22. ledna 2011

Věděli jste, že...

... většina francouzských králů z rodu Bourbonů skládala královský slib na tzv. remešsko-sázavský evangeliář, středověký slovanský rukopis psaný hlaholicí a cyrilicí?
Mým osmnáctým heslem, které se na 6 hodin objevilo na titulní straně anglické wikipedie jsem si splnil přes patnáct let starý sen. Tehdy jsem si totiž půjčil od kamaráda Víti Š. knížku Františka Bílého Od kolébky našeho obrození a zamiloval jsem se do ní. Jeden sen spojený s tou knížkou jsem si už splnil, když jsem vydražil Hammerschmidovu Allegorii. Ovšem vydražit remešsko-sázavský evangeliář, který snad psal sv. Prokop v 11. století, to vím, že by se mi asi nepodařilo. Ani faksimile z 19. století pro mě zřejmě nebude finančně dostupná a o žádné novější nevím.

Překvapuje mě převelice, že se této památce v české kultuře nedostává vůbec povšimnutí. A přitom její stopy vedou do Čech a i kdyby se do naší oblast nepřiznal původ jejích nejstarších částí, existuje dodnes díky péči Karla IV. a pražského kláštera Na Slovanech. Na wikipedii existuje toto heslo v ruštině, ukrajinštině, bulharštině, francouzštině a teď tedy i v angličtině. V češtině nikoli. A věděl někdo z Vás, čtenářů, o tom, že král Slunce Ludvík XIV. při své korunovaci v remešské katedrále držel prsty na knize, jejíž část napsal český mnich ve 14. století a jejíž starší část se připisuje sv. Prokopu? Vsadil bych si, že rovněž nikoli. A už vůbec asi nikdo z odchovanců českých škol netuší, že Václav Hanka nejen že v záchvatech vlastenectví padělal staré rukopisy, nejen že upravil český pravopis, ale pořídil také první veřejnosti dostupný tisk tohoto evangeliáře, za nějž dostal od cara Mikuláše Řád sv. Anny a od rakouského císaře Ferdinanda briliantový prsten.

20. ledna 2011

Poškole

Fakt se docela těšm na tu únorovou suplovanou hodinu dějepisu.

Dokonce jsem se přistihl, že se mi stýská i po škole, po smradu krmení pro rybičky ve sborovně, po umělohmotných tácech v jídelně, po tupém hluku zvonku.
Občas se ptám, proč jsem tady, když bych měl být tam. Ale já nevím, kde mám být. Možná bych měl být někde jinde. Co když ale tady?
Jaroslav Rudiš, Nebe pod Berlínem

19. ledna 2011

Bratr Hitler

Takhle provokativně nazval svůj esej z roku 1938 spisovatel Thomas Mann, tehdy československý státní občan žijící v Kalifornii (z Německa emigroval hned po Hitlerově nástupu). O Hitlerovi mluví jako o umělci, tedy kolegovi, a hledá v tomto jeho rysu podstatu Třetí říše. Hitler byl ovšem umělec ztroskotaný. A nejen umělec.

„Hitler se nikdy nenaučil, dokonce se ani nechtěl naučit a zřejmě ani nebyl fyzicky a technicky schopen toho, co uměl každý jiný muž, jezdit na koni, řídit auto nebo pilotovat letadlo, dokonce ani zplodit dítě“, zato ovšem dokázal svojí „nesmírně nízkou výřečností ovládat masy“.  

Jak tak čtu Mein Kampf, docházím k závěru, který by se dal shrnout do čtyř tezí. Kdybych chtěl vystihnout, kdo byl Hitler, řekl bych, že to byl

neúspěšný malíř, který chtěl být architektem
herec před zrcadlem, který chtěl být režisérem
impotent, který se chtěl stát Otcem národa
falešný prorok, který se chtěl stát Bohem


Napadá mě ještě jedna teze:
Hitler chtěl být, a do veliké míry byl, svým vlastním uměleckým výtvorem.
Z druhé kapitoly vyjímám nejzajímavější pasáže. Již v této kapitole vysvitne Hitlerova posedlost slovem „brutální“, nevím, jestli někdo počítal, kolikrát se v Mém boji objeví, ale na každé stránce je minimálně jednou.

