Odcházení v Plzni

Někdy mám radost i z takových maličkostí v závorkách:

A tak na otázku autora v závěru výše citovaného vstupu (věřím, že jej bude chtít namluvit sám ex-prezident, resp. že mu to režisér nabídne a on to neodmítne): „Co mám ale dělat, když ji líp napsat neumím?“ lze doporučit jedinou odpověď: Nepsat!
J-Lo-Mour, 25. prosince 2007

Divadlo J. K. Tyla v Plzni už také má své Odcházení. Režíroval ho Jan Burian a díky nápaditému využití projekce v něm Václava Havla jakožto autora in personam, a tudíž i na každé repríze hraje Václav Havel.
Lidové noviny, 9. ledna 2009

Nařízení o kadibudkách

Bouvard a Pécuchet se pustili do zemědělství. Jak by taky ne, když má Bouvard o něm knížku, a co taky na statku uprostřed polností dělat jinýho. Schválně jsem si tu kapitolu přečetl dopředu, abych se pak kochal, jak Dietl s látkou pracoval. Z pokusů-omylů našich dvou písařů vybral opravdu jen torzo, ale zase geniálně.

Pak zkusil to, co mu připadalo vrcholem umění: pěstování melounů.

Tuhle větu zasel scénárista do pařeniště druhého dílu tak umně, že už nepotřeboval dalších plodin (a že jich na stránkách originálu je přibližně stovka), aby ukázal kouzlo agroumění v podání Bouvarda a Pécucheta.

Podněcován Pécuchetem, byl také jako posedlý hnojením.

V originálu se speciálním hnojem a močůvkou, v nichž bylo rozloženo vše, nač Bouvard přišel, hnojilo osení, ale proč by se tak kvalitní kompost nedal použít i na melouny? Dietl projevil to, co pak Evald Schorm v dramatizaci Karamazových, smysl pro stručnost a hutnost. Potlesk! A nakonec to nejlepší z dnešního dílu.

… sleduje své zásady do krajnosti, netrpěl, aby moč přicházela nazmar; zrušil záchody.

Dietl je zrušil taky, ale s dávkou humoru, který přežije věky. Bouvard totiž přenesl kadibudku na místo kompostové jámy, ovšem při přesunu se budka rozpadla, a tak před jámu nechal vztyčit jen dveře v rámu. Vyčetl v zákoníku, že každá toaleta musí být opatřena dveřmi zamykatelnými zvenčí i zevnitř. A to tyto splňovaly. O zadní stěně a bočních stěnách se v zákoníku nepíše ani slovo. Už víte, proč mají nařízení Evropské unie desetitisíce slov? A vsadím se, že Češi si vždycky cestičku najdou.

A když pak Sovák přijde za Horníčkem s tím, že před zraky udivené společnosti, které právě záchod ukázal, má jít vykonat potřebu, Horníček řekne přenádhernou větu: „Když ale já nemám jaksi nutkání.“ A Sovák ho přesto pobízí s tím, že nejde o úkon fyzický, nýbrž osvětový. Kolik filosofických škol strčí tenhle vtip do kapsy!

Karamazovi

Včera jsem si chtěl udělat ruské odpoledne, protože dávali na Vltavě Strýčka Váňu. Prospali jsme ho. Věruška ale našla náhradu, udělali jsme si ruskej večer. Teda rusko-česko-polskej. Pustili jsme si Zelenkovy Karamazovy. Neumím to říct více slovy. Jedno stačí: Existencialismus! Samozřejmě existencialismus genia Dostojevského, ale na provedení víc než záleží. Zcela jistě dosavad nejlepší českej film 21. století.

Alice Aronová: Proč si myslíte, že se nikdo před vámi u nás nepokusil o natočení Bratrů Karamazových?

Petr Zelenka: On se v českém filmu už dost dlouho nikdo nepokusil o nic, o Bratrech Karamazových nemluvě.

