Na cestách sem a tam do Loun, do Žatce a zpět mě minulý týden provázela kniha Roj od Maurice Maeterlincka. Je to do češtiny přeložená část díla, které se v plnosti jmenuje Život včel. Poprvé vyšla už tři roky po francouzském vydání r. 1904, já mám druhé vydání z r. 1912, tedy roku, kdy zemřel velký český včelař Vilém Mrštík.
Mimochodem řečeno, kdybychom neplýtvali obdivem na tolik okolností, týkajících se místa neb vzniku té myšlenky (tj. myšlenky pohonu přírody, ducha vesmíru, Boha atd. - pozn. J-Lo), nepropásli bychom často příležitost otvírat oči úžasem – a nic není prospěšnějšího nad to.
Maeterlinck proniká do života včel ne jako včelař, ale jako užaslý člověk. Většina laiků, včetně mě, by řekla, že život včelstva se točí kolem královny – vždyť, jak si onehdy při ztrátě královny povzdechl ČerF, ztratí-li se matka a nenahradí ji jiná, včelstvo hyne. Maeterlinck hledá dál a (úspěšně) pátrá po jiném vůdci, po oné vůdčí myšlence, po duchu úlu. Dá se vystopovat v extrémních podmínkách – buď při rojení nebo v umělém extrému, kdy dodáme úlu dvě královny – chování je tedy vystavené naprosto neznámé situaci a člověka v jeho nadutosti zajímá, jak si s tím včely poradí. Maeterlinck tedy popisuje souboj královen v aréně za účasti včel dělnic – diváků a katů zároveň.
Když jsem četl Sobecký gen Charlese Dawkinse, zaujala mě tam jedna genetická okolnost při zkřížení dvou včelstev, z nichž jedno mělo schopnost bránit se jedné nemoci tím, že včelky odvíčkovaly kukly s napadenými larvami a larvy z nich pak vyhodily, a druhé tuhle schopnost nemělo. Třetina potomstva tuto schopnpst zdědila, dvě třetiny nikoli. Posléze se ovšem zjistilo, že polovina z těch dvou impotentních třetin, tedy další třetina potomstva, zdědila schopnost vyhodit napadené larvy, ovšem nezdědila schopnost odvíčkvat kukly, takže jim toto dědictví bylo k ničemu (nicméně mohlo se projevit v dalších generacích). Dawkinse to přivedlo k přemýšlení o dělitelnosti dědičné informace.
Maeterlinck na jednom místě píše a mnoha důkazy pak podporuje myšlenku, že pro včely existuje jediné božstvo – potomstvo, a pro něj jsou schopny se obětovat. Svým způsobem je to myšlenka sobeckého genu. Nicméně mě v té souvislosti napadlo i jedno náboženské exposé. Pokud zveme my křesťani svého Boha Otcem a z hlediska genetiky (a evoluce) je jediným božstvem potomstvo, pak jsme pro Boha Otce božstvem, pro nějž se On neváhá obětovat. A skutečně!
Mimochodem řečeno, kdybychom neplýtvali obdivem na tolik okolností, týkajících se místa neb vzniku té myšlenky (tj. myšlenky pohonu přírody, ducha vesmíru, Boha atd. - pozn. J-Lo), nepropásli bychom často příležitost otvírat oči úžasem – a nic není prospěšnějšího nad to.
Maeterlinck proniká do života včel ne jako včelař, ale jako užaslý člověk. Většina laiků, včetně mě, by řekla, že život včelstva se točí kolem královny – vždyť, jak si onehdy při ztrátě královny povzdechl ČerF, ztratí-li se matka a nenahradí ji jiná, včelstvo hyne. Maeterlinck hledá dál a (úspěšně) pátrá po jiném vůdci, po oné vůdčí myšlence, po duchu úlu. Dá se vystopovat v extrémních podmínkách – buď při rojení nebo v umělém extrému, kdy dodáme úlu dvě královny – chování je tedy vystavené naprosto neznámé situaci a člověka v jeho nadutosti zajímá, jak si s tím včely poradí. Maeterlinck tedy popisuje souboj královen v aréně za účasti včel dělnic – diváků a katů zároveň.
Když jsem četl Sobecký gen Charlese Dawkinse, zaujala mě tam jedna genetická okolnost při zkřížení dvou včelstev, z nichž jedno mělo schopnost bránit se jedné nemoci tím, že včelky odvíčkovaly kukly s napadenými larvami a larvy z nich pak vyhodily, a druhé tuhle schopnost nemělo. Třetina potomstva tuto schopnpst zdědila, dvě třetiny nikoli. Posléze se ovšem zjistilo, že polovina z těch dvou impotentních třetin, tedy další třetina potomstva, zdědila schopnost vyhodit napadené larvy, ovšem nezdědila schopnost odvíčkvat kukly, takže jim toto dědictví bylo k ničemu (nicméně mohlo se projevit v dalších generacích). Dawkinse to přivedlo k přemýšlení o dělitelnosti dědičné informace.
Maeterlinck na jednom místě píše a mnoha důkazy pak podporuje myšlenku, že pro včely existuje jediné božstvo – potomstvo, a pro něj jsou schopny se obětovat. Svým způsobem je to myšlenka sobeckého genu. Nicméně mě v té souvislosti napadlo i jedno náboženské exposé. Pokud zveme my křesťani svého Boha Otcem a z hlediska genetiky (a evoluce) je jediným božstvem potomstvo, pak jsme pro Boha Otce božstvem, pro nějž se On neváhá obětovat. A skutečně!
Žádné komentáře:
Okomentovat