Pašije v Chomutově

Květná neděle byla pro mě od roku 2004 nedělí pašijovou. Místo abych si ráno zašel pro posvěcené kočičky, sháněl jsem rekvizity na odpolední představení Pašijí v Růžencové kapli. Kromě roku 2008, který jsme vynechali, hráli jsme s Navenkem Pašije (podle skutečné události) až do minulého roku. V roli Ježíše se vystřídali čtyři herci, podobně to bylo i s Pilátem. Každý rok přibyla nová kvalita, vyjížděli jsme i do okolních měst, byli jsme v Chomutově, v Žatci, v Lounech, dokonce i v Kladně. Někam na Kladensko se také přestěhoval představitel našeho Lucifera, vrchního našeptavače Zdeněk Turek. Řekl jsem si, že bude lepší hru, která přes mnohé změny, jež doznalo její obsazení, dozrála jako šťavnatá réva, více neflikovat, protože by mohla začít hnít zevnitř. Byl jsem tedy dnes jak na trní. Když jsme ráno šli do kostela pro kočičky, padaly sněhové vločky z modré oblohy. Po dlouhé době jsem slyšel pašije v mešním hávu. Míša Došek četl všechny role kromě kněžského partu Ježíšova, což mi připomnělo, že jich za těch sedm let v našich Pašijích taky dost vystřídal, byl biřicem, Anášem a naposledy Petrem. Když už dnes tedy Pašije nehrajeme, schoval jsem si na soběpisník jednu zajímavost.

Když jsme hráli Pašije v chomutovské sv. Kateřině a o rok později v nedalekém sklepení, netušil jsem, že pokračujeme v poměrně nedávné tradici. Za první republiky totiž v Chomutově působil ochotnický spolek (Liebhaberbühne) Thalia, který se na začátku 20. let zasadil o to, že někde v místech, kde je dnes sídliště Březenecká, vzniklo přírodní nebo ještě lépe řečeno lesní divadlo pro téměř tisíc diváků s velkým jevištěm a světelnými efekty, kde se uváděla velká operetní a činoherní díla jako třeba Cikánský baron Johanna Strausse. Někdy kolem roku 1935 zdejší ochotníci uvedli i Passionsspiele. Povedlo se mi vydražit vzácnou (alespoň pro mě) pohlednici, která zachycuje scénu s poslední večeří.

Známka je odlepená, ale na zbytku razítka je krásně čitelný nápis KAADEN. To mi přijde krásně symbolické. Další fotografie se dala najít na německé stránce věnované lesnímu divadlu a z obou je patrné, že šlo o velmi realistické a výtvarně klasické zpracování, tak jak se dodnes u nás zachovalo v Hořicích.

Olivie a Pašije

V pátek jsme hráli Olivii Twist, i když v jiném provedení než při premiéře, částečně nechtíce částečně chtíce (ve čtvrtek nám totiž byla znemožněna jediná zkouška, a tak jsme hráli po měsíci jaksi ex abrupto; a pro herce jsem si s jedním z nich a se zvukařem připravil malé překvapení). Diváky (bylo jich na repríze krátce po premiéře 70, což je myslím velký úspěch) jsme ale znovu rozproudili, a tak sice budu mít spousty pichlavých připomínek, ovšem jako režisér jsem celkově spokojen. Večer mě ještě nadchlo, že se mi začínají obsazovat letošní Pašije (jiné než v tradičním navenkovském provedení), které již dosáhly slávy i v přespolí, takže Kristus přijede z Vojnína, Šimon Petr z Loun a Lucifer až z Krkonoš. Letošní Pašije se odehrají v Růžencové kapli na Květnou neděli, 1. dubna v 15hodin.

<3

Pašije

Už potřetí bude na Květnou neděli v kadaňské Růžencové kapli k vidění pašijová hra. „Vložiž prst svůj sem, a viz ruce mé, a vztáhni ruku svou, a vpusť v bok můj,“ děl Kristus k nevěřícímu Tomášovi. Pašije podle skutečné události, jak zní celý název naší verze založené na Janově evangeliu, nejsou vypraveny s žádnými zvláštními efekty. Především díky geniu loci, jenž kapli dodává její ztrnulost a stovky mrtvých pod podlahou, má své kouzlo a přitahuje diváky. Doufáme, že ani letos o ně nepřijde. I když Kristus má jasno („blahoslavení, kteříž neviděli, a uvěřili“), my vás zveme na letošní Pašije v neděli 9. dubna v 15 hodin. Růžencovou kapli najdete za farním kostelem na náměstí.

