Mně nejsou peníze kór nic platný

Dneska jsem celé dopoledne chodil s Julinkou po zahradě kadaňské nemocnice, choval ji v náruči a zpíval jí písničky. Mysleli jsme přitom na maminku, která se probírala z narkózy. Kupodivu jsem si vzpomněl na spoustu lidových písní, za což vděčím zejména dvěma lidem: tátovi, který nám je odmala zpíval, kdykoli mohl, a paní Vlastě Štěpánové, která nás mučila zpěvem v hodinách hudební výchovy na základní škole. Za znalost sprostonárodních písní pak vděčím Janu Jeníkovi z Bratřic, ale o tom zase příště, ty jsem Julince nezpíval.

Dal jsem dnes tedy dohromady docela pestrý repertoár: Marjánko, Marjánko, Když jsem já sloužil, Muzikanti, co děláte, Kdyby byl Bavorov, K Budějicům cesta, Na tú svatú Katerinu, ukolébavky Černé oči jděte spát a Dobrú noc, má milá a tátovy nejoblíbenější Tálinskej rybník, Když jsem já šel tou putimskou branou a Plavala husička po Dunaji. 

U mnohých jsem uměl jen první nebo první dvě sloky, ale stačilo pár obratných ťuknutí do tlačítek, aby miminko nevypadlo ze zavinovačky, a měl jsem na displeji mobilního telefonu celý text i s akordy. Některé sloky mě docela okouzlily, třeba u posledně jmenované husičky na Dunaji:

Počkej, myslivečku, povím na tě, žes prodal jedličku na stojatě.
Povím na tě v kanceláři, žes prodal jedličku hospodáři.

Já jsem ten syneček marnotratný, mně nejsou peníze kór nic platný.
Dneska je mám, zítra jsou pryč, mně nejsou peníze platný kór nic.

U Marjánky je nádherná poslední sloka:

Paňmámo, paňmámo nebraňte mi
vždyť já jsem bohatší, nežli jste vy
já mám dvě poctivý zdravý ruce
a vaší Marjánky věrný srdce.

Stejně jako závěr Když jsem já šel:

Počkej, holka, však ty budeš plakat,
až já budu kázáníčko kázat,
kázáníčko, kázání, o věrném milování.

Počkej, holka, ty se budeš soužit,
až já budu tu mši svatou sloužit
v tom píseckým kostele, první bude za tebe.

Jednu písničku jsem ale nikde nenašel, ač po ní již dlouho pátrám. Táta nám ji zpíval s textem

Okolo Soběslavi
louky se zelenají
my jsme se na se na sebe
na se na sebe
potěšení moje
rozhněvali.

Myslím, že ještě nějak pokračovala, ale na internetu ji nenajdete. Myslel jsem si, že půjde o původní písničku o Boleslavi, protože si táta předělal i Boleslav, Boleslav překrásné město na Soběslav, ale teď se spíš přikláním k myšlence, že jde opravdu o původní soběslavskou píseň, která je už zřejmě zapomenutá. Tak jestli má doma někdo nějakého jihočeského Sušila nebo jiného sběratele a písničku tam najde, dejte prosím vědět.

Julinčina pouť

První cesta byla ta z porodnice. Druhá se jí téměř vyrovnala, neb byla k naší dětské doktorce. Obě Julinka absolvovala v autosedačce a víceméně je prospala. Nebudeme je tedy počítat jako nepočítáme svoje cesty do práce a z práce.

První opravdová cesta kočárem uskutečnila se na svátek Cyrila a Metoděje, velkých raně středověkých cestovatelů, a nemířila na Velehrad, nýbrž pouze na kadaňskou faru. Aby to nebylo jen tak, jako doprovod šla kromě mě ještě babička, která je neznaboh a celou cestu remcala, že ty kněžský řečičky nemá ráda. Maminku jsme museli nechat doma, protože se očistky přihlásily už poněkolikáté ve větší míře, než slibují příručky. Před budovou kadaňského děkanství Julinka spustila křik, což babička hned dávala do souvislostí, ale nedali jsme se a přece jsme zazvonili. Kněžský řečičky nás uklidnily, byli jsme pochváleni za rozcvičku plic a na křtinách se máme přijít domluvit s maminkou. Ta se mezitím dala dohromady a prošla se s Julinkou ještě krátce po parku.

