Fragment Fragmentu

Už třetí den po sobě jsem usínal kolem druhé ranní, procházeje se do té doby po Harrow, Cambridgi, Newsteadu a Londýně s mladým Byronem. Je to takové malé dejá-vu, podobně jsem totiž nespal nad byronovým životopisem několik dní ve svém lounském sklepě v době, kdy mi bylo jako Byronovi tenkrát. Když Byronovi bylo tolik, kolik je mi teď, byl už rok po smrti. Dneska v noci jsem přeložil závěrečných pět veršů jeho Fragmentu z roku 1803, kdy mu bylo 15 let. Začnu tím úryvkem svoji dnešní přednášku:

Mé prosté jméno nechť je mým epitafem:
ono ať zdobí slávou moje kosti,
vše ostatní na mě postrádá velikosti.
Mé dílo i činy svět jednou zapomene,
proto mi označte hrob pouze jménem. 

Byron o Řecích a Řekyních (všech a třech zvláště)

Celý druhý zpěv Byronovy Childe Haroldovy pouti, o níž budu mít zítra od 18hod. přednášku v knihovně k 200. výročí vydání prvních dvou zpěvů, se odehrává v Řecku, které navštívil v roce 1809. V roce 1810 navštívil i Turecko a při cestě zpět přeplaval slavně Hellespont čili dnešní Dardanely. A právě z dopisu Henrymu Drurymu, v němž příteli referuje o své plavbě, cituji následující ne tak známý úryvek:

Mám rád Řeky, jsou to přesvědčiví darebáci – se všemi tureckými neřestmi a bez jejich odvahy. Pravda, někteří jsou i stateční, a všichni jsou krásní, podobní Alkibiadově bustě – ženy ovšem už tak krásné nejsou. Umím klít turecky, ale jinak kromě pár sprostých slov, a výrazů jako „pasák“, „chléb“ a „voda“ není moje slovní zásoba nijak ohromná. Jsou velmi zdvořilí k cizincům jakéhokoli postavení… Málem bych zapomněl: umírám láskou po třech řeckých dívenkách, sestrách, s nimiž jsem sdílel dům v Athénách. Teresa, Mariana a Katinka, to jsou jména těch bohyní – a všem jim je pod patnáct let.

3. května 1810

Utopie v lahvi

Marxisti jim říkali utopičtí socialisté. A oni jimi taky byli. Ale u nás to znamená, že je asi dnes studujeme ještě méně než Marxe samotného. Přitom, když jsem četl Saint Simona, nestačil jsem se divit, jak se kapitalismus na přelomu 18. a 19. věku podobal tomu o dvě století později. Nedávno mi domů přišel výbor z díla Roberta Owena. Ten byl stejně úspěšný jako Saint Simon, jen si nevpálil šest kulí do hlavy, ale prostě umřel sám a zapomenutý. Myslím, že neodhadl ani příčiny (náboženství) ani řešení (racionalismus) neutěšeného stavu společnosti (kapitalismus), ale přesto stojí za to jeho články číst i po těch staletích.

Člověk dosud strašlivě bloudil ve všech svých snahách o zajištění šťastných podmínek pro bytosti svého rodu. Začal s pokusy bez pevného základu a šel dále nazdařbůh, až zabředl do zmatků tak hluboko, že si uvědomil, že na správné cestě nikdy nebyl, neboť odměnou jeho úsilí byl vždy hřích a bída místo ctnosti a štěstí.

Kniha o novém mravním světě III., kap. 8.

Jakmile bude společnost reorganisována na třech základních principech pravdy, jakmile budou ve shodě s vědou o společnosti učiněna opatření na výrobu, zachovávání a distribuci bohatství, vedení charakteru a nejlepší způsob správy, shledá se, že se bohatství bude vytvářet ve velkém nadbytku a uchovávat i rozdílet způsobem pro všechny blahodárným, přímo jako kratochvíle a příjemný cvik. Nebude nutnosti ani podnětu na žádné straně zatěžovat se starostmi a strachováním o soukromý majetek, zrovna tak jako lidé žijící blízko stále tekoucího proudu nemají touhy ani pohnutky, aby se trápili tím, že by tu vodu dávali do lahví nebo sudů ze strachu před budoucím nedostatkem; věděli by, že by to bylo bláznivé plýtvání lahvemi, sudy, časem i místem, jen aby se udržovala zásoba přebytečná.

Kniha o novém mravním světě VI., kap. 4.

Kdyby dnes Robert Owen viděl ty supermarkety a skládky (jak blízko jsou si ty dvě destinace obsahem) s tunami láhví, piksel, kartonů a jiných obalů, neubránil by se úsměvu nad pocitem, že měl vlastně pravdu a že svět v tom zmatku a na scestí udělal neuvěřitelný pokrok.

Paříž /20/ Tour Montparnasse

Jeli jsme k té montparnasské věži s plánem vyjet nahoru výtahem, ale nakonec jsme si to rozmysleli kvůli mé fobii z uzavřených prostor. A navíc, nejvyšší tou dobou (od 5. května 2011) byla už Tour First ve čtvrti věžáků La Défense. A přerostla ji málem i lampa pouličního osvětlení. Tak jsme si udělali jen pár tuctových fotek a tradá pryč.

Jetřichovice

Dnešní článek bude vzpomínkový. Svátek má Miroslav, krásné jméno pohádkového krále a mého pohádkového dědečka. Děda po válce studoval v Děčíně a v knihovně mám po něm německou knihu o Děčíně a okolí. Dnes jsem si ji prolistoval a našel krásné fotografie z Kinderholungsheimu v Dittersbachu tedy česky v Jetřichovicích. To zařízení i za mého děství a dlouho po něm sloužilo jako dětská zotavovna neboli ozdravovna. Teď prý už sedm let zeje prázdnotou.

Rodiče nás (mě a obě moje sestřičky) tam jednou odložili na celý měsíc a od maminky vím, že si to dodnes vyčítá. Nemusí. Sice jsem celý první týden probrečel, ale pak se mi tam líbilo. Kromě pláče jsem se tenkrát v noci i pomočil, a tak jsem ten týden strávil na marodce, kde jsem si přečetl celého Edudanta a Francimora.

Pak už mě nebavilo předstírat nemoc a začal jsem si pobyt užívat. Tyhle fotky jsou z roku 1931, ale klidně bych odpřísáhl, že by mohly být o 50 let mladší.

 Rozcvičky a soutěžní sportovní hry probíhaly podobně.

 Chodilo se do přírody, kde jsem se učil svoje první sprosté písničky.

A hrozně mi tam chutnalo. Jen jsem se občas málem pozvracel ze smradu z várnic, kde se shromažďovaly zbytky jídel. Ty várnice stály za budovou, kam jsem se s novými kamarády chodil ulívat z rozcvičky. Dodnes si ten smrad vybavuju. Kéž bych s ním mohl vrátit i všechno ostatní. Mami, vůbec se neciť provinile, mám na to krásné vzpomínky.

Arnoštek je prostě Boží

Arnošt z Pardubic pro mě byl jako jeho busta z triforia svatovítské katedrály – kamenná, nic neříkající postava našich dějin s uraženým nosem. Kámen procitl až nyní, když jsem objevil Bohuslavem Balbínem dávno objevené Poznámky Arnošta z Pardubic ke knize Libellum de Apibus, již sepsal neznámý kněz. Výběr z těchto poznámek vydal Karel Otýpka u pardubických salesiánů v roce 1941 a hned první poznámka mi připomněla rozmluvu z jedné nedávné diskuze s přáteli.

Pane Bože můj, prosím tě, ať nejmenuji své jméno, nechť cokoliv dobrého vykonám.

Když se pochlubíme dobrým činem, okamžitě hodnotu toho činu snižujeme nejméně o polovinu. Na druhé straně stojí názor, že jen příklady táhnou, a i o dobrých skutcích se nějak musíme dozvědět. U takových lidí jako byl Ježíš nebo většina světců se o tom dozvídáme od svědků. Tak by to mělo být. Ale co když se nějaký dobrý akt odehraje beze svědků? Ano, pak bychom se ho dozvědět neměli. Dobrého člověka totiž nepoznáme podle jednoho nebo deseti dobrých činů, ale podle dobročinného celého života. On přece nemůže sbírat body za dobré činy, ale může být ctěn za stále přítomný dobrý úmysl svého činění. A přesně takový pocit se mě zmocnil z Arnošta z Pardubic, do včerejška ledové kry v moři dějin. Tento muž se najednou pro mě stal vzorem a, mohl-li bych tak titulovat prvního českého arcibiskupa, i přítelem mých myšlenek. A tak si dopřeji ještě jednu z jeho arsenálu:

Nebudu se rozčilovat nad mnohonásobnou prací a že jsem mnohými věcmi vyčerpáván. Ale chci si všechno zařídit tak, abych v určitou dobu se věnoval věcem duchovním, časným a modlitbě. 

Vražda v katedrále

Šel jsem dnes o druhé neděli postní ráno zase po čase do kostela. Cestou mě potkal kamarád, který do kostela nechodí, a že taky načíhne. Nakonec tam byl s pauzami víceméně do konce. Přihodil se ale takový zajímavý karambol. Kamarád nevstával, kdy ostatní vstávali, protože stál jako já celou dobu, tedy bych měl asi spíše říct, že si nesedal, když si ostatní sedali. Ani se nemodlil, když se ostatní modlili, ani nezpíval, když ostatní zpívali, ani si neklekl při eucharistické modlitbě. Já jsem klečel vedle jistého pána na dlažbě a všiml jsem si, že má na zemi pod kolenem kapesník. Sám jsem klečel na pravém koleni, které mám ještě v pořádku, kdybych ale klečel obráceně, musel bych si nosit přímo kobereček. Pán byl o něco starší než já, možná dvakrát tak. Nedivil jsem se tedy kapesníku a snažil se plně soustředit na tajemství víry. Ovšem když před modlitbou Páně všichni povstali, můj kamarád, který se kapesníku očividně všiml až nyní a myslel si, že pánovi vypadl při tom všem atletickém cvičení, jal se mu ho zvedat. Otec Josef předtím v kázání mimo jiné řekl, že k vraždě člověka nemusí být nutně užito předmětu, můžeme zabít třeba lží nebo mlčením nebo pohledem. Pán mého kamaráda zavraždil pohledem. Vytrhnul mu zvednutý kapesník z ruky, jako by šlo o obranu před krádeží, a mršil s ním na zem (s kapesníkem, nikoli s kamarádem). Pak když přišlo pozdravení pokoje, nepozdravil se vůbec s nikým… a i já jsem se pozdravil se všemi okolo včetně bezdomovce, který pravidelně vybírá popelnice u nás před barákem, ale s bližním, který mi byl v tu chvíli nejbližší, nikoli. Nešlo to, klečel a měl zavřené oči. Takové napínavé chvilky jsem v kostele asi ještě nezažil.

Dnešní kázání bylo o Abrahamově oběti, téma na půl bible, a tak se k němu vrátím někdy, až se budu zase hrabat v hlubinách své hříšné duše.