V rámci výročí krále Ubu vydal časopis Reflex jeho divadelní zpracování z roku 1964 v režii Jana Grossmana na DVD a také na svých stránkách přinesl rozhovor s posledním režisérem této inscenace Jaroslavem Duškem. Ten rozhovor stojí celý za to, ale já z něj vytrhnu dvě odpovědi, s kterými se plně ztotožňuji; první proto, že jsem takové lidi poznal, a druhá proto, že vyjadřuje mé vnímání práce režiséra:
I.
Mě na téhle hře víc zajímá její tkáň než její takzvané téma, které u Krále Ubu můžeme pracovně označit: připosraná cesta k moci. Cesta podivného, drzého nablbla, nenasytná Matka Ubu, cesta, která varuje, že na ní ztratí rozum všichni. Když pozorujete politiky a díváte se, co s nimi dělá moc, jak zničehonic začnou mluvit podivnou hatmatilkou a nikdo z nich nechce říct nic jednoznačně a jasně, slyšíte Ubua. Fascinuje mě zvláštní technologie mluveného projevu, jakou si politici cestou na vrchol osvojí, i když předtím mluvili srozumitelně. To se mi zdá příznačné: Ubu jako pitomec, co má tah na branku. Dělat ho jako hlubší studii moci by bylo strašně smutné. To by byl Macbeth.
II.
Nejsem ani režisér, jsem spíš estetický dozor, přihlížející divák. Neumím si doma vymyslet scénu, pak do ní dosadit živé herce, nutit je to dělat a v duchu naříkat, že mi to kazí. Režisér vizionář musí strašně trpět: herci hrají vždycky hůř, než jakou on měl představu. Čímž nechci říct, že by mě režiséři typu Jana Grossmana nezajímali, naopak, viděl jsem od něj pár inscenací a třeba Maryša mě bavila hrozně. Ale mě v divadle zajímá proces, ne výsledek. A právě to se mi líbí. Zkoušky jsou lepší než hotové představení.
I.
Mě na téhle hře víc zajímá její tkáň než její takzvané téma, které u Krále Ubu můžeme pracovně označit: připosraná cesta k moci. Cesta podivného, drzého nablbla, nenasytná Matka Ubu, cesta, která varuje, že na ní ztratí rozum všichni. Když pozorujete politiky a díváte se, co s nimi dělá moc, jak zničehonic začnou mluvit podivnou hatmatilkou a nikdo z nich nechce říct nic jednoznačně a jasně, slyšíte Ubua. Fascinuje mě zvláštní technologie mluveného projevu, jakou si politici cestou na vrchol osvojí, i když předtím mluvili srozumitelně. To se mi zdá příznačné: Ubu jako pitomec, co má tah na branku. Dělat ho jako hlubší studii moci by bylo strašně smutné. To by byl Macbeth.
II.
Nejsem ani režisér, jsem spíš estetický dozor, přihlížející divák. Neumím si doma vymyslet scénu, pak do ní dosadit živé herce, nutit je to dělat a v duchu naříkat, že mi to kazí. Režisér vizionář musí strašně trpět: herci hrají vždycky hůř, než jakou on měl představu. Čímž nechci říct, že by mě režiséři typu Jana Grossmana nezajímali, naopak, viděl jsem od něj pár inscenací a třeba Maryša mě bavila hrozně. Ale mě v divadle zajímá proces, ne výsledek. A právě to se mi líbí. Zkoušky jsou lepší než hotové představení.
mljt
Žádné komentáře:
Okomentovat