Fotografie jsou z roku 2004

Proč hrajeme Pašije

Je hrozně těžké pro prostého člověka věřit po celý život v Boha a já to také nedovedu. Myslím si však o sobě, že jsem zbožný, a bývám na to hrdý. Vím, že Bůh je veliké citoslovce básníků, to největší, tak veliké, že si ho ani všichni básníci nezaslouží. Jenom někteří.

Mezi těmi, kteří si tohle citoslovce zaslouží, je i Jan Skácel. Citát je z jeho doslovu ke Komedii o umučení a slavném vzkříšení Pána a Spasitele našeho Ježíše Krista, jejíž brněnská inscenace vyvolala v 60. letech hodně povyku.

Už tenkrát si básník povzdechl, že není něco v pořádku, když si sovětští turisté nechají v drážďanské obrazárně vyprávět příběhy Starého zákona, aby vůbec pochopili, co a proč to ten Rubens maloval. Že opravdu není něco v pořádku, když se ho kamarádův syn cestou kolem kostela zeptal, co udělal ten chlap, že ho za to pověsili na kříž a má probodenej bok. „Vyvedl toho moc,“ zmohl se básník, jsa vyveden z míry, alespoň na stručnou odpověď. Že ale naprosto není něco v pořádku, když se ho jeho vlastní žena zeptala, proč se v jedné kapličce nad hlavou toho vousatého pána vznáší slepice…

Dnes se situace spíš zhoršila, andělíčky ze Sixtinské madony znaj všichni spíš z reklamy než z drážďanský galerie, kolem kostela se sice chodí a zvídavý otázky pořád padaj, ale už není kdo by na ně chtěl odpovídat, za sv. Trojici jsou považováni Cyril, Konstantin a Metoděj a při maturitě se dozvíte, že se Ježíš Kristus narodil o Vánocích a umřel na Silvestra.

Ne, děti, Ježíšek neumřel na Silvestra, ale o Velikonocích, i když to asi nebylo přesně, protože Velikonoce jsou svátek pohyblivej. A abyste věděli, že ani tak nesejde na tom, kdy Kristuspán umřel, ale proč, na to tady máte naše kadaňský

PAŠIJE
(podle skutečné události)

který Vám letos zahrajeme nadvakrát

v neděli 5. dubna.

A bude tam i čert, ale nebojte se, spolu s Janem Skácelem…

… si myslím, a nenechám si to vymluvit, že i čert patří mezi všechny svaté.

Pašije letos naposled

V Žatci v Křížově vile jsem byl naposledy s Ríšou před lety, kdy jsme tam měli přednášku o starých Lučanech. Myslím, že paní, která nás vítala, je tam pořád stejná. Že se Pašije ve vile vyjímaly asi jako ovesná kaše na stříbrném talíři, vysvitne i těm, kteří vilu neznají, z pár náhledů z Toulavé kamery.

Hráli jsme ve velkém salónu u novorenesančních kamen a pod monumentální malbou na stropě od ústeckého malíře Josefa Reinera. Trochu jsme si museli zdrsnět terén, a tak jsme odnosili většinu židlí a kytek a nanosili si bedny a látky na překrytí. Beethovena jsem viset nechali, ale i tak se mi to prostředí nakonec líbilo.


Děkuju všem hercům a Lukášovi bych za Krista dal polibek klidně i mimo roli. Více o letošních Pašijích na stránkách divadla Navenek.

Všechno konec má a jelito dva

Letos zahrajeme Pašije naposledy tak, jak se za těch šest let ustálily. Nikdo neví, co bude za rok, ale z konstelací hvězd se dá vyčíst, co nebude. V Kadani nebudou Pašije, jaké byly doposud, možná nebudou vůbec. Nabízí se bilancování.

