Cesta do mého pravěku

Přemýšlel jsem, tati, co bych ti dal k svátku. Něco takového, z čeho budeš mít radost i tam. A přišel jsem na to. Rozhodl jsem se splnit tvoje dávné otcovské přání a svůj pár let starý synovský slib z doby, kdy už jsem si psal soběpisník a ty jsi ještě žil.

Jsou filmy, které mě vždycky přenesou do dětských snů. Není jich mnoho. Ale je jeden film, který mě přenese ještě dál – do tvých dětských snů. Je to Cesta do pravěku. Natočen byl v roce 1955, to jsi chodil do první třídy.

Tati, rozečetl jsem Plutonii! Představ si! Nevím, jestli jsi ji četl před tím, než jsi viděl Zemanův film, ale tak nějak si domýšlím, že asi ano (vyšla v roce 1951). Je to totiž ruská Cesta do pravěku a tys tolik lpěl na tom, abych si ji přečetl. Teď už vím proč. Už jsem s Borovojem, Makšejevem, Papočkinem, Igolkinem a Gromekem přešel Ruský hřbet v Nansenově zemi, ano, už jsem si přečetl i Truchanovovův dopis a ocitl se v zemi věčného světla. Tobě nemusím říkat víc a ostatní nechci připravit o překvapení. Je to nádhera.

Burianovy ilustrace jsou tak podmanivé! Koupil jsem si (dobře, to už je úchylka, ale každý nějakou má) i první vydání z Románových novinek nakladatelství Práce, o pár měsíců starší než naše Plutonie (a kupodivu v jiném překladu od Jiřího Voldána; tu naši přeložili Olga a Pavel Bojarovi). Je tam jen pár kreseb a vůbec mě to nevábí. Když ovšem vidím tohohle mamuta, hned si představím Makšejeva a Igolkina na jejich misi:

 ... museli se spokojit jen s levou polovinou těla. Pak mu prozkoumali vnitřnosti, uřízli přední a zadní nohu, odsekli jeden kel, vyloupli oko, polovinu mozku, jazyk a dva zuby. Psy na místě dosyta nakrmili. Na saně naložili i několik velkých kusů masa z kýty a ze hřbetu a pak se výprava vlekla pomaličku nazpět.

Inu, vědci. Teď si dávám v četbě intermezzo, ale těším se, až se budu moct vrátit mezi našich pět cestovatelů.

Jak jsem přežil zkázu Titaniku

Moje dnešní putování souvislostmi začnu u dvou obrazů od Františka Hlavici. Tento vsetínský malíř v roce 1926 namaloval dva obrazy, jež v roce 2010 do vsetínského muzea daroval Američan Alexandr Suczek. Obrazy jsou portréty rodičů dárce. Otec Robert Suczek se narodil ve Vsetíně v roce 1883. Jako úspěšný konstruktér a vynálezce, začal pracovat pro rakouské, německé a posléze i americké společnosti. V dubnu roku 1912 jej zastihla zpráva, že se má neodkladně dostavit do USA. Využil tedy ohlášené plavby parníku Titanik a ze dne na den si zajistil místo v 1. třídě. Neměl však hotovost na plný lístek, a tak si je nechal poslat z účtu své banky z Bruselu. Na Titaniku se plavil ze Southamptonu do francouzského Cherbourgu, ale bohužel zpráva o převodu peněz nedorazila (měl ji přinést bezdrátový telegraf) a on byl nucen vystoupit a do Ameriky jej přeplavil až den na to na palubě neméně známého parníku Lusitania (podobně přežil zkázu Titaniku i vynálezce bezdrátového telegrafu Guglielmo Marconi).

Ve stejný den jako Suczek na Lusitanii nasedal na parník Carpathia v New Yorku malíř Colin Campbell Cooper. Nevěděl, že místo do Evropy dopluje zpátky do New Yorku. Carpathia totiž zachytila volání o pomoc z Titaniku a zachránila 705 jeho tonoucích pasažérů. Kdyby k neštěstí nedošlo, Carpathia by dorazila do Evropy, kde měla kotvit postupně v Gibraltaru, Janově, Neapoli, Terstu a Rijece. A nikdy by nevznikl tento impresionistický obraz.

