12. května 2012

Limeriky z města pro blbouny

Dnes jsme se vrátili z výletu do Loun a až teď jsem se dozvěděl, že je dnes 200. výročí narození Edwarda Leara, zakladatele nonsensové poesie a vynálezce limeriků. A tak jsem se rozhodl zvěčnit pro Julinku jedno setkání s (relativně o půlku mladšími) kamarády právě v tomto básnickém útvaru.
Byl jeden Vojtíšek z Doubravky,
zbavit se nemohl škytavky,
pak ho však napadlo
vrhnout se na ňadro,
přihnout si zhluboka z bradavky.

Byla jedna Maruška z Vinohrad,
chtěla si s Vojtíškem jenom hrát.
Špatně ji pochopil,
přisál se ze všech sil
a potom ještě osmkrát.

Byla jedna Julinka z Kadaně,
měla je oba dva na ráně,
a tak se vmísila,
oba je zkrotila
s válečným pokřikem „hrr na ně!“

10. května 2012

Prorok nebo převozník?

Někde jsem četl, že každý umělec musí věřit v prorockou sílu svého díla, jinak přijde výsledek jeho tvoření vniveč. Něco pravdy na tom možná bude, ale za podmínky, že nevěří, že on sám je prorok. To bych řekl, že je naopak konec všeho. Proto jsem schopen věřit ve své básně, aniž bych si myslel, že jsem básník. Jestli si mých veršů nikdo nevšimne, aniž bych já osobně pro to musel něco udělat, nestojí za nic a dobře jim tak.

Na včerejšek se mi zdál sen, v němž jsem potkal tátu. Volal o pomoc, a když jsem ho v těch skalách, které tvořily kulisy toho snu, našel, bylo jasné, že umírá. Chtěl namazat skývu chleba máslem a posypat ho popelem svého táty, tedy mého dědy. Po probuzení jsem se musel chvíli křísit do běžného bdění, v němž mi došlo, že táta umřel dřív než děda, a tak v reálném čase nic podobného nastat nemohlo. Ale sen nezná reálný čas a já se snažil pochopit i bez Freuda, co mi chtěli ten sen a táta v něm sdělit. Den před tím jsem mluvil s Věruškou o modlitbě Páně, kde mě nepřestává fascinovat verš chléb náš vezdejší dej nám dnes, a o básni, kterou mám založenou v básnickém díle Adama Michny z Otradovic a která začíná slovy Zdráv buď Chlebe, kterýs z nebe na ten bídný svět sstoupil, abys sytil a posilnil duše, kterés vykoupil. Odtud tedy možná vál vítr.

Odpoledne jsem pak včera šel na poštu, a když jsem si na lavičce před ní rozbalil balík, abych si knihy přendal do tašky, zastavil se u mě Mára a bavili jsme se o andělech. Jestli jsou i mezi lidmi. Nevěděl jsem. O andělech tak často nepřemýšlím. Mára mi připomněl, že ve mně vidí převozníka. Jednou měl opravdové vidění v mé přítomnosti. A od té doby ho ta představa, že jsem převozník, drží. Jako obvykle jsem se zasmál. V ruce jsem při tom držel zdramatizovanou Dantovu Božskou komedii od Pavla Tkadlece (pseudonym Pavla Kypra) z roku 1941 a když jsem se do ní doma začetl, zjistil jsem, že hned v druhé scéně hraje hlavní part Charon. Z jeho replik se dá složit krátká koláž:
Vždyť lidé vůbec neví, co je peklo.

Má loď chce vodu, ne vaše bláto!

Ztuchli jste pýchou! V její černé plísni
šílenou cestou vaše duše bloudí
a studnu rozumu svým bahnem třísní,
až v řasách mlhy v slepý žalář zbloudí!

Jen jednou satan lidské duše ztratil.
Vzal mu je ten, kdo všechno láskou hojí.
Svit vítězství mu bílé čelo zlatil,

když přišel, mocný, v prosté kráse svojí
a duši, srdce, oči plné slávy,
ten dobrý Syn, s andělů míru voji,
vzal odtud lidí praotce stín tmavý.

Slyším posla andělského!


Musím přiznat, že to pokušení uvěřit aspoň na chvíli, že je ve mně cosi prorockého, cosi výjimečného, bylo silné, ale nakonec jsem se pokřižoval a se slovy apage Sataná! jsem mu nepodlehl. V Dantově originále jsem naštěstí tak pěkný part pro Charona hledal marně. Zůstávám u prosté víry v Boha a v anděli, která s dnes tak oblíbenou vírou v sebe nemá nic společného.

