Na dnešní svatováclavské ranní mši se po Julince otočil celý kostel. Když Otec Josef po ohláškách děkoval věřícím, že přišli, jen tak mimochodem utrousil, že vlastně kromě Julie, která přijela kočárem. Měl jsem ji zrovna v náruči, protože se na Agnus Dei začala v kočárku projevovat. Nakonec jsme si všichni od plic zahalekali Svatováclavský chorál, který už doma Julinka poslouchá od neděle, a tak si ho konečně užila i s pořádným varhanním doprovodem.
Na sv. Ludmilu jsem slíbil, že se dnes pokusím o svoji interpretaci dvou stran z Velislavovy bible. Zaujaly mě totiž popisky prof. Nechutové. Nakonec jsem na internetu sehnal ještě popisky Zdeňka Uhlíře z Národní knihovny (který jako své zdroje uvádí: Stejskal, Karel (Ed.): Velislai biblia picta. 1-2. Editio Cimelia Bohemica. XII. Praha: Pragopress, 1970; Matějček, Antonín: Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. Praha: Jan Štenc, 1926). Zdeněk Uhlíř rovněž uvádí latinské popisky ke knize Liber Depictus, jež je nedostupná online, ale jelikož byla vymalována jen o něco málo později než Velislavova bible, je jistě také cenným srovnávacím pramenem. K tomu jsem samozřejmě čerpal zejména ze svatováclavských legend (nenalezl jsem pouze Ut annuncietur, která by mohla rovněž být vhodným pramenem). Na začátku kreslené legendy nechybějí popisky, z nichž vyplývá jako nepochybné, že základním zdrojem pro Velislavova ilustrátora byla legenda Crescente fide Christiana (Když rostla víra křesťanská). Pár večerů jsem si tedy obrázky pečlivě prohlížel a snažil se rozvinout interpretační myšlenky.
Věřil jsem, že zase objevuji Ameriku, že už to třeba dávno někoho napadlo, ale nakonec jsem spíš došel k názoru, že jsem objevil klasickou slepou uličku. Ale když už jsem jí věnoval tolik energie, rozhodl jsem se ji přesto publikovat. Samozřejmě mě zajímá váš názor.
Pojďme tedy k listu 187 Velislavovy bible, jehož líc zobrazuje následující scény:
K tomuto obrázku, který následuje po vyobrzeních vyslanců k řezenskému biskupu o povolení k založení kostela sv. Víta (jež podle Dušana Třeštíka nepotřeboval) jsou komentáře následující:
Nechutová: Sv. Václav vybudoval kostel sv. Víta
Uhlíř: Sv. Václav založil kostel sv. Víta
srovnejme legendu Crescente: A když to poslové podle biskupova rozkazu vyřídili, velice se Václav zaradoval a svolav všechny, sám s pomocí Boží položil základní kámen k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu.
Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským; hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížetství a postoupit je bratrovi. Nemohl však tak učinit pro shora jmenovaný kostel, protože nebyl ještě dostavěn.
Tehdy jeho svrchu řečený bratr, stejně jako kdysi, uradil se s bezbožníky a poslal k němu posla, aby jej lstivě pozval do jeho domu jakoby na hostinu, ve skutečnosti však na smrt.
Má interpretace: Ilustrátor nemá škálu lidských postav nijak širokou, Václav vypadá naprosto stejně jako na mnoha jiných obrázcích např. jeho děd Bořivoj, otec Vratislav, bezbožníci nebo dokonce jeden z vrahů sv. Ludmily – od posledně jmenovaných jej odlišuje pouze koruna. Mladý muž za Václavovými zády je dle gest zřejmě vyslanec od Boleslava (dle Crescenta), jenž po něm zve bratra na hostinu. Dokonce jeden fantaskní záblesk v mé hlavě připouští i verzi, že by mohlo jít o mladšího bratra samotného.
Další obrázek nás přenese do místa hostiny (Crescente ještě neuvádí, kde to mělo být).
