Básníkův testament

Na Vltavě čtou na pokračování Vínek vzpomínek Josefa Hiršala. Po dvou dílech jsem vytáhl knihu ze zadní řady spodního fochu různým harampádím zastavěné knihovny a zjistil jsem, že to nejkrásnější na knize, totiž básně a dopisy, v jinak poutavém čtení téměř úplně chybí. A tak si teď ty poklady dočítám. Krásná je korespondence Josefa Hiršala s nakladatelem Jožou Jíchou z Brna, který mladému studentu získal podpis André Bretona. Už při rozhlasovém poslechu jsem si všiml a teď v knize potvrdil, že na druhé straně vzpomínek uvedená adresa tohoto francouzského básníka v Paříži je rue Fontaine 52. Vyprávěl jsem Věrušce, že mám takovou báseň, ale že se jmenuje Rue Fontaine 42. Hiršal se opravdu o desítku spletl.

Včera jsem vozil kočárek s kamarádkou, která mi vyprávěla o takových těch prazvláštních rodinných vztazích, které se projeví až s úmrtím někoho v rodině, po němž se dědí. Když mi někdo něco podobného (a přiznám se, že pro mě neuvěřitelného, co jsem myslel, že bylo vlastní pouze době Boccacciově) vypráví, vzpomenu si vždycky na tu báseň, kterou jsem složil, když jsem se dozvěděl, že Bretonovi potomci dávají básníkovu pozůstalost do dražby.

Rue Fontaine 42 

„…já za svoji osobu požaduji, abych byl na hřbitov odvezen stěhovacím vozem.“
André Breton, Manifest surrealismu

Všechny ty pudřenky
odcizené cizím tvářím
a rukopisy psané nehtem
po tělech všech našich milenek
půjdou teď do dražby.
Matrace vytrhané z kalendářů
už nelisují pomuchlané listy
doručené do náruče našich snů,
těch milosrdných lhářů.
Vycpaní ptáci jsou na pokraji vyhynutí
a v pokoji, kde není k hnutí
pro samou samotu,
už nezpívají.
A bláznivou lásku
dovezenou až z Velikonočních ostrovů
přiklepne licitátor
skandálně krásné jediné ženě
v celé aukční síni našeho života.