Brian and Garfunkel

Dneska byl v klubu koncert Briana Chartranda. Bylo nás na něm dvacet, to není špatné, když si vzpomenu na koncerty minulý podzim, kdy bylo třeba jen pět lidí na dvě tři kapely. Brian přijel ještě s kolegou a to, co předváděli na kytary, nedokázal by ani jeden z kytaristů kapel, na které je plné Orfeum. A k tomu barevný hlas.

Musím poděkovat těm, co přišli. Děkuju notorickým chodičům, je jich pár, ale opravdu chodí téměř na vše, co je nebo o čem aspoň trochu usoudí, že to není hudební odpad nebo komerční sračka. Děkuju lidem ze Žatce, dneska tvořili čtvrtinu obecenstva. Děkuju fotografům, i za to, že dneska tolik nefotili jako poslouchali, protože je ta muzika dostala. Děkuju těm dvěma lidem, kterým netykám, protože je neznám. S jedním jsem šel domů, tak už si tykám i s ním. Vyprávěl mi, že se právě vrátil z Brazílie a jak tam mladí lidi žijou muzikou. Mrzí mě, že nemůžu poděkovat nikomu pod pětadvacet let, protože tam krom mé ženy nikdo takový nebyl (dobře, jeden fotograf se ještě vejde). Založil jsem si kvůli nim facebook, ale neuvědomil jsem si, že ve všední den si musí dělat úkoly do školy a jsou rádi, když jim maminka dovolí 213. díl Ordinace a pak hajdy na kutě.

Po koncertě jsem v hospodě kamarádům (upozorňuji, že stejně starým) vyprávěl, že o hodně přišli, že to bylo parádní. Jeden z nich se zeptal, co hráli za styl. Tak mu říkám: „Nevím, jak bych ti to nejlíp přiblížil. No, asi takhle: kdybys neznal Simona a Garfunkela, tak asi jako oni za mlada. Možná na ně taky chodilo jen dvacet lidí.“ Odpověď, která přišla, jsem nečekal: „Kdo to je?“

Když jsme přišli domů, pustili jsme si hned naše nejoblíbenější: Sound of Silence, Scarborough Fair, a samozřejmě i Boxera (při němž si vždycky vzpomenu na Špínu). Teprve pak jsem zjistil, že právě Boxera hrál nedávno i Brian s přáteli někde v Arizoně na bytě.

Věruško, k narozeninám chci kapodastr.

Limeriky

Dnes je to sto let, co se narodil György Faludy, básník, jehož překrásnou vizi zániku básnictví jsem onehdy přebásnil asi jako on přebásňoval Villonovy balady do nejroztomilejšího evropského jazyka. Dnes jsem se dočetl, že ke konci života skládal Faludy limeriky. Protože jsem v životě taky pár limeriků složil a s jedním anglickým dokonce vyhrál soutěž, rád bych ty, co považuju i s odstupem za povedené, postupně publikoval.

Můj nejoblíbenější je následující s tím, že poslední slovo se rýmuje dvakrát - soutěžní otázka - jak je to možné?

Byl jeden dědeček z Varů, 
potomek ruských carů, 
vodky se napil 
a přepsal mapy 
tenhleten dědeček z Bapy.

Jako dnešní přídavek sem vkládám jeden kadaňský politicko-satirický limerik:

Byl jeden kandidát TOP nula devítky,
co vozil kabáty na módní přehlídky,
černý či zelený,
teď modročervený,
leckomu připomněl gumové medvídky.

Rozprava o hovně na podrážce

Nedávno jsem četl povzdech jednoho českého novináře, že o vině či nevině Jiřího Kajínka nerozhoduje soud, ale veřejné mínění. A že vůbec veřejné mínění je důležitější než pravda. Říkal jsem si, že je to dobrý postřeh.

O pár dní později jsem se začetl do jiného článku, kde se píše, že základním zákonem je, že názor většiny je hlas boží, proti němuž není radno psát, hovořit ani uzavírat sázku. Autorem článku je Jonathan Swift a byl napsán před 300 lety. Jmenuje se zkráceně Rozprava proti zrušení křesťanství, ale právě to zkrácení už mu ubírá na významu.