Nechutová: Hostina v sídle Václavova bratra Boleslava ve Staré Boleslavi: Václav připíjí sv. Michalovi, jakýsi muž jej varuje.
Uhlíř: Sv. Václav na hostině u svého bratra Boleslava ve Staré Boleslavi: služebník šeptá sv. Václavovi, že se ho bratr Boleslav chystá zavraždit, Václav připíjí na cestu do ráje
Crescente: … a toho dne pobyl na hostině s těmito zarputilými nepřáteli. Tenkrát se kdosi nahnul k jeho uchu a pošeptal mu: „Prchni, můj pane, co nejrychleji, protože tihle lidé tě chtějí co nevidět zabít!“ On však nechtěl utéci, znovu vešel mezi hodovníky a chopiv se číše, přede všemi nebojácně pravil zvýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michala vypijeme tuto číši s prosbou, aby nyní uvedl naši duši k pokoji věčného radování, amen.“
Má interpretace: Na první pohled se zdá, že se nemůže lišit, neboť legenda mluví jasně. Ovšem je pravděpodobné, že autor znal ve 14. století již i košatější legendy pozdější (Gumpoldovu a Kristiánovu), v nichž je mimo jiné příběh rozveden takto:
Kristián: do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněny, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral.
Dle mého tedy kníže Václav opravdu připíjí ve jménu archanděla Michaela na pokoj věčný a je varován, ale je možné, že je varován jaksi důrazněji, jak podle Crescente, kde se k Václavovu uchu někdo nahne při hostině, jednak podle Kristiana, když poodejde od stolu (Gumpold pouze poukazuje, že „byl varován kterýmsi ostražitým sluhou, který mu pošeptal do ucha, co proti němu zamýšlejí“). Všimněte si, že kromě zřejmého stojícího varovníka se za stolem k Václavovu uchu naklání jiný mladší muž, který je zastíněn nádobou. Právě k místu, kde stojí člověk, jenž jej touto nádobou zakrývá, ukazuje prst tohoto tajemného varovníka. Scéna připomíná Leonardovu Poslední večeři. Lze připustit, že muž, který drží druhou nádobu (o poháru se mluvit nedá, pohár stojí na stole před Václavem) a nůž, jenž je v tomto případě možnou vražednou zbraní, je sám Boleslav?
Pokročme k prvnímu obrázku na rubu listu 187:
Nechutová: Před staroboleslavským kostelem – scéna z bratrovražedného boje: Václav vytrhl bratrovi meč.
Uhlíř: Sv. Václav podává bratru Boleslavovi meč po jeho prvním vražedném útoku
Crescente: Oné noci, ještě před úsvitem následujícího dne, jak míval často v svém obyčeji, šel do kostela na jitřní pobožnost. Na cestě se potkal se svým bratrem a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to odplať!“ On však vytasil z pochvy meč a udeřil jím svatého muže do hlavy se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ Svou ranou způsobil jen lehké škrábnutí, protože ho opustila síla pro strašlivou bázeň. Blahoslavený Václav byl by ho mohl snadno přemoci, protože se mu podařilo vychvátit mu meč z ruky, ale nechtěl se sám poskvrnit.
Kristián: A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru…
Má interpretace: Zdá se, že hypotéza, že by mladý muž s nádobou byl Boleslav, zde trochu vázne. Opravdu to vypadá, jako bratrský souboj popsaný i v legendách. Ovšem na obrázku, na němž umírá kníže Vratislav, je Václav zobrazen bez koruny a až na dalším obrázku je korunován. Boleslav ve chvíli, kterou zobrazuje tato ilustrace, není knížetem (ačkoli je to jeho hlavní motivace k vraždě). Může tedy jít jen o zdvojení postavy knížete Václava stejně jako tomu bylo na obrázku předešlém – na barvě koruny nezáleží (není-li pravdou ještě třetí varianta, že totiž na předešlém obrázku je muž v zelené koruně Boleslav a není varován, ale naopak nabádán nebo ujišťován o náhradním plánu – jitřní vraždě), k vybarvení došlo až druhotně. V tom případě je ale velmi problematická interpretace prvního muže na obrázku. Je-li jím Václav jdoucí na jitřní pobožnost, co znamenají jeho gesta? Nejistota? Rozjímání?