To už byla Julinka klidná a rozbrečela se až večer před koupáním. Maminka volala do nemocnice a tam si jí vyžádali ráno na kontrolu. Když byla pryč, učil jsem Julinku básničku Polámal se mraveneček, jejíž autor Josef Kožíšek se narodil 6. července před 150 lety. Maminka se vrátila s pláčem. Mraveneček se opravdu polámal a doktor napsal recepis, že maminka musí do nemocnice.

Teď tu ležím vedle prázdné postýlky a kačenka ve vaničce změří leda teplotu vzduchu. Tedy úplně prázdná ta postýlka není, zbyla v ní záhněda z Frýdštejna, kterou dostala Julinka pro lepší trávení. Medailonek s Panenkou Marií z Halle a minci s plzeňským andělíčkem si vzala pro štěstí s sebou do nemocnice. Zítra kus toho štěstí půjčí mamince.

Panenky s očima, oči s panenkami

Přemýšlel jsem, co by mohlo vystihnout moje dnešní noční pocity, když jsem doma sám a holky mám zase v nemocnici. Nebude to báseň. 

Když jsem si tuhle hledal na Aukru hračky pro holčičky, narazil jsem na jednu, která mě vyděsila. A právě ten obrázek se mi dneska vybavil, když jsem šel večer ze špitálu a Věrušku pohlcovala ta masa sterilního betonu a skla, že mi připadala maličká jako naše maličká.

Miminko v rozkladu, 2x skleněné oči, šatičky - stálo v popisu draženého předmětu. Sběratelé jistě ví, kolik stojí 1 závažové skleněné oči, pokud je seženou, dodává dosavadní majitelka, která podobných torz nasbírala víc, jak prozrazují fotky z jiných aukcí.

Věruška mi zrovna poslala zprávu, že Julinka ještě spí a že se těší na její očička, že jí dodávají sílu. Už abych je měl zase doma! Všechna čtyři!

Dostaveníčko se smrtí

Někdy si říkám, že je škoda, že nemáme legionářskou poezii. Možná to je příčina, proč jsme ve zbytku 20. století dopadli, jak jsme dopadli. S romány Koptovými či Medkovými nedalo se burcovat české bojovné srdce ve chvílích národní úzkosti. Dykova mluvící země promlouvala příliš unisono, Šrámkovy verše promlouvaly zase moc lyricky, navíc většina básníků nebojovala za vlast, ale za Rakousko (Raport mi ovšem přijde jako jedna z nejsilnějších a zároveň nejsatiričtějších básní české poesie; kdybych to měl říct naplno: ztotožňuji se s ní). Neměli jsme legionáře-básníky, neměli jsme padlé básníky. To je zřejmě i důvod, proč dnes na českou společnost má z té doby literární vliv pouze Švejk (nic proti Švejkovi, zrovna si ho chci vychutnat v podání Jana Pivce). A pro mě je to důvod, proč překládám básně psané příslušníky národů, které měly více obětí a také více poesie.

Tentokrát to bude zvláštní případ: báseň amerického vojáka Alana Seegera, který nebojoval za svou vlast, ale za Francii jako člen její cizinecké legie. Jeho poesie není hodnocena jako výjimečná, už v době svého vydání (1917) byla považována za staromilskou a nepříliš kvalitní. Přesto se k ní dodnes vrací generace Američanů. Báseň Dostaveníčko se smrtí byla prý nejoblíbenější básní Johna Fitzgeralda Kennedyho a Jacqueline, která se ji naučila nazpaměť, mu ji často recitovala.

(originál zde)

Mám zítra schůzku se smrtí
na jedné z místních barikád,
až jarní měsíc půjde spát
a květy vzduchem zavoní.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam pod rozkvetlou jabloní.

Možná jen jemně dotkne se mě
a odvede mě do své země,
možná, že se mnou jenom zavrtí
a ukáže mi, jak to bolí.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam někde na minovém poli,
až hrdlo sevře jitřní strach
a rosa padne na lukách.

Bůh ví, že lépe by mi bylo
tam v zákopu, kde na matracích
se vždycky o životě snilo
tělo vedle těla bez hnutí
a bez naděje v probuzení.
Mám zítra schůzku se smrtí
tam v kasárenských ubikacích,
kde jarní kvítí cítit není.
Mám jasně psáno ve své dlani,
že zítra sejdu se s tou Paní
a nic mě před ní nezachrání.