Básním vždycky Věrušce o Wajdovi. Jeho Člověk z mramoru se natáčel ve stejné hale jako Karamazovi. Básním Věrušce vždycky o Daniilu Olbrychskim. Trojan ho předčí. Kdyby byl Trojan Francouz, hrál by Depardieu druhý housle. V Americe by vyskočil z trojského koně (Trojan Horse) a dobyl Hollywood. Anebo by si taky zlomil vaz jako ten první z řecký legendy, kterej danajskej dar opustil. Jako starej Fjodor Pavlovič je Trojan prostě nedostižnej. Ostatní jsou ale taky výborný, i ten Sněgirov tam patří. Kamera za jedna, hudba taky bič.

A ještě jednu pasáž z rozhovoru se Zelenkou, která mě zaujala:

… Mimochodem zcela bezbožnou společnost jsem viděl v Indii v 90. letech. Zděsil jsem se. Sám sebe jsem do té doby považoval za ateistu, ale teprve tam jsem pochopil, jak mnoho z křesťanských principů soucitu, rovnosti a lásky mám ukryto hluboko pod kůží…

Znáte Jakuba Demla?

Přišla mi knížečka s tímto názvem od dr. Jana Bartoše, středoškolského učitele a fejetonisty. V té knížce je i jeho podpis a dvě ex libris, což je nezvyklé. Ovšem pak jsem se dočetl, že byl Bartoš členem a rok i redaktorem Spolku sběratelů a přátel exlibris. Že byl kantorem, to vysvítá i z této dedikace:

Věnuji všem těm dnešním studentům, kteří ve škole nic neslyšeli o Jakubu Demlovi, jako doplněk oktavánské učebnice.

Psal se rok 1932. Nevím, jak je tomu dnes, učebnice jsou přehlceny jmény, a tak bych se divil, že by tam Deml zmíněnej nebyl, ale pravda je, že o něm dnešní oktaváni asi vědí větší prd než tenkrát, kdy byl tento rebelující katolický spisovatel aspoň jejich současníkem. Demlův životopis jsem si přečetl hned dvakrát (sám a Věrušce) a rozhodl jsem se, že se zase po dlouhé době stanu wikipediánem. Nebudu vás tedy unavovat, to podstatné si pak přečtete v angličtině tam. Nicméně jedna věc mě zaujala osobně.

Před lety jsem byl v takové té situaci, že jsem přemýšlel, jestli ze života úplně neeliminovat ženský element. Budete se smát, ale vybíral jsem si podle encyklopedie klášterů nějaký vhodný pro mě. I Věrušku jsem dohnal k cukavým pohybům bránice, které z plic skrz hlasivky navíc pomohly procedit nařčení, že bych prý chodil za jeptiškama. Nicméně, až se za počítačem doklepete, vězte, že jsem ani tenkrát nemyslel na opravdovej klášter. Jsou ale dva, který dneska slouží jako psychiatrický léčebny. To už bylo v mym tehdejším stavu reálnější. Připadaly pro mě v potaz buď Kosmonosy nebo Lnáře. Lnáře mi byly sympatičtější, protože po vyhnání mnichů v roce 1949 sloužily jako ženská věznice, a ten duch drsnejch krasavic se tam určitě pořád vznáší v alkoholickym oparu dnešních pacientů. Bosí augustiniáni mi byli taky blízcí, a to tím, že směli požívat pouze vodu, chleba, ovoce, olovovej olej a víno. Víno, ženy, zpěv latinských chorálů, co víc si přát. Navíc je to v jižních Čechách a tam jsem vždycky chtěl dožít.

V knížce od Jana Bartoše jsem se dozvěděl, že do Lnářů chtěl odejít i Jakub Deml, kterému to ale převor a vlastní otec rozmluvili, a předtím i Julius Zeyer. Zařadil jsem se tedy nevědomky do pěkné společnosti, no řekněte.

Jak nejlíp snít

Moc mě pobavilo Petrovo novoroční předsevzetí. A tak mu sem dávám jeden výpisek z Knihy neklidu:

39
Jak nejlépe snít

Všechno odkládej. Nikdy nedělej dnes, co můžeš neudělat také zítra.

Přišlo mi to vtipný, ale pak jsem si uvědomul, že autor je Portugalec.