Poslední obrázek vypadá následovně:
Nechutová: Na Boleslavův pokřik se sběhli jeho bezbožní služebníci a sv. Václava usmrtili meči a kopími.
Uhlíř: Boleslavovi družiníci ubíjejí sv. Václava
Crescente: Ale bratr se dal do křiku: „Hola, kde jste? Pomozte mi!“ Tu přiběhli všichni oni zlovolníci ze skrýší a drásajíce Václava mnoha ranami mečů i kopí jej zabili.
Má interpretace: Muž uprostřed by mohl být sám Boleslav. Ještě by možná pomohl krumlovský obrázkový cyklus Liber Depictus, jehož obrázky popisuje Uhlíř latinsky: Hic sanctus Wencezlaus et Bolezlaus comedunt simul – Hic ipsis ministratur – Hic sanctus Wencezlaus geniculat in limine ecclesie – Hic sanctus Wencezlaus salutat fratrem suum Bolezlaum – Hic Bolezlaus percutit in verticem fratrem suum sanctum Wencezlaum – Hic sanctus Wencezlaus expiravit in limine ecclesie – tedy společná hostina, Václav klečí na prahu kostela, bojuje s bratrem a na tom samém prahu vypouští duši, ale bylo by třeba tyto obrázky vidět.
Na sv. Ludmilu jsem slíbil, že se dnes pokusím o svoji interpretaci dvou stran z Velislavovy bible. Zaujaly mě totiž popisky prof. Nechutové. Nakonec jsem na internetu sehnal ještě popisky Zdeňka Uhlíře z Národní knihovny (který jako své zdroje uvádí: Stejskal, Karel (Ed.): Velislai biblia picta. 1-2. Editio Cimelia Bohemica. XII. Praha: Pragopress, 1970; Matějček, Antonín: Velislavova bible a její místo ve vývoji knižní ilustrace gotické. Praha: Jan Štenc, 1926). Zdeněk Uhlíř rovněž uvádí latinské popisky ke knize Liber Depictus, jež je nedostupná online, ale jelikož byla vymalována jen o něco málo později než Velislavova bible, je jistě také cenným srovnávacím pramenem. K tomu jsem samozřejmě čerpal zejména ze svatováclavských legend (nenalezl jsem pouze Ut annuncietur, která by mohla rovněž být vhodným pramenem). Na začátku kreslené legendy nechybějí popisky, z nichž vyplývá jako nepochybné, že základním zdrojem pro Velislavova ilustrátora byla legenda Crescente fide Christiana (Když rostla víra křesťanská). Pár večerů jsem si tedy obrázky pečlivě prohlížel a snažil se rozvinout interpretační myšlenky.
Věřil jsem, že zase objevuji Ameriku, že už to třeba dávno někoho napadlo, ale nakonec jsem spíš došel k názoru, že jsem objevil klasickou slepou uličku. Ale když už jsem jí věnoval tolik energie, rozhodl jsem se ji přesto publikovat. Samozřejmě mě zajímá váš názor.
Pojďme tedy k listu 187 Velislavovy bible, jehož líc zobrazuje následující scény:
Nechutová: Sv. Václav vybudoval kostel sv. Víta
Uhlíř: Sv. Václav založil kostel sv. Víta
srovnejme legendu Crescente: A když to poslové podle biskupova rozkazu vyřídili, velice se Václav zaradoval a svolav všechny, sám s pomocí Boží položil základní kámen k podivuhodné stavbě kostela zasvěceného svatému Vítu.
Tou dobou chtěl jít do Říma, aby ho papež oděl rouchem mnišským; hodlal se totiž pro lásku k Bohu vzdát svého knížetství a postoupit je bratrovi. Nemohl však tak učinit pro shora jmenovaný kostel, protože nebyl ještě dostavěn.
