Pohled z ložnice

Na blogu KZK jsem zadal tři matematické příklady o ceny a zde přidávám ještě jeden, který se hodí spíš na soběpisník. Souvisí trochu s optikou a otázka zní:

Který snímek jsem pořídil z největší vzdálenosti od okna?

Správnou odpověď ocením vlastnoručně připraveným a ozdobeným pudinkem.

A co vidíte z ložnice Vy?

Ještě nepokřtěné novorozeně

Moje vyznání UJD už asi všichni četli. Včera na Majálesu po Joe Purple, Jirkovi Schmitzerovi a m.y.musicích mi Už jsme doma rozproudili krev v žilách - tu modrou i tu červenou (jak by to nazvali Longitalci, co tu byli ve čtvrtek), tedy tu okysličenou i tu odkysličenou, tu, co vám vybaví všechny vzpomínky, i tu, co vám dá naději do budoucna. Bylo to tak Napůl. A když věnoval Míra Wanek Hollywood všem milencům a mě s Věruškou zvláště, zaskákal jsem si tak, že mě teď bolí lýtka.

Když jsem byl před rokem a půl s Mírou U brány, vyprávěl mi, že má v hlavě nový CD a že by ho chtěl nazvat Jeskyně. Ano, bylo to zhruba tohle:

Jako všechna předchozí alba maji svá ústřední témata, tak i album Jeskyně v sobě bude skrývat kromě jednotlivých témat písní i téma celistvé. A stejně jako témata předchozích alb je i téma Jeskyně mnohovrstevnaté. Jeskyně může znamenat úkryt, může to být místo tajemství, může to být útěk do samoty, také místo objevu a touhy pronikat stále hlouběji do poznání.

Vychází 3.5.2010

KŘEST ALBA: 13.5. Praha Akropolis 

Vychází sice až v pondělí, ale já už mám doma odlitek, předevčírem vylisovaný a včera zabalený. Díky.

Muži jsou kvítí z Afriky

U kolegy soběpisce se propírala otázka rozdílu mužů a žen, jejich práv a povah. Docela dobře nás muže dle mého názoru vystihla Manča v posledním, dnes publikovaném, dopise Vláďovi, který si náš voják možná vůbec včas nepřečetl, jelikož asi před jeho doručením odjel na dovolenku, během níž se s Máryš střetl, poprvé z očí do očí. V dopise stojí:

Já říkám: ty muži, to je kvítí z Afriky. Jakmile sluníčko nevydává dosti hřejivých paprsků, hned ztrácí sílu k životu.

A o něco dříve: 

...muži dobře vědí, že srdce ženy jest nádoba křehká, ba vědí i, kdy a čím nejvíce dotknou se citlivé struny vznětlivých duší.

Pro dání si věcí do souvislostí jsou ty Mániny dopisy nedocenitelné, píše se tam nyní třeba o povidlech, která potom Vláďa použil ve svém dopise. Jsou to povidla od slova povídat, neboli klepy, drby, pomluvy. Z kontextu také vyplyne, že Máryš poslala do Haliče množství pohlednic, na jedné je kopec Libín s nějakou klečící postavou starce od malíře (zřejmě Adolfa) Liebschera. Už tedy vím, co budu hledat v těch nekonečných krabičkách s pohlednicemi v antikvariátech.

Ale je tu i jedna velká hádanka...

V jednom z posledních (piblikovaných) dopisů píše Vláďa:

Ach, kdyby už byl konec té vojny, jak bych za tebou jezdil, jak bych jen s tebou stále chodil – ale ne, nejezdil bych za Tebou, ke mně domů bych si tě přivedl – hleď, 9 let jsem chodil světem s prázdnou duší, bez ideálů, tak s lehkou myslí, bez starostí, žil ze dne na den, na budoucnost jsem nidky nepomyslil – a teď v hlavě plno plánů, v myšlenkách svoji bohyni, královnu, svoje AOK, v srdci lásku – po devíti letech!

A na posledním dopise od Máryš je tužkou Vláďovým rukopisem nad oslovení připsáno velké AOK. A my netušíme, co by to mohlo být. 

Netušili jsme, ale teď jsem vypátral, že šlo o Armeeoberkommando - vrchní veliteství rakousko-uherské armády. Hmm, myslel jsem, že to bude hádanka pro Vás. Ale přeci jen jedna:

Co znamená v tom posledním Mániném dopise to k. u. k. a jaký je rozdíl mezi tím a k. k.?

