Nevolnost

Jean Jacques říkával, že není s to vejít do kavárny bez jakéhosi rozhořčení. Kontrola divadelních vstupenek je pro plachého člověka něco jako řízení u pekelného soudu.

Charles Baudelaire, Rakety (Důvěrný deník)

Mám fobii z prostor, z kterých není úniku – ale ještě víc než z fyzických překážek v úniku mám strach z těch psychických. Kdybych se zasekl sám ve výtahu, nebylo by mi dvakrát do zpěvu, ale zachoval bych pravděpodobně chladnou hlavu a dělal bych vše proto, abych nepropadl panice, přežil a z výtahu se dostal – choval bych se tedy asi stejně jako člověk bez fobie.

Horší pro mě je, když se ocitám ve stísněných prostorách s lidmi, a nejhorší, když jsem těmi lidmi zablokován a nepočítá se s tím, že bych měl někam chtít unikat, už totiž jen existence této stísněnosti vyvolá panický stav a pocit na omdlení – typické je sezení uprostřed řady v divadle nebo v kině, na sedačce u okna v autobuse, ve frontě mezi dvěma zábradlími apod.

Největší strach mám, když jsem ještě nějakou ostrahou zbaven antistresových berliček jako je třeba láhev s pitím, batůžek na zádech nebo cokoli jiného, nebo se používání těchto berliček prostě nehodí. Proto se úplně vyhýbám letadlům, ale z tohoto důvodu jsem třeba nevstoupil ani do výtahu na Eiffelovku nebo do kabinky londýnského oka, na pohřbech můžu být jen někde vzadu u vchodu.

Někdy se překonám, ale stojí mě to nervy a jistě i zdraví. Naposledy jsem teď v Londýně musel jako dozor vyšplhat až do zlaté galerie v kopuli katedrály sv. Pavla, protože jinak by tam děti nepustili. Vůbec jsem neměl závrať, ale když jsem těsně před cílem zjistil z vysílačky pána na ochozu, že tam pustili moc lidí a utvořila se zácpa, udělalo se mi šoufl – had lidí se totiž zastavil a já viděl pod sebou řadu Němců, Italů a Rusů na úzkém schodišti a před sebou nehybný špunt, zpoza nějž se ozývalo Keep on the right please and move slowly around! a podobná něžná upozornění. Ještě teď, když to píšu, tak se mi svírá srdce.

Pamatuju si, když jsem v Soběslavi četl Sartrovu Nevolnost, bylo mi asi dvaadvacet. Už tehdy jsem to měl a bojoval s tím, existenciálně. Několikrát jsem musel odejít z kina. Ale dost často je tu ta moje Nevolnost se mnou a nejhorší je, když ji nečekám, když nevím, že nastanou podmínky, které ji vyvolají. Chtěl bych někdy zažít pocit, že ji nemusím vláčet s sebou, ale drží se mě jako bodlák na svetru. Je to fyzická Nevolnost způsobená duševní Ne-volností, čeština naprosto vystihla mou diagnózu.

Ale možná i právě pro tu Nevolnost si o to víc cením Štěstí, které (jak ironicky poznamenává Baudelaire) se skládá z tisíce malých Štěstíček, kdy na tu Nevolnost úplně zapomínám. Ale všech tisíc Štěstíček bych dal za jedno Štěstí, které mě potkalo a které i té Nevolnosti dalo nový smysl.

Jak číst "Jak číst film"

Domluvili jsme se s Jindrou D., že přes léto zhlédneme co nejvíce klasických filmů z dějin tohoto umění a náležitě je zanalyzujeme. Rozečetl jsem knihu, kterou Jindra také má, a tak nad ní budeme moci bádat: Jak číst film Jamese Monaca. Možná z toho všeho vznikne kurz v rámci U3V, který by mohl být pojatý stejně jako včera druhou lekcí odučená Filosofie básnické skladby, tedy jako seminář blížící se diskuzi. Přiblížil bych se svým návrhům k reformě školního rozvrhu. (Dnes jsem také viděl Lidice a... zlamání, bohužel očekávané.)