Nedaleko Terstu a Rijeky, v Pule sloužil tehdy mladý český rekrut Josef Kulhánek. Zum Heizendienst geeignet neboli vhodný k práci v kotelně, odkroutil si první svůj rok 1911 na lodi Bellona. V roce 1912 si jej rakousko-uherská armáda proškolila na lapiducha a pradědeček šel sloužit ke K.u.k. Marine Sanität Abteilung-Kommandu. Tam jej připravovali pro jeho následující (nakonec šestiletou) službu na lodi Zrinyi. Datum, které má ve své služební knize jako den, kdy se s ním námořní zdravotní oddíl rozloučil, je 17. duben 1912. Dva dny před tím se potopil Titanik. Jak se asi pradědeček těšil na palubu nové bitevní lodi veliké zhruba jako půlka právě potopeného parníku?

Já - lidový pěvec

K Českému zpěvníku nám do zásoby písniček, které se budeme s Julinkou časem učit, přibyl ještě Společenský zpěvník Český v 7. vydání z roku 1866. Jsou v něm písně vlastenecké, společenské, milostné, pijácké, selské, vojenské a smíšené. Postižen četbou těchto starobylých textů (noty mi činí potíže, ale jsem odhodlán si najmout učitele zpěvu), napsal jsem si po ránu na lísteček vlastní verš rázu prostonárodního. Jal jsem se ho tedy rozvinouti.

Tekou mi slzy pod okem

tekou mi tekou potokem,

potichu potokem tekou,

na tváři stanou se řekou,

řekou, která se vnoří

do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem

skončí v tom moři hlubokém.

Jak si teď procházím poetiku před sobotní první částí mého kurzu praktické poesie, podíval jsem se na ten text okem teoretika. Říkanka postavená na různém střídání daktylů s trocheji využívá krom rýmu i aliterace, ale, aniž bych to tušil, použil jsem také všechny figury vzniklé opakováním slov: anaforu, homonymní epiforu, epanastrofu i epizeuxis.

Tekou mi slzy pod okem

tekou mi tekou potokem,

potichu potokem tekou,

na tváři stanou se řekou,

řekou, která se vnoří

do nejhlubšího z moří.

Každičká slza pod okem

skončí v tom moři hlubokém.

Napadlo mě tedy do budoucna složit takové podobné vzorové básně, kde by byly obsaženy po skupinách všechny figury a tropy. Jenže na to jsem asi moc volnomyšlenkářský typ veršotepce.

Žárlivost

Zdál se mi živý sen, v němž mi Věruška byla nevěrná. Jsem rád, že to byl jen sen, ovšem vnitřní boj po něm byl stejný, jako by se to bylo stalo. Co bych opravdu dělal, netuším. Po probuzení jsem byl ovšem na prahu fyzického zhroucení. Vzal jsem si na pomoc Perské motivy Sergeje Jesenina a z jedné básně jsem přeložil dvě poslední strofy:

Když básník najde jedinou svou milou,
jak peleší se s jiným na slamníku,
rozpřáhne se sice se vší mužskou silou,
nevrazí však lásce do zad dýku.

Vybuchne v něm místo toho sopka žárlivosti,
slova z něj vytrysknou a zhasnou jako láva:
„No a? Jak tulák pod most třeba složím kosti,
i v lepších rodinách se tohle občas stává.“

Jak to bylo doopravdy s Oldřichem a Boženou

K 1000. výročí skonu knížete Oldřicha
podle Kroniky tak řečeného rytíře Smila

Nedaleko Peruce
Křesinovy onuce
prala jeho Božena,
ňadra volně ložená.
Shodou náhod opodál
kníže Oldřich zaléval
u potoka proutek.
Jak tam tak stál, floutek,
ten prut coby dup
proměnil se v dub.
„Co tu děláš, Boženo?“
„Peru prádlo, Bože, no.
Co tu chceš ty, Oldřichu?“
„Jsem tu v lese na pychu.“
Boženu to ovládlo,
a tak prádlo neprádlo
zmocnila se knížete
a pak třikrát repete.