Když budu citovat Špínova pratchána, pašijové hry patřily k velkým divadelním slavnostem, které se opakovaly po desítky let, formovaly staletí, slavnostem, jichž se zúčastňoval celý kraj, byly očekávanou událostí, v nichž působily desítky herců… diváků měly tisíce, dekoraci tvořila i okolní krajina nebo architektura městečka, kostýmy se po desítky let uchovávaly, zdokonalovaly…

Snažili jsme se po těch pět let a letos po šesté na tuhle tradici navázat a zahrát ji zase po svém, vložit do ní stesky a naděje současnosti. První dva roky to bylo statické divadlo s vypravěčem, které mělo být svátečním protipólem vánočního Betléma. Začínalo poslední večeří a končilo zmrtvýchvstáním. Pak mě potkala životní krize a rozhodl jsem se představení zdynamizovat, odvrhnout postavu vypravěče a naopak přidat postavu našeptavače. Začíná se mytím apoštolských nohou a končí se ukřižováním. Měl jsem štěstí, že jsem pro roli onoho Lucifera nalezl Zdeňka Turka, profíka, který se s tou rolí od začátku mazlí.

I na to „ochotnické herectví“ se musíme podívat v některých případech jinak: představitel Krista nebo herečka Matky Marie hráli své postavy léta, třeba i celý život… Představte si herce, který řadu let vždy znovu – jednou za čas, o největší události kraje – obnovuje tutéž postavu… Tady asi nevystačíme s ustálenou představou o naivním a primitivním herectví. Kterýpak profesionál se může takhle sžít se svou rolí? píše Jan Kopecký.

To každoroční vžívání se do jisté role se dá v Kadani najít spíš na slavnosti Císařského dne, v Pašijích se role měnily a žádný z herců nezůstal té své věrný po celých šest let. Je zvláštní, že největší fluktuaci zažila role Krista – letos bude už čtvrtý. Naopak od třetího ročníku (tedy od vzniku své role) se drží svého kopyta výše zmíněný Zdeněk Turek. Zahrát si párkrát přijel i Špína z Prahy. Dnes tedy začíná poslední šňůra sehraných mučitelů i mučedníků – jestli se jednou vrátíme ve stejné sestavě nebo se hra přerodí zase do něčeho o trochu jiného, netuším. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a rozhodně se k Pašijím vrátím. Nebo se spíš vrátí ony ke mně. Já tu jednou nebudu, kalvárie byla, je a bude po všechny věky věků. Amen.

Krásné jsou Plastiků Pašije

Dnes mi přišla kniha, kterou by mi leckdo záviděl, jelikož je to jeden ze 450 exilových výtisků prvního vydání Magorových labutích písní z roku 1986. Stál jsem jednou s Magorem na záchodě, každý u své mušle, já oblečenej, on nahej. Slavil tehdy v Lounech padesátiny, dneska je mu přes šedesát. Když mu bylo jako mně, seděl zrovna v base za to, že psal texty pro Plastiky. Zde je můj malý výběr pro čtenáře soběpisníku:

V Klášterci nad Ohří na římse
spatřil jsem Pannu v elipse
paprsků zářivých.
Nepomodlit se byl by hřích…

Jenom to Pane vědět chci,
jestli už teď jsem v očistci…

Špatně se skládá elegie
když kolem cucají se pyje
a každý rým je na to chudý
popsat jak kouří si zde údy

Abych zas nepsal výtržnicky
zaznamenám jen sporadicky
jak jeden odsouzený přelíz
druhému zločincovi penis…

Moje lásko – má naděje!
Nic zvláštního neděje se tu
jen večer asi
jak včera na javor v ambitu
přiletí konipasi…

Až se zas vrátím, zasadím
Panně Marii lilii.
Království obou Sicilií
je moje srdce s Tvým.

Podivně odešel básník Holan
na státní útraty pochován
a jejich ústy chválen
v dobách kdy bez pocty je spálen
František Kriegel a navíc – ach –
šakaly z hrobu vyhrabán
na Olšanách Jan Palach

Krásné jsou Plastiků Pašije
jen jeden vidím tam malér
part že Jidáše nepěje
Milan Hlavsa či Daler

mljt

Pašije letos potřetí

V neděli jsme hráli Pašije v kapli Růžencového bratrstva a večer ještě v refektáři Františkánského kláštera. Kdo zmeškal obě a chtěl by příběh o utrpení Krista v představě divadla Navenek vidět, dnes na Zelený čtvrtek od 17h. je hrajeme v Žatci v Křížově vile.

