Muž, který maloval stromy

Byl jsem v posledním týdnu několikrát konfrontován s dětským světem fantazie a žasnul jsem, jak se může byt 2+1 proměnit ve hrad se starodávnými obrazy na stěnách a z normálního kluka v punčocháčích policista v uniformě se služebním psem. Uvědomil jsem si, o co všechno svojí dospělostí přicházíme.

Chci, aby mi někdo řekl, že můj mukový strom může odejíti ze svého místa a že všechny mukové stromy na horách jsou jeho děti…  Chci, aby můj strom slyšel. A je to pravda. Chci, aby můj strom viděl. A je to pravda. Chci bydliti v živoucím světě.

Jean Giono, známý francouzský spisovatel, napsal tato slova 18 let před svým nejznámějším příběhem Muž, který sázel stromy pro český časopis Život, který redigoval Vladimír Holan. Jsou vytržena z článku Tak rozumím dílu Kubínovu. Odvažuji se tvrdit, že možná právě Kubínovo dílo plné stromů z kraje Provence, mělo vliv na pozdější Gionův mistrovský kousek. V úterý 16. listopadu jej v klubu přečte Martin Dušek, a to 100 let od roku, do nějž autor zasadil začátek svého příběhu.

Bohumír Kapr

Tak se nikdy nejmenoval. Narodil se jako Isaak Salomon Kapper a přijal literární pseudonym Siegfried Kapper. Pod vlivem Václava Bolemíra Nebeského a Karla Sabiny začal psát česky a prohlašovat se za Čecha. Nicméně xenofóbní postoj české populace ho donutil k rezignaci na českou věc. Odstěhoval se a  psal od té doby výhradně německy.

Narazil jsem na něj náhodou při pročítání Encyklopedie humoru a vtipu z r. 1892, kde psali, že pořídil první překlad Máchova Máje do němčiny. To jsem si nemohl nechat pro sebe a tak jsem o ten fakt obohatil anglickou wikipedii. Zároveň jsem si našel velmi zajímavý článek Miloslava Uličného o všech překladech Máje do němčiny, od Kappra až po Schamschulu. Je to velmi poutavé čtení i pro ty, co německy neumějí.

Jeden z (možná nejen duchovních) potomků Václava Bolemíra Nebeského, náš Jiří, bude mít z osobnosti průkopníka česko-židovské vzájemnosti jistě ještě větší radost než já. Pro něj vlastně celý tenhle článek píšu. Ale třeba zaujme i někoho jiného.

Černý na bílém

Jiřího Černého jsem poznal ještě před revolucí, kdy rodiče do knihovny přikoupili kousek s názvem Hvězdy tehdejších hitparád. Poslouchal jsem tehdy Beatles a tak jsem byl zvědavý, jaké ještě kapely v té době existovaly. Vím, že mě nejvíc zaujali The Who a protože mi bylo 15 let, jsem si jistý, že to bylo hlavně tím, že jako první muzikanti po každém koncertu rozmlátili kytary a někdy i bicí. Jiří Černý v knize hezky popsal rozdíl mezi náturou Britů a Američanů. Zatímco britští fanoušci psali Townshendovi, aby ty kytary neničili a radši jim je dali, při první americké tour jim chodily od fanoušků nabídky, že jim pošlou svoji kytaru, kterou by pak rádi, aby na koncertě rozmlátili. 

Pak přišla revoluce a Jiří Černý a Václav Malý, oba dva charismatičtí řečníci s podmanivým hlasem moderovali demonstrace proti komunismu. Od té doby mám demokracii spojenou s bigbítem a s vírou. Dnes Jiří Černý uvádí pravidelné pořady pro rozhlas, na Praze má každý týden Klub osamělých srdcí seržanta Pepře, píše do novin a občas ho vídám v televizi (naposledy asi v pořadu o Rolling Stones v Praze).

Tenhle týden jsem si s Jiřím Černým dvakrát telefonoval. Asi to bude znít dětinsky, ale já jsem si ty poměrně věcné rozhovory užil, jako by mi Pavarotti s Domingem doma v ložnici zpívali árie z Bohémy. Domlouvali jsme, že by mohl přijet do Kadaně. A nezůstalo u slov. Prošel jsem si různá výročí a objednal na příští rok do klubu tyto pořady s Jiřím Černým:

Po 24. ledna - JOHN LENNON (+8.12.80)
Út 8. března - THE DOORS (3.7.71 + Jim Morrison)
Út 17. května - BOB DYLAN (*24.5.41)

Pokud budou chodit lidi, tak by se z tohoto obohacujícího příspěvku pro kadaňské bigbíťáky mohla stát pravidelná záležitost, nabídka monotematických pořadů je bohatá.