Dvojí osvícení

Stephen Spender, anglický levicový básník, v jehož díle se sociální témata objevují stejně často jako u našich proletářských básníků, byl nicméně za socialismu neznámou osobou, jelikož napsal knihu Bůh, který selhal o komunismu ve stalinistickém Rusku. A tak ho asi málokdo zná. Pro mě jej objevil Jan Zábrana a děkuji mu za to. Při studiu jeho statě Jak se dělá báseň (která mi pro můj seminář na U3V dala asi zatím nejvíce materiálu na přemýšlení) jsem totiž došel prvního osvícení.

Aktivita, zdánlivě tak pozitivní, vede ve skutečnosti k exkluzivnímu, ba dokonce negativnímu způsobu života. Aktivní člověk dělá spoustu věcí proto, poněvadž nemůže dělat nic jiného. A zpravidla lidé, kteří dělají velice okázalé věci, naprosto selhávají, mají-li dělat věci obyčejné, které jsou naplněním životů většiny normálních lidí a které by možná mohly být daleko heroičtější a okázalejší, nebýt právě toho, že je dělá příliš mnoho lidí. Proto se mi vždycky zdálo, že člověk, který se rozhodl pro „aktivní život“, od života se tím vlastně odděluje.

A hned druhého se mi dostalo, když jsem se začal pídit po jeho básních. Jednu jsem musel přeložit.

Mé dceři

Když mi má dcera schoulená v náručí
s úsměvem obepne prst celou svou ručkou,
po celý zbytek života budu cítit ten neviditelný prsten,
tu palečnici zahryzlou do kosti: a nejvíc, až bude dospělá,
daleko od této chvíle – tam, kam už nyní hledí její oči. 

Vředy na českém jazyku II

aneb zlozvukové zlovyky podle Ladislava Klímy

…“zhltl, zhrdl, ztvrdl, smrskl, scvrkl, smršť, prsť“ atd. (ještě ohyzdnější ukázky možno podat) jsou jazykové nestvůry, jaké nenajdeme ani v poloopicích skřecích nějakých nářečí papuánských; na cizince působí dokonce ještě příšernějí, čte-li to, než slyší-li, – myslí zpravidla za to, že tu může jít jen o žert.

... libujeme si ve svých ohyzdnostech, válíme se v nich, chrochtajíce, zdá se, že koupat se, jako hroch, perversně v bahně je jednou z prozatímních vlastností české duše…

… co brání nám na př. psát lidové „sedum“ na místě děsného „sedm, osm“… ale všude byla by proti těmto zlozvukovým zlozvykům snadná odpomoc: zpravidla už vsunutím hlásky e, – tak aspoň po způsobu srbském; na př. „selzy“ „deští“ místo „slzy“ „dští“, – zdá-li se to komickým, jen idiotský zvyk v tom vězí…; kdyby se říkalo „vlký“ (div, že dosud ne), platilo by za blbé navrhnout, aby se říkalo „velký“; – jinak však, – naprostým, neúprosným vyhazováním všech konsonant, př. místo „vždyť“, „hvězda“, – „dyť“, „vězda“, jak vyslovuje každý řádný člověk.