Z nezkráceného názvu dnes probíraného eseje bude hned zřejmé, že s výše uvedeným názvem má společného asi tolik jako s názvem mého referátu:

Rozprava o tom, že zrušení křesťanství v Anglii bude mít možná za nynějšího stavu věcí některé nepříjemné stránky a nepřinese očekávané dobré výsledky.
Hned na druhé straně to začne pálit v plné síle.

Žádný čtenář, doufám, nebude mě pokládat za tak nerozumného. že bych chtěl obhajovat opravdové křesťanství… to by byl věru bláznivý počin. Znamenalo by to podkopat samé základy, rázem zničit všechen důmysl a dobrou polovinu vzdělanosti našeho království… Každý poctivý čtenář snadno pochopí, že má rozprava má být jen na obranu křesťanství podle jména; to druhé křesťanství je s obecným souhlasem už dávno odloženo, protože se naprosto příčí našemu nynějšímu úsilí o blahobyt a moc.

Následující vypisování výhod a nevýhod zrušení křesťanství je už jen nabalováním dužniny a slupky na tenhle jaderník, z jehož peciček dokáže vzejít celý strom satirického vnímání světa. Nejvíc mě pobavil argument protivníků křesťanství, že by se jeho velké kostely a fary daly využít pro praktické účely (stejně jako důchody farářů, kteří by se mohli poslat do armády, nebo práce o doposud jen promrhaných nedělích a svátcích atd.). Z takových velkých budov by se daly nadělat divadla, burzy, tržnice, noclehárny a jiné veřejné budovy.

A to bych rád věděl, jak může někdo tvrdit, že se kostelů dost nevyužívá. Kdepak se dává více schůzek a galantních dostaveníček? Kde lépe než v první lavici v kostele je možno se pochlubit krásným oblečením? Kde jinde se lidé více scházejí za obchodem? Kde jinde se tak všemožně kupčí? A kde jinde to tak ponouká a láká k zdřímnutí?

Já vím, dnes už tahle ironie nefunguje, do kostela si z těch svrchu jmenovaných chodí snad už jen babičky zdřímnout, ale ten princip platí dodnes.

A chcete něco ještě tvrdšího?

Lze-li vykoupit klid ve státě tím, že se lidem předhodí pár obřadů, takovým obchodem žádný rozumný člověk nepohrdne. Ať se jen hafani tahají o vycpanou ovčí kůži, jen když nedorážejí na stádo.

To už v naší době není o mši! Přemýšlejte, co je ta dnešní atrapa, na níž si vybíjíme svůj vztek.

Dodnes jsem považoval za vrchol satiry Swiftův Skromný návrh, který jsem také celý publikoval v překladu Aloyse Skoumala na webu. Stojí za to. Rozprava o zrušení křesťanství možná předčí i Skromný návrh, i když je pro dnešní dobu tematicky trochu staromódní. Chtěl bych umět být tak satirický a přitom si zachovat takový nadhled jako Swift. Ale kdo to dnes vůbec svede?

Ohňostroj místo hvězdného nebe?

Kdo sleduje moje překladatelské pokusy, ví, že nejradši mám básnická díla jinak téměř čistých prozaiků. S Jamesem Joycem (jejž mi automatický opravář mého textového editoru upravil na Jakeše Kotce) jsem dokonce vyhrál i národní překladatelskou soutěž. Od té doby hledám podobnou sbírku básní, do které by se dalo zakousnout se stejnou chutí jako tehdy do Ennácti Bébásní. Srdce mi zaplesalo, když jsem včera zjistil, že William Golding, jehož Pána much mám moc rád, napsal ve svých 23 letech první a poslední sbírku básní, které se pak po sepsání svých nejslavnějších románů zřekl podobně jako se třeba svých prvotin zřekli Holan nebo Kundera. 

Na internetu se nedá najít téměř žádná ukázka, v antikvariátech už se kniha sehnat nedá, nezbývá tedy než zkusit některou z velkých světových knihoven. Přece ale jedno osmiverší publikoval někdo ve svém článku v roce 1968 v časopisu English. Neodolal jsem:

Chybička se i Tobě stane,
cos stvořil, to už nezměníš;
přesto se ale divím, Pane,
žes nepověsil hvězdy níž

a nesrovnal je pěkně do řad.
Kdyby ses trochu osmělil,
mohls je na nebi roztancovat
- a měl bys plné kostely.