Kajdíčičí polibek

Na jednom obrázku od Václava Hollara je v třetím řádku latinské veršovánky napsáno

Humanitate discis, a brutus homo...

což prý znamená asi tolik:

Člověče, lidskosti uč se od zvířat...

což se mi moc líbilo.

Naši dva kocouři k sobě hledali a trochu ještě hledají cestu. Každý se nejraději vyskytuje v jiném prostoru, jiném pokoji, jiném patře (jeden na pohovce, druhý na parketách). V noci se prohánějí po pokojích, ale spíš než o boj jde o sportovní klání, při němž si střídají role. Někdy na sebe ale vytáhnou i drápky, Věruška našla Kajetánovi v kožichu pár stroupků. Proto jsme dneska měli radost, když jsme kocoury našli v manželské posteli.

Když se Nácíček probudil, natáhl se pro polibek. A dostal ho.

S divadlem v Nahořečicích a okolí

Po půl roce jsme se zase sešli v Nahořečicích, tentokrát v mnohem větší sestavě. Příjemně mě překvapilo, že se nás tam v pátek večer sešlo tolik. Zábava nevázla. Druhý den jsme si užili jako na dovolené. Bylo krásně, v Kryrech i v Chyši. I když trochu větrno.

Do chyšského kostela Zvěstování Panny Marie jsme nakoukli jen klíčovou dírkou, ale i to stálo za to. Babička nám řekla, že poté, co výbor opravil část kostela, klíče si vzal pan farář ze Žlutic a od té doby už se tam nic neděje, jen občas něco odvezou.

Kajícník a světice

Dnes jsem se odhodlal přeložit jeden dlouho slibovaný sonet. Vyburcoval mě první český překlad Shakespearova Romea a Julie z roku 1847, podle nějž se zřejmě drama hrálo poprvé v Čechách r. 1853 (nedávno jsem tu o něm psal v souvislosti s Adolfem Heydukem), a taky to, že jsme se nedávno s Věruškou koukali na Zamilovaného Shakespeara.

Vždycky se mi ve hře líbila pasáž, kdy se Romeo a Julie vůbec poprvé spolu dají do řeči. Používají kacířsky náboženského jazyka k tomu, aby si vyznali lásku. A celý ten dramatický text je veršován jako sonet. Zajímalo mě, jak si s tím poradil František Doucha. 

A já bych chtěl svůj překlad těchto námluv věnovat svojí ženě, ona už ví za co.

(originál je zde)

ROMEO    Jestli jsem rukou znesvětil Tvůj chrám,
        prosím za Tvoje odpuštění,
        mé rdělé rty, poutníci u Tvých bran,
        smažou ten hřích něžným políbením.

JULIE        Odpouštím ruce za Tvé pokání,
        však rty mi neplať žádnou další daň;
        stačí mi Tvojí ruky podání,
        když jak v modlitbě tiskneš k dlani dlaň.

ROMEO    Rty má kajícník i světice snad!

JULIE        Však jen k modlení či vzdání díků!

ROMEO    Ať od rukou se tedy učí znát,
        jak spojit se spolu v okamžiku. 

JULIE        Světice jen spásu vyprošuje.

ROMEO    Poutník, co má, svatým obětuje… (políbí ji)
        Teprve teď cítím odpuštění.

JULIE        Teďs na mě přenesl svůj těžký hřích!

ROMEO    Jedním polibkem? Toť pokušení
        bych vzal jej zpět. (delší políbení)

JULIE                        Líbáš jako z knih.

Slova JP Sartra

Pokračování výpisků z četby (anebo psychologická projekce vlastního života?):

Nevím; v naší společnosti v pohybu poskytuje někdy zpoždění náskok.

Karel V. zvedl Tizianovi štětec: to je toho, k tomu přece knížata jsou!

Vůbec jsem se nevzdělával: zjistil jsem, že ve slovníku jsou obsahy her a románů; a tím jsem se kochal.

Rád jsem se líbil a chtěl jsem si dopřávat kulturní koupele: denně jsem se nově nabíjel posvátností... Kulturní komedie mě postupem doby kultivovala.

Potřeby, naděje i radosti lidského rodu mi byly cizí, chladně jsem rozdával sám sebe, abych jej okouzlil...