Já - můj otec

Na Velký pátek jsme si sbalili svých pár švestek a cestou k autu jsem se ještě stavil u jednoho souseda, u něhož mi paní pošťačka nechává sem tam balíček. Tentokrát mezi švestky přibyly balíčky čtyři. Měl jsem tedy cestou do Loun co dělat. Julinku jsem sice po prvních dvou knihách uspal, ale Věruška se nestačila divit (a vlastně jsem se divil i já), jak pestré knihy jsem vydražil.  Od Počátků zeměpisu hvězdářského z roku 1900 přes pár čísel Časopisu českých esperantistů z roku 1913, kde na pokračování vycházela i Babička Boženy Němcové, knihu o ruských legiích ve Francii 1916-18 (o nichž jsem před tím nic netušil), výňatek z Dalimilovy kroniky o dívčí válce na překrásném papíře Holland, jeden z dvou set výtisků Kšaftu umírající matky J.A. Komenského, který na papíře Old Kentucky v Kroměříži vydal tatínek Karla Kryla v roce 1946 (to byly malému Kajíkovi dva roky), báseň Josefa Hory o Jaroslavu Vrchlickém jako přání všeho dobrého do roku 1938 od knihkupce Otto Girgala (ten rok to zrovna moc nevyšlo), knihu Viktora Dyka z roku 1921 s podpisem, až po povídku Jana Čepa Ponocný z roku 1935.

Už u několika knížek se mi to stalo, ale teď mi teprve došlo, jaké úctě se literatura a kniha jako taková těšily.

Tím druhým soukromým tiskem, na jehož vydání přispělo nemálo lidí, byla povídka Ponocný Jana Čepa, kteoru jsem po nocích v Lounech přečetl a narazil si tak soudek literatury dosud neochutnané, srovnatelné snad s Hostovským. A jako mě Hostovský propojil s mým tátou, protože jsem ho četl, zrovna když mi sestra do Francie zavolala tu smutnou zvěst, Čep mě s ním propojil přímo tématem. Hlavní postava povídky, Josef Brach totiž v jednu chvíli svého života pocítí, že se setkává se svým dávno zesnulým otcem.

Nebylo to vytržení ani stav snový – Brachové neměli nikdy příliš útlé sny – syn nevnímal otce jako druhou přítomnost, od sebe oddělenou; cítil se najednou oděn v nebožtíkovu podobu, obtížen jeho tělem, jeho prázdnotou, jeho znechucením – cítil se přepaden jeho úzkostí.

Často mě podobné myšlenky přepadají, mám po tátovi některé geny tak silné, že se prostě někdy neubráním cítit se ne jako on, ale přímo jím. Dvě skvrny na tátově noze, které jsem jako dítě objížděl angličákem, když jsem si z jeho těla udělal autodráhu, mi po jeho smrti vyskočily i na mojí noze (nebo spíš tam byly nenápadné i předtím, jen teprve teď našly opodstatnění), a teď když kolem mého těla leze naše Julinka s tím výrazem z fotografií z mého dětství, najednou jsem někde jinde, někdy jindy a hlavně někdo jiný. A pak při různých pracovních jednáních najednou cítím, že nemluvím já. Jako bych ani nepřemýšlel, co řeknu, ale, až když to řeknu, zjistil, že to řekl můj táta a ne já. Jako by ta situace byla vytržená z jeho života a prostě přenesena do toho mého. Tak silná je dědičnost v kombinaci s Freudem. Přestalo mě to znervózňovat, naopak si to užívám a jsem rád, že je to tak na světě zařízeno. Abych to řekl tátovým slovníkem, jsou to sice divné poloměry, ale celkově je to špica. Jen doufám, že mě nečeká prozření Josefa Bracha:

Dokud byl mladší – ano, Bože můj, vždyť už není mlád, v tom to všechno vězí! Dokud byl mladší, myslil si vždycky, že se to dá jednou všecko naráz napravit, že ten šedavý povlak, který leží na tváři jeho duše, na jeho vnitřním zrcadle, je jenom následek jeho nepořádného života, probděných nocí, vykouřených cigaret a vypitých piv, že jej bude možno jednou naráz protrhnout a odhodit, jakmile se všecko, co je v něm živého, napne ke skoku…


Pochopil najednou, že je mu padesát let, a že je to padesát let zbůhdarma utracených, že to bylo jeho padesát let a že on to byl, kdo jich ničím nevyplnil a kdo teď stojí nad jejich prázdnotou.

Ještě mám, dá-li Bůh, třináct let.