Bylo by to jednodušší, jen jestli by se taková reklama na Boha nakonec neukázala jako klamavá. Jsem rád, že si cestu k Bohu musí každý proklestit sám, bez reklam. Ono hvězdné nebe nad hlavou nakonec člověka dovede od nekonečna vně k věčnosti uvnitř. My jsme se dneska byli pomodlit za  věčné světlo pro babičku na večerní mši v kostele sv. Rodiny. Řeknete: jako ti cikáni, křtiny, svatba a pohřeb. I to je cesta.

Hlasité mlčení

Nic se nestaví proti tomu, aby se někde – možná v nás nebo nedaleko nás! – na příklad u hmyzu právě netvořil nějaký mozek nebo docela jiný vibrační orgán, umístěný kdekoli v těle (v břiše, v nohou nebo v křídlech) a přijímající lépe nesmírnou a věčnou myšlenku, který bude stokrát citlivější a dokonalejší než náš mozkový aparát, jenž je celkem hodně nejistý, hodně křehký a hodně rudimentální.

Babičce Lidušce její křehký aparát selhal, ale právě ona měla ještě jiný orgán, kterým přijímala a předávala tu nesmírnou a věčnou myšlenku. Byl umístěný v jejích křídlech. Není náhodou, že  byla vlastním jménem Melita, což znamená včela. Vzpomněl jsem si na článek od Jiříka. Babička byla taky ze smíšené rodiny a po válce tak mohli zůstat v Čechách. Moje poslední setkání s ní bylo, když mi v létě vyložila karty. Nečetla z těch karet, četla z duše. Věruška se s babičkou viděla naposledy předevčírem. Včera jsme odvezli z babiččina bytu kocoura Nácíčka, aby tam nebyl sám. Dneska, kdy babička umřela, se po Nácíčkovi slehla zem.

Po dvouhodinovém marném hledání po celém bytě jsem si lehnul do postele k Maeterlinckovi, z něhož je svrchní citát. Minule jsem od něj četl Roj, dnes jsem se vrátil k eseji Před velkým mlčením.

Proč mrtví nemluví? Nemluví již jako my, ale dbají, aby je bylo stále slyšet. Vše platné ve své existenci máme od nich a můžeme mít jen od nich samých.

Náš život se ode dne, kdy se začínáme stýkat a dorozumívat s mrtvými, kteří jsou v nás, úplně mění. Počítejte je pozorně, na žádného z nich nezapomeňte, to jsou pravé poklady vašeho života.

Jsme hřbitovy svých mrtvých; ale je to hřbitov živý a veselý jako ves dětí v pohádce.

Rozebrali jsme linku, odsunuli kamna a ledničku a Nácíčka jsme nenašli. Odešli jsme na pár hodin z bytu. Nácíček nikde. Ani hlásku nevydal. Ani Kajetán jej nikde nevycítil. Vzdali jsme to, babička nám ho vrátí, když bude chtít. 

Až teď, když píšu tenhle článek a Věruška samým čekáním usnula, se objevil na neuvěřitelném místě, jediném, kde jsme nehledali. Nahoře na knihovně za tou povysunutou krabicí. Díky, babi!

Pár vzpomínek

„V upomínku na tvoje mládí a pobyt u dědečka a babičky ve Studánce 20/II. 1954 R.a L.“, stojí na rubu téhle fotografie. Bylo ti pět a půl. Dětství jsi prožil v 50. letech a z toho vyprávění, jak jste kradli rohlíky v pekárně, jak jste si vyhazovali pytlíky s přezůvkami z nejvyššího patra školy, jak jsi tátovi pomáhal odhalovat vrahy, jak sis chodil přivydělávat hrou na harmoniku po hospodách, stanou se ta učebnicově nelidská léta docela normální a prostá jako každá jiná dekáda. Byl jsi pilný a talentovaný žáček, milovals Timura a jeho partu a Odvážnou školačku, táta byl komunista, měli jste doma Kapitál a Leninovy spisy. V Soběslavi se vždycky propadnu o víc než půl století do historie.

Dneska máš narozeniny a teta svátek. Sluší vám to. O vojně se ti zdává hodně často, vím. Strávils tam nezdravě dlouhá léta, protože tě majoránek poslal na vojenskou školu do Brna. Našel jsem před lety tvoje dopisy z té doby a dědovy a babiččiny odpovědi. Musím tetu poprosit, jestli by je nezachovala a nepůjčila mi je. Maminka ti tehdy umřela. Nikdy jsi o tom nemluvil a když jsem se tě na to jednou v dospělosti zeptal, neřekls víc než jedno slovo. Já už jsem babičku nezažil a je mi to moc líto.

