22. září 2011

Půlčlověk a jeho vynálezy

Čtu si takhle knížku jednoho amerického autora o cestě křížem přes celé Spojené státy a najednou se ocitnu na cestě do Itálie. Způsobila to jediná věta:

Byla si jista, že nepojede až do Seattlu. Nepojede nikam! Pošle vůz zpět nákladním vlakem do Minneapolidy a sama se vrátí vlakem v Pullmannových vozech – v salonních vozech!

Vzpomněl jsem si totiž, jak nás dole v Kalábrii jeden mafián nabádal, abychom jeli pullmanem.

Jak se ale tohle anglické slovíčko dostalo do italštiny, to jsem netušil. Tipoval jsem sice, že šlo o nějakou značku, podobně jako lux pro vysavač nebo karma pro elektrický ohřívač vody, ale příběh jsem neznal. V italském etymologickém slovníku se dočtete, že slovo bylo odvozeno od jména anglického vynálezce George Pullmana, který postavil první vozy v druhé polovině 19. století, ovšem to byly vozy železniční. Pullman tehdy začal vyrábět luxusní lůžkové vozy s obsluhou, které jezdily na velké vzdálenosti (reklamu si udělal převezením mrtvého těla Abrahama Lincolna z Washingtonu do Springfieldu, kde byl prezident pochován). Pro zaměstnance své továrny založil u Chicaga město Pullman. Když na firmu přišla krize, zaměstnanci se vzbouřili a ve městě propuklo násilí. Když velkopodnikatel zemřel, musel být pohřben v olověné rakvi v klenuté hrobce, kterou následně zalili několika tunami betonu, aby rozvášnění bývalí zaměstnanci tělo neexhumovali a nezlynčovali.

Když se dneska zeptáte Američana, co je to pullman, pravděpodobně nebude tušit. Nicméně zapomenut není, žije dál. Jen zřejmě nečekal, že to bude v Itálii a v Řecku, kde je jeho jméno synonymem pro dálkové autobusy. Ještě se lze dočíst, že za Mussoliniho se snažili tenhle termín z nepřátelského jazyka nahradit slovem torpedone. Z toho plyne, že pullman musel být v Itálii zdomácnělý už minimálně ve 20. letech. Slovo lze nalézt na seznamu pseudo-anglicismů.

20. září 2011

Teorém růstu

Dneska jsem si pohrával s řečtinou básníka Γιώργος Σεφέρης, a jedna jeho poetická myšlenka mě inspirovala k téhle básničce.

To, co vidíš mikroskopem,
nelze vidět pouhým okem
– tenhle zákon, zdá se,
platí však i v čase.

I kdyby ses celý den
díval růži na pupen,
i kdyby dva dny nebo šest,
nespatříš tu růži kvést.

Dítko roste potměšile
z košilenky do košile,
za vteřinu nanometr
– co měsíc, to nový svetr.

Než dopíšu větu,
bude v plném květu.

foto: Václav Vlasák, fotogalerie Kadaňských novin

19. září 2011

Babičce od Nácíčka

Co to děláš, Nácíčku?
Chci potěšit babičku.

Namočím si pacičku
a napíšu básničku
pro babičku Melitu.
Je to rok, co není tu...

Na bílém polštáři

Nedávno měla babička svátek. Jmenuje se Marie, děda jí občas takhle i říká, i když častěji říká Maruš. Já mám to jméno moc rád. Zapomněl jsem jí popřát v den jejího svátku, a to mám přitom hned o den později svátek já (i když mi k němu přeje jen Věruška, Renča a Lukáš) a pak hned zase kadaňský kostel.

Bieblova žena se jmenovala taky Marie. Seznámili se prý v roce 1927, kdy vyšla básníkova knížka S lodí jež dováží čaj a kávu. První část této sbírky vznikla ale ještě o rok dříve (některé její básně byly vydané bibliofilsky v roce 1926), a tak je zvláštní, když dvěma básním kraluje právě Marie. Nicméně to tehdy bylo a dodnes je nejrozšířenější ženské jméno, tak třeba to byla jiná Marie. Babička to být nemohla, ta se narodila až o rok později a do Slavětína nechodila za Bieblem, ale za jeho synovcem Petrem Vodseďálkem.