Jedna pasáž knihy je věnovaná nástupu do školy. Sartre byl usazen ke katedře a učitel Barrault mu vzhledem k postavení otce nadržoval. Sartrovi protekce vyhovovala a raději se nudil vedle katedry, než by si hrál na schovávanou s ostatními. Panu Barraultovi páchlo z úst. Sartre to tiše trpěl a připadal si právě tím dospělejší a významnější, čím více se toho pachu nadýchal. Dětské snobství. Jednou si cestou do školy všiml nápisu na zdi: Starý Berrault je sráč! Nedalo mu to spát. Ta slova se mu drala na jazyk, kdykoli učitele spatřil. Chtělo se mu křičet, že je Berrault starý prasák a smrdí. Ukočíroval to, ale od dalšího dne se již odvracel, když se na něj pan učitel naklonil.

Druhá první rána kapitána

V šachové lize jsme se od minula propadli do nejnižšího Krajského přeboru III. "A". V prvním kole jsme prohráli 1:4, ten čestný jeden bod byl za to, že se soupeřovi nedostavil jeden hráč. Já jsem hrál vyrovnanou partii, chvílema i s převahou, ale chyby způsobily, že jsem se po 49. tahu musel vzdát. 

Včera jsme jeli na utkání druhého kola do Jirkova. Začalo to vesele, jelikož jsem se spolehl na rady starších šachistů, že se hraje u fotbalového stadionu. Chvíli trvalo, než jsme to hřiště našli. Rejdili po něm havrani a do areálu se nedalo dostat. Nakonec jsme prolezli dírou v plotě, abychom zjistili, že se v bývalé kuželně už šachy nehrají, a tak jsme se museli zdlouhavě vracet, obvolávat známé a pořád nic. V hospodě u stadionu o šachistech nic nevěděli. Zavolal jsem tedy Věrušce a ta mi doma našla číslo na vedoucího Jirkováků. Navigace byla úspěšná a tak jsme s půlhodinovým zpožděním zasedli k šachovnicím, na kterých nám už bohužel po tu dobu běžel na hodinách čas. 

Měl jsem černé a chuť vyhrát. Soupeř začal dámským pěšcem, což mi nenabídlo moji oblíbenou francouzskou obranu, ale abych se přiznal, jak vůbec netrénuju, otevřenější hra mi vyhovovala (a podle Fritze jsme ji pojali velmi nestandardně). Hrál jsem chladnokrevně a až jsem se divil, jak mi to jde. Žádné obranné tahy, samá smeč. Už ve čtvrtém tahu se začalo měnit, v sedmém tahu jsem šachoval dámou. Ve 14. tahu udělal soupeř chybu, za niž musel pikat ztrátou figury. Můj chladný přístup pokračoval bez chyby, což jsem si doma ověřil u Fritze, a tak soupeř po 24. tahu vzdal. Teprve pak jsem si přečetl, že soupeř měl Elo 1697.

Moje výhra nakonec stačila jen na celkovou týmovou remízu a jako tenkrát jsem byl zase jediný, kdo od nás vyhrál, navíc jako první v celé soutěži vůbec, protože kontumační výhru z prvního kola nelze počítat. Jestli to bude jako loni, tak už si v dalších kolech nevrznu. Aspoň dám s tou trapnou hrou na soběpisníku zase na pár měsíců pokoj.

Lori

Snad si pamatuji dobře, že to byl laureát Nobelovy ceny za fyziku Richard Feynman, který se ve své knize To snad nemyslíte vážně, pane Feynmane vyznal, že někdy v mládí vymaloval podobiznu Marie Curie jako krásné spoře oděné (nebo snad dokonce nahé) mladé ženy ne nepodobné třeba Goyově Maje (ta je oblečená i svlečená). Chtěl tim nabourat klišé, které ženu-vědkyni vidí jako po uši zahaleného starého nebo přinejmenším škaredého člověka ženského pohlaví. 

Když jsem teď při nemoci studoval máchovskou literaturu, dostal jsem se i k pomáchovským letům jeho Lori. Existovalo ve mně klišé, že Lori zemřela s Máchou, tedy stále o těch sedm let mladší než on. Nikdy mě nenapadlo, že se tohle šestnáctileté až osmnáctileté stvoření mohlo dožít čtyřiasedmdesáti let. A že tedy Máchova Lori mohla být krásná babička. Nebo tetička?

Dnes je to 119 let od jejího úmrtí. Na náhrobku má napsáno prostě Máchova Lori.

