Jako pták...

Jsem jako pták, o němž si každý řekne,
že plachtí ve větru snad s jedním křídlem v kapse
a že tam nahoře je přece všechno pěkné,
a tak si prozpěvuje jen vesele a sladce.

Nikoho nenapadne, že i ptáka stíhá žal,
v hlavě má brouky a neví kudy kam,
ptáčata hladoví a vítr dofoukal
a on je najednou unavený a sám.

Gabriel a Georgij

Již sto let je na Indexu zakázaných knih vše, co kdy napsal Gabriel d´Annunzio. Pro mě je dílo tohoto italského prokletce opravdu čarodějné, protože první jeho kniha, kterou jsem získal do své knihovny, když mi bylo asi 18 let, byl Triumf smrti, a na jejích stránkách jsem objevil tajné vzkazy jejího předchozího majitele. Jeho jméno znělo stejně tajemně jako jeho zašifrované písmo: Georgij Salamanczuk. Vypátral jsem před deseti lety, že šlo o lékaře (1929 - 1992), který se ale zabýval mnohými dalšími vědami a zejména uměním (jak literárním, tak výtvarným). Byl jsem se v Ústí nad Labem podívat na jeho pozůstalost – opravdu unikátní snůška básní, poznámek, deníků (asi ve třech jazycích) a astrologických výpočtů. Ten člověk byl novodobý Faust (také byl členem německé Faustovy společnosti). Mám doma více knížek s jeho poznámkami, ale Triumf smrti je všechny předčí.

Dnes už mi ty zvláštní znaky tak zvláštní nepřipadají, zřejmě jsou většinou kaligrafickou obměnou písmen NB, jelikož si chtěl podtržené či zaškrtnuté pasáže dobře zapamatovat (nota bene). Třeba tuhle:

„Miloval emblemy náboženské, kostelní hudbu, vůni kadidla, kříže, hymny latinské církve. Byl mystik, asketik, horlivý pozorovatel života duševního. Ale nevěřil v Boha.“

nebo:

V tom leží tajemství její čarovné moci nade mnou. Její krása mne nikdy neunaví; ale vžene mne vždycky ve snění. Co je ta její krása vlastně? Nedovedu toho říci. Materielně tělesně krásná není. Časem, pozoruje ji, byl jsem nemile překvapen zklamáním. Její tahy se mi objevily ve své materielní skutečnosti nepřizpůsobeny a neozářeny mocí oduševnělého výrazu. A má přece tři božské základy krásy: čelo, oči, ústa: božská…  Představil jsem si v duchu její smích.

Asi takhle nějak bych popsal své okouzlení d´Annunziovým stylem, který už si mě jednou získal. Triumf smrti má v mé knihovně opravdu výsadní postavení. A ještě jsem ho nečetl. Snad teď?

A rozluští tohle někdo? Já pár řádků dám, ale celý smysl mi uniká.

Jarda není žádnej měkkoň

Včerejšek byl mým moderátorským Klínovcem (tedy vrcholem, kam jsem schopen s vypětím sil  a statným šerpou dolézt). Nemoderoval jsem totiž pouze Majáles, ale od půl třetí do půl čtvrté i vernisáž výstavy Jaroslava Tvrdoně, našeho uznávaného rytce poštovních známek. Musel jsem se pro tu chvíli převléct z trička, které mi daroval Píďan, do saka, košile a kravaty, v nichž jsem minulou sobotu odsloužil čtyři svatby, protože se na vernisáž sjeli vykvádrovaní členové Svazu českých filatelistů a svou návštěvou nás poctil i nejstarší český známkový rytec, pětaosmdesátiletý akad. mal. Bedřich Housa, jehož rytiny jsem možná z rubu olizoval už jako malý kluk. Na chvíli jsem se snažil představit si, že by tito lidé poslouchali, co z mé ústní dutiny vycházelo na podiu ve Smetanových sadech, ale bylo to nepředstavitelné, a tak jsem tu myšlenku rychle zahnal.

Jako jsem s Píďanem připravoval Majáles, tak i pro Jardu Tvrdoně jsme byli ve čtvrtek s Píďanem v jeho bydlišti ve Vlčnově na Slovácku. Ano, v tom Vlčnově, kde se koná slavná Jízda králů – a i ta v Žertu se točila přímo v téhle vesničce. Píšu familierně o Jardovi, jelikož si od prvního rukypodání tykáme. Bodejť by ne, když vypadáme jako vrstevníci a čekalo nás 400km společné jízdy do Kadaně. No schválně, tipli byste Jardovi 60 let? (na spodním obrázku vlevo)

Za to prý může jeho žena. A i my jsme se s Píďanem ocitli v její vpravdě moravské péči. Dostali jsme oběd, já slivovici pro lepší trávení, Píďan nealkoholické pivo, aby řidič nemusel sušit hubu, a hlavně se nám celou cestu zpátky dostávalo nevyčerpatelné dávky průpovídek, vtipů a humorných historek ze života.

Mistr Tvrdoň se vyučil rytcem střelných zbraní, ale brzy na sebe upozornil jako skvělý umělecký rytec a všiml si ho i náš skororodák Josef Liesler, který si jej zvolil jako rytce pro známku podle své předlohy po smrti Josefa Herčíka. Tehdy byl Jarda pro filatelistický svět pan Nikdo. Od té doby je 21. českým rytcem známek a nejmladším ze současných šesti, kteří toto řemeslo udržují naživu i ve 21. století.

Uvědomil jsem si, že vůbec nepíšu dopisy, takže logicky vůbec neznám naše současné známky. A je mi to tak líto, že jsem se rozhodl začít je psát. Třeba do Vlčnova, adresu si totiž pamatuju poměrně přesně. Třeba na něj budu moct nalepit zrovna sv. Anežku, kterou jsme na klášteře křtili (jmenovitě tedy mistr Housa; na fotografii dále napravo od Jardy předseda Svazu českých filatelistů ing. Lumír Brendl, otec biskup František Veselý ad.).

foto z vernisáže Josef Skotek, foto z Majálesu Pavel Zárybnický

Svatojánské mušky

Neví se to přesně, ale většinou se udává 7. květen 1861 jako den narození Rabíndranátha Thákura. Dnes by to tedy mohlo být 150 let. Tento básník, který byl první Neevropan, jenž získal Nobelovu cenu za literaturu, a první laureát Nobelovy ceny z Asie, byl velmi záhy překládán i do češtiny a to díky Vincenci Lesnému. Já jsem si cvičně po ránu zkusil přeložit taky jednu a věnuju ji své ženě:

Dotýkám se Boha jako se hora dotýká moře
svými potůčky a vodopády.
Motýl namísto měsíců počítá jen krátké chvíle,
ale přesto má dost času.

Chci tě obejmout láskou jako slunce
objímá svým světlem a zároveň
světlem osvobozuje.

Láska zůstává tajemstvím, byť ji 
vyznáváme, protože pouze ten, 
kdo doopravdy miluje, ví,
že je rovněž milován.

Pokud se strom vytrhne ze země,
nezíská tím svobodu.

Láskou splácím svůj nekonečný dluh
za to, že jsi tím, čím jsi.

Král Majáles

Blíží se maturita, studentům se předhazuje jen Kvílení, a tak tady máte do čtenářského deníku něco pro našince. Přeložil Jiří Josek.