Po přeslici

říkanka pro nejmladší neteřinku, ale i pro Bibinku a pro Kubu

Včera ses narodila, Liliano
a já si uvědomil až dnes ráno,
že když si babi s dědou řekli ano,
bylo už na tebe zaděláno;)

A tak jste mi, milé plzeňské děti,
kterých je teď už jako smetí,
zas jednou připomněly, jak to letí,
když už mám titul Strýček III.

29/4 1950

Jsou lidé, kteří tvrdí,
že láska je jen chemie -
na tu tezi jsou hrdí,
kdo nevěří jim, nežije.

Já věřím jenom ztuha,
jsa diletant a truhlík,
vždyť diamant i tuha
jsou pořád jenom uhlík.

Je-li i láska pouhý element,
může být hrubá jako pytlovina,
ale i jemná jako kment,
taková, maková a ještě jiná.

Opravdu nevím, jsem jen laik,
nic zřejmě věčně netrvá -
ať batist, satén nebo cajk,
časem se všechno potrhá.

Jedno vím ale zcela jistě -
že láska všechno přežije,
když na oddacím listě
čtu: Miroslav a Marie.

Blahopřeju Vám, babi a dědo, k dnešní diamantovce!

Pátrání pokračuje

O víkendu mě Zuzka přiměla k zásadní změně v přepisování dopisů z 1. světové války. Do teď jsem si myslel, že bude lepší nejdříve přepsat všechny Vláďovy dopisy Máryš a pak teprve přidat její dopisy na frontu. Připadalo mi to takové víc hádankovité, vzbuzující zvědavost. Většina čtenářů si i celkem logicky mohla myslet, že máme jen Vláďovy dopisy a už to, že máme obojí, jim teď něco prozrazuje o době poválečné - určitě se minimálně setkali.

Rozhodli jsme se tedy s Věruškou, že jako se my střídáme v diktování a přepisování dopisů, budeme střídat i jejich autory. Nicméně znamená to nejdříve dohnat ten dvouměsíční skluz. Nebude to ale velká dřina, protože jak z tónu mnoha Vláďových dopisů vysvítá, Máryš psala dopisy více než střídmě, a pohlednice, kterými naopak nešetřila, jsou zřejmě někde u sběratelů.

Dnes jsme přepisovali dopis z 27. května 1917 a narazili jsme tam na slovíčko, které jsme nemohli rozluštit. Je to třetí slovíčko na tomto výstřižku, hned za čárkou. Jak byste ho četli vy?

My jsme ho nakonec dnes pravděpodobně rozluštili. A teprve, když mi zívající Věruška dodiktovala pozdrav na rozloučenou „Nuž zdraví Vás upřímně a ježně Máňa“, zjistili jsme, že už jsme dopis jednou přepisovali, a v něm jsme to slovo přečetli jinak. Tak co myslíte vy? Ruměnce nebo současně? Vzhledem k těm dvěma háčkům je to asi jasné.

Kdo tedy nečetl Vláďovy dopisy od začátku, má nyní příležitost postupně si je přečíst i s protějšky z Mániny strany. A má šanci nám pomoci při pátrání po identitě těchto dvou milenců, což je úkol ne nepodobný pátrání po identitě několika Číňanů na dovolené v Evropě.

Ale teď už neváhejte a zajděte se podívat na naši novou poštovní stránku:

Sen noci svatojiřské

O víkendu jsme byli na divadelním soustředění v Nahořečicích, v překrásném a civilizací naprosto ignorovaném místě, v bývalé škole, která je naproti místnímu kostelu s hřbitovním dvorem. Připojuji pár momentek, nad nimiž se bude za pár let hezky vzpomínat. 29. května je premiéra, pomóóóc!

Řádky sepsané začátkem jara

Je pro mě ctí, že můj 2000. příspěvek na soběpisník se dostává na svět 23. dubna, v den, kdy zemřel Miguel de Cervantes a William Shakespeare, oba v roce 1616, i když Shakespeare o 10 dní dřív. Chtěl jsem jej oslavit nějakým překladem, a tak jsem si na noc do postele vzal dalšího slavného spisovatele, dalšího Williama, který zemřel 23. dubna, ovšem v roce 1850 (dnes tedy uplynulo od jeho skonu kulatých 160 let). Byl to jeden z jezerních básníků a jako on byl hoden slov (wordsworth), slova byla hodna jeho. Jen já snad nejsem hoden, abych jej překládal, a tak jsem si jej vzal jen jako návnadu a jak už to tak u mě bývá, od originálu se postupně odkláním natolik, že by se při zpětném překladu sám autor asi nepoznal. Překlad věnuji své po devíti měsících od sňatku již konečně právoplatné manželce Věrušce.