Spiklenci slasti

Krom toho, že se s angínou v zátylku na poslední chvíli snažím splnit svůj slib daný letos 2. února, rozečetl jsem Slova Jeana-Paula Sartra. Je to autobiografie, ale protože jsem v polovině a stále se nacházíme v autorově dětství, tuším, že kolem věku šesti let, asi z něj ani nevybředneme. Myslím my dva, já a Sartre, spiklenci slasti.

Švankmajerovy Spiklence slasti jsme si včera promítli s Věruškou na youtube. Žasnul jsem, že jsou tam celí – že jde o anglickou verzi, vůbec nevadí, protože se ve filmu za celých jeho 85 minut nepromluví. Jsem rád, že máme svého českého Buñuela. Byl jsem v 90. letech v Krumlově na výstavě těch šílených pomůcek, kterými si jednotlivé posavy filmu pomáhají k orgasmu. Film jsem ale viděl až včera. Věruška se v prvních minutách styděla, že za všemi těmi symboly vidí sex, až jí posléze došlo, že je to normální, že je to celovečerní oslava libida. Večer nám ale nezbyly síly na Pollocka, tak stříkání barev na plátno dáme zase někdy jindy. Pavlík nicméně odhalil Pollockovu inspiraci v trnkových keřích. Gratuluji.

Ale zpět k Sartrovi. Budu sem psát moudra z knihy postupně, tedy se na mnohá z nich nedostane, protože je semele horečka moderního věku, na níž nezabírá ani zázvor ani paralen. Ale vždycky se dá otočit zpět a k mnohým výpiskům z četby se také, budu-li živ a zdráv, jednou rád vrátím.

Na prvních čtyřech stranách, které předcházejí autorovo narození, jsou v rychlosti vystiženi jeho předci s bravurností, kterou jsem zatím poznal jen v Pamětech prof. Vondráčka. Zde je pár ukázek:

Ještě v sedmdesáti letech vzpomínala na pórkový salát v nádražním bufetu: „Snědl všechno bílé a mně nechal jen to zelené.“

... bratři si v nářečí vykládali fekální historky; čas od času se pastor obracel k Louise a z křesťanské lásky jí je překládal.

... protože (její manžel) lhal a byl důveřivý, pochybovala vůbec o všem: „Lidé tvrdí, že svět se točí, ale co o tom vědí?“

„Člověk musí umět vzbuzovat touhu,“ říkala. Lidé po ní hodně toužili, pak stále méně a méně, a protože ji nikdy nevídali, nakonec na ni zapomněli.

Omylem jí udělal čtyři děti: dceru, která zemřela v raném věku, dva syny a další dceru.

Byla nadaná; rodina pokládala za distinguované nechat její nadání zplanět...

Tito skromní a hrdí měšťáci soudili, že krása je nad jejich poměry a pod jejich postavení; připouštěli ji u markýz a u běhen.

... po čtyřicet let na svou ženu nepromluvil; u stolu se dorozumíval posunky a žena mu nakonec říkala „můj strávník“.

Nic není lepšího než dělat děti; jaká nespravedlnost je mít!

Půlnoční host

Tu noc ve Francii, kdy jsem se v jednu hodinu po půlnoci dozvěděl, že umřel táta, jsem četl román Cizinec hledá byt od Egona Hostovského. Kdo nemá s Hostovským zkušenost doporučuju šestidílné rozhlasové zpracování jeho Půlnočního pacienta. Do 31. října můžete ještě stihnout na Streamu 1. část, od 1. listopadu tam bude týden viset druhá a tak dále. Jan Hartl je v hlavní roli bezkonkurenční a na psychologa v životní krizi se skvěle hodí. Stejně tak se na svou roli hodí František Němec. Ti dva byli perfektní volba. Režisérce Markétě Jahodové se pomocí dobové hudby podařilo navodit atmosféru Ameriky 50. let tak, že jste od začátku tam. Děj strhující. Malinkou skvrnou je jen výkon Petry Špalkové v roli Heleny, nijak zvlášť ale svojí vedlejší rolí neruší.

V úterý jsem jel zase do Soběslavi, tak jsem byl tátu dušičkově pozdravit. Věruška mu doma vyrobila krásný věnec, a tak má na hrobě čerstvé kadaňské šípky a spadané listy z parku, kam jsme spolu chodili.