 
A komunisti nemají co nabídnout kromě ducatých tváří a brýlí a ulhaných policajtů
a kapitalisti nabízejí těm Nahým napalm a peníze v zelených kufřících,
a komunisti budují těžký průmysl, ale těžké je i srdce
a všichni ti krásní inženýři jsou už mrtví, a technici v skrytu konspirují ve jménu příštího Blaha, Blaha, ale teď chlastají vodku a nadávají na Státní bezpečnost,
a kapitalisti si pijí v letadle gin a whisky a dovolí, aby milióny hnědých Indů trpělo hlady,
a když se blbec Komunista a blbec Kapitalista do sebe pustí, Spravedlivý je zatčen nebo okraden nebo si nechá hlavu ufiknout,
ale ne jako Kabír, a cigaretové chrchlání Spravedlivého nad oblaky s oslnivým sluncem je poctou ku zdraví modrého nebe.
Třikrát mě totiž zatkli v Praze, jednou když jsem si opilý prozpěvoval na Národní třídě,
jednou když mě s výkřikem BUZERANTE napadl kníratý fízl a srazil na půlnoční chodník,
jednou když jsem přišel o svůj deník plný nekonvenčních názorů na sex, politiku a sny,
a z Havany mě vykopli par avion detektivové v maskáčích
a z Prahy mě vykopli par avion detektivové v československém obleku s kravatou,
Karbaníci jako od Cézanna, ti dva divní hezouni, co jednoho rána vstoupili do pokoje Josefa K.,
vstoupili ke mně a jedli u mého stolu a zkoumali mé škrábanice,
a sledovali mě ve dne v noci od domů mých milenců až do kaváren v Centru –
A já jsem Král Máje, jenž je mocností mladého sexu,
a já jsem Král Máje, jenž je rotorem výmluvnosti a akceschopnosti lásky,
a já jsem Král Máje, jenž je dlouhými vlasy Adama a plnovousem mého těla,
a já jsem Král Máje, jenž je Králem Majáles v jazyce Čechoslováků,
a já jsem Král Máje, jenž je pradávnou poezií Lidstva, a 100 000 lidí si vybralo mé jméno,
a já jsem Král Máje, a za pár minut přistanu na londýnském letišti,
a já jsem Král Máje, no bodejť, když mám slovanské předky a jsem buddhistický Žid,
který uctívá Nejsvětější Srdce Kristovo, modré tělo Kršnovo, rovná záda Rámova,
korálky Langovi, Nigerijce zpívajícího Šiva Šiva způsobem, který já vymyslel,
a Král Máje je středoevropský titul, patřící mně v tomto XX. století
vzdor kosmickým korábům a Stroji Času, neboť já měl vizi a slyšel Blakeův hlas,
a opakuji ten hlas. A já jsem Král Máje, který spí s chlapci a směje se
A já jsem Král Máje, ať tedy jsem vyhnán ze svého království se ctí, tak jako kdysi,
A ukážu rozdíl mezi Královstvím Caesarovým a lidským Královstvím Máje –
a já jsem Král Máje, ač paranoik, protože Království Máje je příliš krásné, než aby trvalo déle než měsíc –
a já jsem Král Máje, neboť jsem s prstem na čele pozdravil
rozzářenou tlustou dívku s třesoucíma se rukama, která mi řekla „One moment, Mr. Ginsberg,“
než mezi nás vstoupil mladý nařvaný fízl – a já letěl do Anglie –
a já jsem Král Máje, vracející se na Bunhill Fields a k procházkám po Hampstead Heath,
a já jsem Král Máje, který v mohutném tryskáči dosedá na letištní plochu Albionu a třese se strachy,
když letadlo burácí po šedivém betonu, drnčí a funí a pomalu roluje,
než konečně zastaví pod mraky, mezi nimiž dosud prosvítá modré nebe.
A přestože jsem Král Máje, marxisti mě ztloukli na ulici, celou noc mě drželi na policejní stanici, sledovali mě krok za krokem po jarní Praze, tajně mě zatkli a letadlem vyhostili z našeho království.
A proto jsem v sedadle uprostřed nebe napsal tuto báseň.
7. května 1965

Dávejte si Bacha radši po kouskách než celého

Druhá část knihy Jeana Giraudouxe se odehrává v New Yorku. O tom, že tam bývá jaro rychlé jako bylo letos u nás, už jsem psal v době, kdy jsem ho ještě tušil pozvolnější. K setkání Stephy s mužem, jehož jméno nezná a jemuž říká Stín, došlo v Central Parku pod stromem, pod kterým Chaplin točil své první filmy v dobách, kde tento kout Central Parku nebyl ještě přesně napodoben v Hollywoodu, poblíž nádrže, v níž mladé dámy z jeho družiny dostaly první kinematografický křest, mezi stromy a keři, jejichž pohyby v mírném vánku byly prvními filmovanými záchvěvy rostlinné říše, ale dnes strnulejší, než by byl žádal Daguerre.