Chceš vědět, na co ze svého dětství nejradši vzpomínám? Na rybníky. Tys je miloval a pro mě je dodnes koupání v rybníce romantičtější než moře, kam jezdím rád z jiných důvodů. Taky jsi rád chodil do lesa na houby. Museli jsme vždycky na zavolání přiběhnout a obdivovat tvoje úlovky, hlavně kozáky a křemenáče. Naučil jsi mě sbírat holubinky. Dodnes je nikdo nejí, snad jen máma, která  je nesnášela tenkrát. Pak si vzpomínám, jak jsme si kvůli černé kočce přes cestu dokázali zajet naší oranžovou stopětkou třeba několik kilometrů. Nevím, kam se propadl tvůj „žlutý sešit“, rodinná relikvie, na níž by se dnes dalo přísahat. A ty si asi nevzpomeneš, ale mě to jako dítěti logicky utkvělo, jak ses maminky jednou zastal v nějakém vlaku proti osazenstvu celého vagónu. My tři vaše děti jsme věděli, že maminku bolí hlava, a tak jsme výjimečně byli hodní, ale řádily tam jiné děti, a tys je okřikl a všichni se do tebe pustili, že jsou to děti, a tak musí dělat rámus. Měli  v podstatě pravdu, ale tys byl rytíř a maminku jsi jen tak nedal. No, jinak ses jí sice natrápil víc než dost, ale já tě mám v paměti jako toho rytíře.

V Kadani si na tebe leckdo každou chvíli vzpomene. Lidi mě zastavují na chodníku a ptají se na tebe. Odpovídám, že se máš dobře. Vždyť se tam určitě dobře máš a rozveseluješ nebe jako jsi tenkrát rozveseloval okolí. V kanceláři mi občas pamětníci říkají pane inženýre. Šachy hraju mizerně a i dneska mě lehce porazíš. Ale chystám se letos vyrobit tvoje vysněné trnkové víno, už mám dva demižony a sháním kvasinky. Budeš první, kdo ochutná. Jo, a víš, jak Ilja z té fotografie vypadá dneska? Takhle.

To víš, stárneš, i když jsi v urně. Dneska by ti bylo dvaašedesát. Předevčírem jsem tě byl navštívit na hrobě a vzal si z něj pár spadaných okvětních lístků. Na konci září ti přivezu čerstvé kvítí a zapálím ti svíčku. Pozdravuj dědu a babičku.

Oživlé hradby po pěti letech

V roce 2005 se konaly poprvé a užilo se hromady legrace. Po pěti letech jsme se rozhodli jít do toho znovu a přes průvodní bolesti to dopadlo dobře a pobavili jsme se stejně jako tehdy. Jde to docela dobře poznat z fotoalb, kterých už je celá řádka (tady, tady nebo tady). Co ale najdte jenom tady u mě, je tohle video ze závěrečného koncertu kvarteta Laurus pro Navenek (vzpomínáte?).

Valeč rok poté

Podvečerní sluníčko v babím létě pod Doupovem oblažuje zrak. Jsem rád, že jsme se vyrazili podívat na místo, kde jsme si před rokem s Věruškou řekli ne. Tentokrát jsme byli v zahradě úplně sami, nepočítám-li kopie Brauna.

Weer otchee aneb výročí

Chcete-li si zavířit očima, Věruška dnes hned po výletě do Valče vytvořila z Hynkových fotografií nové album z naší české svatby, která se konala přesně před rokem. Je zde.

Paříž /2/ aneb milostný mnohoúhelník

Když jsme šli podél Louvru, četl jsem si poctivě jména všech postav na severní stěně. Nakonec to je spolu s nejdelší frontou, jakou jsem kdy viděl, a vrabčáky, které jsme krmili v dešti před budovou, to jediné, co jsme z Louvru měli. Delší fronta se stávala snad jen na Lenina v Moskvě.

Ze všech těch jmen pod sochami jsem neznal skoro žádné, jde zřejmě o napoleonské generály. Jedno jméno mě však praštilo přes oči: JOUBERT.