8. května 2012

Kloktání s Malým princem

Obyvatel Země jsou sice dvě miliardy, kdyby se ale postavili jeden těsně vedle druhého jako na nějaké demonstraci, snadno by se vešli na náměstí třicet kilometrů dlouhé a třicet kilometrů široké. Veškeré lidstvo by se dokázalo namačkat na kdejaký tichomořský ostrůvek.
Tenhle text jste možná mnozí poznali. Je ze 17. kapitoly Malého prince. Saint-Exupéry jej psal mezi lety 1941 a 1943 v New Yorku, a tak možná nepřekvapí, že v nedávno „objeveném“ rukopise jednoho sběratele se našly původní náčrty slavné knihy, v nichž je toto místo méně neutrální a možná i poetičtější a v první části dokonce nadčasovější (nechce se věřit, že nás před 70 lety byly jen víc než dvě miliardy):

Kdybychom shromáždili všechny obyvatele této planety jednoho vedle druhého, těsně u sebe jako na nějaké veřejné schůzi, bílé, žluté, černé, děti, starce, ženy a muže, a nevynechali jediného člověka, celé lidstvo by se vešlo na Long Island.

Druhý nepublikovaný oddíl už je významnější a mnohé odborníky, ale po nich hned a hlavně čtenáře těch 200 milionů výtisků po světě pořádně překvapila nebo překvapí. Mě právě před chvílí. Ta nepublikovaná pasáž vypráví o příletu Malého prince na Zemi a jeho prvním setkání s člověkem.
Prvního člověka potkal na silnici. „Ach,“ řekl si, „teď konečně zjistím, co si zdejší lidé myslí o životě na této planetě,“ povídá. „Tohle je zřejmě duchovní zástupce jejích obyvatel“
„Ahoj,” řekl vesele.
„Ahoj,“ odpověděl ten muž.
„Co děláš?“ zeptal se Malý prince.
„Mám hodně práce,“ řekl muž Malému princi.
„Samozřejmě, že je zaneprázdněn, že nemá čas,“ řekl si Malý princ, „vždyť se stará o takovou velkou planetu. Tady je toho opravdu hodně na práci.“ Nechtěl ho dále vyrušovat, ale přeci jen poznamenal: „Možná bych vám mohl nějak pomoci.“ Malý princ byl rád, když mohl být užitečný. „Možná,“ řekl muž, „už tři dny se marně snažím přijít v křížovce na jedno slovo – kloktání na šest a první písmeno je G.“
„Kloktání,“ řekl Malý princ.
„Kloktání,“ řekl muž.


Kloktání ve francouzštině je gargarisme a kdyby nebylo v rukopisu zopakováno třikrát, věřil bych tomu, že se Saint-Exupéry upsal. Jeden z odborníků totiž soudí, že to slovo do křížovky by mohla být válka guerre, i proto, že rukopis vznikl v roce 1941 (gargariser jako kloktat prý znamená ve francouzštině i chlubit se něčím, být na něco pyšný, ale tenhle oslí můstek mi přijde pořádně děravý). V tomto případě by přece jen lépe znělo barbarisme. Navíc gargarism na šest by šel jistě říci i gargar, něco jako kloklo, a aby legenda i řešení začínaly na stejné písmeno, to mi skoro přijde nehodné Exupéryho talentu. Spíš bych řekl, že rozhovor by pak mohl pokračovat právě v tom smyslu, že Malý princ usvědčí křížovkáře z přehlédnutí (jako když učitel v Cimrmanově Dobytí severního pólu čte, že by na všech školách  v Rakousku-Uhersku měla být zavedena lázeň, místo kázeň) a pak  spolu přijdou na to, že barbarství je válka. Každopádně, když už se něco podobného našlo, je dobře, že to končí záhadou – ta Saint-Exupérymu sluší jako hrnci uši, rozhodně ale líp než psovi ucha. Já jsem si rád přečetl 13. kapitolu v tom klasickém Malém princi, kterého mám shodou okolností doma právě týden, jelikož jsem ho dostal darem, který měl takový zvláštní osud, že ho sem ani nemůžu napsat. Osud skoro bych řekl exupérovský. Kdo je zasvěcen, možná ho uhádne. Kdo ne, ať si třeba taky přečte tu 13. kapitolu, kde zjistí, že jsou na světě podstatnější věci. Anebo můžete 16. května ty dva rukopisy vydražit – vyvolávací cena je 1 milion Kč.
 Naposledy jsem psal o Malém princi v tomhle článku plném záhad.

7. května 2012

Děvčátkům

Tato báseň je inspirovaná textem písně maďarské zpěvačky Eriky Kertész, nicméně rád bych ji věnoval Julince, její mamince, ale i všem dalším maminkám, co mají dcery, a dcerám, co možná budou mít svoje dcery... tedy všem děvčatům od mitochondriální Evy po poslední ženu, kterou lidstvo vymře po přeslici.
dvě malé ručky
andělská křídla
ale v těch nevinných očích
je rovněž vidět zřídla
strachu a teprve daleko za nimi
sny jako bubliny
z mýdla

a pak v těch samých očích
v tom jejich upřeném zraku
najednou spatříš víru
víru že bez zázraku
nelze se ani narodit
natož se kolébat
na oblaku

život je jako hra
na začátku máš trému
pak uděláš první krok
a až přiblížíš se stému
budeš už tuhle píseň
zpívat děvčátku
svému