Alan Seeger byl zastřelen kulometnou dávkou v bitvě na Sommě 4. července 1916.

Babička Julie

V prohlášení k narození dítěte jsme vybrali jako jméno pro chlapce Vojtěch a jméno pro děvče Julie. Nevěděli jsme, co přijde na svět a obě jména pro nás měla kromě přirozeného půvabu i symbolický význam. Iniciály VL a JL zůstaly zachovány, i když v opačném pohlavním gardu.

Vojtěch, staročeské jméno jednoho z našich prvních biskupů a světců, prvního našeho velkého cestovatele, jenž probrázdil půlku Evropy, pro nás mělo zvláští přitažlivost proto, že jeho nositelem je pan Kraus. Dlouho jsme si spíš mysleli, že to bude kluk. Věřili jsme špičatému bříšku a nerozšířeným bokům stejně jako starým židovským pravdám a vědeckým poznatkům 19. století. Vše završila předpověď polského čerstvého sedmdesátníka Artura, že to bude kluk jako buk a bude po mamince. Opilec je spolehlivější než ultrazvuk, usmysleli jsme si s Věruškou a oslovovali jsme bříško zásadně Vojtíškovým jménem.

Julie, od začátku naše favoritka, krásné jméno římského původu, které se jako nit vine celou historií lidstva. Svátek slaví 10. prosince s Eulálií z Méridy, s níž byla umučena. Pro nás ale jméno drahé zejména proto, že jej nosí Věruščina prababička, v současnosti nejstarší člen obou našich rodin. Po pěti generacích, v nichž se rodily až na jednu výjimku zatím samé holky (na obrázku s pravnučkami), by ta další uzavřela kruh. Uvažovali jsme o románsko-shakespearovské variantě: Julieta by jednak jako zdrobnělina vystihovala, že jde o benjamínka, jednak by se ve jméně promítl i měsíc předpokládaného narození (termín byl 6. července). Nakonec jsme ale s tímto jménem vnitřně nesrostli a do formuláře do porodnice docela jednomyslně vepsali Julii. Že půjde o holčičku, jsme si poprvé připustili, když nám ji zhruba současně předpověděly hvězdy a jedna senzibilní Vlámka z Halle, která se asi minutu soustředila na komunikaci s Božstvem a pak s jistotou prohlásila, že to bude holčička. Pak se malinko prořekla i paní doktorka, když mluvila o poměrně malé váze fetu, o níž rozhoduje mimo jiné i pohlaví – a já měl jasno. Bude to Julinka.

Když mi sestřička přišla oznámit, že se nám narodil chlapeček, zastihla mě do půli těla nahého – opláchnutý nad umyvadlem studenou vodou hleděl jsem z okna k nebi a drmolil modlitbičky, jejichž slovní obsah nebyl důležitý. Tak přeci jen kluk, nevěřícně jsem kroutil hlavou, a kdyby se v okamžiku mého prvního pohledu na mé první dítě sestra nezačala smát, že mě jen napínala, toho pindíka bych si tam byl schopen prostě dovymyslet, tak jsem byl v tu chvíli naměkko, že bych každému uvěřil cokoli.

Babičce Julince bylo letos v březnu 95 let. Její prapravnučka dneska byla na prvním výletě – u paní doktorky. Zítra na věrozvěsty se snad půjdeme podívat do kostela, pozítří za Vojtou Krausem a jedna z prvních přespolních cest bude určitě za praprababičkou.

Totální chudáci

Neexistuje nic nudnějšího než člověk, který s planoucíma očima nutí druhým příběhy o dětských lumpačinách nebo se slzami v očích vypráví o událostech z dětství, jež mu zkazily život a bolí ho ještě dnes.

Ti, co nedokážou nahrát v Jen počkej! aspoň tři sta bodů, jsou totální chudáci.

Lotyš Gundars Ignats je o sedm let mladší než já. U jeho povídky o digitální hře Jen počkej! jsem slzel smíchy. Protože souvisí s jednou městskou legendou, kterou jsem zřejmě sdílel se svými vrstevníky, rád ji tu připomenu.

Nejdříve tedy oprášení pravidel hry slovy Gundarse Ignatse. 