Zatímco nová technologie je vzrušující a slibná, umění, jemuž slouží, se teprve bude muset na tomto revolučním duchu podílet. To nepřekvapuje: umění napodobuje život, nikoli technologii, a naše politické starosti jsou zhruba stejné, jaké byly před dvaceti lety. Studená válka neskončila třeskem, ale řadou povzdechů, a skončila příliš pozdě na to, aby měla takový dramatický efekt, jaký měla mít na život většiny lidí (kromě obětí východoevropských etnických válek). Svět politiky je stejně postmoderní jako naše populární kultura. Nevymýšlíme, nereagujeme, netvoříme. Prostě opakujeme a opakujeme a opakujeme. Myšlenky a pocity, které se na několik krátkých zářných okamžiků v 60. letech jevily jako opojné, vzrušující a slibné, jsou tu stále, nyní jako protivné obstarožní povinnosti, často pokřivené („politicky korektní“). Nevím, proč k tomu došlo (snad jsme byli příliš zaneprázdnění tím, jak uvést naše počítače do provozu), ale stalo se. Nyní je zřejmé, že generace 60. let bude muset přenechat svým dětem práci na vytvoření nové sociální politiky, na obnovení humoru a znovuobjevení radosti. Mají na to alespoň k dispozici celé nové století.

Za Rusalkou do Londýna

Výlet do Londýna byl moc příjemný, což byla především zásluha školáků z Masarykovy jubilejní základní školy v Hřebči, které dělají dobré jméno. Zvídaví, poslušní, zdravě živí, víc jsem si nikdy nepřál jako pedagog ani jako průvodce. Kolize nebyla žádná, počasí místy deštivé, nálada výborná.

Z vlastních zážitků bych nad stadion Chelsea FC, HMS Belfast i nad vyhlídkové galerie Sv. Pavla vyzdvihl Victoria & Albert Museum, kde jsem se kochal sochami Augusta Rodina, středověkými obrazy a relikviářy, až jsem zabloudil do místností se scénografií, kam skoro nikdo nedošel a objevil tak pro sebe kout vzácný jako sekce hodin a miniatur v British Museum, kam se budu vždy rád vracet.

 

Scéna k Dvořákově Rusalce (English National Opera 1983)

Šaty pro Teklu ze hry Věřitelé (Fotini Dimou 2008)

Nosorožec Eugena Ionesca

Anglie nebo Londýn?

Zítra jedu po poměrně dlouhé době do Londýna. Docela se těším, i když poslední den oslav královnina jubilea v kombinaci s vytrvalým mrholením a čtyřiceti puberťáky za deštníkem slibuje neočekávané zážitky.

Pár lidí z okolí mě přivedlo na myšlenku, že by se dal uspořádat zájezd pro zájemce přímo z Kadaně a okolí. Kdybych si měl udělat radost a odvést tedy průvodcovsky maximálně připravený a entuziastický výkon, pak bych navrhnul takovýto program (ve stručnosti):

1. den – odjezd z Kadaně

2. den – Canterbury (katedrála), Rochester (hrad), Cambridge (univerzita), Ely (katedrála)

3. den – Lincoln (katedrála), 
Sherwood (Robin Hood), Newstead Abbey (Lord Byron)

4. den – Londýn

5. den – příjezd do Kadaně

spaní nejlépe v Peterborough, pokud možno v rodinách

Jen mě nenuťte jet samotný Londýn! Druhá varianta je jet s Londýnem jižní Anglii. Cornwall, Wales a Skotsko bych nechal jako pokračovací zájezd zase někdy později.
Termín navrhuji srpen či září 2013.

