Smrt a sláva

Nestihl jsem to před půlnocí, jak jsem chtěl, ale přesto jsem rád, že jsem zase zažil tu pravou posedlost. Přečetl jsem si Ginsbergovu báseň Smrt a sláva v originále a rozhodl se ji přeložit, přestože v knize, z níž jsem onehdy přepsal Krále Majáles, je překlad Josefa Rauvolfa. Báseň byla napsaná 22. února 1997. 5. dubna 1997 Ginsberg zemřel, pohřeb měl v kostele sv. Marka a opravdu to byl velkolepej funus.

Až umřu
je mi jedno, co se stane s mým tělem,
jestli můj popel rozpráší do vzduchu, vysypou do East River
nebo urnu pohřbí na židovském hřbitově v Elizabeth ve státě New Jersey
Chci ale velkolepej funus
v katedrále sv. Patrika, v kostele sv. Marka nebo v největší synagoze v Manhattanu
za rakví rodina, bratr, synovci, čiperná šestadevadesátiletá nevlastní matka Edith, strýček Honey ze starého Newarku,
doktor Joel, sestřenka Mindy, jednooký a jednouchý bratr Gene, blonďatá švagrová Connie, pět synovců, nevlastní bratři a sestry a jejich vnoučata,
můj přítel Peter Orlovsky, opatrovníci Rosenthal a Hale, Bill Morgan
dále duch mistra Trungpy Vajračarje, lama Gelek spolu se Sakjongem Miphamem a vždy pohotovým dalajlámou, který bude zrovna shodou okolností v Americe, a taky swami Sačitananda
přijdou i přízraky Šivanandy,  otce Dehorahavy, 16. karmapy, lamy Dudžoma, mistrů Katagiriho & Suzukiho
Baker, Whalen, mistři Daido Loori, Qwong, křehký bělovlasý Kapleau, lama Tarchen
pak, ze všeho nejdůležitější, všichni milenci, co jsem jich měl za poslední půlstoletí
desítky, stovka a víc, jak ti staří už plešatí a bohatí
tak mladíci, které jsem nedávno poznal nahé v posteli, davy chlapíků překvapených, že se setkávají, je jich nepočítaně a důvěrně vzpomínají
„Učil mě meditovat, teď už jsem v cestování časem zkušeným veteránem.“
„Já jsem hrával na perónech ve stanicích podzemky. Jsem na holky, ale miloval jsem ho a on miloval mě“
„V devatenácti jsem ho miloval tak, jako pak už nikdy nikoho“
„Leželi jsme pod dekou, pomlouvali, četli moje básničky, objímali se a líbali, břicho na břicho, ruce kolem celého těla“
„Vždycky jsem k němu do postele zalezl ve spodním prádle a ráno jsem našel svoje slipy ležet vedle na podlaze“
„Jako Japonec jsem si chtěl vždycky nechat vymést komín od Mistra“
„Mluvili jsme celou noc o Kerouacovi a Cassadym, seděli jsme v dřepu jako budhové a pak jsme se vyspali v jeho kapitánské posteli“
„Vypadalo to, že potřebuje hodně citu, byla by škoda aspoň trochu ho neobšťastnit“
„Byl jsem osamělej, nikdy jsem s nikým nebyl nahej v posteli, on byl ale tak něžnej, že se mi chvěl žaludek, když mi po břiše přejížděl prstem od bradavek po boky“
„Lehnul jsem si prostě na znak a zavřel oči, udělal mě tak, že mi rejdil jazykem a prstama po podbřišku“
„Uměl skvěle kouřit“
Takhle mě zdrbnou mé dávné lásky z roku 1948, duch Neala Cassadyho se bude mísit se šťavnatou mladistvou krví roku 1997
a občas překvapí „Tebe taky? Myslel jsem, že nejsi teplouš!“
„Nejsem, teda až na Ginsberga, ten mě z nějakýho záhadnýho důvodu rajcoval“
„Bylo mi jedno, jestli jsem heteráč, teplouš, buzik nebo šašek, byl jsem sám sebou, jemnej a citlivej natolik, abych se nechal líbat na hlavu, na čelo, krk, srdeční a sluneční pleteň, na pupek, na ptáka, a abych si nakonec nechal vylízat řiť“
„Miloval jsem, když mi recitoval Cítím, že čas přejíždí mi po zádech, / jede jako o závod a … ztrácí dech na polštáři s hlavou naproti mě, z očí do očí“
Někde vzadu mezi milenci se bude courat jeden pohledný mladík
„Když jsem byl sedmnáctiletej capart, chodil jsem na jeho přednášky o poezii, párkrát jsem byl nahoře u něj v bytě,
svedl mě, nechtěl jsem, udělal mi to; když jsem odešel domů, nikdy už jsem ho neviděl, nestál jsem o to…“
„Už se mu nepostavil, ale miloval mě“ „Nevinný stařík“ „Vždycky se snažil, abych se udělal první“
Tahle překvapená parta bude nejpyšnější na slavnostním místě k mé poctě –
pak básníci a muzikanti – studentské punk-rockové kapely – prastarý rock v podání Beatles, věrný kytarový doprovod, přihřátý dirigenti vážné hudby, neznámí sjetí jazzoví skladatelé, funky trumpetisti, černoši geniálně ovládající hru na kontrabas a lesní roh, folkoví šumaři s havajskými kytarami, tamburínami, harmonikami, mandolínami, citerami, píšťalkami a kazu
Na řadě jsou výtvarníci, italští romantičtí realisti vyškolení v 60. letech v Indii, pozdně fauvističtí toskánští malíři-básníci, klasičtí kreslíři, massachusettští surrealističtí fracci s kontinentálními manželkami, mistři chudého skicáře z amerických provincií s paletami plnými temper, olejů a kvašů
Potom středoškolští profesoři, opuštění irští knihovníci, neduživí knihomolové, čety, ba dokonce celé armády bojovníků za sexuální svobodu, dámy obojího pohlaví
„Setkala jsem se s ním nesčetněkrát, nikdy si nevzpomněl na moje jméno, ale i tak jsem ho milovala, byl to opravdový umělec“
„Nervově jsem se zhroutila po menopauze, jeho poezie a jeho humor mě zachránily před ústavem pro sebevrahy“
„Šarmantní, geniální a přitom skromný, když byl týden u mě v ateliéru v Budapešti, dokonce si po sobě umyl nádobí i dřez“
Dorazí tisíce mých čtenářů. „Kvílení změnilo můj život v Libertyville ve státě Illinois“
„Viděl jsem ho číst na pajdáku v Montclair a rozhodl jsem se, že budu básníkem“
„On mě nakopnul, začal jsem hrát punk a zpívat v Kansas City“
„Kadiš mě rozbrečel, řval jsem nad svým osudem a osudem mýho táty v Nevada City“
„Blues Otce Smrti mě smířilo se smrtí mé sestry v Bostonu v roce 1982“
„Četl jsem, co řekl v jakémsi časopise, a vyrazilo mi to dech, zjistil jsem, že jsou taky lidi jako já“
Hluchoněmí bardi ve své znakové řeči vykreslí pár překrásných gest
Novináři, sekretářky nakladatelů, agenti, amatérští fotografové a portrétisti, hudební kritici, civilizovaní nádeníci, historici umění, ti všichni přijdou, aby byli svědky toho historického pohřbu.
Superfanoušci, veršotepci, stárnoucí beatnici a hippíci, lovci autogramů, elegantní paparazzi, inteligentní čumilové
Všichni přítomní vědí, že jsou součástí „historie“ – až na nebožtíka, který nikdy přesně nechápal, která bije, dokonce ani když byl mezi živými.