Teprve až jednou přijde doba nezatížená stínem pocitu vlastní viny, dostane se jí klidu a zároveň vnitřní síly k brutálnímu a bezohlednému vyřezání divokých výhonků a k odstranění plevele. (29)

Byl jsem přesvědčen, že se stanu renomovaným stavitelem. (32)

Na stavbě pracoval, ovšem jako stavební dělník, a se svými kolegy se hádal o odborech, do kterých odmítl vstoupit, protože o nich nic nevěděl a nelíbilo se mu, že na něj všichni tlačí, aby tam vstoupil. Po čase začal dělníky přesvědčovat o svých vlasteneckých názorech a kritizovat jejich názory levičácké.
Až jednoho dne byl použit prostředek, který ovšem nejsnáze vítězí nad rozumem: teror a násilí. Několik protivníků mne nutilo, abych ihned opustil stavbu, nebo že mě shodí z lešení. Poněvadž jsem byl sám a odpor byl beznadějný, dal jsem přednost první radě. (36)

Tuhle pasáž považuji za stěžejní a podrobil bych ji samostatnému rozboru, ale na ten teď po ránu není čas. Nicméně doposavad člověk Hitlera mohl považovat za zneuznalého člověka na poli uměleckém a společenském, který touží společnosti dokázat, co v něm je, aby ho uznala; od této chvíle ovšem touží po pomstě. Přestává toužit po tom být pro společnost jedním z dobrých, talentovaných a vynikajících, začíná chtít být nejlepší. A toho nedosáhne skrze umění, ale jedině skrze politiku. Jen o dvě stránky dál představuje svůj politický program, když mluví o sociální demokracii.

Davy milují více vládce než prosebníka a vnitřně je spíš než učení liberální uspokojuje učení, které vedle sebe nestrpí žádné jiné; neví většinou, co si se svobodou počít a cítí se dokonce trochu opuštěné. Nestydatost duševního terorismu si uvědomují jen málo, podobně jako pobuřujícího zneužívání lidské svobody, a vůbec netuší vnitřní nesmyslnost celého učení. Vidí jen bezohlednou sílu a brutalitu cílevědomých výroků a před tou se nakonec vždy skloní.
Bude-li sociální demokracie konfrontována s učením pravdivějším, ale stejně brutálně realizovaným, toto učení, i když po těžkém boji, zvítězí.
(38)

Je to taktika, která kalkuluje se všemi lidskými slabostmi, která musí skoro matematicky vést k úspěchu, pokud se ale i protivník nenaučí bojovat proti jedu zase jedem. (39)

Příště o tom, jak a proč začal Hitler nenávidět Židy.

17. ledna 2011

Chudoba cti netratí, polibte mi ... bohatí

Skotský písničkář Matt McGinn se narodil 17. ledna 1928 jako jedno z devíti dětí chudé rodiny ve městě Glasgow. Žilo jich 11 v jednom pokoji s kuchyní. My se dneska s Věruškou bojíme, aby nám ve třech (+2 kocouři) stačilo 2+1.

Matt McGinn se narodil ve stejný den a rok jako můj děda, kterému věnuji tuhle veršovánku inspirovanou McGinniho protestsongem Rich Man's Paradise.

Rajský pocit boháče, chudákovo peklo,
tenhle život proskáče, tomu se to smeklo.
Vždy, když přijde neděle, chudí poslouchají
o bohatých v kostele, že nebudou v ráji.
Nebudou tam, jelikož v ráji jsou už nyní,
kdo má
prachů plný koš, prach ho neušpiní.

Děda mě naučil skromnosti. Z luxusu je mi fyzicky špatně, a tak se mu musím ze zdravotních důvodů bránit. Zatím se mi to daří. Přesto si ale připadám bohatý a ze strachu z pekla rozdávám almužny. Tuhle jsme potkali takového toho kadaňského indiána z kmene tolueňáků před Kauflandem a udělali jsme mu s Věruškou nákup, že se skorem nevešel do igelitky, a ještě dostal dvacku na pivo. Věruška říká, že jsem se ho bál. Ale já se nebál jeho, já se bál pekelných kotlů. A jeho asi taky, trochu. Trochu víc. Ale pak už ne.

Jiříkovo černobílé vidění

Do šestého kola krajského přeboru 3. třídy jsme šli včera z posledního místa s odhodláním porazit předposlední klub z Loun-Opočna. Bylo to první kolo po smrti Jirky Lišky. Já jsem na druhé šachovnici dostal jediného hráče soupeře, který má určené Elo. Sám bych už nějaké chtěl, a tak jsem se snažil, sice naprosto bez tréninku, ale s mojí oblíbenou hrou černého, jejíž jméno jsem dokonce už zapomněl. Musel jsem si teď při sepisování tohoto článku osvěžit, že jde o francouzskou obranu. Soupeř v ní trochu plaval, a tak jsem brzy získal pěšce a dobrou pozici. Z pěšce se stala dokonce výhoda věže proti střelci, a tak po 33. tahu bílého vypadala situace takto (viděno mýma černýma očima, nikoli však černě).
Všichni už skončili, a tak jsem si říkal, že to také musím urychlit a okamžitě jsem šel po dalším materiálu. Zahrál jsem největší chybu celé partie 33. … Vb3. Naskočil jsem si na vidle (Sd5), které znamenaly ztrátu věže za pěšce. V sekundě jsem byl z vítězné pozice před jasnou prohrou.

Šachy jsou na naší úrovni především hrou psychologie, a tak jsem si vzpomněl na Jirku Lišku, který se nikdy nevzdával, a rozhodl jsem se ještě chvíli pokračovat a zkusit na soupeře tu samou strategii, tedy zlákat ho k chybě. Nicméně v následující pozici jsem v plichtu už moc nevěřil.
Plán byl: 38. … Ve5 (napadení střelce) 39. Sc8 (jediný logický tah střelcem) e3 a v téhle situaci trnout, jestli soupeř udělá to samé, co já před pár tahy…
… tedy poměrně logicky vezme nekrytého pěšce věží místo toho, aby bral krytého pěšce s tím, že mu dalším tahem ten nekrytý uteče… a soupeř opravdu dlouho nepřemýšlel a udělal to… jenže ani nestačil zmáčknout hodiny a přišel můj smrtící tah 40. … e2!! Bílý už nemůže proti mé cestě za dámou nic udělat. Co tomu říkáš, Brďo?
Vyhráli jsme 4:1, jsme předposlední a moje dosavadní bilance je 2-1-2, což je při znalosti dvou zahájení ze sta docela ucházející výkon:

Losenický Jan 0-1  Bidovský Petr (1617)
Poloprutský Ladislav (1697) 0-1 Losenický Jan
Losenický Jan 0-1 Střelec Eduard (1627) – kontumačně
Mayer Daniel (1595) ½-½ Losenický Jan
Losenický Jan 1-0 Chocholouš Jaroslav (1599)

16. ledna 2011

Druhá maturita

Se zaujetím jsem si přečetl rozhovor s libereckým gynekologem na odpočinku Františkem Kárníkem. Jak mu šestnáctileté holky vyprávěly své zkušenosti a on se tvářil jako odborník, ale pak si musel ty praktiky vyhledat na internetu, aby aspoň příště nebyl za úplného vola. Jak vychází z módy chození a přichází spaní. Jak je mamografie těžký byznys a mnohem důležitější je samovyšetřování. Jak je to doopravdy s tou neplodností a hlavně kam to všechno spěje.

Není žádná správná chvíle, kdy má dítě přijít na svět. A když se ptám Kdy budete mít dítě? zní odpověď Až mu budeme schopni dát všechno. A já se ptám: co to znamená všechno? Co dítě potřebuje kromě lásky?!

Na pátečním maturitním plese jsem si uvědomil, že jsem se dostal do věku, kdy mě po osmnácti letech od maturity čeká další zkouška dospělosti.

14. ledna 2011

Půldruhé hodiny zpoždění

Ve středu jsme měli divadelní valnou hromadu Navenku. Po dlouhé době jsme se sešli takhle pohromadě a po hromadě jsem ještě navíc zapnul čétédvojku, na jejímž programu byla divadelní hra. S Danielou Kolářovou a Milanem Lasicou. Byla to taková pěkná tečka za divadelním dnem. Několikrát jsem málem spadl z gauče a zevrubně jsem poprskal líc vánočního ubrusu tak, že jsem ho tím definitivně odsoudil do starého prádla. 

Viděl to ještě někdo? Rád bych si s takovým člověkem popovídal. Psát se mi o tom nechce, divadlo je věc pomíjivá a zůstat mohou a měly by jen pocity, zážitky a dojmy. Ty moje byly na stupnici náladoměru někde u bodu varu. Od Famílie nejlepší divadelní záznam (vlastně jsem od Famílie žádný jiný ani neviděl, ale i tak). A vůbec, sledujete taky, jak se čétédvojka míň a míň bojí vysílat sračkám navzdory? Asi začnu platit poplatky.

12. ledna 2011

Václav Hanka a sexuální pomůcky v Číně

Gak by wás bawilo psát starau češtinau?

Mně to, dávno tomu, bavilo tak, že jsem si jeden ročník dějepisu na gymplu pořizoval zápisky tímto způsobem, I když jsem ve svém konzervativním stylu byl vlastně nakonec progresivní a jako Wácslaw Wladowoj Tomek jsem se držel hlavně toho dvojitého w. Ještě skoro v polovině 19. století se tak ale psávalo, vzpomeňte na první vydání Máje - člověk by si myslel, že je o nějakém Mágovi. A kdo prosadil, že se píše tak, jak se píše dneska? Nikdo jiný než známý padělatel Václav Hanka.
Na 200. výročí Máchova narození se vzpomínalo snad i v Blesku. Ale kdo vzdechne dneska při 150. výročí úmrtí po Václavu Hankovi? Tak aspoň já. K této příležitosti jsem dnes přihlásil na anglické wikipedii svůj článek o tzv. Remešském evangeliáři mezi kandidáty na publikování na titulní straně v sekci Věděli jste, že...? Tato sekce změnila pravidla, a tak abyste mohli přihlásit svůj článek, musíte přelouskat cizí článek a recenzovat jej z hlediska určitých pravidel.

A tak jsem kvůli Václavu Hankovi musel recenzovat článek o Sexuálních pomůckách v Číně, což mi umožnilo dát tomuto článku takový název, že jste ho dočetli až do konce. O Remešském evangeliáři zase příště.

9. ledna 2011

Lesní školky a žádost o grant

Poslední dobou se mi čte Tvar líp než Ádvojka, a to je o devět kaček levnější. Ani nejde o to, že mě nebaví texty o filmech, které jsem neviděl a asi neuvidím, a o hudbě, kterou jsem neslyšel a asi nikdy neuslyším. Spíš mi vadí ti ukecaní levicoví intelektuálové, co pořád volají po změně, ale neříkají k čemu. To věčné žehrání, že jsme společnost individuí, kteří se starají o vlastní potěšení, místo abychom se spojili v kolektivy a starali se o potěšení těchto autorů!!!

