První vlaštovka KDK

Letošní divadelní květen nemá dobrý horoskop, Venuše, Merkur a Mars se společně ocitají ve znamení Býka a Měsíc nestojí na šťastném místě. Asi proto se těsně před přehlídkou tři z deseti bodů programu nějakým způsobem zašmodrchaly a těžko se rozmotávají.

Nicméně divadlo žije a já už jsem nyní naplněn zážitky. Nadchlo mě především úplně první představení, které s dětmi z dramatické sekce Tanečního studia M secvičila Marcela Vlčková. Scénář pro jejich Ferdu Mravence napsal Ladja Dlouhý. V téměř hodinu trvajícím představení excelují talentované herečky (jestli jsem se dobře všiml, mužské pohlaví zastoupeno vůbec nebylo). Klobouk jsem musel strhnout k zemi zejména před představitelkami hlavních rolí Ferdy Mravence a Brouka Pytlíka (při tom si vždy vzpomenu na slovenský překlad těchto postaviček: Fero Mraviec a Chrobák Vrecko). Nejen že ve svém věku zvládly obrovské porce textu, ale měly úžasný projev, grimasy a gesta, věděly, co říkají a jak to mají vyjádřit i tělem (samozřejmě že zde chválím i paní režisérku, to je především její zásluha). Po divadle do zákulisí nechodívám, ale tentokrát jsem děvčatům musel říct, jak se mi jejich výkony líbily! Hned v závěsu za nimi ale skvěle hrály též představitelky Berušky, Hlemýždě, a škvorů – strážníků. Ještě jednou aplauduji!

Za týden

Hrají:
Věra - Markéta Peti
Michal - Michael Došek
Bedřich - Pavel Šindelář

Vraťte nám naději, kapitáne!

Z Prahy jsem si dovezl 27 nových přírůstků do knihovny. Mám radost a zároveň jsem smutný, že nebudu mít kdy je přečíst. Nicméně, jednu mám už přečtenou z dřívějška a pro to, co chci psát dál, stojí za to zopakovat, co jsem o ní v předchozím článku napsal:

... na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety.

Představte si, že v té knížce je na konci za slovem OPONA tužkou vepsáno datum 26. 11. 96. To je před patnácti lety! A v té knížce je jediná stránka obtažená zřejmě touž tužkou – a to je zmíněný monolog Dona Juana!

Nechte mě věřit, že jsem si v antikvariátu naproti Masarykovu nádraží koupil svoji vlastní ztracenou knížku. Děkuju ti, Antoníčku!

Když tak pomyslím na vaši dobu. Marco Polo, který došel až do Číny, a bylo to, jako by došel až na onen svět, Vasco da Gama a vy – to ještě byl svět plný možností, obklopený tajemstvím. Tenkrát ještě byly ostrovy, kam nikdo nevkročil, země nikým neobjevené, pobřeží naděje. Ratolest plující po moři byla ratolest zaslíbení. To všechno ještě existovalo, ach, země ještě byla nevěstou. Také byla na světě bída, já vím, a bezpráví a hlad, zvůle monarchů, ale přesto: ještě existovala naděje. Ještě bylo něco, co bylo hodno touhy: plody, které nepatří nikomu, ráje, které ještě nejsou ztraceny. Ještě tady bylo něco neznámého, dobrodružství. Ještě tady byla panenskost. A země nebyla taková jako dnes: globus, proměřený jednou pro vždy, koule stojící na psacím stole: bez prostoru naděje! Protože všude už je člověk, a všechno, co od té chvíle objevujeme, nedělá svět větší, ale menší… My létáme, kapitáne! Za sedm dnů (nebo za čtyři, já už nevím) obletíme celý váš svět, a všechny ty prostory, které pro vás ještě znamenaly naději, se promění v čas, který je nám k ničemu, protože my, my už nemáme žádnou naději na nějaké prostory: my už nemáme žádný Nový svět! – jestli nám jej nevrátíte, kapitáne.