Rychločtení naruby

Evelyn Woodová (narozená před sto lety) začala razit termín rychločtení a stala se jeho velkou propagátorkou. Její metoda spočívala v tom, že si člověk měl čtený text ukazovat prstem nebo nějakým vyschlým perem, aby se vyhnul „čtení nahlas v mysli“ a „zpětnému čtení“ a soustředil se jen na významy slov. Prý si tak i mnohem víc zapamatujete.

Já jsem byl vždycky pomalým čtenářem. Čtu si nahlas v mysli a vracím se, tu o řádek, tu o odstavec, tu o několik stran. Obsah si pamatuju jen matně. Hodně knížek jsem proto nedočetl, neboť jsem uprostřed netušil, co bylo na začátku. Ale ty části, který jsem stihnul, mám zase většinou pod kůží co se týče použití jazyka a krásy slov. A podle toho se k nim pak vracím.

Dost často taky čtu nahlas Věrušce, to si někdy tím prstem pomáhám, abych jí nečetl řádek dvakrát. Poslední dobou si čteme Lolitu. Nedávno mě v ní zaujala ta scéna, kdy se Humbert Humbert udělá, aniž by to dvanáctiletá Lolita, hrající si mu kolem klína, tušila. Taky jsem se párkrát v životě udělal, aniž by o tom přítomná žena tušila, a nebylo to jen v ložnici při spánku.

Nicméně už dva dny si čteme knížku, k níž jsme se po měsíci vrátili, a která mi nepřestává masírovat záda horkejma kamenama. Je to Nevinný od Gabriella d´Annunzia. Popis duševních zvratů v řádu několika vteřin a minut s ohledem na vnější okolnosti a vnitřní pochody u muže, jenž miluje svou ženu a svou milenku a jenž nechce ublížit ani jedné z nich, bude asi nejen mně důvěrně známý. D´Annunzio s tímhle příběhem rozrazil v roce 1892 dveře do světa velké literatury a ještě v roce 1976 Luchino Viscontimu stál ten příběh za to, aby s ním uzavřel (patrně nechtěně) svou filmařskou kariéru. Co řeknete třeba týhle pasáži, v níž Tullio přemýšlí kleče u postele své ženy, zda se má přiznat, že svůj mileneckej vztah, kterej mu odpustila, neukončil, jak slíbil, protože je to prostě silnější než on? Dá se tohle vůbec číst rychle?

Uchopil jsem onu ruku, avšak neodpověděl jsem. Samo toto mlčení, jež zdálo se vážným, postačilo, aby poznovu změnilo se chování mého ducha; něžnost spočívající ve hlase a posunku té nevědomé, vyvolala ve mně onen vysilující pocit, z něhož berou původ slzy, pocit, jemuž se říká soustrast s sebou samým. Pociťoval jsem mocnou potřebu toho, abych byl litován. Současně někdo v nitru mi našeptával: „Využitkuj tohoto duševního rozpoložení a nečiň prozatím žádného odhalení. Přepínáním tohoto rozpoložení můžeš snadno dospěti až k pláči. Víš dobře, jak neobyčejný účinek má na ženu pláč muže milovaného. Giuliana bude tím zmatena, a ty budeš jeviti se jako oběť zmítaná děsnou bolestí. Zítra pak, až jí povíš pravdu, vzpomínka na slzy tě opět povznese v duchu jejím. Ona bude moci si mysliti: ´Ah, tedy proto včera tak hořce plakal. Ubohý přítel!´ A ty nebudeš posuzován jako protivný sobec, nýbrž bude se zdáti, že´s marně všemi svými silami proti Bůh ví jaké neblahé moci; bude se zdáti, že jsi zachvácen Bůh ví jakou nezhojitelnou nemocí a chováš v prsou svých srdce rozervané. Využitkuj tudíž, využitkuj!“

„Máš něco na srdci?“ otázala se mne Giuliana hlasem pokorným, lichotivým, plným důvěřivosti.