Vlk… chytá vajíčka snášená střídavě čtyřmi slípkami, tady snese vajíčko jedna, tady druhá, tu zas třetí – a v obtížnější úrovni hry snáší i ta čtvrtá. Vajíčka se s pípáním kutálejí z hřadů a hráč musí řídit vlka a chytat vajíčka do košíku tak, aby nespadla na zem a nerozbila se. S přibývajícím počtem bodů se vajíčka kutálejí čím dál rychleji. Spadlá vajíčka představují trestné body, které se zobrazují v levém horním rohu. Po třetím trestném hodu hra končí… Pokud vajíčko spadne v okamžiku , kdy se na kraji obrazovky objeví seriálový zajíc, elektronický algoritmus započítá pouze půlchybu a trestný bod v rohu bliká. Ale platí zákon schválnosti a vajíčka padají zrovna ve chvíli, kdy zajíc zmizí. Jo, a při dosažení dvou set a pěti set bodů se chyby smažou a hráč si může vydechnout úlevou a hrát dál.

Hrdinova dětsky hráčská vášeň nezná mezí. Dává si hru za odměnu po každém domácím úkolu, před spaním dá dobrou noc i vlkovi a zajícovi a taky slípkám.

Občas vezmu tu věcičku vonící po chemickém roztoku, přitlačím si ji ke tváři, spustím hru a dám si ji k uchu – plik, plik, plik, plik – kutálejí se vajíčka – pliiik, rozbijou se při pádu na zem. Plik, plik, plik, pliiik.

Městská legenda se týká situace, kdy hráč nahraje 999 bodů.

… jako nejlepší hráč ve třídě jsem vyzkoumal, že na displeji je místo jen pro tři elektronické číslice, což znamená, že maximální počet bodů je 999.

Co nastane, když je uhrajete?

Tato otázka nedává spát žádnému z hráčů. Kdosi říkal, že na konci se promítne kreslený film. Bratránek z Rigy prý hru dohrál a vyprávěl, že pak si člověk může vybrat, jaký film chce vidět, jestli Toma a Jerryho nebo Jen počkej! nebo ještě nějaký jiný. Bedlivě prostudovávám krabičku a návod ke hře, ale o žádném kresleném filmu se tu nic nepíše, jsou tu jen nějaké technické parametry, údaje o tabulkách, razítko obchodu a adresy opraven ve všech svazových republikách.

Aby se dětský hrdina nenudil, když hraje hru vždy od pomalého začátku, naučí se prvních padesát vajíček pochytat jednou rukou a organizuje ve hře mezinárodní turnaje, přičemž za členy všech týmů hraje on sám. Když jde na záchod, probíhá antidopingová zkouška. Nakonec těch 999 bodů uhraje. Ví někdo z vás, co se stane?

Co se stane v příběhu o pár odstavců dále, připomíná Sofoklovy tragedie.

Vyskočím na nohy a v setině vteřiny cítím, jak digihra vyklouzává z mé náprsní kapsy, vidím ji, při pádu se pomalu otáčí, jako ve filmu, zoufale se ji snažím zachytit, ale marně – má věrná přítelkyně se odráží od mé dlaně a padá na zem.
Přičapnu a s bušícím srdcem digihru zvedám – šedý displej přetnuly tři tmavé čáry, hrdinové ze hry zmizeli a vystřídala je temná, černá skvrna. Jako ubohý siroteček tisknu umírajícího přítele.
„Ty brečíš?“ ptá se Ilze. Neodpovím jí, chytí mě za ruku, snaží se mě uklidnit. Mlčím. Posbírám vypadlé baterky a se slzami v očích běžím domů, do svého pokojíčku, kde se vyvalí slané potoky slz a tečou mi po tvářích do pusy a krku, přerývaný vzlykot cloumá mým tělem, můžu křičet, ale mého nejbližšího druha už mi nic nedokáže vrátit, roztřesenými konečky prstů se dotýkám neživé obrazovky, zlehka na ni zatlačím, ukážou se obrysy hlavních hrdinů, ale všemocná černá skvrna jako mozol na displeji krade jejich obrazy; lehce hrou zatřepu, bohužel se už nic nedá zachránit; stisknu tlačítko start , na displeji se neobjeví mí oblíbení hrdinové, je slyšet jen slabounké: klik, klik, klik, klik, pííp; kdesi za šedou mlhou snášejí slepice vajíčka, ale já můžu hrát leda poslepu; jsem ten nejnešťastnější člověk na světě… v kaleidoskopu útrap se mi před očima míhá stolní hokej, červený angličák a kolo a filmy se Stallonem a Schwarzenegerem, už mi nikdy nikdo nepůjčí žádnou hračku, nikdo už ke mně nebude chtít přijít na návštěvu a já budu stejný jako ten šprtoun Ulvis.