Vzkříšení jara

Básnička složená na Boží hod velikonoční 2012 v Lounech pro Julinčinu budoucí kamarádku Emičku k jejímu prvnímu svátku.

Vlaštovička přiletěla
z vlašské země domů,
jarní písní rozezněla
koruny všech stromů.

Jiřička se teprv chystá,
záblo by ji chmýří,
přiletí však dozajista
na svatého Jiří.

Zaujal mě rozdíl mezi vlaštovkou a jiřičkou v polštině, obě jsou to jaskółky, ale první je dymówka a druhá oknówka. Asi jako jsou Melichárci Emička a Prokůpek.

Smrt a sláva

Nestihl jsem to před půlnocí, jak jsem chtěl, ale přesto jsem rád, že jsem zase zažil tu pravou posedlost. Přečetl jsem si Ginsbergovu báseň Smrt a sláva v originále a rozhodl se ji přeložit, přestože v knize, z níž jsem onehdy přepsal Krále Majáles, je překlad Josefa Rauvolfa. Báseň byla napsaná 22. února 1997. 5. dubna 1997 Ginsberg zemřel, pohřeb měl v kostele sv. Marka a opravdu to byl velkolepej funus.

Až umřu
je mi jedno, co se stane s mým tělem,
jestli můj popel rozpráší do vzduchu, vysypou do East River
nebo urnu pohřbí na židovském hřbitově v Elizabeth ve státě New Jersey
Chci ale velkolepej funus
v katedrále sv. Patrika, v kostele sv. Marka nebo v největší synagoze v Manhattanu
za rakví rodina, bratr, synovci, čiperná šestadevadesátiletá nevlastní matka Edith, strýček Honey ze starého Newarku,
doktor Joel, sestřenka Mindy, jednooký a jednouchý bratr Gene, blonďatá švagrová Connie, pět synovců, nevlastní bratři a sestry a jejich vnoučata,
můj přítel Peter Orlovsky, opatrovníci Rosenthal a Hale, Bill Morgan
dále duch mistra Trungpy Vajračarje, lama Gelek spolu se Sakjongem Miphamem a vždy pohotovým dalajlámou, který bude zrovna shodou okolností v Americe, a taky swami Sačitananda
přijdou i přízraky Šivanandy,  otce Dehorahavy, 16. karmapy, lamy Dudžoma, mistrů Katagiriho & Suzukiho
Baker, Whalen, mistři Daido Loori, Qwong, křehký bělovlasý Kapleau, lama Tarchen
pak, ze všeho nejdůležitější, všichni milenci, co jsem jich měl za poslední půlstoletí
desítky, stovka a víc, jak ti staří už plešatí a bohatí
tak mladíci, které jsem nedávno poznal nahé v posteli, davy chlapíků překvapených, že se setkávají, je jich nepočítaně a důvěrně vzpomínají
„Učil mě meditovat, teď už jsem v cestování časem zkušeným veteránem.“
„Já jsem hrával na perónech ve stanicích podzemky. Jsem na holky, ale miloval jsem ho a on miloval mě“
„V devatenácti jsem ho miloval tak, jako pak už nikdy nikoho“
„Leželi jsme pod dekou, pomlouvali, četli moje básničky, objímali se a líbali, břicho na břicho, ruce kolem celého těla“
„Vždycky jsem k němu do postele zalezl ve spodním prádle a ráno jsem našel svoje slipy ležet vedle na podlaze“
„Jako Japonec jsem si chtěl vždycky nechat vymést komín od Mistra“
„Mluvili jsme celou noc o Kerouacovi a Cassadym, seděli jsme v dřepu jako budhové a pak jsme se vyspali v jeho kapitánské posteli“
„Vypadalo to, že potřebuje hodně citu, byla by škoda aspoň trochu ho neobšťastnit“
„Byl jsem osamělej, nikdy jsem s nikým nebyl nahej v posteli, on byl ale tak něžnej, že se mi chvěl žaludek, když mi po břiše přejížděl prstem od bradavek po boky“
„Lehnul jsem si prostě na znak a zavřel oči, udělal mě tak, že mi rejdil jazykem a prstama po podbřišku“
„Uměl skvěle kouřit“
