Terst rukou

Brzy jedeme s Věruškou do Itálie. V tom mém minulém seriálu o našem italském stopování jsem dorazil jen do Benátek, a teď je mi to líto, protože jsem několik stránek našeho stopařského deníku vynechal. Mezi nimi i tu o Terstu, městě, kde sloužil dlouhých osm let můj pradědeček na SMS Zrinyi. A kde ve stejné době žil James Joyce. Vyprávěl jsem tam o něm a o Noře Věrušce, přidal pár citátů z onoho dopisu a ona se na mostě, kde jsme Giacoma potkali, pustila s vervou do honění. A když mistrovi vyhonila, řekla tu památnou větu: „Nemáte kapesníček, pane Joyci?"


Určitě se budu muset k naší první Itálii vrátit!

Roj

Na cestách sem a tam do Loun, do Žatce a zpět mě minulý týden provázela kniha Roj od Maurice Maeterlincka. Je to do češtiny přeložená část díla, které se v plnosti jmenuje Život včel. Poprvé vyšla už tři roky po francouzském vydání r. 1904, já mám druhé vydání z r. 1912, tedy roku, kdy zemřel velký český včelař Vilém Mrštík.

Mimochodem řečeno, kdybychom neplýtvali obdivem na tolik okolností, týkajících se místa neb vzniku té myšlenky (tj. myšlenky pohonu přírody, ducha vesmíru, Boha atd. - pozn. J-Lo), nepropásli bychom často příležitost otvírat oči úžasem – a nic není prospěšnějšího nad to.

Maeterlinck proniká do života včel ne jako včelař, ale jako užaslý člověk. Většina laiků, včetně mě, by řekla, že život včelstva se točí kolem královny – vždyť, jak si onehdy při ztrátě královny povzdechl ČerF, ztratí-li se matka a nenahradí ji jiná, včelstvo hyne. Maeterlinck hledá dál a (úspěšně) pátrá po jiném vůdci, po oné vůdčí myšlence, po duchu úlu. Dá se vystopovat v extrémních podmínkách – buď při rojení nebo v umělém extrému, kdy dodáme úlu dvě královny – chování je tedy vystavené naprosto neznámé situaci a člověka v jeho nadutosti zajímá, jak si s tím včely poradí. Maeterlinck tedy popisuje souboj královen v aréně za účasti včel dělnic – diváků a katů zároveň.

Když jsem četl Sobecký gen Charlese Dawkinse, zaujala mě tam jedna genetická okolnost při zkřížení dvou včelstev, z nichž jedno mělo schopnost bránit se jedné nemoci tím, že včelky odvíčkovaly kukly s napadenými larvami a larvy z nich pak vyhodily, a druhé tuhle schopnost nemělo. Třetina potomstva tuto schopnpst zdědila, dvě třetiny nikoli. Posléze se ovšem zjistilo, že polovina z těch dvou impotentních třetin, tedy další třetina potomstva, zdědila schopnost vyhodit napadené larvy, ovšem nezdědila schopnost odvíčkvat kukly, takže jim toto dědictví bylo k ničemu (nicméně mohlo se projevit v dalších generacích). Dawkinse to přivedlo k přemýšlení o dělitelnosti dědičné informace.

Maeterlinck na jednom místě píše a mnoha důkazy pak podporuje myšlenku, že pro včely existuje jediné božstvo – potomstvo, a pro něj jsou schopny se obětovat. Svým způsobem je to myšlenka sobeckého genu. Nicméně mě v té souvislosti napadlo i jedno náboženské exposé. Pokud zveme my křesťani svého Boha Otcem a z hlediska genetiky (a evoluce) je jediným božstvem potomstvo, pak jsme pro Boha Otce božstvem, pro nějž se On neváhá obětovat. A skutečně!

Don Juan aneb Řezno IV.