Vzpomínám si, že jsem zažil to samé, jen mi prostě došly baterky. Jestli mě Julinka nenechá spát jako dneska v noci (předešlé dvě noci, po kterých jsem nemusel do práce, vůbec nebrečela, to zase prrr, za to zaslouží odměnu), tak se těšte na příběhy o mých dětských lumpačinách a traumatech. Děsná zábava!

Umění milovať

Poslední číslo Tvaru je (dle mého soudu bez úmyslu) nadité tím, čemu současná folkloristika říká městské pověsti. Reagoval jsem na to tím, že jsem převyprávěl po paměti jednu takovou, již mi před lety vyprávěl Brďa a moje fantasie si k ní přidala tu tajemnost, kterou v tom asi on jako duch technicky-pragmatický možná neviděl.  A hlavně dotyčného vyučujícího (možná jen odborného asistenta, z kterého jsem udělal profesora) zřejmě znal, možná u něj dokonce dělal i zkoušku. To mi nejen nezabránilo, ale naopak mě to vydráždilo k tomu, příběh sepsat. Učinil jsem tak na skomírajícím blogu KZK, který chystá nový vzlet s instalací nových stránek této organizace na konci prázdnin. Kdo nečetl, takže všichni, můžete si, kdo chcete, takže nikdo, článek přečíst zde.

Kromě rozhovoru s autorem Černé sanitky jsem našel úžasné zkratkovité pověsti na straně Patrika Linharta, kvůli které si Tvar kupuju a které kupodivu čtou i odpůrci jeho ironizujícího stylu (viz).

Na konci 90. let minulého století čerstvý novomanžel umlátil tchýni v kuchyni. Uvedl, že si ji ve tmě spletl s přerostlým mývalem, který dle jeho názoru chtěl sežrat jejich svatební dort.

V roce 2006 v hlubokých lesích nové Anglie objevila hlídka náhodně přelétávajícího vrtulníku klavír. Podle expertů nemohla klavír do tohoto místa dopravit jiná síla než vrtulník. To vrhlo na policisty takové podezření, že jeden z nich prohlásil, že až uvidí něco podobně nepravděpodobného, nechá si to pro sebe.

V roce 2009 muž převlečený za banán vykradl bufet v Novém Mexiku. O několik hodin později tentýž banán v jiném městě napadl Mexičana a vykřikoval hesla o nadřazenosti bílé rasy.

Před několika týdny obklíčila britská policie v jižní Anglii exemplář bílého tygra. Místní konstábl po zásahu uvedl, že tento, jak se ukázalo, plyšový tygr je v karanténě na policejní stanici.

Toto jen namátkou dokládá, že ten, kdo stojí nohama pevně na zemi, nestojí zjevně na této Zemi.

Ještě přidám jednu perlu z téhož článku:

Nápis na hrobě účetního z proslulé Dodge City: Dvě kule do zad – není co dodat.

A na závěr autorův sebekritický vzkaz:

Vždyť jsem selhal nejen v roli otce, věrného manžela, ale též v roli učitele, sociálního pracovníka, malíře pokojů, vrátného, podomního obchodníka a ekonoma nadnárodní katolické církve. Navzdory tomu všemu jsem však nezapomněl milovať. A co vy – také umíte milovať? – dát si rychlovku na hajzlu s milovanou bytostí, přičemž levou rukou hajlujete, aby nezhaslo světlo na fotobuňku – nebo jen prcáte po tmě, potměšile?

Netrpělivost

Knížku Dramatický paradox bych si asi nekoupil, kdybych nevěděl, že jsem s jejím autorem jaksi spřízněn, že jsem si s ním skrze Špínovu ženu Simonu podal ruku, neboť, jak jsem pochopil z komentářů za předchozími články o Janu Kopeckém, byl tento divadelník jejím dědečkem. Protože jsem si tím pádem pořádně přečetl jeho životopis, vím, že je to osobnost hodná pozornosti, a tak, jakmile někde zmerčím nějaký titul, jehož je autorem, uprázdním místo v antikvárním a vyplním místo v mém divadelním fochu.

