Půjčil jsem si od Richarda na jeho doporučení román Elii Kazana Tichá dohoda. Druhé vydání z roku 1990 mělo 100.000 výtisků, ale ještě jsem nikoho nikdy neslyšel o té knize mluvit. Kazan ji napsal v roce 1967 a v roce 1969 podle ní natočil film. Je to strhující četba a, ač mám za sebou sotva pětinu (z více než půl tisíce stránek), musím říct, že Gwen Huntová mě už mnohému vyučila. Nemám řecký ani turecký původ, ale při četbě jsem se přistihl, že jsem zažíval a občas zažívám mnoho z pocitů vypravěče, Eddieho Andersona, Evanse Arnesse a Evangelose Arnesse (což je stále tentýž hrdina), i když prostředí je trochu jiné. Díky, Ríšo.
…Neřekla ani ano, ani ne. To, co se u Gwen zdá jako chladnost, je – vlastně je to skutečně chladnost. Ale pak jsem se vracel k našemu stolu, a tehdy mě napadlo, copak většina těch lidí tady nepředstírá víc vřelosti, než cítí? A nepředstírají snad, že si jsou daleko jistější tím, co chtějí, než tomu ve skutečnosti je? Když Gwen kolísá na dvě strany, uvažoval jsem, anebo když skutečně neví, co cítí, jak to mezi lidmi často bývá, tak prostě neříká nic. V problému lidských vztahů to sice žádné řešení nepřináší, ale je to rozhodně lepší než ta sirupová břečka, kterou se my ostatní při každém setkání navzájem poléváme.
…Neřekla ani ano, ani ne. To, co se u Gwen zdá jako chladnost, je – vlastně je to skutečně chladnost. Ale pak jsem se vracel k našemu stolu, a tehdy mě napadlo, copak většina těch lidí tady nepředstírá víc vřelosti, než cítí? A nepředstírají snad, že si jsou daleko jistější tím, co chtějí, než tomu ve skutečnosti je? Když Gwen kolísá na dvě strany, uvažoval jsem, anebo když skutečně neví, co cítí, jak to mezi lidmi často bývá, tak prostě neříká nic. V problému lidských vztahů to sice žádné řešení nepřináší, ale je to rozhodně lepší než ta sirupová břečka, kterou se my ostatní při každém setkání navzájem poléváme.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat