V sobotu jsme se s Věruškou chtěli u maminky dívat na Sekvensův Atentát, ale ještě před vstrčením dývídýčka do mechaniky jsme přejeli programy. Na dvojce dávali nějakou hru. Většinou televizní přenos her nevydržíme, ale tentokrát nás to přikovalo k obrazovce. Hra se jmenovala Famílie aneb Dědictví otců zachovej nám, pane. Herecké výkony s televizním průměrem ani nesnesou srovnání. Jiřina Jirásková, Jana Hlaváčová, Ilja Racek a Petr Kostka v rolích prarodičů Nicka Cristana předváděli to nejlepší, co herci mohou předvést – nepředvádět se jako postavy, ale být postavami, v tomto případě italskými přistěhovalci v Americe, v jejichž žilách kolovala krev celé famílie, pro niž by dokázali zemřít (btw. Michal Novotný v roli Nicka hrál také výtečně). Tengo famiglia znamená pro Itala víc, než když Čech utrousí, že má taky rodinu, čímž myslí babičku v domově důchodců, rodiče v jiném městě atd. Na tomto rozdílu je také postavena zápletka hry, která konfrontuje tento tradiční přístup k rodině u prarodičů s moderním pohledem jejich pravnuka. Po dlouhé době jsme se s Věruškou při komedii smáli nahlas a v pauzách pro bránici byli nuceni se zamyslet nad smyslem toho, co se před námi odehrávalo. Atentát musel počkat na neděli.
O jeden monolog bych se s vámi rád podělil. Nebude v překladu Adama Nováka, nýbrž mém, ale to snad držiteli různých autorských práv vadit nebude. A nebo jo a odpracuju si to na galejích. V české divadelní verzi monolog držel Ilja Racek a opravdu mě nechal do poslední chvíle nepřipraveného na rozuzlení. Tak dobře to hrál.
Když jsem byl malý kluk, každé ráno o Vánocích zaplavilo kočičí hlavy na ulicích moře kočovných obchodníků se stánky a povozy a všude prodávali hračky. Co si pamatuju nejlíp, byly ty barvy, ostře červené a modré a oranžové, jako duha sestavená z hraček. A můj táta mě nesl v náručí k prvnímu stánku a ukázal na takovou malinkou tmavou hračku, zatímco já jsem natahoval prsty po té největší barevné hračce. Ale otec zakroutil hlavou a nesl mě dál. U dalšího stánku jsem zase natahoval ruce po jiné barevné hračce, ale otec znovu řekl „Ne“ a pokračoval se mnou dál a takhle jsme prošli celý trh, stánek po stánku, až mi u posledního stánku koupil nějakou malou šedou hračku, o kterou jsem vůbec nestál. Začal jsem brečet a tak mě odnesl domů. Cítil jsem vztek a nenáviděl ho za to. A když mi bylo čtrnáct, posadil mě na loď do Ameriky a řekl: „Sbohem chlapče, tam začne tvůj nový život“. Bylo mi čtrnáct. A zase jsem ho za to nenáviděl. Nedlouho poté se zamotal do rybářské sítě, když ji házel do moře, strhlo ho to hlavou na bok lodi a už ho nikdy nikdo nenašel. Osm let poté, co mě poslal do Ameriky, jsem se vrátil do rodného města, abych matce a sestrám představil svoji novou rodinu. Bylo to zrovna v čase vánočních svátků. Na Štědrý den ráno jsem vzal tvou matku do náruče a nesl jsem ji ven a na ulicích zase byli všichni ti stánkaři, jako kdyby ani nikdy neodešli, a pořád tam měli vyložené všechny ty červené a modré a překrásné hračky. A tvoje matka ukazovala na ty nejbarevnější a nejtřpytivější hračky na trhu. A na kteroukoli ukázala, tu jsem ji koupil. Když jsme se vrátili domů, měl jsem v náručí kromě své dcery celou duhu z hraček. Má matka vzala jednu do ruky a řekla: „Tohle chtěl tvůj otec vždycky udělat. Jenže jsme na Vánoce měli sotva na kapra. Proto tě poslal za moře. Aby sis mohl zařídit život, který on ti nikdy nemohl dát.“ Vždycky jsem si myslel, že můj otec byl grázl, který mi nechtěl nic dát. Až tehdy jsem pochopil, že mi dal všechno, co měl.
O jeden monolog bych se s vámi rád podělil. Nebude v překladu Adama Nováka, nýbrž mém, ale to snad držiteli různých autorských práv vadit nebude. A nebo jo a odpracuju si to na galejích. V české divadelní verzi monolog držel Ilja Racek a opravdu mě nechal do poslední chvíle nepřipraveného na rozuzlení. Tak dobře to hrál.
Když jsem byl malý kluk, každé ráno o Vánocích zaplavilo kočičí hlavy na ulicích moře kočovných obchodníků se stánky a povozy a všude prodávali hračky. Co si pamatuju nejlíp, byly ty barvy, ostře červené a modré a oranžové, jako duha sestavená z hraček. A můj táta mě nesl v náručí k prvnímu stánku a ukázal na takovou malinkou tmavou hračku, zatímco já jsem natahoval prsty po té největší barevné hračce. Ale otec zakroutil hlavou a nesl mě dál. U dalšího stánku jsem zase natahoval ruce po jiné barevné hračce, ale otec znovu řekl „Ne“ a pokračoval se mnou dál a takhle jsme prošli celý trh, stánek po stánku, až mi u posledního stánku koupil nějakou malou šedou hračku, o kterou jsem vůbec nestál. Začal jsem brečet a tak mě odnesl domů. Cítil jsem vztek a nenáviděl ho za to. A když mi bylo čtrnáct, posadil mě na loď do Ameriky a řekl: „Sbohem chlapče, tam začne tvůj nový život“. Bylo mi čtrnáct. A zase jsem ho za to nenáviděl. Nedlouho poté se zamotal do rybářské sítě, když ji házel do moře, strhlo ho to hlavou na bok lodi a už ho nikdy nikdo nenašel. Osm let poté, co mě poslal do Ameriky, jsem se vrátil do rodného města, abych matce a sestrám představil svoji novou rodinu. Bylo to zrovna v čase vánočních svátků. Na Štědrý den ráno jsem vzal tvou matku do náruče a nesl jsem ji ven a na ulicích zase byli všichni ti stánkaři, jako kdyby ani nikdy neodešli, a pořád tam měli vyložené všechny ty červené a modré a překrásné hračky. A tvoje matka ukazovala na ty nejbarevnější a nejtřpytivější hračky na trhu. A na kteroukoli ukázala, tu jsem ji koupil. Když jsme se vrátili domů, měl jsem v náručí kromě své dcery celou duhu z hraček. Má matka vzala jednu do ruky a řekla: „Tohle chtěl tvůj otec vždycky udělat. Jenže jsme na Vánoce měli sotva na kapra. Proto tě poslal za moře. Aby sis mohl zařídit život, který on ti nikdy nemohl dát.“ Vždycky jsem si myslel, že můj otec byl grázl, který mi nechtěl nic dát. Až tehdy jsem pochopil, že mi dal všechno, co měl.
Žádné komentáře:
Okomentovat