I kdyby ve Tvaru nebylo nic ke čtení a psal do něj Kamil Linhart, tak jednou za čtrnáct dní naleju do auta o litr beňochu míň a koupím si ho. Tady je třeba ukázka z posledního čísla:

Každý, kdo má prázdno v kešeni nebo je bez talentu, skuhrá nad vyhlídkou placeného školství. Ale stačilo by jen pár dobrých rad a školy by se platily samy. Například já, co učitel ekonomie a matematických modelů v ekonomice, jsem již před lety navrhoval, aby se učebny přesunuly do tzv. lesních škol. Navrhl jsem to i kolegům. Řekl jsem: „Heleďte, za školou je takovej lesík, tam se přesuneme a budeme tam učit. Hned vedle je opuštěný trafo, tam si děcka mohou v klidu šlehat, a barák pronajmeme Vietnamcům nebo Arabům.“ Dokonce mě s tím nápadem poslala ředitelka za odborníkem. Dnes je sice barák opravdu Vietnamců, ale lesní mýtina zeje prázdnotou. Typicky nedotažený projekt…

Ale je tam toho na čtení mnohem víc a jde vidět, že tam mají i někoho, kdo mezi tiskařské válce nepustí kdeco, protože i když čekám, že to nebude nic moc, začtu se a nakonec si musím sám dát přes hubu pro bezdůvodné antilevicové předsudky. Tenhle text ze hry Petra Šourka mi připomněl nedávný text jednoho člověka a můj stav ještě před čtvrt rokem a pár dny:

Je mi 35 let, jsem ženatej a bezdětnej. Mám docela dobrej džob a slušně zarábam. Pracovat v pětatřiceti je ale pruda. Když je člověk mladej,měl by si užívat, trochu cestovat atd. Vy budete mít pro moji filosofii určitě lepší pochopení než jiný lidi. Chci Vás poprosit o malou investici do mě. Při škváře, jakou máte, jde fakt o nic, maximálně o pár drobáků. Chtěl bysem si udělat dva roky prázdnin, vykašlat se na práci a cestovat s manželkou, milenkou nebo sekretářkou kolem světa. Sekretářka to už obvolala a zjistila, že bysme to pohodlně pořídili za meloun a půl. Když nám ty prachy pošlete, uděláte dva lidičky děsně šťastný, který Vám budou nadosmrti vděčný. Předpokládám, že Vaše účtárna to zařídí tak, aby nám ty peníze náhodou nezdanili.

7. ledna 2011

Miškování mozků

Podle patafyzického kalendáře je dnes 10. vymozkovače neboli měsíce miškování mozků, jak to svého času přeložil Josef Hajný.
Na náš Nový rok dokonce připadl svátek miškování mozků, který jsem si dovolil překřtít na svátek mozkobraní a přeložit tuto závěrečnou píseň z Krále Ubu Alfreda Jarryho jako

Píseň o mozkobraní

Třicet let tu truhlařím, snad o pár let více,
dílnu mám kus odtud na Martově poli,
má žena zas pracuje tu jako kloboučnice,
nechodíme tedy o žebrácké holi.
Minulou neděli počasí bylo vlídné,
a tak jsme se rozhodli, že se hned po snídani
oblékneme do gala na podívanou týdne –
– tradiční saintgermainské mozkobraní.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Naši dva mazánci, na tvářích povidla,
přestali po sobě konečně střílet,
nasedli na střechu našeho vozidla,
abychom podnikli obvyklý výlet.
Na náměstí nikdo nechce zůstat pozadu,
lokty, rány, kopance, každý chce být prvý;
já si radši vždycky stoupnu na nejbližší hromadu,
abych si svá bagančata nezamazal krví.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Brzy jsme se ženou od mozku celí šedí,
na lešení je už vidět jenom prázdnou hlavu,
dětičky si rozbalili svačinu a jedí
a pacholek rozhazuje kousky mozku davu.
Najednou koukám, jsem tak blízko toho krámu,
že se až leknu, jak na mě ta lebka valí oční důlky.
„To jsi ty, buržouste?!“ říkám, „poznávám tvojí tlamu!
Okrádals mě! Jsem rád, že máš hlavu na dvě půlky.“
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Najednou mě někdo zatáh' za manžetu u rukávu:
moje žena, že prý svoji jitrnici dá mi:
až pacholek na lešení otočí se zády k davu,
mám ji vrhnout buržoustovi do té jeho tlamy.
Vyslechnuv ji, přepadla mě pochybností spousta,
když jsem cítil to hovnisko smrdět na podnosu,
nakonec jsem ho však s chutí vrhnul na buržousta,
jenže rozpláclo se pacholkovi přímo kolem nosu.
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