Hrátky s Boženkou

Nějak jsem zatoužil dělat od podzimu v knihovně jednou za měsíc odpolední interaktivní pořady pro děti, příp. i rodiče, které by nesly jednoduchý název a poslání; prvních pár, které si doma hodlám přes prázdniny připravit, by bylo: Němcová dětem, Halas dětem, Skácel dětem, Holan dětem, Kainar dětem, další, pro které mám literaturu už doma, by mohly být Hrubín dětem, Hálek dětem, Sládek dětem, Atakdálek dětem. Asi si to moc maluju, ale představuju si, že se to dá připravit tak, že se děti nejen nebudou nudit, ale že donutí rodiče, aby samy nebo spolu šli i příště. Vystřelit bych chtěl v září Boženou Němcovou. A přitom bych nepřečetl ani jednu z jejích pohádek. Pořad by byl vystavěn na jejích (tedy jí po Čechách i jinde sebraných) Národních hádankách, Zábavkách dětských a Hrách a Dětských hrách, které porůznu psala do časopisu Štěpnice či do Kalendáře učitelského. Vše by se muselo dokonale přemyslet a upravit, aby to dnešní dítka vstřebala, ale pro tento účel není nic inspirativnějšího než třeba srbská Hra děvčat na dýně nebo Hra na řimbabu z Domažlicka. Julince teď neustále dělám to, co Němcová nadepsala Matka hrajíc s děckem. Když si holčičky v září přinesou panenky, může se z toho udělat krásná aktivita s rozšířením jejich obzorů (kluci by zatím mohli hrát slovenskou Hru na železný most):

Když děcko na peřince se provaluje, hraje s ním také matka, mluvíc a činíc takto:
(Hladí děcku čelo, řkouc): „Tuto jest oltáříček.“
(Zakryje mu rukou jemně očka): „To jsou světýlka.“
(Hladí mu líčka): „Zde jsou polštáříčky.“
(Pohybuje mu volně nosíčkem): „To jest zvoneček – cilink, cink, cilink, cink!“
(Vládne mu ouškama): „Zde jsou ministranti.“
(Ukazuje na ústa, zoubky a jazýček): „Tuto jest kaplička, v ní lidičky a pán páteřík.“
(Rukama přejede celý trup): „A zde jsou varhánky, tu se měchy natahují,“ (přitom mírně popotahuje za ručičky a nožičky) – „a zde se hraje,“ (při čemž zlehounka děcko na prsíčkách a pod bradičkou prsty polektá, až se směje a slovem „etě“ k opakování hry pobízí).

Sen Jaroslava Vrchlického

Patřím mezi ty lidi, jenž stále potřebují být ujišťováni, že jsou milováni, že přece něco záleží na jejich životě. Cítím, že bych byl proto nešťasten s ženou. Nebyl bych žárliv, to jest mi cizí, ale zdálo by se mi, že stále ona chladne ve své vřelosti ke mně. Vymyslil bych si muky i v svém štěstí. Těch jest málo, jenž mi řekli „záleží na tvém žití“. Vím, že na něm nezáleží tak mnoho, ale přece rád to slyším. Měl jsem dnes sen. Povím Vám ho upřímně jak byl, jen Vám neníliž pravda? Byl jsem v Praze po svém návratu. Vstoupil jsem od Odlovy kavárny. U stolku seděl Sládek, Hejduk, Zeyer, Jamot a ještě jiní. Přišel jsem k nim, ale nikdo se mne ani nevšim, nikdo mě nepodal ruky, mluvili dále o svých záležitostech. Tu se namanul Havlasa a pravil: Pana redaktora Světozoru nechme pánové stranou a uvítejme básníka Eloy. Pak jste se namanula Vy, vzala Jste mne za ruku a řekla Jste: „Básníka Eloy nechme stranou a uvítejme dobrého člověka.“ A to bylo na dnešek před obdržením Vašeho listu. Usmál jsem se tomu snu a věřím ode dneška více na sny. Usmějte se také! 

Jaroslav Vrchlický Sofii Podlipské, Livorno, 30. ledna 1876

Dvě jména z dopisu mi byla neznámá. Jamot je ovšem literární pseudonym Josefa Thomayera – celé R. E. Jamot je vlastně obráceně tomaJER. Tento náš slavný lékař našel pseudonym i pro svého spolužáka Emila Frídu – podle kutnohorské říčky Vrchlice. Bohumil Havlasa byl tehdy čtyřiadvacetiletý spisovatel a dobrodruh, jehož životní osud není nepodobný tomu Byronovu. Vrchlickému nebylo v době psaní dopisu ještě ani 23 let. Těším se na komponovaný pořad o něm, který připravujeme s divadlem Navenek na září ke 100. výročí jeho úmrtí. Tenhle úryvek z korespondence tam určitě zazní.