Biebla do Marie prý tlačil Karel Konrád, Neblbni vole, tam jsou prachy! A taky byly. A tak se stalo, že po svatbě, kdy se na lounské radnici sešli na kolegově svatbě Karel Teige, Jiří Voskovec a Miloš Nedbal, vydržoval komunistického básníka jeden z nejzazobanějších podnikatelů v Lounech.

Náš děda určitě za prachama nešel, i když babička byla jedináček. Taky celý život dřel jak soumar, aby se maminka se strejdou měli dobře. Ve čtvrtek jsem byl svědkem jeho telefonátu babičce z nemocnice. Říkal jí Marie. Ono to tak možná nevypadá, ale děda tu svoji Marii, tu svoji jedinou z tří set tisíců českých Marií, pořád miluje. Jako by jí z toho svého bílého nemocničního polštáře recitoval Biebla.

Na bílém polštáři vypadáš jako mulatka
beztak ti svědčí teplejší klima
choulíš se ke mně máš na uších sluchátka
a posloucháš koncert z Říma

Tvé vlasy voní jako vzácné koření
Mařenko má
Kdo jednou k tvým vlasům přivoní
stane se kuřákem opia

18. září 2011

Občanka Julie

Julinka byla oficiálně přijata do obce. Stala se občankou města Kadaně, České republiky a Evropské unie.

Z přítomných kojenců jsme šli na řadu jako poslední, což Julinku mírně zneklidňovalo. Obešlo se to bez pláče, jen se na to svoje občanství netvářila úplně nadšeně.
Zřejmě to souviselo i s povinnostmi, kterými se v bříšku zabývat nemusela.

Kadaňské babí léto

Jako jeden z pořadatelů jsem na včerejší akci došel ke zjištění, že
* flikování se nevyplácí (i když na první pohled šetří rozpočet)
* Marsyas a Koller byla dobrá strategická kombinace tahounů
* jsou i pracovití cikáni, kteří makají jak šrouby, když ostatní spí
* krom 2% nevděčných je v populaci 98% pozitivně myslících lidí

Na jedné fotce jsem zachytil, že David Koller má čtyři kytary a čtyři paličky ke gongu.

16. září 2011

Přáníčko od Julinky

Teta má svátek, táta by měl 63. narozeniny a zrovna na dnešek vyšlo, že jdeme s Julinkou na vítání občánků. Zařekl jsem se, že nepůjdeme, ale život je občas i o kompromisech, a tak půjdeme někam do zadní řady. Občas tě, tati, v Julince poznávám, tak ti posílám tyhle fotečky pro radost.

15. září 2011

Vražda sv. Ludmily

Neodolal jsem a koupil jsem si v trafice Živou historii, protože její součástí je krásný přetisk svatováclavské legendy z Velislavovy bible. Už třetí večer do ní zírám stejně u vytržení jako naše Julinka zírá na plyšovou mouchu tse-tse, které říkáme můra Důra. Ty obrázky jsou nádherné.
Dnes přesně před 1090 lety (podle tradičního datování) zemřela mučednickou smrtí sv. Ludmila.

Komentáře k jednotlivým výjevům z legendy psala prof. PhDr. Jana Nechutová, CSc. Při vší úctě k jejímu vzdělání a dosaženým výsledkům si s ní v dalším článku, který chystám na sv. Václava, chci zapolemizovat nad popisky ke dvěma obrázkům z konce legendy (folio 187r a 187v). 