V tu ránu jsem ucítil rozezlenost davu,
jehož ruce hodily mě rovnou na lešení,
tam jsem během pěti vteřin přišel o svou hlavu,
která spadla do kbelíku, odkud návrat není.
Takhle to dopadá, když s rodinou vyrazíte
na nedělní procházku za pařížskou slávou,
projdete se po zábřeží, lec i kde cos navštívíte,
vrátíte se celí nebo s vymrdanou hlavou. 
Koukejte, mašina se točí,
hlava se rozskočí
a mozek stříká z očí,
No tak se koukejte, jak boháč křiví hubu.
Prdelí zpívejte: Ať žije Otec Ubu!

Až teprve po přeložení jsem si našel překlad (pravděpodobně) Jiřího (nebo Prokopa) Voskovce. Myslím, že ani jeden z nich by se nedal zpívat podle not k originálu (ke kterému je přifařen text první sloky z pera Josefa Hajného - značně ovšem inspirovaný Voskovcem):

Francouzština je dle mého názoru v tomto případě

6. ledna 2011

Dvě perličky ze života

Děkan filosofické fakulty v Brně, Josef Krob, který byl dvakrát v Kadani na Kirwitzerových dnech, řeší zajímavý spor mezi svými podřízenými. Odborník na Immanuela Kanta (nutno zdůraznit, že údajně) sprostě nadává kolegovi a vyhrožuje mu fyzickou likvidací. Nebyl to snad Kant, kdo v jednom ze svých kategorických imperativů upozornil, že musíme poznávat sami sebe, i kdyby nám kvůli tomu měl dát někdo přes držku, až budeme žrát chodník? Jde asi jen o kolegiální filosofickou výpomoc.

Dnes jsem si byl u Vietnamců koupit dva párky. A opravdu jsem dostal čtyři nožičky! Ti Vietnamci jsou fakt úžasní.

5. ledna 2011

Z Nebe pod Berlínem

Nikdo to nepřizná, ale všechny důležité kapely byly založené kvůli píchání. Jen proto se Stouni nebo Beatles na pódiu potili, aby ze sebe vydolovali slušnou, zpěvnou písničku a nahodili s ní udičku... A jen ti, co to dělají s opravdovou vášní, doběhnou do cíle.

Můžete v rocku vůbec vymyslet něco jiného, když už všechno bylo řečeno? Když stačí umět zmáčknout céčko, géčko a déčko a udržet tři minuty rytmus?
Ne.
A ještě jednou ne. Můžete napsat pomalou a rychlou písničku, můžete napsat ještě jednu, která se ve sloce táhne pomalu jako kouř a v refrénu vybuchne jako Etna, ale to je tak všechno, co v rocku můžete složit. Rockový muzikanti na tom nejsou o nic líp než prodavači hamburgerů a kebabů. Všichni melou z posledního.
„Zkus vymyslet novej hamburger! Zkus jinak namlít maso. Ani hovno! A zkus napsat jinak písničku! Je to smutný, ale jsme generace odsouzená k věčnýmu kopírování a akordovýmu vykrádání. Pokud nechceš hrát techno, tak můžeš vymyslet jenom novej postoj, jiný trička a napsat trochu jiný texty“

4. ledna 2011

Slova Sartrova dědečka

Jak jsem tuhle nemohl psát, popočetl jsem pár stránek snad ze všech rozečtených knížek, co mám v příručním nočním stolku u hlavy postele. Jednou z nich byl i Sartre. Jako dítě pod vlivem francouzských rodokapsů začal psát.