Já tam poprvé taky z nouze vystupuju víc než jako člověk z davu a přišil jsem si roli Jidáše Iškariotského. Mám moc rád tu část příběhu, při níž se v Jesus Christ Superstar vlastně Jidáš (nebo Ježíš?) rozhodl se vším skoncovat. Je to místo, v němž jakási žena přinese alabastrovou nádobku a začně Krista masírovat vzácným olejem. V Markovi je pobouření, jež to vyvolalo v apoštolech shrnuto do věty:

Nač ta ztráta oleje? Mohl se prodat za víc než tři sta denárů a ty se mohly dát chudým.

V tu chvíli chápu sociální pobouření, které ve filmu tlumočil sám Jidáš (jako žena byla vtělena do Máří z Magdaly), aby logičtěji vyplynula následující biblická kapitola s názvem Úmluva Jidáše a velekněží. Ježíš odpovídá a je to vzkaz pro všechny, co chtějí bohatým brát a chudým rozdávat.

Nechte ji! Proč ji trápíte? Vykonala na mně dobrý skutek. Vždyť chudé máte stále kolem sebe, a kdykoli chcete, můžete jim činit dobře; mne však nemáte stále.

Mám strašně rád ty filmové rozhovory očima.

Pašije 2009

Po dvou letech byly zase v Kadani pašijové hry. Nebyly asi lepší než jinde na světě, ale máme k nim po těch letech myslím už vztah.


Každý rok (krom toho minulého) si opakujeme texty, mnohdy jako bychom je nikdy před tím nečetli, každý rok se zamýšlíme nad větami Kristovými, nad větami Pilátovými, každý rok sháníme látky na náznaky kostýmů, meče, biče, obušky nebo spreje, kupujeme chleby, smějeme se a nakonec i zvážníme.



Už druhý rok si užíváme i přítomnost Zdeňka Turka z mosteckého Divadla Rozmanitostí v roli našeptavače a pokušitele ďábelského ražení.


Měl jsem vždycky slabost pro Piláta, a letos jsem si v Čapkových Apokryfech v kapitole Pilátovo kredo přečetl jednu z hezkých variací na téma Co je to pravda.


Mám více smyslu pro lidi než pro jejich pravdy; ale i v tom je víra, Josefe Arimatejský, i k tomu je třeba udržovat se v nadšení a vytržení. Já věřím. Naprosto nepochybně věřím. Ale co je pravda?

Kokrhání podříznutýho kohouta

V době, kdy jsem se pomalu klubal v maminčině děloze (měřil jsem tehdy asi 2mm), v Rudolfově u Českých Budějovic rozehnali policajti fanoušky koncertu Plastiků. Jeden z četníků SNB vzpomíná:

V restauraci Na Americe se konal onen „slavný“ koncert skupiny Plastic People. Vše, co se o něm ze strany antikomunistů a dalších ignorantů faktů, případně myšlenkových zabedněnců, napsalo, jsou nehorázné lži. V onu sobotu se v restauraci Na Americe a před ní sešlo cca 1000 lidí. Veřejně se zde souložilo a nepomohly ani výzvy příslušníka VB, který zde byl služebně přítomen, aby páry šly souložit někam do ústraní. Zfetované dívčiny naopak na něj pokřikovaly, ať si počká, že si to rozdají i s ním. Již tento fakt i dnes by byl trestným činem výtržnictví. (víc tady)

Ach, kde ty loňský sněhy jsou. Včera už to bylo pětatřicet let zpátky. A já si pouštím Pašije od Plastiků, abych se naladil na tu správnou strunu před těma našima Pašijema, který budou už teď v neděli.

V podzemí a nad zemí

Začalo babí léto, a tak jsme si ho chtěli pořádně užít. Dopoledne jsme vyrazili do Chomutova na vernisáž výstavy fotografií sakrálních staveb na Kadaňsku a Chomutovsku z 30. let 20. století od Hedwigy baronky Korbové z Weidenheimu, která žila ve Vernéřově. Přijeli jsme na chomutovské náměstí až po půl jedenácté, tak jsme se báli, jestli nejedeme pozdě, ale spíš jsme si říkali, že už bude po oficialitách, kterých jsme chtěli být ušetřeni. Hraběnka Margarete von Buquoy, která výstavu uváděla, to však vzala z gruntu a aby divákům vynahradila těch šedesát let, kdy fotografie její příbuzné nemohly být vystaveny, mluvila déle než hodinu. Stojící diváci z velké většiny prchli, my jsme se odhodlali jít s bandou muzejníků a kumštýřů na kafe a vyprošťováka, abychom se pak v poledne vrátili a prohlédli si sami nejen výstavu, ale i naprosto šokující sklepení. Zamluvil jsem si hned nový prostor na Pašije 2011.