Jeho portrét zdobí jednu z ložnic zámku Rožmberka. Koukal jsem se na něj každé léto po osm sezón, kdy jsem na zámku prováděl, a historii bitvy u Lepanta, kde v roce 1571 slavně zvítězil nad Osmanskou říší a zastavil tak Turky ve Středomoří, si pamatuju dopodrobna. Jen jsem nějak zapomněl, že se Don Juan d´Austria narodil v Řezně. Když jsem ale v jednou uličním zálivu spatřil pomník renesančního paňáci a kavárnu za ním, spojil jsem si to a k pamětní desce jsem si to šel jen zkontrolovat. Pozor! neplést s donem Juliem Caearem d´Austria, o kterém se letos hodně píše v novinách, protože zemřel před 400 lety v červnu r. 1609.

Nuda v Čechách

Mám rád nahotu, a aniž bych se blíže zabýval obsahem pojmu nudismus či naturismus, jsou mi nudisti a naturisti blízcí. Nikdy jsem nepřemýšlel o nějakých hranicích, ale když jsem si přečetl v Instinktu článek Lucie Jánské, která naháče na plážích zrovna nemusí, konečně jsem si i já v některých věcech udělal jasno. Víceméně souhlasím s názory majitele CK Natur Travel Františka Hájka, že nahota patří k vodě, ale po městě a po horách může nahatej běhat jen magor. Tedy pravidlo č. 1: Naturista se nesvléká tam, kde to není vhodné. A pravidlo č. 2: Vždycky si dá pod sebe ručník, nikde si nesedá holým zadkem. Obě pravidla už jsem v životě porušil, první proto, že je ve mě notný kus exhibicionisty a druhé proto, že je ve mě i kus prasete.

Pan Hájek má také asi pravdu v tom, že naturismus je nejpřirozenější ve vyzrálém (a samozřejmě dětském) věku. V pubertě se začně člověk stydět a zároveň být přehnaně čumivý, a to jsou dvě vlastnosti, jejichž spojení se na nudapláž hodí jako alobal na zuby. A přestože se mi občas zdá, že jsem v pubertě uvízl nadobro, nudapláže miluju a konečně jsem sehnal odkaz na jejich mapku v Čechách a okolí.

A na závěrečnou větu pí. či sl. Janské, že se ráda podívá na nahá těla, jen to nemusí být ve frontě na párek u její oblíbené pláže, se dá říci jen tolik, že ji nikdo nenutí, aby na nahé prdele zírala s otevřenými ústy. Btw. ta paní na titulní straně Instinktu očividně nebude nejmladší, ale postavu má pěkně záviděníhodnou.

Boží muka

Včera jsem se díval na dokument o Josefu Kemrovi. Některé jeho činy v období totality stojí za zmínku. Na zasloužilé členství ND reagoval dopisem (cituji popaměti):

Nahý jsem přišel na svět, nahý taky odejdu. Nepřivykl jsem byzantským způsobům, abych ruku, která bije, líbal. Josef Kemr

Na pohřbu Jaroslava Seiferta svými slovy o Bohu pohřbil i svoji roli ve filmu Smrt krásných srnců Oty Pavla. Jako socialistickou brigádu si vykazoval opravy kapliček a božích muk. Když po revoluci viděl, že si některé vesnice nechaly své kapličky opravit samy, řekl prý, že už se o nás nemusí bát.

To bylo v jižních Čechách, tady v severních se mnohdy z kapliček i po roce 1989 dělaly garáže. Ale je mnoho lidí, co se opravdu ani tady na severu a dokonce ani dnes neváhá pustit do opravy kostelíčků jako sv. František do opravy Porciunkule. Jedním z takových počinů je i Vintířovská poutní kaple. Pár nadšenců se rozhodlo ji zachránit a sehnali na to peníze. Sehnali je od státu, od různých firem, ale i od jednotlivců, Čechů a zejména Němců, kteří zde mají své kořeny. Nedávno se tam také poprvé rozezněl nový zvon za německé peníze. Nikoho to snad nezarazí, jde o končinu, kde se český a německý živel střetávaly v dobrém i zlém po staletí a tedy je příjmené vidět, že teď je to zrovna v dobrém.