Stál jsem s hlavou sklopenou a byl jsem opravdu dojat. Avšak připravování onoho užitečného pláče rozptýlilo mé city, zastavilo tím bezděčnost a zdrželo tudíž fysiologický zjev slz. „Což, když nebudu moci plakati? Což jestli mi slzy nepřijdou?“ uvažoval jsem s dětinským a směšným strachem, tak jako by vše záviselo na onom meaém materielním faktu, jež moje vůle nebyla s to provésti. Mezi tím, někdo, stále týž, šeptal: „Jaká škoda! Chvíle nemůže ani být příznivější. V pokoji je sotva vidět. Jaký účinek by měl vzlakot ve stínu!“

„Tullio, neodpovíš mi?“ doložila Giuliana po přestávce, přejevši mi rukou po čele a po vlasech, abych pozvedl svůj obličej. „Mně můžeš říci vše. Víš to.“

Ah, opravdu, od té doby neuslyšel jsem již nikdy hlasu lidského tak sladkého. Ani moje matka nikdy nedovedla tak na mne promluviti.

Oči mi zvlhly a já pocítil jsem mezi řasami teplo pláče. „Tu, tu byl pravý okamžik, abych propukl.“ Byla to však jen jedna jediná slza, a já (věc to pokořující, avšak přece pravdivá; v podobné mimické chudobě zmenšuje se větší část pohnutí lidských při projevování jich), já pozvedl jsem obličej, aby Giuliana ji spatřila, a pociťoval jsem po několik okamžiků šílenou úzkost, obávaje se, že ona ve stínu nezpozoruje její třpyt. Abych ji téměř upozornil, mocně vtáhl jsem do sebe dech, jako děláme, chceme-li zadržet vzlykot...

Křesadlo

Díky Viktoru Šlajchrtovi jsem se dozvěděl o geniovi v osobě Jana Křesadla. Brzy odhalím souvislost těch dvou, ale zatím je to ještě pořád překvapení, protože souvisí i s kadaňskou kulturou, a je mi tím milejší, že nepřímo souvisí i s Rudou Koblicem.

Začetl jsem se do Křesadlových sonetů, je to krásně hravá poezie. Nedávno jsem sem vkládal Mandelštamův epigram o Stalinovi. Ovšem tahle báseň ho myslím v mnohém předčí.


Jan Křesadlo ovládal několik světových jazyků slovem i písmem. Za své stěžejní dílo považoval sci-fi epos o 6500 verších v homérské starořečtině s českým paralelním překladem. A byl schopen i tohoto:

Byli jednou dva...

V neděli dávali první díl Písařů. Rád bych si dopřál ten luxus, že si budu se seriálem číst Bouvarda a Pécucheta. Zatím se mi to daří, a tak můžu s úctou sledovat genialitu Flaubertovu, Dietlovu, Sovákovu a Horníčkovu. Dietl měl opravdu filipa v tom, jak dokázal dva řádky v knize rozvést na celou epizodu ve filmu.

Trochu se teď cítím jako ti dva sedmačtyřicátníci, kteří chtějí z velkoměsta ujet na venkov. Ten Sovákův „zvuk tlukoucího másla“ je k nezaplacení. Někdy je mi z práce opravdu na nic. Věčné škrabátko a hladítko, týž kalamář, táž pera a tíž kolegové! „Tisíckrát radši bych dělal šaška na poutích!“ tvrdil první. „Lepší je být hadrářem!“ křičel druhý. Mám štěstí, že existuje Navenek, tam jsem v lepším případě šaškem, v horším hadrářem, ale na život se pak dívám skrz růžový sklíčka.

A došel jsem k závěru, že Bouvard byl určitě aspoň trojka, soudě z toho, že už v první kapitole knihy Pécucheta dvakrát nutí do svlíkání.

Sedím za mřížemi

Dnes byl zahájen fejetonní blog na stránkách kultura-kadan.cz. Přidělil jsem si pondělí, takže ode dneška každý týden najdete můj pokus o fejeton zde. V dalších dnech tam budou příspevky od Martina Šíla, Jirky Kopici, Terezky a Jiříka, Katky Čuboňový, občas snad od Fandy Červenýho, Dalibora Vajnara a dalších.


Sám pro sebe jsem si vymyslel, že se vždycky vejdu do standardní A4 a každý fejeton zakončím jedním slovanským mudroslovím ze sbírky F.L. Čelakovského. Jsem na sebe sám zvědavej.