Při odklízení suti ze zasypaných sklepů byl objeven i jeden velmi zajímavý artefakt.

Potom jsme se vrátili do Kadaně, kde v klášteře probíhala ukázka vypalování keramiky technologií raku. A protože je to technologie starojaponská, přijel ji předvést starý Japonec Hirohumi Horai.

No a nakonec to, co asi každého, kdo si kdy přečetl složení na etiketě nějakého českého piva, napadne. Ano, Dočesná. Naše kroky nejdříve vedly do nově vybudovaných atrakcí na náměstí Prokopa Velkého. Mnoho Žatečanů na ně nadává jako se od mnoha místních v Kadani nadostává uznání nábřeží Maxipsa Fíka - ale jako turista musím uznat, že právě tohle náměstí dělá z maloměstského Žatce zničeho nic evropské moderní centrum turistiky. I pro Kadaň doporučuji našincům použít přespolní brýle, ačkoli sám bych asi jako architekt nechal na místě více původní přírody, ale i tak se těším na výsledek.

Z vyhlídkové věže a chrámu chmele jsme zamířili nejdříve na rockovou scénu a pak na náměstí Svobody, kde se nám líbil Meky Žbirka, na Vidiek jsme ochutnali pár zajímavých piv, abychom v noci zůstali věrní Černé hoře a užili si s rodinou Kollera a s Pišosem Brutus. Tohole pána jsem musel vyfotit, vzpomínáte?

Pašije 2007

Děkuju... Byl to opravdovej zážitek!

(fotografie od Petry M.)

mljt

(ne)Povedené Velikonoce

Letošní Velikonoce jsem tak nějak křesťansky odbyl. Začalo to už tím, že jsem odpískal Pašije, který už v Kadani mají čtyřletou tradici, ale než udělat horší než loni, tak jsem se odhodlal udělat roční pauzu, ony ani ty pauzy nejsou někdy od věci – aspoň se to nebere jako samozřejmost - a na příští rok se včas připravím.

V kostele jsem už nebyl ani nepamatuju a ani velikonoční možnost jsem nevyužil, v době, kdy se při vigiliích zpívalo Hospodinu, byl jsem na Tleskačovi, a tam zazněla věta v týhle souvislosti přímo kacířská – a ještě jsem zhřešil proti osmýmu přikázání… Takže tak nějak škrábu na bránu do pekla.

Když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi. Ke mně přišla včera prostřednictvím rozhlasu. Ten český dvojkový vysílá každou neděli staročeskou hru a na tuhle neděli vyšla (liturgicky trochu opožděně) Železnobrodská pašijová hra podle rukopisu Theatrum passionale z roku 1792.

Vím, je to málo, věřím v Krista možná moc z pohodlnosti, obracím se na něj, jen když mi je ouvej, ale čtení v Terleckého životopisu mě utvrdilo, že i tahle etapa má své místo v historii spásy. A vůbec, jednak sloh (strohý, připomínající texty prof. Vondráčka) a jednak autorův způsob přechodu od ateismu ke katolictví mi je hodně blízký.

Šimon Hložek Špína

Z Prahy si přijel na Pašije střihnout Šimona Petra světoznámý herec David Švingr (světoznámý je především na Lounsku, Černčicku a Vršovicku). Abych mu přiblížil, jak má spolu s apoštolem Janem Kristovi usnout v Getsemanech, zarecitoval jsem jeden z Nohavicových epitafů:

Měkká buď jim rakvičko,
netlač ani trošku.
Spěte líčko na líčko,
Kotvalde a Hložku.

No, Kotvaldovi to spaní šlo trošku líp.

(autor fotografie: ČerF)...

