22. května 2010

Veselý pomíjivý svět a telegrafická láska

Začátkem března jsem tu citoval Jeana Paula, text, v němž Kristus sám hlásá, že Bůh není. K tomuto poselství došel až po mnoha po několika pokusech, z nichž jeden se například jmenoval „Nářek mrtvého Shakespeara mezi mrtvými posluchači v kostele nad tím, že Bůh není“.

Jean Paul četl, podobně jako já, mnohá díla dokazující ateismus, zvěstující materialismus. A přesto,  jako já, si zachoval (nebo se jí nedovedl zbavit?) elementární víru v Boha. V knize Advokát Sirový, do něhož je pasáž s Kristovým učením o neexistenci Boha vsazena, procitá ze sna a dále píše:

Duše má plakala radostí, že může opět vzývat Boha… A když jsem vstal, řeřavělo slunce hluboko za plnými purpurovými žitnými klasy… a mezi nebem a zemí rozprostíral svá krátká křídla veselý pomíjivý svět a žil, jako já, před tváří věčného otce; a z celé přírody kolem mne proudily pokojné tóny jako ze vzdálených zvonů klekání.

Krom náboženských vnitřních bojů svádí i boje s potlačenou sexualitou. Je na tom sice o něco lépe, než jeho přítel Hermann, který studuje medicínu a jako panic musí na kurzu prakického porodnictví „vsunovat ukazovák pravé ruky do živé pochvy“, ovšem ani on ještě nemá žádné praktické zkušenosti. Zčásti proto, že se chce plně věnovat tvorbě, zčásti proto, že je chudý jako kostelní myš, a tak o něj žádná nestojí. Zaměřoval se tedy čistě na lásky platonické, v nichž si dovoloval být i promiskuitní. „Dospělá žena, již jednou miloval po dobu oběda, nic netuší o svém štěstí a asi o něm nemá ani vědět,“ naznačuje metody Jeana Paula Günter de Bruyn. S tím asi souvisí i další teorie mladého básníka, teorie tzv. „telegrafické lásky“, kdy si se ženami dopisoval a byl rád, že jim zdlouhavé a namáhavé cestování znemožňovalo časté návštěvy:

Dálka škodí pravé lásce méně než blízkost. Kdybych na Venuši uzřel Venuši: vroucně bych miloval tu nebeskou bytost, jejíž půvaby by na takovou dálku byly tak okouzlující, a bez váhání bych ji zvolil za svou jitřenku i večernici a zbožňoval ji.

21. května 2010

Pevnina lásky

Milostná báseň pro Věrušku složená jako pocta Ch. Lindbergovi

Jsou to tři roky, kdy mě úskočně přepadla
a spoutala pevně a zároveň tak jemně,
že bylo mi, jako bych vystoupil z letadla
a po letu přes moře dotkl se pevné země.

Dnes, když se po letech po tom dni ohlížím,
kdy jsem ji poprvé spatřil, je mi,
jako bych stále byl na tom letišti v Paříži –
tak rád, že stojím zas na pevné zemi.

20. května 2010

Zvláštní noc v muzeu

Akce, která nese název Chartres en lumières, mě inspirovala k myšlence letošní Noci v muzeu. Nově objevené malby na severní straně presbyteria kostela sv. Čtrnácti pomocníků, si pomocí světel zahrají v textové dramatizaci svých příběhů. Troufám si tvrdit, že jde v Čechách o naprosto ojedinělou záležitost a kdo přijde, nebude litovat. Já to asi pořádně neuvidím, neboť budu tou dobou v kůži (téměř doslova) Bohuslava Hasištejnského z Lobkovic v úplně jiné komnatě.Tak aspoň na zkouškách.


19. května 2010

J.H.Krchovskému k narozenínám


Jako minule a skorominule mě včerejší koncert inspiroval k veršovánce.

Chtěl jsem vždycky umřít mladý,
být na světě jenom chvilku,
jenže pořád straším tady
s padesátkou na zátylku.

Zuby opouští mé dásně,
už se těším na umělé,
ale přesto skládám básně
s padesátkou u prdele.

18. května 2010

Sociální román a chuť na lízání

Měl jsem teď několik týdnů utrum od Aukra, neboť mi tři lidé udělili trestné body a správce aukční síně mi zablokoval účet, mně – se dvěma zlatými sluníčky! Ale dva ze tří už mi trestné body odejmuli, odpustek jsem zaplatil a včera mi přišlo rozhřešení.

Díky antikvariátu na Aukru jsem objevil spoustu zajímavých autorů a knížek. Asi bych se pravděpodobně nikdy nic nedozvěděl o Erskinu Caldwellovi, kdybych nevydražil jeho román Boží políčko v českém překladu z roku 1937. Originál vyšel v Americe v roce 1933 a byl hned po vydání popotahován cenzurou kvůli otevřenému psaní o sexu. Bylo to pět let po Milenci Lady Chatterleyové, jenž ovšem vyšel v Itálii a na vydání v Americe čekal až do roku 1959, kdy byl erotické cenzuře zatnut tipec. Právě soud s Božím políčkem, jež Newyorská společnost proti potírání nemravnosti napadla z „obscénnosti, chlípnosti, lascivnosti, špíny, neslušnosti a odpornosti, vzbuzující smilné choutky a nečisté představy“, prorazil cestu erotice proti puritánství obhajobou postavenou na tezi, že román neukazuje „špínu za špinavým účelem“. Soud, který přijal jako důkazy obhajoby vyjádření literárních kritiků, učitelů či samotných spisovatelů, např. i Sinclaira Lewise, nakonec udělal z žalobců hlupáky, jelikož to vypadalo, že „smilné choutky a nečisté představy“ vzbuzuje román pouze v bojovnících proti nemravnosti.