Jsem nula

Ale chtěl bych být aspoň jednička. Řeč je o stupnici Alfreda Kinseyho, kterou jsem použil při sestavení nové ankety. Jenže jsem chybil. Ve filmu totiž opravdu byla stupnice od 1 do 6, ale ve skutečnosti ona škála má obsaženu i nulu, tedy trojka je opravdový bisexuál. Opravovat to už nebudu, stejně asi každý bisexuál má ty váhy nahnuté na jednu stranu. Takže se mi vlastně tou chybou splnil sen a jsem jednička.

Proč toužím být alespoň „incidentally homosexual“? Je to proto, že fandím buzikům v jejich boji za svobodu? Jako Jakub Prachař a Viktor Dyk, kteří se proto neváhají líbat před kamerou? Nebo proto, že jsem dneska viděl se Zuzkou na hřišti za Střelnicí chlapíka, kterýho bych fakt chtěl, jenže jako nula nemůžu? Nebo proto, abych nebyl jedna z většiny nul, protože nuly mají tendenci všechny vyšší čísla vynulovat, zvlášť, když pořád fungujou jako společnej, teda spíš společenskej jmenovatel? Nebo jen proto, abych byl zajímavější?

Jsem začtenej do Knihy neklidu, jejíž autor Fernadno Pessoa byl (to soudím po přečtení první stovky stran) minimálně trojka (někteří tvrdí, že byl asexuální, což pro něj byl v tehdejším katolickém Portugalsku dle mého názoru spíše únik a vypěstovaný ideál vzhledem k nemožnosti praktikovat svou přirozenost). Ten ve svém 77. zápisu, který nazval Prohlášení odlišnosti, píše:

Ti z nás, kteří nejsou pederasty, by rádi měli odvahu jimi být. Veškerá nechuť k činu nevyhnutelně zženšťuje. Minuli jsme se s našim pravým povoláním hospodyň a kastelánek a v současném vtělení nemáme vzhledem k sexuální odchylce co dělat. I když tomu absolutně nevěříme, je krvavě ironické tvářit se, jako bychom tomu věřili.

Victor Borge

Neznal jsem ho. Narodil se před sto lety v Kodani. A po zhlédnutí tohoto snímku žasnu, jak se dá na koncertě vážný muziky vést dialog s diváky. Pro neznalé angličtiny alespoň pár průpovídek (které ovšem nejsou obsaženy v tom klipu, tam jsou lepší tou svou interaktivností):

Rozdíl mezi houslemi a violou je, že viola hoří déle.

Leonard Bernstein má zásluhu i v tom, že vysvětlil hudbu Igora Stravinského… Igoru Stravinskému.

Giuseppe Verdi, vlastně Pepa Zelený.

Jednou odpoledne, když mi byly čtyři roky, přišel otec domů a našel mě, jak přikládám do ohně v krbu. Pěkně ho to tenkrát dopálilo, protože jsme doma krb neměli.

Jsou tři Bachové, Johann, Sebastian a Offen.

Při příležitosti 150. výročí Beethovenovi smrti vám zahraji jednu skladbu od Debussyho. Nehraji Beethovena moc dobře, ale Debussyho hraji ještě hůř a to by Beethovena jistě potěšilo.

Globální oteplování

Včera dávali Zkrocenou horu. Ani jsem nevěděl, kolik cen tenhle film vyhrál. Už podle plakátu jsem ale o něj moc nestál, protože mi připomněl takový ty klasický Redfordovky á la Tudy teče řeka nebo Zaříkávač koní, a ty já nikdy nemusel. Trochu jsem byl ale zvědavej, tak jsem se po očku díval. Nakonec mě to nezklamalo (tedy můj odhad), byl to slaďák v kovbojskejch kloboucích a moc jsem nepochopil, co na něm bylo tak úchvatnýho, že by měl vyhrát nejvíc cen v historii filmu. Ani jsem ho neměl sílu dokoukat.