Zamilovali se do sebe. Stephy, která je pannou, ovšem realisticky usoudí, že ji Stín jednou opustí, že jejich láska nevydrží, zvláště, když během ní ještě nepromluvili, pouze se stýkají a  posléze dotýkají. Součástí jejích plánů se stávají velmi zvláštní strategie. Jednou z nich je vyhýbání se místům, která by chtěla ještě v budoucnu navštěvovat, aby si je s ním nemusela po vypršení času vyměřeného jejich lásce spojovat.

Lidé by se měli milovat jenom někde na lodičce, na voru; jakmile je po lásce, pustíte vor po vodě, a celý ostatní svět je uchráněn pohromy…

Další strategií, tentokrát vnitřní, je přemýšlení o dalším vztahu, který bude jednou logicky následovat poté, až ji Stín opustí – zejména s důrazem na to, o co tohoto nového partnera připraví.

Ani vařívat nebude tomuto nástupci, žádné medové knedlíčky, o kterých německý konsul prohlásil, že je tak znamenitě nikdo jiný nedovede dokonce ani v Badenu; život v něm bude udržován jenom konservami a kompoty. A krabice s nimi si bude otvírat sám… Domů se bude Stephy vracívat pozdě a prostírat na stůl bude on. Nikdy ho nepozve na slavnosti v plaveckém klubu, v němž je šampiónkou. A bude-li s ním mít děti, při sebemenším podnětu, jakmile dospějí, jim řekne, že on není jejich otcem…

Stephy je hudebně nadaná, ráda poslouchá hudbu, Tosca ji dokáže dohnat k slzám. Trochu jiný vztah má k produkci svých nápadníků hrajících jí doma na piano. Při té příležitosti proběhne jeden velice zajímavý rozhovor.

– A teď mi řekni, co mám zahrát, Stephy.
– Bacha
– A co z Bacha?
– Všechno.
…
– Bylo vypočítáno, že celého Bacha by bylo třeba hrát sedmadvacet dní a ještě půl.
– Tak tedy hrej celého Schuberta.

Kvůli Stínu, který nerozezná Mozarta od Pucciniho, je Stephy odhodlaná odvrhnout od sebe veškerou hudbu jako buržoazní přítěž.

Dnešní snůšku literárních výpisků ukončím náladou z pláže.

Pozvolna, v pořadí zmrtvýchvstání, s intervaly, aby byl usnadněn Poslední soud, muži i ženy odcházeli, zanechávajíce v písku otisky plytkých a pohlavními znaky poznamenaných hrobů. Mořští ptáci poznali, že lidé nejsou tak pohostinní, jak se rádo říkává, a vraceli se již zase na širé moře. Všechny nejsprostší výtvory z oboru hudby a světelných paprsků, jež New York pracně vyrobil v posledních deseti letech, rozkládaly se kolem nich. Měsíc – chyběl zde, pravda? – ozařoval Stephy, stále ležící na zádech a muže, ležícího na břiše, jakoby v souloži, připouštěné časem a šálené prostorem. Opíraje se o lokty, díval se na ni pohledem skoro nelítostným, tak jak se dravec dívá na vnadidlo, ajiž teď, pouhým postojem, se mstí za nebezpečí, které ohrožuje jeho čest. Pohled klouzal po celé Stephy; a stále stejně krutý; v jeho myšlenkách, když se tak díval na její hlavu nebi nohy, jistě nebylo nic jiného než předtucha odlišné chuti rtů, podobně jako u tygra předtucha chuti beránčího masa.

Pokračování zase někdy příště.

První máj v klášterní zoologické zahradě

Bertík se učí vozit děti (a zatím mu to moc nejde).