Navenek se probouzí ze zimního spánku

Na stránkách divadla Navenek nastalo jaro. Články pučí na haluzích, fotogalerie rozvířila vodu v řece, dokonce i v sekci soubor je pár rozkvetlých obličejů. A hlavně pod nadpisem Připravujeme není prázdno, nýbrž naopak. A to tam ještě ani není Kadaňský divadelní květen (který zase už najdete na stránkách Orfea). První na řadě jsou Pašije, zase trochu posunuté, Piláta hraje v Lounech úspěšný Honza Milota.

La leyenda negra

Chceme s Věruškou jednou navštívit Prado. Včera jsme se probírali tamějšími obrazy v knihách. Zaujal mě jeden, který se jmenuje Svatý Dominik dohlíží na upalování kacířů. O tom, že se dominikáni stali inkvizičním řádem, jsem věděl, ale že by už sám Dominik přispíval k auto da fé, to pro mě byla novinka. Zběžným pátráním jsem se dozvěděl, že to o něm začali šířit právě až dominikánští inkvizitoři více než sto let po jeho smrti.

Včera mi při zkoušce na Pašije došla jedna zásadní Kristova věta, která odzbrojuje všechny inkvizitory a křižáky:

“Moje království není z tohoto světa. Kdyby mé království bylo z tohoto světa, moji služebníci by bojovali...“ (Jan 18,36)

Obraz od Pedra Berruguetta je součástí černé legendy celého křesťantví. Inkvizice a křížové výpravy jsou černými skvrnami na křesťanských dějinách. Věřím, že sv. Dominik inkvizitorem nebyl. A věřím, že Topolánek myslel tím, co rozmázli v bulváru, pravý opak.

Pašije v Kdani:)

<3

Pašije (podle skutečné události)

Na Květnou neděli 1. dubna 2007 proběhne v Růžencové kapli v Kadani (za farním kostelem na náměstí) již tradiční pašijová hra v provedení divadla Navenek a jeho hostí. Text Pašijí je proti minulým třem ročníkům nový, v některých místech až netradiční. Provedení nebude tak statické jako v minulých ročnících a hlavně obsazení rolí přinese Pašijím zcela nový nádech.

Texty jsou sice většinou autentické, ale rozmanitě jsem je poskládal po vzoru Plastic People of the Universe, jejichž jedna skladba při představení rovněž zazní. Ubude postava Evangelisty, který zastupoval roli vypravěče, a naopak přibude postava Lucifera-pokušitele. Tato postava, kterou jsem vytvořil z neevangelijních zdrojů (zejména Papini a Durych), s cigaretou a bičem (dnes jsem se s ním učil zacházet a pěkně jsem se sešvihal), oblečená do saténové košile a kožených kalhot, provází Krista na jeho poslední cestě a nutí diváka k bezprostřednímu zamyšlení nad podstatou celého příběhu, ovšem nepodsouvá mu nějaký striktní význam. Představení bude doprovázet zpěv a didgeridoo.

Lucifera si do Kadaně přijede zahrát host z uměleckého souboru mosteckého Divadla rozmanitostí Zdeněk Turek (dnes jsme se viděli poprvé a bylo to moc příjemné setkání; kvůli Pašijím zruší své plány na neděli a kupodivu se bičem ani jednou nešvihl - to se pozná profesionál:), Krista bude hrát "ježíšovský" typ a nový člen divadla Navenek Zdeněk Dlask (posila, která přišla právě včas, transfuzní stanice Navenek už delší dobu potřebovala novou krev a Zdeněk je velice příjemný dárce se skupinou 0, Rh-), David Švingr alias Šimon Petr přijede hostovat z Loun, ostatní postavy ztvární vesměs členové divadla Navenek. Přijďte se podívat, určitě to bude stát za to.

...

Bůh bez Boha, světlo bez světla

Připravuji si témata na besedu s Vlastou Dufkovou, a tak si čtu některé její překlady stejně jako rozhovory s ní. Poslední rozhovor asi poskytla Hostu a byl pro mě v mnohém inspirativní.

Mám rád, když se věci filosofické a teologické tahají tak trochu za ocas, protože jen tak si je občas člověk schopen uvědomit jejich hodnotu. Když někdo říká přesně to, co očekáváte, že bude říkat, přestanete se pak soustředit i ve chvíli, kdy chce sdělit něco důležitého.