Takhle mě zdrbnou mé dávné lásky z roku 1948, duch Neala Cassadyho se bude mísit se šťavnatou mladistvou krví roku 1997
a občas překvapí „Tebe taky? Myslel jsem, že nejsi teplouš!“
„Nejsem, teda až na Ginsberga, ten mě z nějakýho záhadnýho důvodu rajcoval“
„Bylo mi jedno, jestli jsem heteráč, teplouš, buzik nebo šašek, byl jsem sám sebou, jemnej a citlivej natolik, abych se nechal líbat na hlavu, na čelo, krk, srdeční a sluneční pleteň, na pupek, na ptáka, a abych si nakonec nechal vylízat řiť“
„Miloval jsem, když mi recitoval Cítím, že čas přejíždí mi po zádech, / jede jako o závod a … ztrácí dech na polštáři s hlavou naproti mě, z očí do očí“
Někde vzadu mezi milenci se bude courat jeden pohledný mladík
„Když jsem byl sedmnáctiletej capart, chodil jsem na jeho přednášky o poezii, párkrát jsem byl nahoře u něj v bytě,
svedl mě, nechtěl jsem, udělal mi to; když jsem odešel domů, nikdy už jsem ho neviděl, nestál jsem o to…“
„Už se mu nepostavil, ale miloval mě“ „Nevinný stařík“ „Vždycky se snažil, abych se udělal první“
Tahle překvapená parta bude nejpyšnější na slavnostním místě k mé poctě –
pak básníci a muzikanti – studentské punk-rockové kapely – prastarý rock v podání Beatles, věrný kytarový doprovod, přihřátý dirigenti vážné hudby, neznámí sjetí jazzoví skladatelé, funky trumpetisti, černoši geniálně ovládající hru na kontrabas a lesní roh, folkoví šumaři s havajskými kytarami, tamburínami, harmonikami, mandolínami, citerami, píšťalkami a kazu
Na řadě jsou výtvarníci, italští romantičtí realisti vyškolení v 60. letech v Indii, pozdně fauvističtí toskánští malíři-básníci, klasičtí kreslíři, massachusettští surrealističtí fracci s kontinentálními manželkami, mistři chudého skicáře z amerických provincií s paletami plnými temper, olejů a kvašů
Potom středoškolští profesoři, opuštění irští knihovníci, neduživí knihomolové, čety, ba dokonce celé armády bojovníků za sexuální svobodu, dámy obojího pohlaví
„Setkala jsem se s ním nesčetněkrát, nikdy si nevzpomněl na moje jméno, ale i tak jsem ho milovala, byl to opravdový umělec“
„Nervově jsem se zhroutila po menopauze, jeho poezie a jeho humor mě zachránily před ústavem pro sebevrahy“
„Šarmantní, geniální a přitom skromný, když byl týden u mě v ateliéru v Budapešti, dokonce si po sobě umyl nádobí i dřez“
Dorazí tisíce mých čtenářů. „Kvílení změnilo můj život v Libertyville ve státě Illinois“
„Viděl jsem ho číst na pajdáku v Montclair a rozhodl jsem se, že budu básníkem“
„On mě nakopnul, začal jsem hrát punk a zpívat v Kansas City“
„Kadiš mě rozbrečel, řval jsem nad svým osudem a osudem mýho táty v Nevada City“
„Blues Otce Smrti mě smířilo se smrtí mé sestry v Bostonu v roce 1982“
„Četl jsem, co řekl v jakémsi časopise, a vyrazilo mi to dech, zjistil jsem, že jsou taky lidi jako já“
Hluchoněmí bardi ve své znakové řeči vykreslí pár překrásných gest
Novináři, sekretářky nakladatelů, agenti, amatérští fotografové a portrétisti, hudební kritici, civilizovaní nádeníci, historici umění, ti všichni přijdou, aby byli svědky toho historického pohřbu.
Superfanoušci, veršotepci, stárnoucí beatnici a hippíci, lovci autogramů, elegantní paparazzi, inteligentní čumilové
Všichni přítomní vědí, že jsou součástí „historie“ – až na nebožtíka, který nikdy přesně nechápal, která bije, dokonce ani když byl mezi živými.

