Cestou do Poličky bychom asi za normálních okolností přečetli hromadu dopisů, které jsme vezli s sebou, ale protože jsme ještě ráno kvůli chřipce, která nás zastihla se vší vervou, zvažovali spíš návštěvu doktora než odjezd na dovolenou, byli jsme po probdělé, prokašlané a prosmrkané noci v útlumu a přečetli jsme jen malou hromádku, hlavně v motoráčcích ke konci cesty, které nás vezli do Žďárce u Skutče a potom do Poličky. Cestou nás zaujal pohled na ves Skála za Chrastem u Chrudimi. Zřejmě zapomenutá ves, jejíž obrázek nelze najít na internetu a kde funkční dům stojí méně než půl milionu. Jsme odhodláni alespoň jednou vystoupit ve Vrbatově Kostelci a udělat si výlet.
Po cestě motoráčkem bez průvodčího a se zastávkami na znamení mezi Skutčí a Poličkou nastoupil starý pán s bicyklem. No, nedá se říct, že nastoupil, spíš se nějak vyšplhal a s kolem mu musel pomoci strojvůdce, který byl natolik duchapřítomný, že stařečkovi vyhradil místo u toalet s odůvodněním, že s kolem dál nemůže a musí si ho hlídat. Bylo vidět, že by se starý pán rád dal do řeči. Ve vlaku jsme byli jen my s Věruškou a jedna upejpavá dáma, která neodtrhla obličej od okýnka, ani když ji Artur několikrát oslovil různými jmény. Ano, Artur se jmenoval a byl to Polák z Białystoku. Protože jsem přes Białystok stopoval do Litvy, dali jsme se hned do řeči o zubrech a o medvědech. Artur byl úplně bos, ale nohy si prý myje každý den, tak nemáme mít strach. Slavil sedmdesátku a z opice se jakž takž vyspal na nádraží, kde nastupoval. Má dva syny, jeden prý učí na Karlově univerzitě, druhý si vzal Thajku, jediná dcera si vzala Chorvata, a tak se Artur těší už z osmi vnoučat. Sám se věnuje rybaření a doma si opravuje auta, kterých má asi deset. Kamkoli pro nás klidně přijede, stačí zavolat. A tak jsme dostali číslo. Pán byl veřící, ale ne fanatik. Fanatici jsou horší než teroristi. A taky umí předvídat budoucnost a občas ví víc než papež. A tak jsme se zeptali, co se nám narodí. Bude to kluk jako buk a bude po mamince. Ale i kdyby to byla dcera, tak ji mějte rádi a sebe taky. Následovala krátká apoštolská přednáška o lásce s požehnáním.
V Poličce jsme se rozloučili a vystoupili, stejně jako všichni ostatní, protože to byla konečná. Jenom Artur nevystoupil, jede přece ještě dál za kamarádem. Věruška si skočila na nádražní toaletu. Já jsem čekal venku a viděl jsem, že už vystoupil i strojvedoucí a zamkl dveře. Ale Artur nevystoupil, to bych si všiml. A taky on by si všiml mě. A hlavně – ve vlaku zůstalo kolo. A Artur nikde! Shodli jsme se s Věruškou, že to byl další pohádkový dědeček, seslaný Pánembohem, aby nám něco důležitého vzkázal. Máme na něj číslo, stejně jako na toho prvního. Ale volat nebudeme, to by bylo rouhání. Vždyť to kolo bylo znamení, že se nám to nezdálo. Jsou věci mezi nebem a zemí.
V Poličce jsme si koupili propolisovou tinkturu na kloktání, šalvějový čaj a prošli jsme si město. Já jsem se zakecal v knihkupectví, protože pan knihkupec byl z Mostu a do Poličky emigroval. A tak nám ujel autobus. Nezbývalo než obejít městské hradby a vydat se na stopa. Holčina jela jen do Jedlové, ale jak jsme si tak povídali, přejela a dovezla nás až do Bystrého. Pohledem na kostel skončil náš první den a začala naše pátrací dovolená.
Jsme teď trochu napřed, ale zdaleka jsme nepřečetli všechny dopisy. Jsou až do roku 1919 a my jsme v únoru 1918. Vy jste s námi v srpnu 1917 a dnes si můžete přečíst krátké zoufalé psaní z Haliče z 10. srpna.
Po cestě motoráčkem bez průvodčího a se zastávkami na znamení mezi Skutčí a Poličkou nastoupil starý pán s bicyklem. No, nedá se říct, že nastoupil, spíš se nějak vyšplhal a s kolem mu musel pomoci strojvůdce, který byl natolik duchapřítomný, že stařečkovi vyhradil místo u toalet s odůvodněním, že s kolem dál nemůže a musí si ho hlídat. Bylo vidět, že by se starý pán rád dal do řeči. Ve vlaku jsme byli jen my s Věruškou a jedna upejpavá dáma, která neodtrhla obličej od okýnka, ani když ji Artur několikrát oslovil různými jmény. Ano, Artur se jmenoval a byl to Polák z Białystoku. Protože jsem přes Białystok stopoval do Litvy, dali jsme se hned do řeči o zubrech a o medvědech. Artur byl úplně bos, ale nohy si prý myje každý den, tak nemáme mít strach. Slavil sedmdesátku a z opice se jakž takž vyspal na nádraží, kde nastupoval. Má dva syny, jeden prý učí na Karlově univerzitě, druhý si vzal Thajku, jediná dcera si vzala Chorvata, a tak se Artur těší už z osmi vnoučat. Sám se věnuje rybaření a doma si opravuje auta, kterých má asi deset. Kamkoli pro nás klidně přijede, stačí zavolat. A tak jsme dostali číslo. Pán byl veřící, ale ne fanatik. Fanatici jsou horší než teroristi. A taky umí předvídat budoucnost a občas ví víc než papež. A tak jsme se zeptali, co se nám narodí. Bude to kluk jako buk a bude po mamince. Ale i kdyby to byla dcera, tak ji mějte rádi a sebe taky. Následovala krátká apoštolská přednáška o lásce s požehnáním.
V Poličce jsme se rozloučili a vystoupili, stejně jako všichni ostatní, protože to byla konečná. Jenom Artur nevystoupil, jede přece ještě dál za kamarádem. Věruška si skočila na nádražní toaletu. Já jsem čekal venku a viděl jsem, že už vystoupil i strojvedoucí a zamkl dveře. Ale Artur nevystoupil, to bych si všiml. A taky on by si všiml mě. A hlavně – ve vlaku zůstalo kolo. A Artur nikde! Shodli jsme se s Věruškou, že to byl další pohádkový dědeček, seslaný Pánembohem, aby nám něco důležitého vzkázal. Máme na něj číslo, stejně jako na toho prvního. Ale volat nebudeme, to by bylo rouhání. Vždyť to kolo bylo znamení, že se nám to nezdálo. Jsou věci mezi nebem a zemí.
Žádné komentáře:
Okomentovat