Ovšem ještě míň chápu, že italský televizi stálo za to vystříhat teplý scény. Diváci pak prej ani nechápali děj (i když asi nebylo těžký si to domyslet, to spíš italský diváci nechápou homosexualitu – a to je jedno s druhym, jaký senatus, taký populus, zvlášť ten Romanus).

Z italský Padovy přijede do Kadaně skupina Greenhouse Effect, mají docela dobrou muziku. 30. března v Kadani odstartujou svoje zaalpský turné – pak jedou do Žiliny, Rigy a Klajpedy.

A když jsme u skleníkového efektu, ten souvisí s globálním oteplováním, takže tady je zase jedna teplá písnička od skupiny Nightwork. Asi jste se všimli, že vedle je nová anketa. Ne, nemůžu si zjistit, jak jste hlasovali, buďte svobodní jako Jiřík a Markétka, kteří se už ke své trojce přiznali (ale o těch jsem to už věděl:).

Motolice a plankton

Vzpomínáte si na knihu Sobecký gen od Richarda Dawkinse? A na jeho teorii o přežití genu? Gen hýbe přírodou tak, aby on přežil – jakkoli. Vlastně si gen přírodu vyrobil, aby měl kde přežít. A člověk je jen vrcholek dokonalosti prostředí pro přežití genu.

Jaroslav Petr, nejvýznamnější host loňských (už!) Kirwitzerových dní, shrnul nejnovější poznatky o chování parazita, konkrátně motolice, v tělech svých hostitelů. Motolice se množí v tělech ptáků, líhne a zraje v tělech plžů a svůj střední věk prožívá v mozku ryb. Aby se z ptáka dostala k plžovi, to je celkem jednoduchý – vybrala si ptáka vodního a v něm jeho trávicí trakt. Tudy se do vody snese akrobatickým skokem obalená do měkkého pláště, kterej tvoří pochoutku pro místního plže. V něm si motolice pochutnává na pohlavních orgánech, takže plžovi znemožní rozmnožování, ale jinak mu nic nechybí. Když už to našeho cizopasníka přestane bavit, ukončí vztah s plžem a nalepí se na žábry jednoho druhu ryb. Odtud se přemístí do mozku, v němž naruší komunikaci mezi neurony a vyvolá agresivní chování svého hostitele. Ten sice neví, proč je naštvanej, ale hrozně ho to nutí vyskakovat nad hladinu. Tam ho zmerčí pták a slupne ho jak malinu. Ve střevě toho ptáka se pak motolice rozmnoží a stráví příjemnou penzi.

Začínám pochybovat o tom, zda je člověk tím shora uvedeným vrcholem dokonalosti přírody. Zda to náhodou nejsou ty armády cizopasníků, který máme od střev až po mozek.

Rok Vola

O půlnoci jsem si ani nepřipil, a tak se zříkám i novoročního projevu. Mám ještě Vánoce, četl jsem si Demlův Štědrý den a tohle se mi líbilo:

Proč myrhu nesou Mudrci, když Spasitel se zrodil?
z nás každý na daru tom má svůj skrytý podíl:

Neb Láska, Božské nemluvně, jest ohrožena zimou,
Lstí krvelačných Herodů a mnohou zlobou jinou;

My víme však, že naposled i sama Smrt se skosí
Tam, kde lidská rostlina se Krví Páně rosí!

Jinak Slováci mají Euro, v Bangkoku začal rok Vola a vyhořela tam hospoda, jeden námořník na Floridě spadl přes palubu, prezident Klaus vyzval k pomoci chudým, ateisti se zlobí, že se Obama bude v inaugurační řeči doprošovat o pomoc Boží, Izrael a Hamas dělají, co se od nich čeká, v Coloradu přinesl někdo do banky vánoční balíčky, v nichž byly bomby, Wikipedie už má šest melounů v kapse, takže zase může rok fungovat zadarmo, jinak se nic zvláštního neděje. A tak sobě i vám přeju do toho našeho roku Vola tuhle poučku z buddhistické sbírky průpovědí správného života Dhammapadam:

Jako bys bublinu viděl, jak kdybys zřel nějakou vidinu,
jestliže člověk se na svět tak dívá, král smrti ho nespatří.