Mluví Eurydika

Mýtus o Orfeovi je asi mým nejoblíbenějším mýtem. Možná i proto, že mi přijde, že mě táta chtěl naučit hrát na lyru (ovšem marně) a maminka mě naučila skládat verše. Ale hlavně kvůli Eurydice. Tu Orfeovi uštknul had a jeho tklivé písně obměkčily i olympské bohy, takže ho poslali do Podsvětí. Zpěvem zkrotil trojhlavého psa Kerbera, hudbou uplatil převozníka Charona a jeho talent mu pomohl i při vyjednávání s Hádem a jeho ženou Persefonou. Ti mu dali jako jedinému v celé historii mýtů šanci si odvést z podsvětí svou mrtvou ženu. Jen pod jednou podmínkou, že se na ni může ohlédnout, až se dostanou ven z Podsvětí. Když se Orfeus dostane z Podsvětí, ohlédne se, a v tu chvíli si uvědomí, že on je už sice pryč, ale jeho žena, která ho následovala pár kroků za ním, je ještě v zemi mrtvých. Teď už nadobro.

Je ještě jeden důvod, proč se mi ten mýtus tak líbí. Protože ho nádherně dialogicky zpracoval Vladimír Holan v Noci s Hamletem (úryvek), mé nejoblíbenější básni. Proto jsem podlehl pokušení přeložit báseň anglického zpěváka a básníka Johna Hegleyho, která tu látku zpracovává vnitřně monologicky. Vlastně nelze poznat, zda je to vniřní monolog samotné Eurydiky nebo rozhovor básníka se svědomím mytické oběti. Každopádně je to báseň silná, čte se pomalu a přitom ne těžkopádně stejně jako Noc s Hamletem a jsem rád, že jsem to zkusil. Snad mi John Hegley odpustí, že jsem si přidal jeden řádek (ne ten poslední!! jen jsem čtvrtej řádek rozdělil na dva) a pár rýmů, které jsou pro rytmizaci v češtině celkem významnější než v angličtině. (originál)

Pes zkrocen
řeka překročena
bohové jasně usnesli se:
otočíš-li se, tvá žena
rozplyne se.
Tedy, pes zkrocen, řeka překročena
proč jen se otočil?
Bylo to zbrklé ohlédnutí, náhodné hnutí
jeho mysli pomatené
co k Hádovi mě zpátky žene,
nebo jen pátral
zda mě neztratil
a když poznal, že ne
že tu jsem
a že se nerozplývám
v té chvíli jsem se rozplynula,
nebo jen záblesk žárlivosti,
pohled z netrpělivosti
jenž měl mi pokáráním být
a pro nějž bude dále žít
jen v pohrdání sebou samým?
Nebo se prostě jenom zbláznil?
Nebo podlehl kouzlu okamžiku
kdy ocitnul se na prahu svobody
a chtěl se podělit...
„Eurydiko, podívej... jsme venku...“
Ale venku byl jen on.
Přílišně nadšený blázen.
Ukvapené rozhodnutí.
Samolibý Řek.
V čem byla chyba?
Chyba byla v tobě
stačí se zamyslet nad možnými omyly toho muže.
Rozluštění leží v ženě.
Ano, stalo se to na samém prahu.
Ale otočil se protože...
protože jsem ho zavolala.
A proč?
Protože jsem ho chtěla ještě jednou spatřit.
Ale jen jednou.