Co zarazí, nebo aspoň mě to zarazilo, je, že si Češi před půldruhým stoletím dokázali ve sbírce nashromáždit dost peněz na stavbu Národního divadla, ale opona od Vojtěcha Hynaise, která tento čin českého národa opěvuje, se nyní opravuje za peníze, které darovala německá faramceutka narozená v Praze Dadja Altenburg Kohl. Je to zase jen dobře, protože to českému národovectví různých národních a dělnických stran dává pěstí do holých lebek.

Málokterý Čech má třeba milion na oponu své národní kapličky, ale na obnovu těch malých kapliček a božích muk by se nás pár složit mohlo, nicméně zdá se že porevoluční nadšení je ten tam a vůbec, je krize, tak na nás nechoďte s ňákejma tradicema a odkazem otců.

Obrana koster aneb Řezno III.

Několik posledních článků bylo z knihy G.K Chestertona a o výletě do Řezna. Tenhle bude o obou dvou, resp. textem z Obran, obrazem z města na Regenu a Dunaji.


Chesterton dochází k velice zajímavému závěru, že se koster nebojíme ze strachu před smrtí, ale ze strachu z toho, jak komicky budeme jednou vypadat. Kostra se totiž hodí ke smrti jako tovární komín k bankrotu továrny. Stejně tak by mohla být symbolem života. Bojíme se tedy nedůstojnosti a grotesknosti, s jakou se na nás kostra (někdy bezzubě) směje.


Následuje krásná óda na komiku ošklivosti.

Nejvyšší a nejcennější vlastnost přírody není její krása, nýbrž její šlechetná a vzdorná ošklivost... Slyšel básník, pro něhož příroda znamená pouze růže a lilie, chrochtat prase? Je to zvuk, který člověku dělá dobře – silný, frkavý, uvězněný zvuk, deroucí se ven z nezměřitelných žalářů hrudi všemi možnými cestami a prostředky. Mohl by to být hlas samotné země chrápající v mocném spánku. To je nejhlubší, nejstarší, nejzdravější a nejnáboženštější smysl přírody. Její hodnota totiž vyplývá z její nesmírné dětskosti. Je vratká, groteskní, vážná a šťastná jako dítě... A přestože mou tvář halí mraky pochmurné domýšlivosti či barbarské pomstychtivosti nebo opovrženíhodného pohrdání, kosti mé lebky se pod tím vším neustále chechtají.

Cit pro Událost

Na tomhle něco bude:

V Praze je přefestivalováno. Praha je (pa)kulturou zaneřáděná, spousta veřejných prostředků uniká do nicotnosti. Většina těch nepřeberných taškařic se motá Pražanům pod nohama jako psíci podvraťáci a kazí vkus. Jsou to doprovodné akce k procházce mezi matrjoškami, křišťálem, pivem a Kafkovýma ušima a nějakou tou z minulé festivity zapomenutou pomalovanou krávou, to vše pod ohavným metronomem. Ztratil se cit pro Událost. Ztráci se vkus. Kultura v Praze prostě nedává žádný smysl. Žádný smysl nedával ani festival Tanec Praha ´09. Byl lépe mediálně zpropagován než zkoncipován.

Nina Vangeli, Tanec Praha ´09 v mediální bublině

Na schovávanou

Leničce D.

Svoje modrá očička
schovala jsem pod víčka.


Před postýlkou za postýlkou
nikdo nesmí stát,
na svět jenom tenkou škvírkou
chci se podívat.


Mami, tati, co se děje,
že mě nikdo nezahřeje?


Před postýlkou za postýlkou
musí někdo stát,
nebo začnu třetí škvírkou
strašně nahlas řvát.


Už tu zase nejsem sama,
je tu táta, je tu máma,
a tak jenom tiše kníkám
a zpod víček na ně mžikám
svýma očičkama.