Vždycky mě jako obráceného křesťana fascinoval jeden ze sedmi výroků Krista na kříži. V tomto případě spíše než výrok jde o výkřik. Bože, bože, proč jsi mě opustil. Jako jediný z těch sedmi se vyskytuje hned u dvou evangelistů, u Marka a u Matouše, v obou případech nejdříve aramejsky a pak v překladu do evangelního jazyka. Čekal bych od kněze, že mi to osvětlí, že sice možná šlo o výkřik v zoufalství, ale že právě nutnost překladu upozorňuje na to, že Ježíš odkazoval na Žalm 22, který stejnými slovy v hebrejštině začíná, ale nakonec vyznívá jako ujištění o víře. A tak chtěl Syn ujistit Otce o své víře, protože Jemu přece nemá cenu přeříkávat celý žalm.

Když se Jan Němec zeptal Vlasty Dufkové na Alberta Camuse a Simone Weilovou, její odpověď pro mě byla jako blesk z čistého nebe:

Je to zvláštní: Camus a Weilová jsou si do určitého bodu blízcí, ale pak se vydají každý jinou cestou, i když v něčem zas ne tak odlišnou. A ten bod je: Bože, proč jsi mě opustil. Pro Camuse to znamená, že se podle toho musíme na světě bez Boha zařídit a převzít za svůj důstojný život plnou odpovědnost. Weilová z toho vyvozuje existenci Boží — a navíc říká: víc důkazů nebude. Moment, kdy Kristus na kříži říká ona slova, je pro ni nejvyšším, jediným a dostatečným důkazem Boží lásky. Její víra je tedy strašně nesnadná. Vrcholem Boží lásky k člověku je, že Bůh na sebe vzal lidský úděl, jenže člověk má paradoxně něco, čím božský rozměr přesahuje a co Bůh jakožto absolutní dobro už z definice nemůže poznat aktivně, totiž zlo, a jediná cesta k poznání zla pro něho je tedy trpná, pasivní, tj. zlo podstoupené jako utrpení, pašije. A vůbec nejhorší zakoušené zlo je, když si člověk myslí, že ho Bůh opustil. Jinak řečeno, teprve když Kristus — tedy Bůh — na kříži pocítí, co to je, ztratit naději v Boha, pozná, co je být člověkem. V důsledku z toho také pro Weilovou plyne maximálně odpovědný vztah k životu, to její poněkud heretické křesťanství se obejde dokonce i bez křtu.

Nechci to rozpitvávat množstvím slov. Simone Weilová řekla stručně a jasně to, co jsem ve svém přemýšlení o Božím plánu nedokázal formulovat. A já mám radost, že jsem ji objevil už před více než dvěma lety – a už tehdy mě zaujala. Budu se muset poohlédnout po něčem, co od ní vyšlo v češtině.

Roura k rouře pasuje

Na svých výletech jsem sice poslední dobou hlavně načítal věci na letošní Pašije, ale u Amora jsem koupil Divadelní hříčky od Jacquese Préverta a nevydržel jsem si je nepřečíst. Hrát by se dala zejména hra Roura k rouře pasuje aneb Vzorně svorná rodina uvedená mimojité slovy:

Spoiler warning: Some plot details follow.

My také se domníváme, že za našich časů je lépe plakat než se smát: je to zdravější, přísnější, více posilující a pravdivější způsob rozptýlení.
Dekorace představuje salón pařížského advokáta. Vybrali jsme si tuto dekoraci po dlouhém váhání. Avšak vzhledem k tomu, že se děj odehrává vý-slov-ně v salóně pařížského advokáta, zdálo se nám, že dekorace představující salón advokáta u pařížského soudního dvora se přímo vnucuje.
V tomto salóně spatříte srážky duší v trýzni a těl v úzkostech.

A následuje kaleidoskop zvrhlých lásek dcery k otci, otce k synovci, matky k synu a syna k sobě samotnému (nakonec se z něj vyklube kněz a instalatér v jedné osobě). Právě o synovi matka referuje tímto půvabným způsobem:

Jednou večer jsem ho přistihla samotného před zrcadlem. Otrhával plátky sedmikrásky; mám se rád trochu, vášnivě, nežně, vůbec ne… A jak na sebe žárlil! Pro maličkost si dělal hrozné scény a dokonce, to už je vůbec k neuvěření, posílal si anonymní dopisy! A měl jste ho vidět, jak úzkostlivě očekával u okna listonoše…

Spoiler ends here.

jt´m