Vašek se má k světu (a už mu rostou růžky).

Koze se narodila tři kůzlata (a mají se taky k světu).

Věruška je zatím březí (a nějak podezřele se zná k Bertíkovi).

Joe Heller

Kurt Vonnegut
(originál zde)

Pravdivý příběh, čestné slovo:
Joseph Heller, slovutný a vtipný spisovatel,
nyní již mrtev,
a já jsme byli na večírku, který pořádal jeden miliardář
v New Yorku.

Řekl jsem: „Jak se cítíš, Joe,
když si uvědomíš, že tenhle chlápek
za včerejšek vydělal víc peněz
než tvůj román Hlava XXII
vydělal za celou historii?“
A Joe řekl: „Já mám něco, co on nikdy mít nemůže.“
A já jsem řekl: „Co to k sakru je, Joe?“
A Joe řekl: „Vědomí, že mám dost.“
To není špatný. Odpočívej v pokoji.

Čtyři svatby stačí, drahoušku

Už mi chybí opravdu jen ten pohřeb. Zjišťuju, že se věnuju tolika aktivitám, že bych musel být slavný ruský bohatýr Ilja Muromec, abych to stíhal. Patříte-li mezi mé přátele, odpusťte mi, že začnu používat Richardův zákon bezdůvodného odmítnutí. Je to jen pud sebezáchovy. Zítra mám oddat čtyři páry a nemám ještě napsanou řeč. Starou oprašovat nehodlám, opakování je pro mě na světském aranžmá církevní svátosti nepřijatelné, vlastní svatbu (vlastně všechny tři) s Věruškou bych tak nesnesl, tak proč se mstít na ostatních. Chybí mi inspirace. Většinou ji hledám v poesii. Jako osobní vklad jsem si sám sobě ustanovil překlad nějaké básně od autora, jenž má výročí v den svatby. Vycházelo mi to, ale 30. dubna z těch pro mě přeložitelných zemřel jen římský básník Lucanus, od nějž se zachovala jen historická báseň o občanské válce Caesara s Pompejem, a homosexuální básník A. E. Housman (před 75 lety), jehož básně zase nejsou na svatby vhodné (a oddávat páry stejného pohlaví zatím nemůžu, i když bych fakt chtěl). Výročí má ještě Václav Renč, jenž bude mít v listopadu 100. výročí narození.

Začíná mě něco napadat. Caesar přeci překročil Rubikon. A Václav Renč má krásné verše. Z nich se jistě vybere. Teď jsem narazil na jednu, která mi nalila krev do žil. O čem jiní píšou na 800 stranách, básník řekne pár řádky.

Hovor s nenarozeným

Ve člunku bezpečném jak rákosníček v sítí
tak tiše přebýváš a lačnost bytí
jen v lehkých poryvech se hlásí v tichu tvém
jak únorová země pod sněhem,
jak klíček pod hromádkou prsti zdviženou.

Ve člunku bezpečném jak ptačí domov vratký
se tiše kolébáš a vlahé oči matky,
tam do neznáma v sobě zahleděné,
jsou z téže látky jako bezejmenné
tvé dlouhé dny, jež hovoří jen s tmou.

Tvá matka! Němým ťukotem, tvým drobným jsoucnem
zajata celá, v pohřížení vroucném
už slyší dusot dní, jež po cestách,
té země cestách křivolakých jednou
tvůj život ponesou a k obzorům jej zvednou,
jež bolest její zná, i naděje, i strach.

Až vdechneš poprvé
vzduch země zkažený, a zvlněný
písněmi zvonů, hlasy žen a vichrů rameny,
až jasný pokřik dne ti tryskne do krve,
kéž srdce tvé jsouc dáno napospas
se z dobrých zřídel napije, jež vodou křestnou řinou
a z počátku a na všechen už čas
ať k nebi promlouvati začne řečí přímou!

Po svatbách ujedu tomu svému nenarozenému a jeho mamince na divadelní soustředění. Už se těším, až se jim vyznám pod májově zasněženou třešní!