22. února 1997

Ars poetica I

Rád bych se připravil na svou výuku na Univerzitě třetího věku, kde jsem si  vymyslel onu Filosofii básnické skladby, a zjišťuji, že vůbec nevím, za jaký konec to vzít. Čtu si tedy knihu Ars poetica, do níž Václav Kubín vybral a okomentoval texty různých lidí, většinou od fochu, na poesii a poetiku. Vybírám si z jeho výběru, co se mi bude hodit. Je to podle abecedy, tak dnes něco od A a od B.

Od času Alfreda Jarryho jsme viděli, jak se smích zvedá z nížin, kde se dosud svíjel, a poskytuje básníkovi zcela nový lyrismus. Kam se poděl čas, kdy Desdemonin kapesník se zdál nepřípustně směšný? Dnes je směšnost dokonce vyhledávaná, hledíme se jí zmocnit a más své pevné místo v poezii, protože tvoří součást života stejným právem jako hrdinství a všechno, co kdy budilo nadšení básníků.

Guillaume Apollinaire

Proč žádný básník, který neví přesně, kolik má každé slovo rýmů, nedokáže vyjádřit jakoukoli myšlenku.

Charles Baudelaire, plán předmluvy ke Květům zla

Poetická myšlenka je to, co tvoří vlastní obsah básně. Chybí-li nebo je v básni přítomna jen spoře, nežije pak báseň vlastním životem a to, co se nám předkládá jako poezie, je už jen mátožina...

Johannes Robert Becher

Vředy na českém jazyku I

Několik článků bych rád věnoval češtině, jak ji viděl Ladislav Klíma. Kdo zná Klímu, ví, co čekat, kdo ne, nechť si přečte jeho krátkou biografii na wikipedii. Mně poznání tohoto velikána zprostředkovalo malé Lábusovo knihkupectvíčko v Lounech, už když jsem byl učencem tamějšího gymnázia. Pamatuju si samozřejmě hlavně to, že snědl myš, kterou ukradl kočce z tlamy, a ve vlasech si pěstoval vši jako sv. František. Jinak byl ale geniální a projevil to i v článku s názvem Vředy na českém jazyku, který vyšel v Almanachu Kmene 1948 v redakci Kamila Bednáře (toho zase teď trochu blíž poznávám skrze Hiršala). Tak se mi to pěkně spojuje. 