Na konci výstupu Kolumbus prohlásí:

I vám, mladý muži, zbývají stále ještě kontinenty vlastní duše, dobrodružství pravdivosti. Nikdy jsem neviděl jiné prostory naděje.

Co ale až i tyhle poslední zbylé ostrůvky naděje prozkoumáme?

Režijní poznámky na okraj Vernisáže

Za rok touhle dobou to bude století od úmrtí jednoho z největších moderních dramatiků Augusta Strindberga. Včera jsem večer usínal nad výpisky z jeho esejů o divadle a z Dopisů Intimnímu divadlu, které psal těsně před smrtí. Potřeboval jsem něco takového číst právě teď, necelých čtrnáct dní před premiérou naší inscenace Havlovy Vernisáže.

Naše pojetí zatím tak trochu kolísá mezi dvěma protipóly: mezi realismem a náznakem scény a mezi civilním a teatrálním hereckým projevem. Obojí antagonismus vznikl vlastně proto, že se Havlova hra odehrává v obývacím pokoji načančaném pro večírek, kterému se dnes spíš než vernisáž říká lidově kolaudace. Ještě před dvěma lety jezdilo s touto hrou pardubické ochotnické divadlo Exil po obývácích soukromých domácností a hrálo pouze za cesťák. My se budeme při premiéře muset poprat se sálem Střelnice.

Strindberg píše o vzniku stockholmského Intimního divadla:

Na otázku, co Intimní divadlo chce a jaký smysl mají komorní hry, mohu odpovědět takto: V dramatu hledáme silný, závažný motiv, ovšem s jistým omezením. V provedení se vyhýbáme jakékoli strojenosti, veškerým hledaným efektům, místům pro potlesk, parádním rolím, sólovým číslům…

Hledal se malý prostor, aby herce bylo slyšet na kterémkoli místě v hledišti, aniž museli křičet. Existují totiž divadla tak veliká, že herci musí mluvit příliš nahlas. Tak se zkraslí každá intonace, vyznání lásky se musí vykřičet, důvěrné sdělení vyslovit jako vojenský povel, tajemství srdce vyřvat z plna hrdla. Celek působí, jako by se herci zlobili nebo někam pospíchali.

Na mnoha místech Strindberg řeší kulisy, které divák při dobrých hereckých výkonech, kdy se musí soustředit i na mimiku herců, nakonec téměř nevnímá, a tak není třeba je řešit naturalisticky. Na divadle se samozřejmě dá vystavět celý kostel i s klenbou, oltářem a křtitelnicí, ale zároveň stačí dát na jeviště desku s čísly písní, tedy to, co každého návštěvníka kostela dnes praští přes oči, a jakmile ze zákulisí vyjde herec v kostýmu faráře, diváci jsou doma a víc nepotřebují.

Ve Vernisáži máme za úkol ztvárnit byt snobů z období normalizace. Dnes mě napadlo jak. Premiéra se blíží a já se začínám těšit. Z herců mám radost. Do premiéry máme ale ještě hodně práce.

Každé neodůvodněné používání efektů je manýrou: nesmyslné umělé pauzy, předstírané odchody, přehnaný chvat, pohyby paží, loutkovité pohyby, koketování s obecenstvem, pláč bez příčiny.

Strindberg také píše o tom, že některé hry nemusí být inscenovány, aby člověka zaujaly. Neviděl  v divadle například nikdy druhý díl Goethova Fausta, Schillerova Dona Carlose, Shakespearovu Bouři, ale přesto je viděl před sebou, když je četl.

… existují dobré hry, které by se neměly hrát a které nejsou určeny k tomu, abychom se na ně dívali. Jsou však špatné divadelní hry, které je nutno hrát, aby vůbec mohly žít; musí je zdokonalovat a zušlechťovat herecké umění.

