Skoro praví františkáni v Kadani

Z víkendové akce Městského muzea v Kadani, v níž jsme s pár herci z divadla Navenek, Bez angažmá a na vlastní noze hráli bratry františkány, jsem si odnesl zvláštní pocit. Představoval jsem bratra Aloise, vikáře, novicmistra a knihovníka v jedné osobě. Snažil jsem se působit podobně, jako bratr Filip Rathouský OMF, jeden ze dvou pravých františkánů, které jsem měl tu čest poznat a to právě při provádění klášterem. To bylo asi před čtyřmi lety v Praze u Panny Marie Sněžné. Ostatní z našeho ansámblu se role chopili podobně a tak jsme časem sami podlehli dojmu, že jsme někde pokoutně přijali nějakou narychlo spíchnutou řeholi a není divu, že to mělo dopad i na diváky. Jenže, když se lidé ptají na zachovávání celibátu, na to, jak to „tady děláte v zimě, když se netopí“, jak se může člověk stát členem „našeho“ řádu, kolik že je nás teď v klášteře bratrů, a proč že jsme se na tuhle dráhu vydali, nebo když nám přejí, aby se naše komunita rozrůstala, a když chtějí přivézt ostatní členy rodiny, kteří zůstali, hlupáci, doma, netuše, že v Kadani žijí v dnešní době mniši, tak vás až zamrazí, že jste součástí něčí virtuální reality.

Bratr Miroslav byl přijat do noviciátu...

Jedna paní učitelka z Chomutova chce přivézt celou třídu, aby viděla, jak dnes žijí mniši. Je mi jí líto, protože bych se jistě v podobné situaci určitě taky nechal nachytat (není vůbec těžké si představit, že by Filip Rathouský byl jen herec v mnišském hábitu). A když si představím, že paní učitelka přijede s celou třídou, které navypráví, jak tady žijeme, modlíme se, jíme dvakrát denně, ale ne všichni, protože jeden se vždycky postí a čte spolubratrům úryvky z řehole a životů svatých, a on si jí u kasy převezme průvodce a v první místnosti uvede výklad větou, že klášter slouží jako muzeum a poslední mnich zde působil v roce 1950, kdy byly františkáni vyhnáni komunisty, tak bych se nedivil, kdyby ji braly mrákoty.

V neděli si mohou bratři dopřát i kousek masa...

Jednoho návštěvníka, který mi v klášteře zobal z ruky a obdivně a uznale se mnou hovořil o duchovních otázkách dneška, jsem pak později potkal u Mikulovické brány. Byl jsem samozřejmě už ve svém otrhaném svetru a v každé ruce jsem měl po lahváči na večeři. Pánovi, jenž se v doprovodu jisté dámy, s kterou jistě cestou parkem kolem zastavení křížové cesty probírali, jak je dnes výjimečné vést život v odříkání, spadl pant a zdvihl se mu, až když jsem mu dal program divadla Navenek v následujících měsících, který mi zbyl z rozdávání na Císařském dni. Nemělo to daleko k letošnímu zážitku z Rožmberka a děkuju touto cestou bratru Lukášovi, že to celé spunktoval. A taky jeho mamince, která připravila oba obědy, které si pochvaloval i biskup František.

Další obrázky zde