Medailónek k narozeninám

Moje babička si pamatuje Věruščiny narozeniny podle toho, že se ve stejný den narodil Edvard Beneš, prezident jejího mládí a vlastně prezident celého jejího života – pak už žádný lepší nepřišel a asi ani nikdy nepřijde. Babičce a dědovi, když bydlívali ve Vršovicích, visely doma i po únoru 1948 na stěně obrázky Masaryka a Beneše. Děda byl tehdy na vojně a někdo na něj poslal udání. Měl ale štěstí, že politruk byl člověk, dopis mu přečetl a roztrhal. Jinak by mohl jít k PTP. Nebylo mu tehdy ani Věruščiných 24 let.

Asi před měsícem jsem náhodou našel informaci, která pro mě byla novinkou a rozhodl jsem se ji dát, krom jiného samozřejmě, Věrušce k narozeninám.

Maminka Edvarda Beneše se jmenovala Anna a už rodným jménem byla Benešová, protože byla se svým chotěm Matějem v poměrně nedalekém příbuzenském vztahu. Nanynka, jak jí říkali, byla v mládí na službě v Kadani v německé panské rodině.[zdroj] Také si měla později vzít bohatého Němce ze Žihle, ale nakonec dala přednost soudedovic Matějovi a měli spolu deset dětí, z nichž poslední byl 28. května 1884 narozený syn Eduard (rodiči zvaný Edek, později si jméno sám změnil na Edvarda). Na malého školáčka si často troufali silnější kamarádi a přesto, že byl maminčin mazánek, dostal od ní často hubováno: „Počkej, já ti ještě přidám. Proč jsi se jim dal?!“ a když Edek sám lumpačil, byla vždy po ruce měchačka. Tahle vzpomínka Benešovy sestry Reginy jakoby předznamenala Benešův celý život: Často otloukán od silnějších sousedů a doma by mu ještě přidali za to, že se nebránil, jak nacistům tak komunistům!

Benešova maminka tedy posluhovala v Kadani. Nevím, zda se dá z archivů vyčíst, v jaké rodině a z toho pak v jakém domě, ale myslím, že by na něm měla viset pamětní deska. Vím, že by se to bývalým obyvatelům Sudet nelíbilo, nemají Beneše rádi kvůli dekretům a velebit druhého československého prezidenta v Sudetech považují div ne za urážku. My jsme ale hrdí na to, co syn české posluhovačky u německé rodiny v Kadani, udělal pro naši státnost (nejen národ), do níž Němce až do heydrichiády automaticky zahrnoval. Myslím, že i tato zdánlivá marginálie v životě jeho matky by měla být v Kadani připomínána.

Beneš si ke svým 24. narozeninám daroval doktorát na právnické fakultě univerzity ve francouzském Dijonu (popravdě, bylo to jako nedávná plzeňská dávačka, za tři čtvrti roku a jednu habilitační práci). Prázdniny zřejmě strávil u moře a domů se vrátil v září 1908.

Nemusíš mít práva,
hlavně, že jsi zdravá!
Nemusíš mít doktorát,
jen když tě má někdo rád!
Nemusíš mít pevnou vůli,
hlavně, když máš mě a Juli!

†

 T. Š.

Čekal jsem na chvíli,
která už nepřijde.

Čas, ten se nezmýlí,
a tak teď nevím, kde
hledat mám útěchu
za zpěvu mořských sirén.
Sedím tu bez dechu
jak žebrák u měchů
varhan, z nichž Dies irae
slyší i za vesmírem.
Vše krásné jednou pomine,
ta, která žila, nežije;
snad mi tu báseň promine.

Pie Jesu Domine,
dona ei requiem.

První krůčky

Za měsíc mi bude rok,
a tak už obstojně stojím;
opravdový první krok
se nicméně udělat bojím.

Říkám si: „Nebuď husa!
To hloupé dvojnohé zvíře.
Vždyť i ta klisna klusá
důstojně po všech čtyřech.“

Do exaktního deníčku bych ovšem zapsal, že první dva nesmělé, ale jednoznačné krůčky podnikla Julinka už včera.

Óda na vyzáblé, ploché, ošklivé a hloupé ženy

Už když jsem viděl autora a titul, byl jsem přesvědčen, že se obsah vyrovná nejlepším básním z Květů zla. Charles Baudelaire: Důvěrný deník. Bál jsem se jen trochu překladu. Musím nicméně Jaroslavu Fořtovi vyseknout poklonu, i po těch 55 letech se to čte jako po másle.