Mezi ty skvělé, ale nehratelné patří i Čínská zeď Maxe Frische, jedna z prvních her, které jsem chtěl jako mladý intelektuál režírovat. Dnes bych se na to vykašlal. Nicméně na monolog Dona Juana, který vyčítá Kryštofu Kolumbovi jeho objevy, protože jimi člověk přišel o tajemství skryté na neznámých ostrovech a v neznámých světadílech na placaté nekonečné zemi, na ten nikdy nezapomenu, i když jsem knížku ztratil už asi před patnácti lety. Zítra jedu do Prahy, tak se pokusím ji někde v antikvariátě sehnat a podělit se. Max Frisch se narodil právě před sto lety.

Jako pták...

Jsem jako pták, o němž si každý řekne,
že plachtí ve větru snad s jedním křídlem v kapse
a že tam nahoře je přece všechno pěkné,
a tak si prozpěvuje jen vesele a sladce.

Nikoho nenapadne, že i ptáka stíhá žal,
v hlavě má brouky a neví kudy kam,
ptáčata hladoví a vítr dofoukal
a on je najednou unavený a sám.

Gabriel a Georgij

Již sto let je na Indexu zakázaných knih vše, co kdy napsal Gabriel d´Annunzio. Pro mě je dílo tohoto italského prokletce opravdu čarodějné, protože první jeho kniha, kterou jsem získal do své knihovny, když mi bylo asi 18 let, byl Triumf smrti, a na jejích stránkách jsem objevil tajné vzkazy jejího předchozího majitele. Jeho jméno znělo stejně tajemně jako jeho zašifrované písmo: Georgij Salamanczuk. Vypátral jsem před deseti lety, že šlo o lékaře (1929 - 1992), který se ale zabýval mnohými dalšími vědami a zejména uměním (jak literárním, tak výtvarným). Byl jsem se v Ústí nad Labem podívat na jeho pozůstalost – opravdu unikátní snůška básní, poznámek, deníků (asi ve třech jazycích) a astrologických výpočtů. Ten člověk byl novodobý Faust (také byl členem německé Faustovy společnosti). Mám doma více knížek s jeho poznámkami, ale Triumf smrti je všechny předčí.

Dnes už mi ty zvláštní znaky tak zvláštní nepřipadají, zřejmě jsou většinou kaligrafickou obměnou písmen NB, jelikož si chtěl podtržené či zaškrtnuté pasáže dobře zapamatovat (nota bene). Třeba tuhle:

„Miloval emblemy náboženské, kostelní hudbu, vůni kadidla, kříže, hymny latinské církve. Byl mystik, asketik, horlivý pozorovatel života duševního. Ale nevěřil v Boha.“

nebo:

V tom leží tajemství její čarovné moci nade mnou. Její krása mne nikdy neunaví; ale vžene mne vždycky ve snění. Co je ta její krása vlastně? Nedovedu toho říci. Materielně tělesně krásná není. Časem, pozoruje ji, byl jsem nemile překvapen zklamáním. Její tahy se mi objevily ve své materielní skutečnosti nepřizpůsobeny a neozářeny mocí oduševnělého výrazu. A má přece tři božské základy krásy: čelo, oči, ústa: božská…  Představil jsem si v duchu její smích.

Asi takhle nějak bych popsal své okouzlení d´Annunziovým stylem, který už si mě jednou získal. Triumf smrti má v mé knihovně opravdu výsadní postavení. A ještě jsem ho nečetl. Snad teď?

A rozluští tohle někdo? Já pár řádků dám, ale celý smysl mi uniká.

Jarda není žádnej měkkoň

Včerejšek byl mým moderátorským Klínovcem (tedy vrcholem, kam jsem schopen s vypětím sil  a statným šerpou dolézt). Nemoderoval jsem totiž pouze Majáles, ale od půl třetí do půl čtvrté i vernisáž výstavy Jaroslava Tvrdoně, našeho uznávaného rytce poštovních známek. Musel jsem se pro tu chvíli převléct z trička, které mi daroval Píďan, do saka, košile a kravaty, v nichž jsem minulou sobotu odsloužil čtyři svatby, protože se na vernisáž sjeli vykvádrovaní členové Svazu českých filatelistů a svou návštěvou nás poctil i nejstarší český známkový rytec, pětaosmdesátiletý akad. mal. Bedřich Housa, jehož rytiny jsem možná z rubu olizoval už jako malý kluk. Na chvíli jsem se snažil představit si, že by tito lidé poslouchali, co z mé ústní dutiny vycházelo na podiu ve Smetanových sadech, ale bylo to nepředstavitelné, a tak jsem tu myšlenku rychle zahnal.