Znal jsem jistého Jouberta z Chateaubriandova životopisu a věděl jsem, že zápetka kolem těch dvou mužů mě velmi zaujala. Samozřejmě, že Joubert na obrázku je ale generál Joseph Antoine René Joubert (neplést - jak nás upozorňuje francouzská wikipedie - s ještě slavnějším revolučním generálem Barthélemy-Catherine Joubertem, který je i na wikipedii české!). 

Ten můj Joubert je prostě Joseph a jeho popis Mauroisovými slovy mi byl velmi sympatický:

Byl to neobyčejně vzdělaný muž vybroušeného vkusu, který sám však nic neuveřejňoval, „jelikož si v duchu předsevzal dokonalost, která mu potom v každém dokončení díla bránila“. Byl příliš obratný, aby, když psal, neupadl do vyumělkovanosti, a příliš chytrý, aby si toho nebyl všiml...

Žil převážně na venkově, kde četl své oblíbené autory, podtrhával si v knihách, vpisoval do nich záhadné poznámky a dokonce trhal listy, které se mu nelíbily. Když byl četbou unaven, opatrně leštil kožené hřbety vazeb. Tohle mu opravdu závidím.

Člověk by řekl, že mu asi ženy životní dráhu moc nekřížily. Ba ne. V roce 1793 se oženil a byl to právě zámeček jeho ženy na venkově, kde trávil většinu času. A už v roce 1794 poznal madame Paulinu de Beaumont, která přišla při teroru o muže, a ujal se konejšení. Klapalo jim to až do roku 1800, kdy Joseph představil Paulinu svému příteli Chateaubriandovi. Ten byl mladší a Paulinu mu celkem lehce přebral. 

Ubohý Joubert, věda o tomto..., se trochu trápil. Ale pak se se ztrátou své přítelkyně, odlouděné mu mladším mužem, jehož geniu se obdivoval, resignovaně smířil... a vypravil se se svou ženou a synem k milencům na návštěvu.

Půjčoval dál Chateaubrinadovi knihy ze své knihovny a když je náhodou neměl, tak je pro svého přítele koupil. Chateaubriand totiž zrovna psal Ducha křesťanství a potřeboval načíst spoustu literatury. A chcete slyšet něco, co vás dostane snad stejně jako mě?

Pro Chateaubrianda nebylo toto milostné ústraní bez jistého nebezpečí. Byl ženat, hodlal vydat knihu, kde bude vynášena posvátnost manželství, „základ to společenského pořádku“, a dodělával tu knihu u milenky...

Byl jsem bohužel schopen něčeho hodně podobného.

PS: Vyučovat znamená podruhé se naučit. Tenhle Joubertův citát bych si mohl  klidně dát za rámeček a vždycky, když se někdo osmělí mi naznačit, že jsem za své učitelské kariéry nikoho nic nenaučil, odpovím: Ale naučil! Sebe jsem naučil a hodně!

Svatební kecičky

Měl jsem dneska zase tři svatby. Protože byly možná moje poslední, složil jsem pro každou z nich originální řeč. Moc se mi líbilo, co jsem vymyslel pro tu úplně poslední, moji jedinou v zahradě Františkánského kláštera.

Tato zahrada vypadá jako zahrada zámecká, ale patří ke klášteru, jehož obyvatelé dříve dodržovali řeholi sv. Františka. I sv. František měl jednou pokušení, aby se vzdal mnišského života a vstoupil do manželství. Když nepomohlo bičování, vyšel za zimní noci do klášterní zahrady, lehl si pouze ve spodním prádle na zem a kolem sebe nahrnul několik hromádek sněhu, aby si uvědomil, o co všechno by se musel v manželství starat. Pokušení v tu ránu zmizelo a on se spokojeně vrátil do kláštera.

Vy jste se dnes rozhodli v klášterní zahradě naopak manželství uzavřít. Nebude to vždy jen procházka francouzsky upravenou zahrádkou jako je tato, ale pokud se budete milovat a vzájemně ctít, přestojíte i ty chvíle v životě, které nebudou tak radostné jako dnešní den.

Při první svatbě na hradě jsem zase citoval Chalíla Džibrána, jehož slova o manželství jsou aktuální pro každé manžele v kterémkoli stadiu manželství, tedy i pro nás s Věruškou.