(originál zde)

Slyšel jsem tisíc různých not
v besídce o strom opřen sám,
kdy sladká nálada zve o překot
člověka k temným myšlenkám.

Přírodě – mocné stvořitelce
– byl jsem v té chvíli opět blíž,
však třásl jsem se při myšlence,
kam lidstvo dovleklo svůj kříž.

Přes květy bledulí se v lese vlahém
naklání v trsech zimostráz.
Věřím, že rostliny se chvějí blahem,
když s jarem z lesa zmizí mráz.

Ptáci zas švitoří si ve větvích,
a i když do duší jim marně zřím,
zdá se, že slyším jejich bujný smích,
nejen když poletují povětřím.

I ratolest vzhůru k nebi spěje,
aby si promluvila s chladným větrem,
a všechno kolem radostí se směje,
jen člověk zůstává tím Černým Petrem

– Nebe a Přírodu si dávno pokořil
a stoupal stále výš a výš
a i když táhl ze všech lidských sil,
hleďme, kam dovlekl svůj kříž…

(psáno v roce 1798, v době válek proti revoluční Francii, kterou básník rovněž navštívil)

Lesk a sláva kadaňského hradu

Dostal jsem od Ježíška České hrady Drahoslavy Menclové. Zasvěcení se asi podiví, že jsem knihu nevlastnil už dřív, ale důvod je jednoduchý: rád si plnění snů rozkládám na delší dobu, pokud možno na celý svůj dlouhý život, který se ovšem každým rokem krátí. 

Vzpomínám si ještě, jak jsem pod stromečkem rozbalil první díl a hned jsem se začetl. A pak jsem nenašel díl druhý – prý Ježíšek netušil, že je to kniha dvojdílná. Na Ježíska se ale člověk přece nemůže zlobit, a tak jsem se smířil s tím, že si časem základní dílo české kastelologie doplním sám. Naštěstí kadaňský hrad byl na konci dílu prvního, a tak jsem si ho na uklidnění přečetl podruhé.

Minulou sobotu jsem se v kadaňské Lucerně o hradu bavil s panem Stiessem, který tvrdil, že tam archeologové v 70. letech objevili studnu hlubokou až na úroveň řeky. Nic takového jsem si z knihy nepamatoval, a tak jsem si ji teď zase otevřel. Četl jsem text už potřetí a teprve teď mi došlo, že archeoložka Eva Lehečková, která je v něm tolikrát zmíněna, je dr. Černá, s kterou jsme minulý rok projednávali předání kadaňských archeologických sbírek našemu muzeu.

Kadaňský hrad na kresbě Jana Willenberga, 1602

Text o kadaňském hradě se objevil až ve druhém vydání Českých hradů z r. 1976.

„Avšak největším překvapením, kterého jsme se za těch jedenáct let dočkali, a zároveň nejzávažnějším příspěvkem k historii českých hradů je výsledek archeologického výkopu na hradě ve městě Kadani,“ píše se na začátku. A z dalších postřehů vyjímám tyto hodnotící věty:

Tak se podařilo odkrýt takřka celý půdorys raně gotického hradu, který u nás v Čechách nemá dosud obdoby.

Kadaň si na rozdíl od všech ostatních [městských hradů, pozn. J-Lo] uchovala i v rámci městského opevnění naprostou nezávislost.

I přes všechny pozdější přestavby je to vlastně jediný z městských hradů z konce doby přemyslovské,jehož původní založení a opevnění nestačil pozdější vývoj města pohltit.

Ke Kadani bychom stěží našli kromě Francie v Evropě té doby obdobu.

To je ojedinělý případ, pro nějž najdeme předchůdce v sousedství jedině v Rakousku, a to ve Vídeňském Novém Městě, na jehož výstavbě se Přemysl Otakar II. také sám podílel jako vévoda rakouský.

Po studni ani vidu ani slechu. Nicméně se ptám: Kde je nějaká monografie o takovém skvostu?

Už se zase rozčiluju. Ale abych nezapomněl, Ježíšek mě chtěl jen potrápit! Druhý díl jsem našel o půlnoci na Boží hod, když jsem uléhal, pod polštářem.