Tehdy jeho svrchu řečený bratr, stejně jako kdysi, uradil se s bezbožníky a poslal k němu posla, aby jej lstivě pozval do jeho domu jakoby na hostinu, ve skutečnosti však na smrt.
Má interpretace: Ilustrátor nemá škálu lidských postav nijak širokou, Václav vypadá naprosto stejně jako na mnoha jiných obrázcích např. jeho děd Bořivoj, otec Vratislav, bezbožníci nebo dokonce jeden z vrahů sv. Ludmily – od posledně jmenovaných jej odlišuje pouze koruna. Mladý muž za Václavovými zády je dle gest zřejmě vyslanec od Boleslava (dle Crescenta), jenž po něm zve bratra na hostinu. Dokonce jeden fantaskní záblesk v mé hlavě připouští i verzi, že by mohlo jít o mladšího bratra samotného.
Další obrázek nás přenese do místa hostiny (Crescente ještě neuvádí, kde to mělo být).
Uhlíř: Sv. Václav na hostině u svého bratra Boleslava ve Staré Boleslavi: služebník šeptá sv. Václavovi, že se ho bratr Boleslav chystá zavraždit, Václav připíjí na cestu do ráje
Crescente: … a toho dne pobyl na hostině s těmito zarputilými nepřáteli. Tenkrát se kdosi nahnul k jeho uchu a pošeptal mu: „Prchni, můj pane, co nejrychleji, protože tihle lidé tě chtějí co nevidět zabít!“ On však nechtěl utéci, znovu vešel mezi hodovníky a chopiv se číše, přede všemi nebojácně pravil zvýšeným hlasem: „Ve jménu blahoslaveného archanděla Michala vypijeme tuto číši s prosbou, aby nyní uvedl naši duši k pokoji věčného radování, amen.“
Má interpretace: Na první pohled se zdá, že se nemůže lišit, neboť legenda mluví jasně. Ovšem je pravděpodobné, že autor znal ve 14. století již i košatější legendy pozdější (Gumpoldovu a Kristiánovu), v nichž je mimo jiné příběh rozveden takto:
Kristián: do domu hodovního vesele vkročil. A když už srdce zlovolných hodovníků, napuštěná dávno žlučí vraždy, krměmi a nápoji se rozehřívala, jali se ponenáhlu skrytou zbraň vytahovati. Meče totiž pod rouchy majíce opásány a za zády je skrývajíce a pořád, jak by udeřili, přemýšlejíce, třikrát vstali a třikrát zase usedli, poněvadž všemohoucí Bůh Otec nedal jim to provésti, neboť si snad přál posvětiti příští den, na který žádný svátek nepřipadal. Světec tedy vida je rozběsněny, zůstával sice bez bázně, ale pospíchal od stolu co nejdříve se zdvihnouti. A když poodešel maličko ze síně hodovní, jeden z přátel jeho přistoupí k němu řka: Hle, mám pro tebe tajně uchystaného koně; vsedni naň co nejdříve a hleď, pane můj, od nich ujeti, neboť smrt ti hrozí. On však nic na jeho slova nedal, vrátil se do místnosti hodovní, a vzav číši a pije přede všemi na úmysl prosebný, zvolal hlasem povýšeným: Ve jménu blaženého archanděla Michaela pijme tento kalich, prosíce a snažně žádajíce, aby duše naše ráčil uvésti nyní v pokoj věčné radosti. A když všichni, kteří mu byli věrní, odpověděli: Amen, on vyprázdniv číši políbil všecky a do svých hostinských místností se odebral.
Dle mého tedy kníže Václav opravdu připíjí ve jménu archanděla Michaela na pokoj věčný a je varován, ale je možné, že je varován jaksi důrazněji, jak podle Crescente, kde se k Václavovu uchu někdo nahne při hostině, jednak podle Kristiana, když poodejde od stolu (Gumpold pouze poukazuje, že „byl varován kterýmsi ostražitým sluhou, který mu pošeptal do ucha, co proti němu zamýšlejí“). Všimněte si, že kromě zřejmého stojícího varovníka se za stolem k Václavovu uchu naklání jiný mladší muž, který je zastíněn nádobou. Právě k místu, kde stojí člověk, jenž jej touto nádobou zakrývá, ukazuje prst tohoto tajemného varovníka. Scéna připomíná Leonardovu Poslední večeři. Lze připustit, že muž, který drží druhou nádobu (o poháru se mluvit nedá, pohár stojí na stole před Václavem) a nůž, jenž je v tomto případě možnou vražednou zbraní, je sám Boleslav?