Možná se dá říct, že většina Kopeckého tezí z roku 1963 je už překonána a současní divadelní vědci a dramatici by se jimi jen těžko řídili, ale jednak jde o velmi zajímavý dokument o stavu divadla začátkem 60. let v Československu, jednak jsou tam mnohé myšlenkové perly, které by chtěly z té ústřice vytáhnout. Nedělal jsem si poznámky, ale někde tam zazněla krásná  myšlenka, že „divadlo není zrcadlo, divadlo je roentgen“! Hodno zapsání na oponu když ne Národního, pak  alespoň nějakého krajského divadla.

Co se mě ale dotklo osobně, byla jedna báseň, kterou Jan Kopecký zřejmě sám přeložil z Güntera Kunerta, tehdy ještě východoněmeckého básníka, který v 70. letech uprchl do Německa západního. Ona totiž neplatí jen pro divadlo, ale tak všeobecně.

Zhoubnější než sněhová bouře, povodeň a
lesní požár je nepatrná vlastnost:
netrpělivost.

Na vroucí polévce si popálí ústa
netrpělivec. Jeho dům je hotov
dřív než jiných. O to dřív
zase spadne. Dnes
poráží strom, který včera
zasadil, aby měl dřevo na zítra…

Rodič na síti

... jako bůh stvořil člověka k obrazu svému, tak můj rodič se pokoušel uhníst mě do podoby svých představ a snů. Zvlášť když všichni známí od mého útlého dětství prohlašovali, že jsem jeho dokonalý obtisk. A tak jako hráč houslí v amatérské kapele vidí ve své dceři nastávajícího Paganiniho, a proto jí už od tří let vytlačuje konečky prstíků na strunách do žalostného do-re-mi-fa-sol, a teprve po patnácti letech oboustranného vyčerpání a utrpení si částečně dá vysvětlit, že slečna dcera je definitivně pro muziku ztracená, neboť je přímo detonická od slova detonace, tak taky můj rodič už v peřince ve mně viděl ...

Vladimír Škutina, Rodič v síti

Název Škutinovy knížečky by si zřejmě více než třicet let po jejím vzniku dnešní čtenáři vysvětlovali tak, že zřejmě jako rodič toužil, aby se dcera stala ajťákem. Čtete ovšem dobře, Škutina dal svému vyprávění název Rodič v síti, ne na síti, a ve své dceři Lucii viděl wimbledonskou vítězku.

Podobně si to asi představoval i učitel tělocviku na základní škole ve Fulneku Jiří Kvita, když po odpoledních s dcerou Petrou mastil tenis na antuce místní tělovýchovné jednoty bez sociálního zařízení. No a zítra se mu to možná splní.

Co bych ale za ty tři tečky ve Škutinově textu vepsal já? Až já budu tááákhle velká bude ze mě … spisovatelka? Nebo vyzyvatelka V. Ananda? Žákyně prof. Bareše? Lovkyně planetek na Kleti? Historička? Archeoložka? Genetická inženýrka? Když se hodně zamyslím, vím, že mi stačí ten obtisk v Julinčině tváři… a dál se nechám překvapit. I když dneska jsem ji uklidňoval klavírním kvintetem v F moll od Johannese Brahmse. Že bych z ní chtěl mít klasickou hudebnici? Oba jsme usnuli hned při první větě (a doteď nevím, z jakého filmu nebo seriálu ten motiv znám – poradíte?).

Písnička o konci světa

Když jsem byl před lety stopem v litevském Kovně, netušil jsem nic o tom, že se nedaleko v jedné vesničce, která je zřejmě tak malá, že ji neregistrují ani Google Maps (žije tam asi jen 30 obyvatel a to jsou možná všechno zaměstnanci místního kulturního centra), narodil Česlovas Milošas, držitel Nobelovy ceny za literaturu. Bylo to 30. června 1911, tedy přesně před sto lety. Polský parlament vyhlásil rok 2011 Rokem Czesława Miłosze. 