Jako jsem s Píďanem připravoval Majáles, tak i pro Jardu Tvrdoně jsme byli ve čtvrtek s Píďanem v jeho bydlišti ve Vlčnově na Slovácku. Ano, v tom Vlčnově, kde se koná slavná Jízda králů – a i ta v Žertu se točila přímo v téhle vesničce. Píšu familierně o Jardovi, jelikož si od prvního rukypodání tykáme. Bodejť by ne, když vypadáme jako vrstevníci a čekalo nás 400km společné jízdy do Kadaně. No schválně, tipli byste Jardovi 60 let? (na spodním obrázku vlevo)

Za to prý může jeho žena. A i my jsme se s Píďanem ocitli v její vpravdě moravské péči. Dostali jsme oběd, já slivovici pro lepší trávení, Píďan nealkoholické pivo, aby řidič nemusel sušit hubu, a hlavně se nám celou cestu zpátky dostávalo nevyčerpatelné dávky průpovídek, vtipů a humorných historek ze života.

Mistr Tvrdoň se vyučil rytcem střelných zbraní, ale brzy na sebe upozornil jako skvělý umělecký rytec a všiml si ho i náš skororodák Josef Liesler, který si jej zvolil jako rytce pro známku podle své předlohy po smrti Josefa Herčíka. Tehdy byl Jarda pro filatelistický svět pan Nikdo. Od té doby je 21. českým rytcem známek a nejmladším ze současných šesti, kteří toto řemeslo udržují naživu i ve 21. století.

Uvědomil jsem si, že vůbec nepíšu dopisy, takže logicky vůbec neznám naše současné známky. A je mi to tak líto, že jsem se rozhodl začít je psát. Třeba do Vlčnova, adresu si totiž pamatuju poměrně přesně. Třeba na něj budu moct nalepit zrovna sv. Anežku, kterou jsme na klášteře křtili (jmenovitě tedy mistr Housa; na fotografii dále napravo od Jardy předseda Svazu českých filatelistů ing. Lumír Brendl, otec biskup František Veselý ad.).

foto z vernisáže Josef Skotek, foto z Majálesu Pavel Zárybnický

Svatojánské mušky

Neví se to přesně, ale většinou se udává 7. květen 1861 jako den narození Rabíndranátha Thákura. Dnes by to tedy mohlo být 150 let. Tento básník, který byl první Neevropan, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu, a první laureát Nobelovy ceny z Asie, byl velmi záhy překládán i do češtiny a to díky Vincenci Lesnému. Já jsem si cvičně po ránu zkusil přeložit taky jednu a věnuju ji své ženě:

Dotýkám se Boha jako se hora dotýká moře
svými potůčky a vodopády.
Motýl namísto měsíců počítá jen krátké chvíle,
ale přesto má dost času.

Chci tě obejmout láskou jako slunce
objímá svým světlem a zároveň
světlem osvobozuje.

Láska zůstává tajemstvím, byť ji 
vyznáváme, protože pouze ten, 
kdo doopravdy miluje, ví,
že je rovněž milován.

Pokud se strom vytrhne ze země,
nezíská tím svobodu.

Láskou splácím svůj nekonečný dluh
za to, že jsi tím, čím jsi.

Král Majáles

Blíží se maturita, studentům se předhazuje jen Kvílení, a tak tady máte do čtenářského deníku něco pro našince. Přeložil Jiří Josek.