Dám na radu mých nejbližších přátel, abych nepsal dlouhé články, že to pak nikdo nečte. A tak jako úvod k dalším pokračováním sem vkládám citát ze Schopenhauera, který si dle mého soudu Klíma zřejmě vymyslel:

Člověk nikdy neví, jak hnusně zní jistá řeč, je-li jeho mateřštinou; já to o němčině vím, má první řeč byla angličtina.

Básníkův testament

Na Vltavě čtou na pokračování Vínek vzpomínek Josefa Hiršala. Po dvou dílech jsem vytáhl knihu ze zadní řady spodního fochu různým harampádím zastavěné knihovny a zjistil jsem, že to nejkrásnější na knize, totiž básně a dopisy, v jinak poutavém čtení téměř úplně chybí. A tak si teď ty poklady dočítám. Krásná je korespondence Josefa Hiršala s nakladatelem Jožou Jíchou z Brna, který mladému studentu získal podpis André Bretona. Už při rozhlasovém poslechu jsem si všiml a teď v knize potvrdil, že na druhé straně vzpomínek uvedená adresa tohoto francouzského básníka v Paříži je rue Fontaine 52. Vyprávěl jsem Věrušce, že mám takovou báseň, ale že se jmenuje Rue Fontaine 42. Hiršal se opravdu o desítku spletl.

Včera jsem vozil kočárek s kamarádkou, která mi vyprávěla o takových těch prazvláštních rodinných vztazích, které se projeví až s úmrtím někoho v rodině, po němž se dědí. Když mi někdo něco podobného (a přiznám se, že pro mě neuvěřitelného, co jsem myslel, že bylo vlastní pouze době Boccacciově) vypráví, vzpomenu si vždycky na tu báseň, kterou jsem složil, když jsem se dozvěděl, že Bretonovi potomci dávají básníkovu pozůstalost do dražby.

Rue Fontaine 42 

„…já za svoji osobu požaduji, abych byl na hřbitov odvezen stěhovacím vozem.“
André Breton, Manifest surrealismu

Všechny ty pudřenky
odcizené cizím tvářím
a rukopisy psané nehtem
po tělech všech našich milenek
půjdou teď do dražby.
Matrace vytrhané z kalendářů
už nelisují pomuchlané listy
doručené do náruče našich snů,
těch milosrdných lhářů.
Vycpaní ptáci jsou na pokraji vyhynutí
a v pokoji, kde není k hnutí
pro samou samotu,
už nezpívají.
A bláznivou lásku
dovezenou až z Velikonočních ostrovů
přiklepne licitátor
skandálně krásné jediné ženě
v celé aukční síni našeho života.

Pašije v Chomutově

Květná neděle byla pro mě od roku 2004 nedělí pašijovou. Místo abych si ráno zašel pro posvěcené kočičky, sháněl jsem rekvizity na odpolední představení Pašijí v Růžencové kapli. Kromě roku 2008, který jsme vynechali, hráli jsme s Navenkem Pašije (podle skutečné události) až do minulého roku. V roli Ježíše se vystřídali čtyři herci, podobně to bylo i s Pilátem. Každý rok přibyla nová kvalita, vyjížděli jsme i do okolních měst, byli jsme v Chomutově, v Žatci, v Lounech, dokonce i v Kladně. Někam na Kladensko se také přestěhoval představitel našeho Lucifera, vrchního našeptavače Zdeněk Turek. Řekl jsem si, že bude lepší hru, která přes mnohé změny, jež doznalo její obsazení, dozrála jako šťavnatá réva, více neflikovat, protože by mohla začít hnít zevnitř. Byl jsem tedy dnes jak na trní. Když jsme ráno šli do kostela pro kočičky, padaly sněhové vločky z modré oblohy. Po dlouhé době jsem slyšel pašije v mešním hávu. Míša Došek četl všechny role kromě kněžského partu Ježíšova, což mi připomnělo, že jich za těch sedm let v našich Pašijích taky dost vystřídal, byl biřicem, Anášem a naposledy Petrem. Když už dnes tedy Pašije nehrajeme, schoval jsem si na soběpisník jednu zajímavost.

Když jsme hráli Pašije v chomutovské sv. Kateřině a o rok později v nedalekém sklepení, netušil jsem, že pokračujeme v poměrně nedávné tradici. Za první republiky totiž v Chomutově působil ochotnický spolek (Liebhaberbühne) Thalia, který se na začátku 20. let zasadil o to, že někde v místech, kde je dnes sídliště Březenecká, vzniklo přírodní nebo ještě lépe řečeno lesní divadlo pro téměř tisíc diváků s velkým jevištěm a světelnými efekty, kde se uváděla velká operetní a činoherní díla jako třeba Cikánský baron Johanna Strausse. Někdy kolem roku 1935 zdejší ochotníci uvedli i Passionsspiele. Povedlo se mi vydražit vzácnou (alespoň pro mě) pohlednici, která zachycuje scénu s poslední večeří.

Známka je odlepená, ale na zbytku razítka je krásně čitelný nápis KAADEN. To mi přijde krásně symbolické. Další fotografie se dala najít na německé stránce věnované lesnímu divadlu a z obou je patrné, že šlo o velmi realistické a výtvarně klasické zpracování, tak jak se dodnes u nás zachovalo v Hořicích.