Překlad jedné básně ze sbírky Záchrana z roku 1945 bych rád věnoval všem, kdo věří, že v roce 2012 nastane konec světa.
(originál zde)

V den konce světa
včela krouží nad květem lichořeřišnice,
rybář vytahuje z řeky třpytivého cejna,
delfíni skáčou žabky po moři
a vrabci v louži tiše švitoří
– ta chvíle zdá se zcela obyčejná.

V den konce světa
ženy se schovávají pod slunečníky,
opilec na lavičce v parku usíná,
zelinář těžká zelnou hlavu
a loďka vplouvá do přístavu,
k uším kolemjdoucích doléhá zvuk houslí,
noc plná hvězd právě začíná.

Ti, kteří čekali blesky a hromobití,
cítí se podvedeni.
Ti, kteří čekali anděly s trumpetami,
nevěří, že by to bylo ono.
Dokud slunce svítí, 
dokud se zhasnout neosmělí,
dokud čmelák bude bažit po jeteli,
dokud se budou rodit malé děti,
nikdo neuvěří, že by to mohlo být ono.

Jenom šedý stařeček, který by mohl být prorokem,
ale není prorokem, protože má jiné povolání,
převazuje rajčata a povídá:
Jiný konec světa nebude.
Jiný konec světa nebude.

Aurora Leigh

Dnes je to 150 let, co umřela Elizabeth Barret Browningová. Pokročil jsem v její dlouhé poémě už do druhé knihy. V té první vypráví, jak se narodila ve Florencii, maminka jí umřela, když jí byly čtyři, a tak vyrůstala s otcem. Ten umřel, když jí bylo třináct a děvčátko se stěhovalo za starou upjatou tetou do Anglie. Tam na rodinném sídle objevila něco, co rozhodlo o jejím osudu.

Labutí mládě najde si svou tůň;

leč člověk, živlu svého neznaje,

se rodí, slepě tápá nejprve,

jsa hříchem ve své krvi rozrušen

a duchovní zrak maje otupen

a skřížen počitky. Než za krátko

se začne cosi hlásit v duše tmách;

tu pozor dej a s úctou poslouchej,

– ta tichá hnutí nedokonalá

jsou věštby Božství všeho života,

jež svědčí o Zásvětí. Nechť si dí:

„Je duše čistý, bílý list,“ spíš rci:

je palimpsest, prorokův holograf,

jenž poskvrněn byl, mnichem vymazán

a znovu popsán; apokalypsa,

pod Longem skrytá, jehož kluzký text

když prozkoumáme, rozeznáme snad

sled jemný rukopisu starého,

tu a tam čáru z alfa, z omega,

co psáno kdysi.

Knihy, knihy mé!

Kdys podkrovní jsem našla tajemství;

tam byly nakupeny v komůrce

do výše plné bedny po otci,

– i prolézala jsem, jak malá myš

se žebry mastodonta prodírá,

ty obrovité zbytky fosilní

své minulosti, mlsla tu i tam,

tu z té, tu z oné schránky bohaté

jsem vytahovala si štěrbinou,

chvějíc se strachem, chvatem, vítězstvím,

jak namátly se, knihu za knihou.

Nakonec došla k básníkům a oblíbila si je na tolik, že sama začala psát.

Jako ostatní,

i já jsem plané básně skládala

a za ryzí je měla výtvory,

neb rodily se z mysli upřímné.

Ve druhé knize už si Auroru vyhlédne nápadník, její bratranec Romney, sociální reformátor, který její zálibu v básních nepodporuje.

„Tak soudíš? Já, že krásu miluji,

bych měla milovat jen veselí,

o čistý šat a pohodlí se bát?

Svět znáš sic, ne však svoji sestřenku,

toť malá ovšem mezera. Leč věz:

spíš k Božím Mrtvým bych se přidala,

jimž přáno v rouše kráčet bělostném

a přece slávu Jeho šířiti,

než tady v klidu dlít a nohy své

i před jediným krokem vystříhat,

by prach ten nepošpinil šatů mých.

Chci za každou jít cenu. – Je-li bol

hlav údělem, jež myslí rytmicky,

– bol hlavy sobě volím, – ale dnes

mám rodný den.“

Pak proběhne dlouhý srdceryvný rozhovor o údělu ženy, na jehož konci Aurora Romneyho odmítá.

K čemu všecko to,

nejsou-li lidé větší o hlavu,

než kterýkoli z jejich úspěchů?