 
A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících,
a komunisti budují těžký průmysl, ale těžké je i srdce
a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost,
a kapitalisti si pijí v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpělo hlady,
a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo si nechá hlavu ufiknout,
ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe.
Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý prozpěvoval na Národní třídě,
jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník,
jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny,
a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích
a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v československém obleku s kravatou,
Karbaníci jako od Cézanna, ti dva divní hezouni, co jednoho rána vstoupili do pokoje Josefa K.,
vstoupili ke mně a jedli u mého stolu a zkoumali mé škrábanice,
a sledovali mě ve dne v noci od domů mých milenců až do kaváren v Centru –
A já jsem Král Máje, jenž je mocností mladého sexu,
a já jsem Král Máje, jenž je rotorem výmluvnosti a akceschopnosti lásky,
a já jsem Král Máje, jenž je dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla,
a já jsem Král Máje, jenž je Králem Majáles v jazyce Čechoslováků,
a já jsem Král Máje, jenž je pradávnou poezií Lidstva, a 100 000 lidí si vybralo mé jméno,
a já jsem Král Máje, a za pár minut přistanu na londýnském letišti,
a já jsem Král Máje, no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,
korálky Langovi, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který já vymyslel,
a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století
vzdor kosmickým korábům a Stroji Času, neboť já měl vizi a slyšel Blakeův hlas,
a opakuji ten hlas. A já jsem Král Máje, který spí s chlapci a směje se
A já jsem Král Máje, ať tedy jsem vyhnán ze svého království se ctí, tak jako kdysi,
A ukážu rozdíl mezi Královstvím Caesarovým a lidským Královstvím Máje –
a já jsem Král Máje, ač paranoik, protože Království Máje je příliš krásné, než aby trvalo déle než měsíc –
a já jsem Král Máje, neboť jsem s prstem na čele pozdravil
rozzářenou tlustou dívku s třesoucíma se rukama, která mi řekla „One moment, Mr. Ginsberg,“
než mezi nás vstoupil mladý nařvaný fízl – a já letěl do Anglie –
a já jsem Král Máje, vracející se na Bunhill Fields a k procházkám po Hampstead Heath,
a já jsem Král Máje, který v mohutném tryskáči dosedá na letištní plochu Albionu a třese se strachy,
když letadlo burácí po šedivém betonu, drnčí a funí a pomalu roluje,
než konečně zastaví pod mraky, mezi nimiž dosud prosvítá modré nebe.
A přestože jsem Král Máje, marxisti mě ztloukli na ulici, celou noc mě drželi na policejní stanici, sledovali mě krok za krokem po jarní Praze, tajně mě zatkli a letadlem vyhostili z našeho království.
A proto jsem v sedadle uprostřed nebe napsal tuto báseň.
7. května 1965

Dávejte si Bacha radši po kouskách než celého

Druhá část knihy Jeana Giraudouxe se odehrává v New Yorku. O tom, že tam bývá jaro rychlé jako bylo letos u nás, už jsem psal v době, kdy jsem ho ještě tušil pozvolnější. K setkání Stephy s mužem, jehož jméno nezná a jemuž říká Stín, došlo v Central Parku pod stromem, pod kterým Chaplin točil své první filmy v dobách, kde tento kout Central Parku nebyl ještě přesně napodoben v Hollywoodu, poblíž nádrže, v níž mladé dámy z jeho družiny dostaly první kinematografický křest, mezi stromy a keři, jejichž pohyby v mírném vánku byly prvními filmovanými záchvěvy rostlinné říše, ale dnes strnulejší, než by byl žádal Daguerre.

Zamilovali se do sebe. Stephy, která je pannou, ovšem realisticky usoudí, že ji Stín jednou opustí, že jejich láska nevydrží, zvláště, když během ní ještě nepromluvili, pouze se stýkají a  posléze dotýkají. Součástí jejích plánů se stávají velmi zvláštní strategie. Jednou z nich je vyhýbání se místům, která by chtěla ještě v budoucnu navštěvovat, aby si je s ním nemusela po vypršení času vyměřeného jejich lásce spojovat.