Na začátku knihy jsem byl docela překvapen jinou otevřeností, a to rasistickou. Román se odehrává v Georgii, tedy na americkém Jihu, a tak není divu. Překlad A.J. Šťastného není vůbec špatný, zvlášť když si uvědomíme, že šlo vesměs o jižanský slang.

„Tak, a už seš zas v tom a žvaníš jako negr, synu,“ řekl Ty Ty resignovaně. „Přál bych si, abys měl aspoň ždibec rozumu a neposlouchal, co říkají negři. Není v tom ani špetička ničeho, krom tý hloupý pověry. Tak se podívej třeba tuhle na mne. Beru to vědecky. A když budeš poslouchat negry, budeš si pomalu myslet, že vědí víc než já.“

Ty Ty během chvilky změní názor a podle rady nápadníka své svůdné nejmladší dcery Darling Jilly, jenž se jmenuje Pluto, začne hledat albína, protože podle černošské pověry celobílej člověk dokáže najít zakopané zlato. A to je přesně to, co Ty Ty se svými dvěma syny už patnáct let dělá, místo aby farmařil. Jeden ze synů má za manželku Griseldu, krásnou ženu, na níž může veškeré mužské osazenstvo románu nechat oči. Tchánovým hodocením jejích kvalit bych ukončil dnešní ochutnávku:

Viděls už někdy někde v širym kraji pěknější děvče? Jen si mrkni na její smetanovou pleť a na zlatý vlasy, když už se ani nezmíním o světlounký modři jejích očí. A když už ji mám pochválit nemůžu přece vynechat všechno ostatní. Trvám na tom, že Griselda je ze všech nejkrásnější, To děvče má ten nejnádhernější párek pyšnejch holoubat, jaký jen může muž doufat uvidět. Je to zázrak, že vůbec milostivém Bůh umístil takovou krásu pod jednu střechu s tak vobyčejnskym starym chlapem, jako jsem já. Snad si ani nezasloužím na ni koukat, ale řeknu vám rovnou, že shrábnu svou porci koukání, dokavad můžu.

Když ho Griselda okřikne a její manžel se přidá se svou troškou, vyhecovaný tatínek se obrátí přímo na snachu:
 
Když jsem tě viděl vůbec prvně, tenkrát, když si tě Buck přived, ať už to bylo vodkud chtělo, přišlo to na mne a cítil jsem, jako bych chtěl hned na fleku padnout na kolena a něco lízat. Tohle cítění v muži je strašně vzácný, a když už to na mne přišlo, tak mě taky naplňuje taková pýcha, zvláště když o tom mluvím před tebou, zrovna před tebou, abys mě slyšela.

Další kataraktický díl pro prasáky bude o sexu Willa Thompsona s Darling Jillou, sestrou své manželky.

17. května 2010

Tanka pro Hanku

Tradiční japonská forma s motivem z básníka Džiena.

Usnulas na louce
přikryta prázdným nebem
–  trochu tě zebe.
Polštář z jarního kvítí
pohodlí opatří ti.

16. května 2010

Hance L.

Bůh ví, že jsem dnes chtěl psát o čínském divadle, které jsem začal studovat v souvislosti s premiérou naší čínské pohádky. Bylo to vlastně částečné splnění dvou předsevzetí, která jsem si dal už před třemi lety (5. a 7.). Premiéra měla proběhnout příští neděli.  Neproběhne, odloží se. 

Všichni se teď modlíme za Haničku, která včera na operačním sále vybojovala život. Modlíme se, aby se jí co nejdříve vrátily síly, kterých měla vždy na rozdávání. Od primy jsem Hanku několik let učil a byla mojí nejlepší studentkou. Teď patří k nejlepším herečkám ansámblu (to ona mi už před třemi lety kývla na angažmá v Navenku). 

Zažil jsem včera setkání s tupostí rasově čistých (na což jsou hrdí) českých lidí, kterým by mohla Hanka být vzorem. A ona to dokáže! Ne proto, že by měla dokazovat něco těm duševním mrzákům, co jsou schopni tváří v tvář lidskému neštěstí takového cynismu, že se mi z něj udělalo na zvracení. Ale proto, že my z divadla tu její energii, píli, inteligenci a nadhled potřebujeme nejen na prknech.

Kolik je pekel, je i nebí
– snad víc než lidí dohromady –
jen o očistci nevím, že by
byl ještě jiný než ten tady,

kde vlk má roucho beránkovo
a bratru klidně ublíží,
kde láska není víc než slovo
a Bůh si visí na kříži.