22. února 1997

Ars poetica I

Rád bych se připravil na svou výuku na Univerzitě třetího věku, kde jsem si  vymyslel onu Filosofii básnické skladby, a zjišťuji, že vůbec nevím, za jaký konec to vzít. Čtu si tedy knihu Ars poetica, do níž Václav Kubín vybral a okomentoval texty různých lidí, většinou od fochu, na poesii a poetiku. Vybírám si z jeho výběru, co se mi bude hodit. Je to podle abecedy, tak dnes něco od A a od B.

Od času Alfreda Jarryho jsme viděli, jak se smích zvedá z nížin, kde se dosud svíjel, a poskytuje básníkovi zcela nový lyrismus. Kam se poděl čas, kdy Desdemonin kapesník se zdál nepřípustně směšný? Dnes je směšnost dokonce vyhledávaná, hledíme se jí zmocnit a más své pevné místo v poezii, protože tvoří součást života stejným právem jako hrdinství a všechno, co kdy budilo nadšení básníků.

Guillaume Apollinaire

Proč žádný básník, který neví přesně, kolik má každé slovo rýmů, nedokáže vyjádřit jakoukoli myšlenku.

Charles Baudelaire, plán předmluvy ke Květům zla

Poetická myšlenka je to, co tvoří vlastní obsah básně. Chybí-li nebo je v básni přítomna jen spoře, nežije pak báseň vlastním životem a to, co se nám předkládá jako poezie, je už jen mátožina...

Johannes Robert Becher

Vředy na českém jazyku I

Několik článků bych rád věnoval češtině, jak ji viděl Ladislav Klíma. Kdo zná Klímu, ví, co čekat, kdo ne, nechť si přečte jeho krátkou biografii na wikipedii. Mně poznání tohoto velikána zprostředkovalo malé Lábusovo knihkupectvíčko v Lounech, už když jsem byl učencem tamějšího gymnázia. Pamatuju si samozřejmě hlavně to, že snědl myš, kterou ukradl kočce z tlamy, a ve vlasech si pěstoval vši jako sv. František. Jinak byl ale geniální a projevil to i v článku s názvem Vředy na českém jazyku, který vyšel v Almanachu Kmene 1948 v redakci Kamila Bednáře (toho zase teď trochu blíž poznávám skrze Hiršala). Tak se mi to pěkně spojuje. 

Dám na radu mých nejbližších přátel, abych nepsal dlouhé články, že to pak nikdo nečte. A tak jako úvod k dalším pokračováním sem vkládám citát ze Schopenhauera, který si dle mého soudu Klíma zřejmě vymyslel:

Člověk nikdy neví, jak hnusně zní jistá řeč, je-li jeho mateřštinou; já to o němčině vím, má první řeč byla angličtina.

Básníkův testament

Na Vltavě čtou na pokračování Vínek vzpomínek Josefa Hiršala. Po dvou dílech jsem vytáhl knihu ze zadní řady spodního fochu různým harampádím zastavěné knihovny a zjistil jsem, že to nejkrásnější na knize, totiž básně a dopisy, v jinak poutavém čtení téměř úplně chybí. A tak si teď ty poklady dočítám. Krásná je korespondence Josefa Hiršala s nakladatelem Jožou Jíchou z Brna, který mladému studentu získal podpis André Bretona. Už při rozhlasovém poslechu jsem si všiml a teď v knize potvrdil, že na druhé straně vzpomínek uvedená adresa tohoto francouzského básníka v Paříži je rue Fontaine 52. Vyprávěl jsem Věrušce, že mám takovou báseň, ale že se jmenuje Rue Fontaine 42. Hiršal se opravdu o desítku spletl.