Miluju tě, Ježíšku!

Tento hrad je z dílny Karla Liebschera, o kterém (nebo o jeho bratru Adolfovi) píše i Vláďa v jednom z posledních dopisů.

Napoleon v Kadani

Cvičení členů českých jednotek napoleonské historické rekonstrukce ve františkánských zahradách v Kadani dne 10. dubna 2010

Ty zlá! Ty dvojnásobně zlá!

aneb PÁTRÁNÍ POKRAČUJE

Po hodně dlouhé době jsme s Věruškou opět začali publikovat korespondenci z konce 1. světové války mezi Vláďou a Máňou neboli mezi Mírkem a Máryš nebo chcete-li mezi Stařečkem a Stařenkou. Vláďa je už zase zpátky na haličské frontě. Možná si vzpomínáte, že nedávno poprvé spatřil svoji korespondenční lásku z Vlachova Březí a že spolu strávili pár dní na Šumavě. Vláďovi listy od této návštěvy nabyly na intenzitě, píše každý den, začal už pár kilometrů za nádražím v Prachaticích a teď ve své ville s napětím očekává, jaké budou listy z druhé strany Předlitavska.

Vydejte se s námi po stopách identity tehdejších mladých milenců, možná to budete právě vy, kdo nás přivede na stopu. Sledujte

LÁSKU NA KONCI VÁLKY

Blokové čištění

Dnešní ranní pohled z okna Věrušku trochu vyvedl z míry.

Tak rychle vypravenou jsem ji nikdy nezažil.

Stihla to akorát včas.

Prafaust

V sobotu měli na Vltavě původně hrát Lásky hru osudnou bří Čapků, ale kvůli smutku hru stáhli a zařadili místo ní Goethova Urfausta. Urfaust je prvotní podoba Fausta z autorova předvýmarského období, nalezaná až r. 1887. Překlad, pro který se v roce 1979 režisér Melč rozhodl, pořídil Jaroslav Bílý, kdežto já doma mám překlad Otokara Fischera. Snažil jsem se text chvíli zhruba sledovat, abych věděl, nakolik se liší – někdy byl markantně jiný, až jsem se ztrácel, jindy slovo od slova stejný, neřku-li obšlehnutý. Hned po první scéně ale došlo k odchýlení od textu, rozhlasová verze si tedy k Urfaustovi dodala pár vysvětlujících pasáží z konečného znění Fausta, který je třikrát rozsáhlejší a téměř celého Urfausta spolykal. Nakolik tomu tak bylo, nevím, protože prostředek jsem trochu zaspal. O to věrnější byly Mefistofelovy svody, prožil jsem si je v polosnu, stejně jako Faustovo svádění Markétky. Obsazení bylo fantastické (Cupák, Hrušínský, Medřická, Pleskot ad.), text je i v češtině geniální a verše plynou, jako onehdy v Maškarádě.

Rozhovor Mefistofela se studentem mi připomněl moje věčné spory s ženijním vojskem humanistických věd. Citovat ovšem mohu jen z Fischera.

A potom místo jiných cviků
se dáte na metafysiku.
Tam dedukujte z hlubokých dum,
co člověku nejde na rozum;
co nepatří do lidské makovice,
tam nádherné dojde definice.

Abych byl objektivní, předchozí Mefistofelova slova jsou namířena spíš na vědy exaktní:

Cos živého poznat a popsat-li zkusíš,
dřív ducha z toho vyhnati musíš,
bys částice všechny v rukou měl;
jen pohříchu ztratil se duševní tmel.

Pro pořádek bych přidal ještě jedniný dialog, který z Urfausta vypadl při psaní konečné verze Goethova majstrštyku:

Kříž u cesty...

FAUST
Co je, máš na spěch, proč ses lek?
Což před křížem tvůj zrak se sklopit musí?

MEFISTOFELES
Já dobře vím, že je to předsudek,
však dosti na tom, že se mi to hnusí.

Ve svazku s Urfaustem mám i satiriskou hru s názvem Satyros, „nejbujnější a nejzdařilejší z četných literárně filosofických parodií mladého Goetha“. Přišla mi rovněž Urzidilova monografie o Goethovi v Čechách. Rád bych hru nazkoušel, knihu přečetl, a na podzim bych začal jezdit po vlastech severočeských s goethovským komponovaným večerem, první zastávka Hasištejn. Da wird man schon sehen.