Milujte se navzájem, ale nečiňte z lásky pout:
nechať je spíše mořem, vlnícím se mezi břehy vašich duší.
Naplňte navzájem své číše, ale nepijte z jediné číše.
Dejte si navzájem ze svého chleba, ale nejezte ze stejného krajíce.
Zpívejte a tančete spolu a veselte se, ale nechte jeden druhého, aby byl sám,
právě jako samy jsou struny loutny, třeba se chvějí stejnou hudbou.
Dávejte své srdce, ale ne tak, aby druhý z vás jím vládl…
A stůjte při sobě, ale ne příliš blízko při sobě,
neboť pilíře chrámu stojí odděleny,
a dub neroste ve stínu cypřiše a cypřiš neroste ve stínu dubu.

Někdy si připadám jako ten ošklivý dub, v jehož stínu neví milovaná cypřiš, kam natáhnout větve. To by mě mrzelo. Jedno manželství už jsem zvoral. Zítra máme první výročí svatby ve Valči.

Prostřední řeč byla úplně jiná a na míru šitá pro Míšu F. (včera ještě Ch.) a byla o chlapci v rudé šále, o hřebenech z želvoviny, o řetízku na kapesní hodinky, o slonech, kteří nespěchají s pářením, o sudičkách a tak, prostě klasika. Jen doufám, že jsem to Míše nezkazil. Počasí jim ale vyšlo, tak na nějaké ty kecičky určitě zapomněli.

Paříž /1/

Včera jsme s Věruškou rozečetli román Émila Zoly, který se jmenuje Paříž. Začíná v bazilice Sacre Coeur na Montmartru a já teď tuším, že jste se lekli, že zase budu psát nějaký vyčtený cintáty a že se to zase nebude dát číst. Ba ne, usnuli jsme na třetí straně a to se ještě ani nestačili shrnout předchozí dva díly Zolovy trilogie. O ní tedy jindy. Dnešní článek je první pohlednicí z Paříže.

První imprese byly z noční cesty metrem. Jeli jsme ze severního nádraží (Gare du Nord) do stanice Oberkampf a odtud osm stanic do Porte de Montreuil. První zážitek: stanice pařížského metra jsou pár metrů od sebe, souprava se ani nestačí rozjet a už brzdí, přičemž v obou případech všechno strašně skřípe. Druhý zážitek: stanice Oberkampf, důkaz, že má Boris Vian ve svém Průvodci pravdu, když tvrdí, že to Napoleon přeháněl s tím přejmenováváním pařížských ulic a náměstí podle vyhraných bitev, které vedl převážně v Německu. V Paříži to opravdu praští přes oči a svým způsobem je to pro Němce neznalé historie pocit spíš vítězný, tedy opačný, než jaký ho chtěl malý velký imperátor v protivnících vyvolat. Třetí zážitek: stejně jako v Londýně a v Římě, pařížské metro má patinu, to nám v Praze chybí.

Druhý den ráno jsme se metrem vydali do stanice Châtelet, od níž jsme se rozhodli dojít k Louvru. Když jsme se vynořili z podzemí, mírně poprchávalo. Cestou jsme se hned v první ulici utvrdili ve dvou premisách, s nimiž jsme město přijeli poznávat. Že je Paříž metropolí umělců a že pařížská móda je vždycky o krok napřed před Evropou.

Jak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem

Včera mi udělala radost ještě jedna knížka, tu jsem ale čekal, neboť jsem ji vydražil. Je to nejstarší český překlad Romea a Julie z dílny Františka Douchy. Digitálně si jej sice můžete prohlédnout zde, ale není nad to moci takovou knihou svobodně listovat a položit ji těsně před usnutím na noční stolek. Dobře, kecám, noční stolek nemám, utrácím zatím za knížky, a tak to vedle mojí postele vypadá takhle.

Včera tam tedy přistála i tato knížka.

A mě na té titulní straně zaujalo i razítko.

Hned jsem si řekl, jestlipak na Písecké vyšší reálce neučil Adolf Heyduk, přece v Písku nežil jen ze své literární slávy. Dnes jsem se tedy podíval do jeho životopisu a samozřejmě, že „studia ukončil roku 1859, stal se učitelem na pražské reálce, již roku 1860 odešel učit kreslení a stavitelství na vyšší reálku do Písku, kde žil až do své smrti“. Je tedy velmi pravděpodobné, že minimálně držel v rukou knihu, kterou dnes držím v rukou já. Inu, tak jsem si podal ruku s Adolfem Heydukem.