Co milujeme, když milujeme

Gonzalo Rojas
(originál zde, hlasem nedávno zemřelého autora zde)

Co milujeme, když milujeme, můj Bože? Strašlivé světlo života
nebo světlo smrti? Co hledáme, co nalézáme, 
co máme na mysli pod slovem láska? Koho tím myslíme? 
Ženu s její hloubkou, jejími růžemi, jejími vulkány
nebo to rudé slunce mé zběsilé krve,
když do ní vstoupím až po kořen?

Nebo je to jen velká hra, ó Bože, a není žádné ženy
a žádného muže, je jen jedno tělo: to tvoje,
rozdělené do všech těch krásných hvězdiček na nebi, 
do těkajících tělísek viditelné věčnosti?

Umřu z toho, ó Bože, padnu v té válce,
v níž vylézají ze všech koutů a já jich nedokážu milovat
tři sta naráz, protože jsem souzený stále jedné,
té jedné, té jediné, kterou jsi mi přidělil tenkrát v ráji.

Paříž /15/

V našem putování po Paříži jsme spolu došli až k bráně hřbitova Pére Lachaise (poté, co jsme k ní hodinu předtím dojeli na kole). Byla to brána boční, spíš taková branka z ulice Réunion. Schody tam symbolicky mířily do nebe.

Jak už jsem jednou psal, jen jsme ty schody vyšli, z nebe nám přilétl plán hřbitova. Na takovém místě bylo snadné tomu uvěřit. Ovšem, jestli ten plán seslal náš anděl strážný, tak nám nepomohl, protože jsme od začátku bloudili.

Hledali jsme hrob Benjamina Constanta, protože tím by došlo k transcendentnímu propojení s Kadaní, ale zatím jsme našli náhodou jen hrob jakési hraběnky Mazarinové, rodiny Muratů a Samuela Hahnemanna, zakladatele homeopatie.

Cestou jsme šli kolem jakéhosi Poláka, který tesal čísi jméno zřejmě na nový hrob. Kolik asi stojí hrobové místo vedle Jima Morrisona, Victora Huga nebo Marcela Prousta?

Jak jsme tak bloudili, vyrostli nám před očima dvě nepřehlédnutelné hrobky. V jedné leží La Fontaine a v té druhé Molière.

Molière zemřel krátce po čtvrté repríze své poslední hry Zdravý nemocný, v níž hrál hlavní roli. Na jevišti dostal záchvat kašle a kašlal krev, ale odmítl přestat a dohrál hru až dokonce. Protože měl na sobě zelený oděv, od té doby se mezi herci říká, že jim zelená barva přináší neštěstí.

Molière nepřijal poslední svátosti, a tak neměl být pohřben na křesťanském hřbitově, ale jeho žena si vymohla pohřeb v noci na hřbitově sv. Eustacha. Kolovaly různé historky. Třeba ta, že farář od sv. Eustacha odmítl pohřbít hříšného komedianta do vysvěcené půdy a až když se král zeptal jak hluboko je vysvěcená a dostalo se mu odpovědi, že do 2,5 metru, nakázal mu vykopat prostě hlubší jámu. Kostem se pak nedostalo klidu, byly několikrát exhumovány a v roce 1817 údajně umístěny na hřbitov Pére Lachaise. Alespoň to tvrdil správce hřbitova Nicolas Frochot, který je prý získal spolu s ostatky La Fontaina. Je ale docela dost možné, že chtěl první správce nového hřbitova tomuto místu posledního odpočinku udělat reklamu.

Poklonil jsem se tedy možná kostem někoho jiného, někoho zcela bezvýznamného. Ale kdo je bezvýznamnější než komediant?

Mé dva životy

Věrušce

Hle, mám dva životy:
jeden si žiju sám
a v druhém – žiješ ty.
Ten první nestíhám,
s druhým mám trampoty,
a přesto rád je mám,
jsou to mé jistoty.

Óda na sukně (z Listů Amabedových)

Po těch pár posledních neveselých článcích bych měl radost ze začátku Velikonoc vyjádřit něčím příjemnějším. Mám totiž z jara za oknem opravdu dobrou náladu.

