Víkend jsem trávil sice po výletech, ale s knížkou, která mě zaujala tak, že jsem ji četl, kdykoli byla jen chvilka. Jmenuje se Cesta černošské dívky k Bohu a napsal ji v roce 1932 G.B. Shaw, místo aby, jak píše na konci doslovu, rozhojnil dramatickou literaturu zase novou veselohrou (česky 1939 v pěkném překladu Zděňka Vančury). Shaw se ukázal jako mistr slova, jehož pro mě předčí snad už jen mistr myšlenky G.K. Chesterton. Jejich debaty, které v roce 1928 byly vydány pod názvem Shodneme se?, bych rád jednou objevil pro české publikum. Jejich rozhodčí Hillaire Belloc sice tvrdil, že za pár let budou stejně staromódní jako krinolíny, ale já si myslím, že se možná vrátí jako ponožky do lodiček.
Ale zpátky k černošské dívce. Jsou to vlastně dvě stati v jedné vazbě, samotný symbolický příběh a autorův doslov, v němž přiznává, že se ve výkladu vlastního díla může mýlit, jako se mýlil Kolumbus, když dorazil na pevninu. Kdybych použil jeho vlastních argumentů, přirovnal bych stať k Evangeliu a doslov k epištolám sv. Pavla, prvnímu teologickému výkladu, s nímž Shaw nesouhlasí. Přiznám se, že v sobě nosím rovněž velké předsudky z doby předkřestní, předsudky k Pavlovým epištolám i k Janovu Zjevení. Víceméně je obojí čítám spíš jako dokumenty doby a psychologie prvních křesťanů něž jako zjevené slovo, z čehož by měl Shaw asi radost a papež o jednu starost víc. V doslovu totiž irský bohobijec píše o bibli jako o knížce, kterou stojí zato si přečíst a zároveň se nad ní zamýšlet jako nad jinými knihami nebo třeba nad článkem v Timesech.
Shaw psal knihu tak nějak jako polemiku se svými protestantskými přáteli, protože katolictví vůbec nebral v potaz jako možného soupeře ve sporu. Katolíci jsou modloslužebníci a basta. Inu, rád z díla ocituji části a pak se pustím do jakés takés osobní apologie.
Na začátku odchází černošská dívka poučena o Bohu křesťanskou misionářkou na pouť, na níž chce Boha najít. Nejdříve potkává mstivého a krvelačného Boha z knih Mojžíšových, posléze nesmyslně argumentujícího Boha Jobova, na oba v závěru vytáhne svou paličku (knobkerry), aby je zahnala. Pak potkává moudrého Kazatele, který káže, aby člověk žil jen svůj pozemský život, aniž by se nad Bohem zamyslel, leda že by se jím sám stal. Po Kazateli přichází prorok Micheáš, který jde ještě dále – Bůh dal člověku vědet, co je dobré, tak to v pokoře konejme a o víc se nestarejme. V podstatě Kazatel a Micheáš předjímá konec příběhu a já sám bych ani dál číst nemusel. Nicméně, autor chce jít dále, protože Micheáš dle jeho názoru bere člověku svobodu:
„Kráčej pokorně a Bůh tě povede,“ řekl prorok. „Co na tom, kam tě vede?“
„Dal mi oči, abych se dovedla sama vésti,“ řekla černoška. „Dal mi rozum, abych ho užívala. Jak bych ho mohla zklamat a prosit, aby viděl za mne a myslil za mne?“
Tohle shození pokory mi není blízké a poprvé jsem se dostal s černoškou do křížku. Bohužel nedořešeného.
Micheášovou jedinou odpovědí byl strašlivý řev…
Dalším, koho mladá černoška paradoxně potkává, je vědec Pavlovova typu. Ten ale stojí za samostatný článek, tak zase příště.
Ale zpátky k černošské dívce. Jsou to vlastně dvě stati v jedné vazbě, samotný symbolický příběh a autorův doslov, v němž přiznává, že se ve výkladu vlastního díla může mýlit, jako se mýlil Kolumbus, když dorazil na pevninu. Kdybych použil jeho vlastních argumentů, přirovnal bych stať k Evangeliu a doslov k epištolám sv. Pavla, prvnímu teologickému výkladu, s nímž Shaw nesouhlasí. Přiznám se, že v sobě nosím rovněž velké předsudky z doby předkřestní, předsudky k Pavlovým epištolám i k Janovu Zjevení. Víceméně je obojí čítám spíš jako dokumenty doby a psychologie prvních křesťanů něž jako zjevené slovo, z čehož by měl Shaw asi radost a papež o jednu starost víc. V doslovu totiž irský bohobijec píše o bibli jako o knížce, kterou stojí zato si přečíst a zároveň se nad ní zamýšlet jako nad jinými knihami nebo třeba nad článkem v Timesech.
Shaw psal knihu tak nějak jako polemiku se svými protestantskými přáteli, protože katolictví vůbec nebral v potaz jako možného soupeře ve sporu. Katolíci jsou modloslužebníci a basta. Inu, rád z díla ocituji části a pak se pustím do jakés takés osobní apologie.
Na začátku odchází černošská dívka poučena o Bohu křesťanskou misionářkou na pouť, na níž chce Boha najít. Nejdříve potkává mstivého a krvelačného Boha z knih Mojžíšových, posléze nesmyslně argumentujícího Boha Jobova, na oba v závěru vytáhne svou paličku (knobkerry), aby je zahnala. Pak potkává moudrého Kazatele, který káže, aby člověk žil jen svůj pozemský život, aniž by se nad Bohem zamyslel, leda že by se jím sám stal. Po Kazateli přichází prorok Micheáš, který jde ještě dále – Bůh dal člověku vědet, co je dobré, tak to v pokoře konejme a o víc se nestarejme. V podstatě Kazatel a Micheáš předjímá konec příběhu a já sám bych ani dál číst nemusel. Nicméně, autor chce jít dále, protože Micheáš dle jeho názoru bere člověku svobodu:
„Kráčej pokorně a Bůh tě povede,“ řekl prorok. „Co na tom, kam tě vede?“
„Dal mi oči, abych se dovedla sama vésti,“ řekla černoška. „Dal mi rozum, abych ho užívala. Jak bych ho mohla zklamat a prosit, aby viděl za mne a myslil za mne?“
Tohle shození pokory mi není blízké a poprvé jsem se dostal s černoškou do křížku. Bohužel nedořešeného.
Micheášovou jedinou odpovědí byl strašlivý řev…
Dalším, koho mladá černoška paradoxně potkává, je vědec Pavlovova typu. Ten ale stojí za samostatný článek, tak zase příště.
Žádné komentáře:
Okomentovat