Jako připomínku sem dám Nerudovu Baladu dětskou, kterou Neruda složil poté, co přijel do Písku jako kmotr na křtiny Heydukovy dcery zrovna ve chvíli, kdy mu zemřela. Neruda nemohl smutek přítele vydržet a tak odjel ještě ten den z Písku a večer složil tuhle báseň:

Matka zdřimla na úsvitě.
Dítko vyjeveně hledí -
v nožičkách mu Smrtka sedí.
Malá Smrtka, sama dítě,
na hlavičce věnec bílý,

ve košilce drobné tílko,
v ručkách drží hravé sítě
jako k honbě na motýly.
A ty ruce jako hůlky,
žluté jako z vosku čílko,
místo oček modré
důlky.

„Pojď děťátko, pojď holátko,
na chvílečku, jen na krátko!
Zahrajem si na Hélice
andělíčkův při muzice
co dvě bílé holubice.“

„Matička mně nedovolí,
a mne tělíčko tak bolí!“

„Pojď děťátko, holoubátko!
Přišla jsem Ti ku pomoci,
nemoc nemá více moci,
venku ve andílkův kůru
poletíš až k nebi vzhůru.“

„Matička mně jíti nedá -
myslím, že už hlavu zvedá.“

„Pojď děťátko, pojď babátko!
Posílá mne Jezulátko,
posílá královna nebe,
abych přivedla jim Tebe,
posílá mne ta Tvá svatá:
„Ať už jde má dcerka zlatá!“

„Pojďme, pojďme - ale z ticha,
ať se matička nevzbudí!
Něco těžkého ji trudí,
i když dřímá, těžce vzdychá,
ňadro bolestně jí skáče,
a když vzhlédne, ihned
pláče.“

Šuríni se vracejí

Jsem však od rána do noci tak nesmírně zaměstnán, že si to ani nelze představit.
Stále mně dávají samé funkce, nemám už žádného soukromí. Nedá se ovšem nic dělat, je pětiletka a každého zapřahají co nejvíce.
Mám stále plno práce, plno korespondence a filmových starostí. Nemohu se stále dostat k básnění, schůze, návštěvy, schůze a tak to jde dokola.

Dovedu Kosťu Biebla pochopit, protože ačkoli není pětiletka, zažívám podobný stav. Září je pro mě hrozný měsíc, všechno se nakupí tak, že jedno pro druhé nelze stihnout, a protože jsem šurín a snažím se předběhnout čas, pravidelně z toho onemocním. Nejinak dnes v noci, viróza mi rozklížila kosti a svaly, takže dojít na záchod a hlavně ráno do práce byl výkon hodný opravdového člověka. Po obědě jsem sice zalezl do postele a využil takto neplánovaně tráveného času k sepsání svatební řeči na sobotu, ale napětí v těle ani na duši nijak nepolevuje.

O to víc mi udělala radost jedna neobjednaná poštovní zásilka. Kdo mi to může psát z Loun? Po rozbalení čtu na ústřižku papíru:

Jméno neznám, Brďa se přeci jmenuje Milan. Ovšem titul knihy, jejímž je Jiří Sedláček editorem, vše vysvětlí. Základy bibliografie PhDr. Ivo Markvarta.

Koukám na fotky a pak zjišťuji, že většina článků Ivo Markvarta se dá nalézt v archivech místních periodik na internetu. Tak jsem se začetl hned do prvního, který Ivo napsal k 100. výročí narození Konstantina Biebla a dozvěděl se z něj, že na posledním vysvědčení, které slavětínský básník dostal na reálce v Lounech, stály čtyři nedostatečné: z češtiny (sic!), matematiky, chemie a deskriptivy.

No a tenhle obrázek mi připomněl článek Jak svět přichází o šuríny, který jsem napsal v říjnu 2005 jako vzpomínku na I.M.v divadelním mailu. V pátek to bude pět let, co Ivo opustil tento svět. Rád jsem si připomněl, že za svůj vztah ke knihám vděčím hlavně dědovi a Ivo Markvartovi. Jiří Sedláčku, ačkoli Vás neznám, děkuji!