Lidé by se měli milovat jenom někde na lodičce, na voru; jakmile je po lásce, pustíte vor po vodě, a celý ostatní svět je uchráněn pohromy…

Další strategií, tentokrát vnitřní, je přemýšlení o dalším vztahu, který bude jednou logicky následovat poté, až ji Stín opustí – zejména s důrazem na to, o co tohoto nového partnera připraví.

Ani vařívat nebude tomuto nástupci, žádné medové knedlíčky, o kterých německý konsul prohlásil, že je tak znamenitě nikdo jiný nedovede dokonce ani v Badenu; život v něm bude udržován jenom konservami a kompoty. A krabice s nimi si bude otvírat sám… Domů se bude Stephy vracívat pozdě a prostírat na stůl bude on. Nikdy ho nepozve na slavnosti v plaveckém klubu, v němž je šampiónkou. A bude-li s ním mít děti, při sebemenším podnětu, jakmile dospějí, jim řekne, že on není jejich otcem…

Stephy je hudebně nadaná, ráda poslouchá hudbu, Tosca ji dokáže dohnat k slzám. Trochu jiný vztah má k produkci svých nápadníků hrajících jí doma na piano. Při té příležitosti proběhne jeden velice zajímavý rozhovor.

– A teď mi řekni, co mám zahrát, Stephy.
– Bacha
– A co z Bacha?
– Všechno.
…
– Bylo vypočítáno, že celého Bacha by bylo třeba hrát sedmadvacet dní a ještě půl.
– Tak tedy hrej celého Schuberta.

Kvůli Stínu, který nerozezná Mozarta od Pucciniho, je Stephy odhodlaná odvrhnout od sebe veškerou hudbu jako buržoazní přítěž.

Dnešní snůšku literárních výpisků ukončím náladou z pláže.

Pozvolna, v pořadí zmrtvýchvstání, s intervaly, aby byl usnadněn Poslední soud, muži i ženy odcházeli, zanechávajíce v písku otisky plytkých a pohlavními znaky poznamenaných hrobů. Mořští ptáci poznali, že lidé nejsou tak pohostinní, jak se rádo říkává, a vraceli se již zase na širé moře. Všechny nejsprostší výtvory z oboru hudby a světelných paprsků, jež New York pracně vyrobil v posledních deseti letech, rozkládaly se kolem nich. Měsíc – chyběl zde, pravda? – ozařoval Stephy, stále ležící na zádech a muže, ležícího na břiše, jakoby v souloži, připouštěné časem a šálené prostorem. Opíraje se o lokty, díval se na ni pohledem skoro nelítostným, tak jak se dravec dívá na vnadidlo, ajiž teď, pouhým postojem, se mstí za nebezpečí, které ohrožuje jeho čest. Pohled klouzal po celé Stephy; a stále stejně krutý; v jeho myšlenkách, když se tak díval na její hlavu nebi nohy, jistě nebylo nic jiného než předtucha odlišné chuti rtů, podobně jako u tygra předtucha chuti beránčího masa.

Pokračování zase někdy příště.

První máj v klášterní zoologické zahradě

Bertík se učí vozit děti (a zatím mu to moc nejde).

Vašek se má k světu (a už mu rostou růžky).

Koze se narodila tři kůzlata (a mají se taky k světu).

Věruška je zatím březí (a nějak podezřele se zná k Bertíkovi).

Joe Heller

Kurt Vonnegut
(originál zde)

Pravdivý příběh, čestné slovo:
Joseph Heller, slovutný a vtipný spisovatel,
nyní již mrtev,
a já jsme byli na večírku, který pořádal jeden miliardář
v New Yorku.

Řekl jsem: „Jak se cítíš, Joe,
když si uvědomíš, že tenhle chlápek
za včerejšek vydělal víc peněz
než tvůj román Hlava XXII
vydělal za celou historii?“
A Joe řekl: „Já mám něco, co on nikdy mít nemůže.“
A já jsem řekl: „Co to k sakru je, Joe?“
A Joe řekl: „Vědomí, že mám dost.“
To není špatný. Odpočívej v pokoji.