Mladíče, jenž chceš býti velkým básníkem: varuj se mi paradoxu v lásce! Ať si mládenečkové omámení první dýmkou z plna hrdla vyzpěvují chválu ženy kyprých tvarů – Ty ponecháš tyto lži neofytům pseudoromantické školy! Kyprá žena je sice někdy rozmarným potěšením, ale hubená je studnice temných rozkoší.

Nikdy nereptejž na přírodu na velikolepou, a přisoudila-li Ti milku chudých ňader, nuže rci: „Mám já to medle milouše - bokatého!“ a odeber se do chrámu poděkovati bohům!

Ba i škaredosti se nauč v svůj prospěch využít! ... Dejme tomu, že Tvá milá rozmilá stůně. Její krása je ta tam pod ohyzdnými strupy neštovic – jak ta zeleň pod ledovým příkrovem zimy... Rozrušen jsa ještě úzkostmi a střídavým průběhem nemoci, díváš se smutně na neodstranitelná stigmata na těle zotavující se milé; vtom Ti zazní v uších morendo písně, již vyluzuje šílený smyčec Paganiniho - a líbezná ta píseň promlouvá k Tobě o Tobě, jako by vyzpívávala celou báseň Tvého srdce, báseň o ztracených nadějích. – Od té doby stopy po neštovicích stanou se součástí Tvého štěstí a při pohledu na ně vždy budeš slýchati tajemnou nyvou píseň Paganiniho. Jsi-li jedním z citlivých těch tvorů však, jimž jest krása příslibem štěstí, zůstanou pro Tebe stopy nemoci předmětem nejen tiché lásky, nýbrž i smyslné rozkoše. Milovati nehezké ženy nutká hlavně myšlenková asociace: neboť hrozí Ti věru nebezpečí, že - zradí-li Tě militka neštovicemi poznamenaná - budeš moci utěšiti se leda s ženou s dulíčky po neštovicích.
...
V den, kdy pozorují, že žena, již milovali, je hloupá, rudnou někteří muži. Jsou to ješitní oslové, kteří by měli žrát nejšpinavější bodláčí na světě nebo důkazy přízně „dámy dělající do literatury“. Hloupost bývá zhusta okrasou krásy; propůjčuje zrakům onu zasmušilou průzračnost černavých jezer a onen pokoj a klid tropických moří, jako olejem pokrytých. Hloupost vždycky uchovává krásu – oddaluje vrásky; je to božský kosmetický prostředek, jenž naše zbožňované chrání před uštknutím, které má myšlení pouze pro nás - vědátory jedny vědátorské...

Kultura a náboženství

Dnes mám trochu rýpavou náladu, a tak jsem si vzal k ruce Akord.

(Kultura) se neměří, holoubkové, počtem analfabetů, jako nestačí pro inteligenci člověka absolvování škol. V Čechách je například velmi málo analfabetů, ale hrozně mnoho hlupáků. Čtou a píší, ale co čtou a co píší? 

 /Leopold Peřich/

Co mají s uměním společného napudrované madony, s růžovými tvářičkami, bělounkými beránky, kterým nic neschází, než aby se jim přišroubovala k nohám kolečka? To má býti pravda, ten Kristus s tupým, bezvýrazným obličejem, se souchotiářskými tvářemi? A Ježíšek s vlásky z koudele?... To není Kristus a to není Madona, co nám takoví nádeníci v cinobru a ultramarínu vyrábějí.