Trnky jsme ti tam, tati, nedali, protože jich letos moc neroste a všechny jsem je dal kvasit ve víno. Dnes je to čtvrtý den a přestala se tvořit pěna, tak nevím, jestli je to správně. Ale trnky jsou hezky nahoře, tak snad nám nezoctovatí. Jestli se povede, přivezu ti ochutnat.

Paříž /7/ Hommage à Ronis

Snad to bude hommage a ne outrage. Inspirován dílem Willyho Ronise, snažil jsem se po Paříži fotit i trochu méně turisticky. Budu to sem dávat po sedmi fotkách, aby toho nebylo najednou pokokot. Líbí se mi ta prostřední, kde on kopíruje tu zebru a ona červeného panáčka.

Krásný ztráty aneb Saty

Bylo mi osmnáct, jemu bylo šestadvacet. Rok jsme spolu spali. Já jsem před pár týdny nastoupil na dějepis s angličtinou, Saty byl už tehdy věčný student biologie a chemie. Potkali jsme se na mezipatře, kam chodili kouřit kuřáci z pokojů, kde spolubydlící nekouřili. Já bydlel s ozubeným kolem (student strojárny), Saty se švihadlem (student tělocviku). Saty mi vyprávěl, že jeho spolubydlící i spí v poloze lyžaře, ten můj spal zase jako hokejista. Když jsme se vrátili na své pokoje, nabídli jsme našim spolubydlícím, že se mohou nastěhovat k sobě. Vyšlo to.

Saty hrál divadlo. Zrovna hráli Hlavu XXII a hned po premiéře jim vypadla role. Saty mě dotáhl na zkoušku, dostal jsem text a na další repríze jsem hrál Majora Majora. Moje první role! Byl jsem myslím červený i na chodidlech. Ale zalíbilo se mi to. Druhý rok už jsem bydlel se Sagim, který hrál samotného Yossariana. V divadle jsem zůstal.

Když jsem měl jednou krizi, vzal mě Saty stopem do jižních Čech. Byl listopad, zima jako v psírně a my jsme nevěděli, kde budeme spát. Saty to vždycky zařídil, že se spalo u někoho cizího doma. Stačilo se v rokáči poptat po trávě nebo po houbičkách, dát se do řeči a jen tak mimochodem se zeptat na nocleh. V Jindřichově Hradci jsme obehráli štamgasty v jedné hospodě v sedmě. Saty podváděl a nakonec jsme museli utéct. Ale z několika desetikorun, co jsme měli, bylo několik stokorun.

Saty byl dobrodruh. Když dostudoval, cestoval po světě. Jen tak se stanem stopoval až do Indie. Občas se svezl autobusem. V Turecku v zimě nakoupil stříbro, tady ho prodal a žil z toho celý léto. Vozil humanitární pomoc na Balkán. Pak začal dělat pro rozhlas. Nejdřív pro český a nakonec i pro čínský. V Číně strávil rok. Proto jsem ho taky pozval na první ročník Kirwitzerových dnů. Pak strávil čtyři roky jako zpravodaj Českého rozhlasu na Slovensku.

Včera dávali Krásný ztráty a Saty tam byl s Eugenem Kordou. Pro mě to bylo spíš takové televizní znovunalezení.

Den sv. Kryšpína a Kryšpiniána

Jindřicha V. už si na divadle nezahraju (na rozdíl od IV., který mi pořád ještě hrozí). Nicméně třeba ho někdy budu mít tu čest režírovat.

Dnes, v den výročí bitvy u Azincourtu (za pět let to bude stejně jako u našeho Husa výročí 600.), si dovolím připomenout řeč, kterou jsem naposledy připomínal po našem libickém soustředění před třemi lety. Tentokrát sem dávám srovnávací video, které je na youtubku teprve čtrnáct dní a zatím ho vidělo jen 72 lidí. Je tam verze od Laurence Oliviera, které chybí hudba, je divadelnější a možná víc odtažitě královská, ale má hodně co do sebe. Další s Davidem Gilesem je taková televizní a naprosto bez napětí, které by asi mělo ovládat chvíle před bitvou proti pětinásobné přesile. Třetí verze je naprosto strašná, asi tak jako bych to hrál já. Ale pak to Kenneth Branaugh vytáhne o pár pater výš a už jsem zase v tom.

Vždycky si vybavím i následující bitevní scénu, v jejíž první části šustí velšské šípy a v druhé je šíleným zlomem výkřik (ve 2:20) ze zálohy, kde kluci hlídají koně... Vždycky se mi vyhrnou slzy z očí, jsem na tohle měkota a i když vím, kdy co přijde, jdu do toho zas a zas.