…

A proto tvoje cíle ubohé,

krm ječmenná a hmotný blahobyt,

jsou myslím, nedostižny, jestliže

básníkův individualism

ti nepomůže stavět vesmír tvůj.

Je třeba duše k těla pohybu

a velikodušného člověka,

by davy hnul, byť v čistější jen stáj:

je třeba ideálu, abys moh

prach všednosti jen o vlas odfouknout.

Tví Fourierové se mýlili,

neb nedovedli být dost básníky

a pochopit, že život všeliký

se z nitra vyvíjí. – 

Romney to nevzdává, ale jak to dopadne, to se dozvím až za několik stránek. 

Jsem zvědav, co asi čeká ten můj malý palimpsest, ten můj novorozený holograf, tu mou dcerušku, jaký osud ji asi čeká, co si vybere. A bude-li taky tak paličatá jako Aurora.

Song of Love

Všechno dodnes vyslovené
proměnilo na bezcenné
jedno malé stvoření
– tělíčko jak do uzlíku,
oči perly z Pacifiku,
vlásky jižní koření.

Tahle píseň všední zdá se,
a vlastně i všední je.
Skrývá ve své prosté kráse
její jméno: Julie.

Místo narození

Julince k dovršení prvního dne mezi námi...

(pár dalších grimas z mé sbírky prvního dne zde)

Nechci být vítr, který rozežene
všechny mráčky z tvého čela
a přinese dny prosluněné,
z nichž bys jenom radost měla.

Nechci být vítr, jehož síla
nalomí každou slabší třtinu!
Jsem jen rád, že ses narodila
v oblasti srážkového stínu.

Slečna Julie

Čí jsou ta dvě krásná očka?
Kdopak na nás kulí je?
Je to naše nová kočka:
Losenická Julie.
Vyskočila jako Ploc
a přeje vám dobrou noc!

Julinka to stihla ještě v neděli 26. června. Narodila se ve 22.20 hod. a splnila tak tátovo přání. Chtěl jsem nedělňátko. Minulou neděli se to nesplnilo. Tuhle neděli se v kostelích četl text z 2. knihy královské, jenž končil slovy: „Za rok v tento čas budeš mít v náručí syna.“ Když jsem si ho ve čtvrtek četl, pomyslel jsem na to, že by se mi mohla v neděli narodit dcera. Navíc je to den sv. Jana a Pavla, mučedníků, kteří byli umučeni za vlády Juliána Apostaty, jenž rovněž zemřel 26. června a jeho poslední věta zněla: „Zvítězil jsi Galilejský.“

Byl jsem u porodu do poslední kontrakce a do prvních chvil, kdy Věruška začala tlačit. Jakmile se nahrnul porodní personál kolem operačního stolu, odešel jsem. Věruška to věděla, že to tak udělám a nevadilo jí to. Ví, že jsem nebyl na vojně. Krev mi špatně nedělá, odnášel jsem potom krvavé vložky a vlastně i zažil pohled na šití, ale přesto bych tam nepomohl, to vím. Měl jsem co dělat, abych rozdýchal tu euforii z miminka.

Sestřičky jsme pobavili tím, že jsme do porodnice po celonočním odtoku plodové vody, v klidu po poledni vycházkovým tempem přešli celou Kadaň pěšky a ještě víc tím, že jsem v kantýně Věrušce koupil kuřecí řízek a ona ho zbodla v centru aktivního porodu (neboli na hekárně), protože jsme netušili, že už by měla jíst leda tak nitrožilně. Po protržení sekundárního vaku blan už šlo všechno jako po másle. Ani klystýr jsme nestihli.

Pavel Pintr nám z pozorování hvězd v Horní Halži předpověděl, že budeme mít holčičku. Hráli jsme si dneska na pokoji Amose (scrabble v kostkách) a spřádali plány do budoucna. Jeden důležitý plán jsme odsouhlasili mezi slabšími kontrakcemi ještě před totálním prolomením vod, že si totiž s Julinkou pořídíme hvězdářský dalekohled a pokusíme se najít všech sto deset objektů papá Messiera. Když jsem šel v jednu hodinu zamlklou Kadaní domů, byla úplně jasná obloha. To by se to pozorovalo.

Slovy ani fotografiemi se to popsat nedá. To shora je tu jen proto, že nemůžu usnout.