Po smyslu psaní (Leonardo)

Vida, že nemohu najít žádný předmět dosti užitečný či bohulibý, neboť lidé zrozeni přede mnou již všechny užitečná a potřebná témata zpracovali, musím se chovat jako ten, kdo chudý přichází na trh jako poslední, a protože se nemůže zásobit jinak, koupí již přebrané věci, které jiní odmítli jako podřadné. Tímto pohrdaným a zavrženým zbožím, které tolik kupujících odmítlo, zatěžkám svůj skromný vak a půjdu ho roznášet, ne však po velikých městech, ale po chudých městečkách, a spokojím se cenou, které mé zboží bude hodno.
Leonardo da Vinci: Deníky

13. září 2011

Kolem půlnoci

Kamarádovi umřela maminka. O půlnoci mu to přijeli říct bráchové do parku. Byl u ní pak do rána. Vojta Kraus mi o ní nedávo vyprávěl. Vypadala prý jako Ella Fitzgeraldová. Její píseň mě inspirovala k téhle básničce.

Márovi

Je večer, slunce zapadá,
prudce se mění nálada
a duši není pomoci
v tom čase kolem půlnoci,
když vzpomínky se vynoří
jak strašidelní netvoři
a andělé mě opouští...
zdá se, že stojím na poušti
a ty jsi na moři...
přestože chci být blíž a blíž,
už se mi nikdy nevrátíš...
neuzdravíš se z nemoci
v tom čase kolem půlnoci…

Jsem otrok svého osudu,
otrokem druhých nebudu,
tak nehrajte si na soucit
v tom čase kolem půlnoci…
Když spoutali mě do želez,
tys brečela, teď ale věz,
že brečí všichni otroci
v tom čase kolem půlnoci…

11. září 2011

V Africe

Včera odpoledne jsem strávil s vokálním kvartetem Laurus. Zapěli na čtyřech místech v Kadani a získali si nadšené posluchače. Na poslední zastávce, v Mikulovické bráně, zazpívali moji oblíbenou finskou polku a také africkou Mbube Solomona Lindy.

Z Bieblovy sbírky S lodí jež dováží čaj a kávu se mi nejvíc líbila část s básněmi z domoviny, z exotických básní mě pak nejvíc zaujala báseň V Africe.

Křoví se pohnulo nablízku
a vzduchem zasvištěl šíp.
Na krok před námi padl do písku.
Černoušku, uč se střílet líp!

Řeknu pak: Buďte zdrávi, černí bojovníci!
a začal jsem rozdávat dary.
Svou tropickou helmu, kabát. Beztak je horko v límci.
tady jsou hodinky, boty. Už jsem nahý.

Hned kolem nás tvoří se ďábelský kruh,
lajlajlááá! jak je tam u nich zvykem.
Hle přichází k nám bílý bůh
a zvolí mě náčelníkem.

Teď vy, má krásná společnice,
též musíte se vysvléci.
Buď stane se z vás také náčelnice,
neb jinak byl bych nucen dát vás upéci.


Pár let po vydání sbírky se Biebl do Afriky vrátil na svatební cestu.

Jak děda spadnul do studně

Včera to bylo 50 let, co měla v Národním divadle v Praze premiéru opera Viléma Blodka V studni s Eduardem Hakenem v roli Jeníka. Letos operu nastudovali studenti HAMU v kulisách a kostýmech navržených Adolfem Bornem.

V roce 1949 v Děčíne zpíval starého vdovce Jeníka můj děda. Měl zpívat jako člen sboru, ale čtyři dny před premiérou původní představitel Jeníka emigroval, a tak se děda, zvolený jako záskok, musel za ty čtyři dny naučit jeho part. Jsem na něj pyšný!

9. září 2011

Dejme jim pokoj

Trochu mě děsí, že se díky mediím a sociálním sítím z truchlení stává doslova forma „zábavy“. Slzy, nářek a sevřená hruď jako by už neměly být průvodním jevem odchodu lidí ze života. Oběti tragedie má doprovodit skandování jejich jmen, promítání vteřin jejich slávy a kondolence po twitteru.

