy lidé vycházejí z kostelů, všechny domy už jsou obílené, všechny ploty natřené, všechny trávníky sestříhané. Není nic, co by někdo pečlivý neměl na starosti – prostě taková ta nudná Evropa.

Přiznám se, že mě by bavil klidně i jižanský model s bordelem, ale se svobodným a podnikavým duchem. Vlastně to, co i u nás lidé umí – tedy teď myslím zejména naše vietnamské spoluobčany.

Bohužel ani jeden model kapitalismu se nekoná, a tak mi zbývají jen vzpomínky na jeho budování tenkrát, kdy se do Prahy valily Rolling Stones a kdy ještě Píďan prodával zeleninu v podloubí na náměstí.

Tomáš Ježek píše tak pěkně o ekonomii, že bych ji šel z fleku studovat. Je to věda, která si v podání některých vědců zaslouží svoji Múzu stejně jako ji má astronomie nebo historie. Myslím, že z ní sem tam něco utrousím i na soběpisník.

Dnes jsem se díky Tomáši Ježkovi podíval na kobylku Kenu Galbraithovi. Tento ekonom docela pěkně popsal stav kapitalismu v Americe 50. a 60. let jako situaci, v níž neviditelná ruka trhu selhává, neboť ceny nediktují zákazníci, ale monopoly a výrobci, kteří se domluví, a mzdy neurčují zaměstnavatelé, ale odbory. Z toho Galbraithovi vyplynulo, že je třeba ekonomiku regulovat a usměrňovat státem. Galbraith byl poradcem mnoha prezidentů a napsal několik bestsellerů. Nezdají se vám ty myšlenky lákavé? Myslím, že se dá směle říci, že jde vlastně o konvenční moudrost, což je termín, který sám Galbraith razil pro něco, s čím souhlasí většina obyvatel, aniž by potřebovala důkazy. Jako příklad uvedl například názor, že si před Kolumbem lidé mysleli, že Země je placka. Nemysleli přátelé, ti, co přemýšleli, už dávno před Kolumbem přisuzovali (samozřejmě že bez důkazů, které umíme snést dnes), že je Země kulatá.

A zde je názor Miltona Friedmana:
Mnozí reformátoři – Galbraith v tom není zdaleka sám – zastávají negativní názor vůči volnému trhu, protože jim brání v provedení jejich reforem, protože umožňuje lidem, aby chtěli, co chtějí, a ne to, co chtějí reformátoři.

Další držitel Nobelovy ceny za ekonomii Paul Krugman si myslí, že Galbraitha nikdy nebrali ekonomové vážně, protože psal pouze zjednodušené recepty na komplexní ekonomické problémy pro lidi a o diskusi s odborníky ani nestál. Nazývá jej podnikatelem v politice a mediální celebritou, ale rozhodně ne ekonomem. Krugman časem změnil tento radikální názor, takže jeho vypovídací hodnota není tak silná. I v tom je ekonomie jako věda vzrušující.

A ještě názor Tomáše Ježka:
Než člověk pochopí, že Galbraith je kretén, potřebuje na to dva roky. Že teorie konvergence je blbost, na to potřebuje taky minimálně dva roky, protože ona ta teorie byla vlastně docela hezká. Zajímalo by mě, jestli je i dnes pan docent na VŠE a ZČU před studenty stejně radikální. Já bych mu v tom fandil.

Voda bez bublinek

Art Garfunkel skládá básně. Nemyslím texty k písním, myslím intimní poesii. V roce 1989 vydal první a zatím poslední sbírku Still Water tedy Tichá voda. Rád bych se přesvědčil, zda břehy mele. Ještě než ale přikročím k překladu některé z básní ve sbírce, dám sem jedno krátké vyznání, které Art napsal pro svoji ženu Kim.

A: Bojím se tě.
K: Máš proč.
A: Jsi divoká.
K: Zkroť mě, to je tvoje karma.
A: Jsi odvrácená strana mé choroby.
K: To jest?
A: Lék.

březen 1988
Pisa, Itálie 

Letos by prý měla vyjít Artova druhá sbírka básní. Ale nepředbíhejme.

Tři myšlenky o umění

Nedávno jsem byl požádán, abych promluvil na vernisáži jedné výstavy na zámku v Klášterci. Hanka Stejskalová tam vystavovala svoje obrazy vyráběné technikou zvanou enkaustika a Radek Bláha dvě svoje sochy (na snímku Politický věk).

Mluvil jsem sice i o Donatellovi mezi šelmami, ale hlavně jsem se zamyslel nad estetikou jako takovou. Postavil jsem to celé na jednom citátu ze Schillera, který jsem si pár dní před vernisáží přečetl v nějaké knize v Plzni v antikvariátu u Amora.

„Člověk si má s krásou jen hrát a má si hrát jen s krásou.“

V posledním čísle A2 je recenze na články o estetice postavené na nějakých Kantových tezích. Autoři dospívají k závěru, že tři články sepsané na toto téma v jakémsi nedávno vydaném Sešitě pro umění jsou (mými slovy řečeno) o hovně. Ovšem jedna teze autorů této recenze mi to plně vynahradila: totiž, že tím, kdo dnes (kdy si dáváme plakáty se slavnými díly klasického i moderního umění na dveře od hajzlu) dělá svět krásným, je designér, zatímco umělec do něj vnáší jen neuspořádanost, dělá problémy nebo se exhibuje něčím, co není krásné a nedává smysl.

Na konci článku je pak poslední myšlenka, kterou napsal americký historik umění James Elkins:

Naše reakce na dílo je vždy neúplná a emoce jsou vždy prostoupeny různými postranními myšlenkami.

Přečetl jsem si z knihy, z níž citát pochází, 5. kapitolu, kterou James Elkins publikoval v pdf na svých stránkách. Je o jeho osobnímu vztahu k jednomu obrazu, který visí v New Yorku ve Frickově sbírce. Poprvé Extázi sv. Františka od G. Belliniho jako kluk s otcem a obraz v něm vyvolal emoce, které v kapitole popisuje a hlavně hledá jejich příčiny. Na konci kapitoly píše o dějinách umění jako o otrávené studni, která se veškeré emoce snaží vytlačit ze hry. Před lety na Elkinse působil tento obraz jako zázrak, mystérium, teď už jen jako obraz, na kterém se malíř snažil zachytit obvyklým způsobem zázrak a mystérium. Dnes dokáže o obrazu pronést několikahodinovou přednášku, ale už ani za nic nebude tím obrazem pohnut. 

Přemýšlel jsem, který obraz je pro mě ten, nad kterým bych snad i v duši slzu uronil. Je to určitě Stařena míchající vejce od Diega Velazqueze.