Už jsme doma v Kadani na bahně

Rockfest byl na blátě jako Glastonbury, kdo by si na to stěžoval, je hovno bigbíťák. Buzerace u vstupu je vopruz, na kterej kdo by si nestěžoval, je taky hovno bigbíťák. Ovšem dnešní rebelové už přes ploty skákat nebudou, a tak se prostě musej přizpůsobit jako tenhle vtělenej oxymorón - pankáč v maskáčích.

Nejlepší byl ale stejně Míra Wanek se Znouzectností na tričku. Kdo ho zaspal, je hovno bigbíťák.

Pornografie v. obscenita

Když jsem si přečetl titulek článku ve Světové literatuře č.4 z roku 1968, přemýšlel jsem, jaký je rozdíl mezi obscenitou a pornografií. To už není tak lehké jako ve srovnání pornografie s nudnou erotikou. A přiznám se, že jsem došel jen k tomuto přirovnání, které si rád nechám patentovat:

Pornografie je jako udělat se do kondomu v kurvě, obscénnost je jako udělat se, když ti kurva říká, co s ní nesmíš dělat.

A byl jsem moc zvědavej, jak to v rozhovoru vysvětlí sám Miller. Tady to máte i s dalšími zajímavými odpověďmi:

Teď se budeme muset pustit do problému pornografie a obscenity. Doufám, že proti tomu nic nemáte. Jste konec konců považován v tomto oboru za autoritu. Prohlásil jste přece jednou: „Jsem pro obscenitu a proti pornografii.“

To je hrozně jednoduché. Obscenita znamená přímou cestu, kdežto pornografie obchůzku. já věřím v pravdu, I když někdy zní tvrdě nebo otřesně, a jsem proti zakrývání pravdy. Jinými slovy, obscenita je očistný proces, kdežto pornografie jenom hromadí kal.

Očistný v jakém smyslu?

Kdykoliv se poruší nějaké tabu, znamená to něco dobrého, něco životodárného.

Jsou všechna tabu špatná?

U primitivních kmenů ne. V jejich životě má tabu nějaký smysl, ale ne v našem životě, ne v civilizované společnosti. Tam jsou tabu nebezpečná a nezdravá. Víte, civilizované národy nežijí podle žádných morálních zásad nebo zákonů. Hovoříme o nich, tlacháme o nich, ale nikdo na ně nevěří. Nikdo tato pravidla nepraktikuje, nemají v našem životě místo. Tabu jsou konec konců jenom přežitky, dalo by se říct produkty chorobných mozků ustrašených lidí, kteří neměli kuráž žít a kteří nám pod rouškou morálky a náboženství pověsili tyhle věci na krk. Mně připadá svět, civilizovaný svět, velice bezbožný. Náboženství, které dosud mezi civilizovanými lidmi vládne, je vždycky falešné a pokrytecké, pravý opak toho, co doopravdy zamýšleli zakladatelé jednotlivých náboženství.

…

Mohlo by se to (s obscénností) taky přehánět…

Mohlo, ale co na tom? Proč si s tím dělat takové starosti? Co je tu tak nebezpečného? Slova, slova proč bychom se jich měli bát? Nebo idejí? jestliže jsou odpuzující, copak jsme zbabělci? Nebyli jsme už za války nejednou na pokraji zkázy, nezažili jsme nemoci, mor, hlad? A co nám hrozí, když se to přežene s obscenitou? Jaké nebezpečí?

...

Teď píšete divadelní hry. Hodláte také dokončit knihu Nexus?

Jistě, musím. Ale ještě jsem se do toho nepustil. Několikrát jsem to zkusil, ale nechal jsem toho.

Říkáte. že musíte?