/Silvestr Braito/

Sv. Julie, patronka přírodní rozmanitosti

Do minulého týdne jsem netušil, že Julie má víc svátků, dokonce jsem i pochyboval, že je nějaká světice s tímto římským caesarským jménem. A budete se asi divit jako já – není jedna. První prý pocházela i byla umučena ve 3. století v nám důvěrně známém Troyes a svátek slaví 21. července. Další pocházela z Meridy a uvádí se jako společnice umučené sv. Eulálie. Tahle Julie slaví svátek 10. prosince a byla přejata i do občanského kalendáře. Ještě o rok dříve byla rovněž ve Španělsku popravena skupina křesťanů kolem sv. Engracie, mezi nimiž měla být i jistá dívka jménem Julie. Ta by měla svátek 16. dubna. O více než sto let později byla na Korsice nejdříve skalpována, pak bičována a nakonec ukřižována sv. Julie z Kartága. To vše prý zejména pro své provokativní krédo, kterým odporovala tehdejšímu mocipánu, když po ní chtěl, aby obětovala jeho bohům, a které její první životopisec zapsal takto: Libertas mea Christi servitium est… přeloženo: Mou svobodou je služba Kristu… Tato Julie má svátek dnes, 22. května.

O vzkazech od babičky Lidušky, která umřela devět měsíců před Julinčiným narozením, už jsem tu psal. Mohlo mě napadnout, že pro nás objeví i zcela novou Julii, která bude mít svátek na babiččiny narozeniny (dnes by jí bylo 61, to maličké na fotografii je Věruška).

Ostatky svaté Julie Korsické byly převezeny nejprve na ostrov Gorgóna a v 8. století do lombardského města Brescia, kde odpočívají dodnes v klášterním komplexu a muzeu sv. Julie, které jsou na seznamu památek UNESCO. Vždycky, když jsem stopoval severní Itálií, Bresciu jsem míjel s pocitem, že o nic nepřicházím, když je Itálie plná jiných, tak slavných měst.

Do Čech kult (žádné) sv. Julie nedorazil. Jediné místo zasvěcené této světici jsem zatím objevil na zámku v Uherčicích nedaleko Vranova. A tak babičce děkujeme i za tipy na výlety.

Dnes je také Mezinárodní den biologické diverzity a v Kadani jsme jej oslavili svěcením studánek, i Julinka se v klášterních zahradách s úžasem dívala na rozmanitosti přírodních krás a naslouchala při tom Otci Josefovi, když mluvil o rozdílu mezi díváním se a pozorováním a mezi nasloucháním a posloucháním.

Maturitní zázrak

Jako když se Lindbergh dotkl země
po své přeletové akci,
podobný pocit zmocnil se mě
před pěti lety v Žatci.

Nechal jsem za sebou Atlantik svých citů
a našel pevnou zemi
s tou, která ten den složila maturitu
a dodnes věrnou je mi.

 

Mrňoukavá kolečka

Dnes byla v kostele Julinka tak hodná, že si za to zaslouží básničku. Slovo jsme spolu strávili pod kůrem, oběť pak nahoře na kůru, kde Julinka nemohla spustit oči z Irenky varhanice. Čtení z epištoly bylo dnes z Jana: „Boha nikdo nikdy nespatřil. Když se milujeme navzájem, Bůh zůstává v nás a jeho láska je v nás přivedena k dokonalosti.“ Kázání bylo o modlitbě, zejména o té tiché. Po mši jsme byli ještě na farní snídani ve velmi milé společnosti. Pan farář snědl jen rychle stoje chléb se sýrem a mastil na mši do Mašťova. Stihnul ale připomenout tu krásnou shodu, že přijal kněžské svěcení 26. června v neděli, tedy ve stejný Boží den, v němž se Julinka o pár desítek let později narodila. Dostala požehnání, načež usnula jako špalek.

Už v sobotu jsem Julince zpíval písničky z Plickova Českého roku. Těm, kterým chyběl nápěv, jsem ho jednoduše dodal. Jedné říkance jsem dotvořil i text, a protože se točí kolem fary, zvěčním ho tu pro Julinku na památku dnešního dne. Na artbohemia.cz k ní dokonce draží Ladovu ilustraci.

Když jsem jel okolo fary,
kolečka mně mrňoukaly.
Pan farář se z okna kouká:
„Co ti to tam tak mrňouká?“
„Kolečkům mým něco schází,
chtěly by víc kolomazi.“
„Kolomaz tu nemám.“ „Škoda.“
„Co takhle svěcená voda?“
Pan farář žerty si tropí,
kolečka kropenkou kropí,
potom je promaže křižmem:
„Pokračuj v pohybu svižném!“

Noty neumím, ale našel jsem nějaké demo softwaru na notový zápis a takhle nějak by to mohlo vypadat.