Čtyři svatby stačí, drahoušku

Už mi chybí opravdu jen ten pohřeb. Zjišťuju, že se věnuju tolika aktivitám, že bych musel být slavný ruský bohatýr Ilja Muromec, abych to stíhal. Patříte-li mezi mé přátele, odpusťte mi, že začnu používat Richardův zákon bezdůvodného odmítnutí. Je to jen pud sebezáchovy. Zítra mám oddat čtyři páry a nemám ještě napsanou řeč. Starou oprašovat nehodlám, opakování je pro mě na světském aranžmá církevní svátosti nepřijatelné, vlastní svatbu (vlastně všechny tři) s Věruškou bych tak nesnesl, tak proč se mstít na ostatních. Chybí mi inspirace. Většinou ji hledám v poesii. Jako osobní vklad jsem si sám sobě ustanovil překlad nějaké básně od autora, jenž má výročí v den svatby. Vycházelo mi to, ale 30. dubna z těch pro mě přeložitelných zemřel jen římský básník Lucanus, od nějž se zachovala jen historická báseň o občanské válce Caesara s Pompejem, a homosexuální básník A. E. Housman (před 75 lety), jehož básně zase nejsou na svatby vhodné (a oddávat páry stejného pohlaví zatím nemůžu, i když bych fakt chtěl). Výročí má ještě Václav Renč, jenž bude mít v listopadu 100. výročí narození.

Začíná mě něco napadat. Caesar přeci překročil Rubikon. A Václav Renč má krásné verše. Z nich se jistě vybere. Teď jsem narazil na jednu, která mi nalila krev do žil. O čem jiní píšou na 800 stranách, básník řekne pár řádky.

Hovor s nenarozeným

Ve člunku bezpečném jak rákosníček v sítí
tak tiše přebýváš a lačnost bytí
jen v lehkých poryvech se hlásí v tichu tvém
jak únorová země pod sněhem,
jak klíček pod hromádkou prsti zdviženou.

Ve člunku bezpečném jak ptačí domov vratký
se tiše kolébáš a vlahé oči matky,
tam do neznáma v sobě zahleděné,
jsou z téže látky jako bezejmenné
tvé dlouhé dny, jež hovoří jen s tmou.

Tvá matka! Němým ťukotem, tvým drobným jsoucnem
zajata celá, v pohřížení vroucném
už slyší dusot dní, jež po cestách,
té země cestách křivolakých jednou
tvůj život ponesou a k obzorům jej zvednou,
jež bolest její zná, i naděje, i strach.

Až vdechneš poprvé
vzduch země zkažený, a zvlněný
písněmi zvonů, hlasy žen a vichrů rameny,
až jasný pokřik dne ti tryskne do krve,
kéž srdce tvé jsouc dáno napospas
se z dobrých zřídel napije, jež vodou křestnou řinou
a z počátku a na všechen už čas
ať k nebi promlouvati začne řečí přímou!

Po svatbách ujedu tomu svému nenarozenému a jeho mamince na divadelní soustředění. Už se těším, až se jim vyznám pod májově zasněženou třešní!

Co milujeme, když milujeme

Gonzalo Rojas
(originál zde, hlasem nedávno zemřelého autora zde)

Co milujeme, když milujeme, můj Bože? Strašlivé světlo života
nebo světlo smrti? Co hledáme, co nalézáme, 
co máme na mysli pod slovem láska? Koho tím myslíme? 
Ženu s její hloubkou, jejími růžemi, jejími vulkány
nebo to rudé slunce mé zběsilé krve,
když do ní vstoupím až po kořen?

Nebo je to jen velká hra, ó Bože, a není žádné ženy
a žádného muže, je jen jedno tělo: to tvoje,
rozdělené do všech těch krásných hvězdiček na nebi, 
do těkajících tělísek viditelné věčnosti?

Umřu z toho, ó Bože, padnu v té válce,
v níž vylézají ze všech koutů a já jich nedokážu milovat
tři sta naráz, protože jsem souzený stále jedné,
té jedné, té jediné, kterou jsi mi přidělil tenkrát v ráji.