Ano, mám povinnost dokončit projekt, který jsem sl vytyčil v roce 1927. To bude jeho závěr, víte? Otálím s tím zčásti proto, že se mi nechce s tou prací rozloučit. Budu se muset pustit jinou cestou, nasadit nový kurs, objevit nějaké nové končiny. Nemám už totiž chuť psát o svých osobních zážitcích. Všechny ty autobiografické knihy jsem psal ne proto, že bych se považoval za veledůležitou osobnost, ale proto, že jsem se zpočátku domníval – bude vám to připadat asi k smíchu – že vyprávím příběh nejstrašnějšího utrpení, jaké kdy člověk zažil. Když jsem se potom dostal dál, svitlo mi, že jsem na utrpení úplný amatér. Prodělal jsem toho samozřejmě dost, ale teď už si nemyslím, že to bylo tak strašné. Proto jsem taky svou trilogii nazval Růžové ukřižování. Zjistil jsem, že utrpení bylo pro mě dobré, že otvírá cesty k radostnému životu, jakmile se s ním člověk vyrovná. Když je ukřižován, když pro sebe zemře, tu se jeho srdce otvírá jako květ.

Řezno II. aneb sv. Jimram

Obešel jsem si katedrálu kolem dokola a vydal se znovu hnán tajemným smyslem na sever, soudě podle orientace kostelů. Přišel jsem na náměstí s novým renesančním farním kostelem, který vznikl na místě synagogy po totálním pogromu na místní židovské obyvatelstvo. Prý jedno z nejnavštěvovanějších poutních míst ve středověké Evropě. Po přechodu města k luteránství pak hlavní protestantský chrám.


Pokračoval jsem na sever a došel až k téhle zvláštní zdi.


Klášterní bazilika sv. Jimrama, která se skrývá za ní, je nádhernou ukázkou rokokového interiéru, jehož jedinou obdobu jsem viděl v mnichovském Asamkirche. A až teď jsem se dočetl, že přestavbu kostela mají na svědomí právě bratři Asamové.




Vždycky se ptám, proč jsou v Čechách mnohé kostely zavřené nebo za mříží. Bojíme se vykradení? Zběsilých hord turistů neznabohů? Nebo čeho? Jimram byl otevřený, zpočátku jsem v něm by s několika živáčky, pak asi deset minut úplně sám. Je to zážitek, umělecký i duchovní. Kéž by se otevřely všechny kostely světa. Před hříchem to nikoho nezachrání, ale daleko víc lidí se zamyslí byť třeba jen nad svou tělesnou schránkou, když ne nad svou duší. Kromě Jimrama jsou v kostele pohřbeni např. sv. Wolfgang, královna Emma nebo Ludvík Dítě.



Věž kostela je oddělená, což je široko daleko řídký případ.

Řezno I.

Pan S. se tuhle podivil, jak jsem mohl napsat tři články o tak ošklivém městě jako je Lipsko. Měl pravdu. Byl jsem teď s Pavlem v Řezně a je to nepředstavitelný rozdíl. Řezno mi přišlo jako Český Krumlov na rovině. Pěkná atmosféra, i ty holky byly hezký jako v Čechách. A tak to vyprávění rozdělím aspoň do čtyř dílů.

Jel jsem zase od BMW Werk autobusem na Albertstrasse, což je asi něco jako ve Varech Tržnice. A přes park je železniční nádraží a v tom parku kostel. Šel jsem se k němu hned podívat a na něm byla tahle cedulka věnovaná univerzitou v Linzi, kde mají větší keplerovskou tradici.


Ono se neví, kde Kepler se svou ženou odpočívá, protože jeho náhrobek smetli spolu s ostatními vojáci Gustava Adolfa, když zničili zdejší protestanstký hřbitov, ale jestli opravdu odpočívá mezi autobusákem a vlakovým nádražím, tak to moc klidu nezažívá.

Vydal jsem se po čuchu po Maxmiliánově ulici směrem do centra (logicky na druhou stranu než je vlakáč), až jsem došel na Obilný trh, kde mě zaujal karmelitánský kostel, mám pro tyhle barokní průčelí á la Il Gesú slabost.


Když jsem se otočil, zjistil jsem, že jsem v srdci města, tedy blízko dómu. Někde v jeho blízkosti má být celkem skromný kostel, v němž měli být pokřtěni první Češi. Že by to byl tenhle?