Chtěl jsem zradikalizovat dobrodružný román, úplně jsem hodil přes palubu pravděpodobnost, zdesetinásobil jsem nepřátele a nebezpečenství: mladý cestovatel v románu Pro motýla zápolil tři dny a tři noci se žraloky, aby zachránil budoucího tchána a snoubenku, moře bylo nakonec rudé; tentýž hrdina uprchl raněn z ranče, obleženého Apači, přešel poušť, přidržuje si rukama vnitřnosti, a odmítl se dát sešít, dokud nepromluví s generálem. Pod jménem Goetz von Berlichinhen rozprášil tento hrdina celou armádu. Jeden proti všem: to bylo mým pravidlem…

Kdyby se narodil o nějakých 60 let později, mohl už ve svých devíti letech psát scénáře akčních filmů. Ještě dneska by se těch jeho juvenilních textů určitě někdo v Hollywoodu chytil.

A ještě jedna příhoda, která trochu reaguje na diskuzi s Terezkou pod jedním z mých posledních článků:

Dědeček si vážil Verlaina, dokonce vlastnil výbor z jeho veršů. Měl však dojem, že ho roku 1894 zahlédl, jek vstupuje „opilý jako prase“ do výčepu v ulici Saint-Jacques: z onoho setkání v něm zůstalo pevně zakořeněné pohrdání profesionálními spisovateli, oněmi směšnými divotvorci, kteří žádají zlatý dukát, že vám ukáží lunu, ale nakonce na vás za pár krejcarů vystrčí zadek.

Přičemž jsem si našel, že francouzské slovíčko lune znamená kromě měsíce i zadeček, takže je to tak trochu i slovní hříčka.

3. ledna 2011

Zpytování dějin

V noci na dnešek jsem nespal víc než dvě hodiny, a tak jsem si zbytek tak nějak pročetl. Protože jsem si na začátek února domluvil přednášku o Hitlerovi na základní škole, začal jsem číst Mein Kampf. V první kapitole je toho už dost, co jeho osobnost vystihuje, už ve škole řečnický talent, malý náčelník, ovšem obtížně zvládnutelný, po přečtení knihy o německo-francouzské válce 1870-71 posedlý válkou a vojenstvím, ve škole nejlepší v zeměpisu a dějepisu... a tady to přišlo:

Vyučování světových dějin na takzvaných středních školách spočívá ovšem také dnes ještě ve zlé vůli. Málo učitelů chápe, že cíl právě vyučování dějepisu nemůže nikdy spočívat v memorování a polykání dějinných dat a událostí, že nezáleží na tom, zda hoch přesně ví, kdy se ta či ona bitva odehrála, kde se nějaký vojevůdce narodil, nebo dokonce kdy nějakému většinou velmi bezvýznamnému monarchovi dali na hlavu korunu jeho předků. Ne, dobrý Bože, na tom pramálo záleží.

„Učit se“ dějepisu znamená hledat a nalézat ty síly, které jsou příčinou oněch působení, které máme potom před očima jako dějinné události.

Umění číst a také učit se znamená i v tomto případě zapamatovat si podstatné a zapomenout nepodstatné.

Z tohohle mohu udělat motto celé mé přednášky! Jsem již tak dlouho ze školy, že mi to dovolilo zapomenout nepodstatné, a tak se těším, že budu moci osmákům, kteří jsou zrovna u Napoleona, vysvětlit během 45 minut příčiny nacismu a Hitlerova nástupu k moci, příčiny jeho antisemitismu, jeho nenávistí  všech možných druhů a v neposlední řadě příčiny války. Jen je mi nepříjemné, že přitom budu následovat právě Hitlerovu představu o výuce dějepisu.