Hotentoti chodí zcela nazí: tato móda je zcela přirozená, nezdála se mi však ani slušná ani důmyslná. Hotentot je celkem nešťastník; nemá si více čeho přáti, neboť vidí svou Hotentotku z předu i ze zadu: kouzlo překážek mu chybí, není pro něho žádných dráždidel. Oděvy našich Indek, upravené k vyhrnování, svědčí o duchu mnohem vzdělanějším. Jsem přesvědčen, že moudrý Ind, jemuž vděčíme za vynalezení hry v šachy a vrchcáby, vymyslel též úpravu dam k našemu štěstí.

Brutalita včera a dnes (brzy ráno, teď odpoledne už jsme na sebe laskaví, večer uvidíme)

Zdeněk Barborka sestavil jednu báseň z krutostí Starého zákona. Nepamatuju si už název, ale co řádek, to ukrutnost, strohá, nebarokní ukrutnost. Kain zabil Abela, David zabil Uriáše,  aby mohl spát s jeho ženou, Jóab zabil Abnéra, Amnón znásilnil svou sestru Támar, Absolón zabil Amnóna – no, zpaměti toho moc dohromady nedám, ještěže jsem hrál Amnóna v Hellerově Bůh ví. Takových a podobných řádků byla v Barborkově básni celá řádka, několik stránek plných vražd, znásilnění a jiných brutalit.

V pátek jsem četl svoje básničky na Čajovém festivalu v Žatci, hlavně překlady, ale sem tam i něco vlastního. Největší úspěch jsem měl s Ringem volným, ten jsem četl, zatímco Věruška se červenala, dokonce dvakrát. Také jsem přečetl krátký epitaf za Jaromírem Hořcem. V sobotu jsme byli vedle té čajovny, kde se čtení konalo, v knihkupectví a tam jsem našel básnickou sbírku s názvem Dokumenty, autor Jaromír Hořec.

Když jsem to pak v sobotu odpoledne otevřel, docela vhodně jsem si před vigiliemi zabrečel. Ty básně totiž nejsou básně, oni jsou do té podoby jen upraveny, a jinak jsou to všechno dokumenty 20. století, protokoly, výpovědi, záznamy z výslechů, dopisy, deníky atd.

Jiříku, až jednou začneš učit dějepis na základní škole, rád bych se s tebou domluvil, že bychom s děckama z některé třídy udělali takové recitačně-dramatické vystoupení (hlavně tomu neříkejme tím strašným slovem projekt, i když pokud bys za to dostal příplatek, tak ustoupím) na základě těchto dvou děl (to Barborkovo snad získám přes jeho dceru Lucii, moji dávnou spolužačku). Když to budou zpaměti recitovat šesťáčci, získá to na síle. A vezmou si z toho víc než z hodin a ještě obohatí rodiče a možná že i další účastníky školních besídek.

Vy jste znám pod přezdívkou Železný Gustav?

Ano. Vězni mě nazývali Železný Gustav.

Vzpomínáte si na případ z podzimu 1939,
kdy byl zahrabán do země vykladač bible?

Ano. Jeden z nich byl zahrabán do země.
Byla vyhloubena jáma a on se do ní musel postavit
až po krk. Pak jámu zasypali.

A jak byl dál týrán?

Ostatní vězňové museli mu
vykonávat na hlavu svou potřebu.

Na čí příkaz?

Na můj příkaz. Tento způsob
byl v táboře Sachenhausen vyzkoušen častěji.

Vzpomínáte si, že byl na váš rozkaz zakopán do sněhu
šestnáctiletý mladík?
Ano, to se stalo.

Jak to s ním dopadlo?

Zemřel.

U každé básně je uveden vzadu v poznámkách zdroj. Zde jde o výpověď Gustava Sorgeho, z knihy SS v akci, str. 262. Jsou tam ale i mnohem děsivější obrazy a také lyričtější pasáže z dopisů či deníků.