Ba ne! To je protestanstký kostel sv. Ulricha a patří k nejstarším gotickým budovám na sever od Alp. Ve městě je hodně protestantských kostelů, protože město bylo prostestantské. Nicméně bylo také sídlem katolického biskupa. Ve středověku tu vlastně bylo pět samostatných státních jednotek - město, biskupství a tři kláštery. Asi tak vypadalo to rozdrobení Německa, o kterém se vždycky mluví v dějepisu.


Katedrála si mě podmanila. Je krásná a prosvětlená zvenčí a naprosto temná uvnitř. Pomodlil jsem se v ní jednou Otčenáš a sedmkrát Zdrávas hned u vchodu pod krucifixem a se zvláštním pocitem úcty jsem se vzdal veškerého turistického pudu a zamířil zpátky ven.


Vedle kostela je takový malý kostelík zasvěcený sv. Janu. Jeden z 46 kostelů ve starém městě.


Ale pro nás Čechy důležitější než katedrála. Na stěně kostela je tahle pamětní deska ve třech jazycích, latině, němčině a češtině.


Pokračování příště...

ZŠ R.K.

Tohle mi udělalo opravdovou radost, nejen proto, že je tam odkaz na moji stránku o Rudovi (i když mě těch osm desítek přístupů za týden naplňuje pýchou, ovšem ne pýchou na sebe, ale na to, že jsem měl tu čest Rudu znát).

Krajem Václava Hájka z Libočan do Libočan

V neděli jsme s Věruškou byli na turistickém pochodu. Už jsem před lety byl se Špínou na pochodu Po stopách starých Lučanů v Postoloprtech, a tak jsem na start tohoto pochodu Krajem Václava Hájka přistoupil ke stánku se startovní listinou jako zkušený pěší turista. Nabízely se trasy na 13, 25, 38 a 48km. Když jsme se nahlašovali, všiml jsem si, že většina lidí před námi šla 38, a tak jsem usoudil, že 13km je pro děti a rozhodl jsem, že pro nás je ideální procházka na rozehřátí svalů 25km. Trasa vedla přes Čeradice, Kněžice, Mory, Široké Třebčice, Račetice, Libědice a Chbany zpátky na libočanskou náves. Už první úsek do Čeradic nám prozradil omyl ve výpočtech. Na cedulích a podle mapy to vypadalo na nějaké 4km, ale v nohách jsme měli určitě už minimálně polovinu toho, co jsme byli schopni ujít. V Kněžicích už jsme počítali puchýře a necítily končetiny. Cestou nebylo nic moc k vidění až na pár okřídlených hmyzích krasavců.




Kněžice nezapřely své jméno, a přestože nevybočují z řady bědných a zchátralých severočeských vsí, několik soch a reliéfů se známkou polychromie jim dávalo trochu příjemnější nádech.




V Morech už jsme byli umořeni a rozhodli se parafrázovat heslo jednoho z našich oblíbených gayů (co neušukáš, dolížeš) na co neujdeš, dostopuješ. Jenže kolem Zlovědic nic nejelo, a tak jsme museli dojít až do Třebčic. Ze zbytku cesty jsme ušli jen trasu z Račetic do Libědic, kde jsme si uvědomili zajímavý jazykový protiklad dvou názvů vesnic, z nichž pocházejí tyto fotografie:

ZLOvědice

LIBĚdice

Abychom nebyli trapní, že jsme těch 25km ušli rychleji než je to v lidských silách, šli jsme si ještě v Libočanech sednout ke Kaštanu na jedno. Po cílové rovince jsme byli obdarováni a bylo nám sděleno, že většina lidí šla 13km, a tak jsme dorazili mezi posledními. „A co ta řada tady, jak u jejich jmen stojí třicetosmička?“ položil jsem s rozklepanými koleny dotaz. „To byli cyklisti,“ odpověděla paní při předávání poukázky na pivo a gulášovku. Byli jsme tedy za borce, a tak jsme si sedli vedle starosty a nechali si pršet do nosních dírek.