Zažil jsem dnes rozhovor kolem postele na jednom nemocničním oddělení, kam přijeli starého pána navštívit manželka, dcera, zeť a vnuk. Nemohli se shodnout, za který tým to vlastně ti tři kluci hráli. Za Moskvu? Za Jaroslav? Prostě za Rusy. Vlastně si nejdřív nemohli vzpomenout ani na jména. Rachůnek, Marek a ten třetí? Nebyl on náhodou Slovák? Byl, jmenoval se Dimitrij. Ale to je přece ruský jméno, ne? Nemohli se ani dopočítat, za jakýma platama do toho Ruska odjeli, že jim stálo za to lítat starejma letadlama. Ale miliony to byly, a v dolarech. A nejsou v Rusku ještě rubly? O ničem jiném si během návštěvy nestihli popovídat, snad jen o tom, že polívka byla taková, že ji pán za stálého míchání vylil do hajzlu. 
Zítra ti koupíme Blesk, tam si to všechno přečteš. 
A co že přišel i mladej? 
Chce počítač, tak to dostal příkazem, že musí za dědou.

Na Staroměstském náměstí bude i zádušní mše. Nevím, nevím, třeba na ní biskup Duka chce vysvětlit, že RIP není Reálná IP adresa, ale přání, aby mrtvým byl dán pokoj. Tak jim ho dejme.

7. září 2011

Bysterské vzpomínky

Chvíle strávené s panem Elčknerem a s paní Miluškou Zemanovou patří k těm, na které se nedá zapomenout. Vždycky si uvědomím, co s lidským osudem zmůže lidské vůle a náhoda (nebo vůle Boží?). Jakou náhodou jsme se dostali k dopisům dr. Vladimíra Tomana s jeho láskou Marií? Čtení těch dopisů bylo pro mě terapií v době, kdy jsem se léčil z úzkostlivých stavů. Zabíralo to lépe než benzodiazepiny. A jak jsme tak četli a pátrali po identitě obou pisatelů, zaválo nás to na jaře do Bystrého.

Tam jsme šli po stopě a hledali pamětníky. Na pana Elčknera nás přivedl pan farář, ale když jsme konečně našli toho pravého (protože rod Elčknerů je starý bysterský rod, takže jich tu bydlí tucet), nebyl doma. Zdálo se, že není doma. Ale byl. Nakonec jsme se přesto, že už byla tma, dočkali. Domluvili jsme se na příští den, že pán možná najde i nějakou sokolskou kroniku.

Nenašel. Byl trošku skoupý na slovo, ale pamatoval si, že mu dr. Drůbek jako malému klukovi trhal zub. Taky přinesl fotografii Drůbkova domu. Tak tady sloužila Máryš!
Pak nás zavedl kousek po ulici k protějšímu domu, kde bydlela jeho starší spolužačka ze školy, paní Miluška Zemanová. Její otec prý byl Sokol, a ráda povídá.

Měl pravdu. Paní Zemanová si nejdřív vzala deset minut na to, aby se upravila, a pak když otevřela, tak jsme se ocitli v krásné krajině kolem pomyslného moravského rodinného krbu a brzy jsme se cítili jako u vlastní babičky a paní Zemanová v nás našla takové až skoro vnoučata. Doktora Drůbka už moc nepamatovala, trhal jí zub, ale komu netrhal? Povídali jsme si o všem možném. A povídali jsme si tak dlouho, až nám ujely dva autobusy do Poličky. O jejím narození u Vídně, o tom, jaká řemesla v Bystrém byla (švec kadlec, švec kadlec, švec kadlec a takhle podél potoka se to střídalo), o škole a o její vzpouře proti panu katechetovi, o paní školníkové v době hospodářské krize, o Sokolu, o rodině, o odchodu syna, o poličské paní doktorce, prostě o všem možném. Několikrát jsme během rozhovoru všichni vytáhli šnuptychly.
Byly to nezapomenutelné chvíle. A těšil jsem se, až o nich napíšu.
 pan Elčkner
 paní Zemanová