Včera jsem vozil kočárek s kamarádkou, která mi vyprávěla o takových těch prazvláštních rodinných vztazích, které se projeví až s úmrtím někoho v rodině, po němž se dědí. Když mi někdo něco podobného (a přiznám se, že pro mě neuvěřitelného, co jsem myslel, že bylo vlastní pouze době Boccacciově) vypráví, vzpomenu si vždycky na tu báseň, kterou jsem složil, když jsem se dozvěděl, že Bretonovi potomci dávají básníkovu pozůstalost do dražby.

Rue Fontaine 42 

„…já za svoji osobu požaduji, abych byl na hřbitov odvezen stěhovacím vozem.“
André Breton, Manifest surrealismu

Všechny ty pudřenky
odcizené cizím tvářím
a rukopisy psané nehtem
po tělech všech našich milenek
půjdou teď do dražby.
Matrace vytrhané z kalendářů
už nelisují pomuchlané listy
doručené do náruče našich snů,
těch milosrdných lhářů.
Vycpaní ptáci jsou na pokraji vyhynutí
a v pokoji, kde není k hnutí
pro samou samotu,
už nezpívají.
A bláznivou lásku
dovezenou až z Velikonočních ostrovů
přiklepne licitátor
skandálně krásné jediné ženě
v celé aukční síni našeho života.

Pašije v Chomutově

Květná neděle byla pro mě od roku 2004 nedělí pašijovou. Místo abych si ráno zašel pro posvěcené kočičky, sháněl jsem rekvizity na odpolední představení Pašijí v Růžencové kapli. Kromě roku 2008, který jsme vynechali, hráli jsme s Navenkem Pašije (podle skutečné události) až do minulého roku. V roli Ježíše se vystřídali čtyři herci, podobně to bylo i s Pilátem. Každý rok přibyla nová kvalita, vyjížděli jsme i do okolních měst, byli jsme v Chomutově, v Žatci, v Lounech, dokonce i v Kladně. Někam na Kladensko se také přestěhoval představitel našeho Lucifera, vrchního našeptavače Zdeněk Turek. Řekl jsem si, že bude lepší hru, která přes mnohé změny, jež doznalo její obsazení, dozrála jako šťavnatá réva, více neflikovat, protože by mohla začít hnít zevnitř. Byl jsem tedy dnes jak na trní. Když jsme ráno šli do kostela pro kočičky, padaly sněhové vločky z modré oblohy. Po dlouhé době jsem slyšel pašije v mešním hávu. Míša Došek četl všechny role kromě kněžského partu Ježíšova, což mi připomnělo, že jich za těch sedm let v našich Pašijích taky dost vystřídal, byl biřicem, Anášem a naposledy Petrem. Když už dnes tedy Pašije nehrajeme, schoval jsem si na soběpisník jednu zajímavost.

Když jsme hráli Pašije v chomutovské sv. Kateřině a o rok později v nedalekém sklepení, netušil jsem, že pokračujeme v poměrně nedávné tradici. Za první republiky totiž v Chomutově působil ochotnický spolek (Liebhaberbühne) Thalia, který se na začátku 20. let zasadil o to, že někde v místech, kde je dnes sídliště Březenecká, vzniklo přírodní nebo ještě lépe řečeno lesní divadlo pro téměř tisíc diváků s velkým jevištěm a světelnými efekty, kde se uváděla velká operetní a činoherní díla jako třeba Cikánský baron Johanna Strausse. Někdy kolem roku 1935 zdejší ochotníci uvedli i Passionsspiele. Povedlo se mi vydražit vzácnou (alespoň pro mě) pohlednici, která zachycuje scénu s poslední večeří.

Známka je odlepená, ale na zbytku razítka je krásně čitelný nápis KAADEN. To mi přijde krásně symbolické. Další fotografie se dala najít na německé stránce věnované lesnímu divadlu a z obou je patrné, že šlo o velmi realistické a výtvarně klasické zpracování, tak jak se dodnes u nás zachovalo v Hořicích.