Pokročme k prvnímu obrázku na rubu listu 187:
Uhlíř: Sv. Václav podává bratru Boleslavovi meč po jeho prvním vražedném útoku
Crescente: Oné noci, ještě před úsvitem následujícího dne, jak míval často v svém obyčeji, šel do kostela na jitřní pobožnost. Na cestě se potkal se svým bratrem a řekl mu: „Včera jsi nám pěkně posloužil, Bůh ti to odplať!“ On však vytasil z pochvy meč a udeřil jím svatého muže do hlavy se slovy: „A dnes ti chci takhle posloužit!“ Svou ranou způsobil jen lehké škrábnutí, protože ho opustila síla pro strašlivou bázeň. Blahoslavený Václav byl by ho mohl snadno přemoci, protože se mu podařilo vychvátit mu meč z ruky, ale nechtěl se sám poskvrnit.
Kristián: A meč, který mu vytrhl, vrátil bratru…
Má interpretace: Zdá se, že hypotéza, že by mladý muž s nádobou byl Boleslav, zde trochu vázne. Opravdu to vypadá, jako bratrský souboj popsaný i v legendách. Ovšem na obrázku, na němž umírá kníže Vratislav, je Václav zobrazen bez koruny a až na dalším obrázku je korunován. Boleslav ve chvíli, kterou zobrazuje tato ilustrace, není knížetem (ačkoli je to jeho hlavní motivace k vraždě). Může tedy jít jen o zdvojení postavy knížete Václava stejně jako tomu bylo na obrázku předešlém – na barvě koruny nezáleží (není-li pravdou ještě třetí varianta, že totiž na předešlém obrázku je muž v zelené koruně Boleslav a není varován, ale naopak nabádán nebo ujišťován o náhradním plánu – jitřní vraždě), k vybarvení došlo až druhotně. V tom případě je ale velmi problematická interpretace prvního muže na obrázku. Je-li jím Václav jdoucí na jitřní pobožnost, co znamenají jeho gesta? Nejistota? Rozjímání?
Poslední obrázek vypadá následovně:
Uhlíř: Boleslavovi družiníci ubíjejí sv. Václava
Crescente: Ale bratr se dal do křiku: „Hola, kde jste? Pomozte mi!“ Tu přiběhli všichni oni zlovolníci ze skrýší a drásajíce Václava mnoha ranami mečů i kopí jej zabili.
Má interpretace: Muž uprostřed by mohl být sám Boleslav. Ještě by možná pomohl krumlovský obrázkový cyklus Liber Depictus, jehož obrázky popisuje Uhlíř latinsky: Hic sanctus Wencezlaus et Bolezlaus comedunt simul – Hic ipsis ministratur – Hic sanctus Wencezlaus geniculat in limine ecclesie – Hic sanctus Wencezlaus salutat fratrem suum Bolezlaum – Hic Bolezlaus percutit in verticem fratrem suum sanctum Wencezlaum – Hic sanctus Wencezlaus expiravit in limine ecclesie – tedy společná hostina, Václav klečí na prahu kostela, bojuje s bratrem a na tom samém prahu vypouští duši, ale bylo by třeba tyto obrázky vidět.
2 komentáře:
Ahoj Honzo, pokud Vám varhanní doprovod v neděli připadal pořádný, pak děkuji :)
Jinak při jeho poslechu já mám pravidelně kromě husí kůže i silný pocit vlastenectví a národní hrdosti. Podle mého cítění by tohle byla správná hymna pro český národ.
Omlouvám se - zapomněla jsem napsat: ..zdravím, Cecílie
Okomentovat