Karel Plíhal

Dnes jsem zařizoval koncert Žalmana na 17. prosince a Karla Plíhala v Kadani - v roce 2009. A v říjnu tady budou Nezmaři. Tenhle Plíhalův klípek je na youtube čerstvej a neokoukanej. Kdo by věřil, že letos už mu bude půl století.

Orfeum

Dneska v Orfeu, které je mi stejně osudné jako Rožmberk, proběhla revize elektroinstalací. Pan Skotek o tento kulturní stánek pečuje s otcovskou láskou, chce dokonce rozchodit i hodinový stroj. Ve středu proběhne schůzka s paní architektkou z Karlových Varů o některých možných projektech na budově pro rok 2008. Příští pátek (15.2.) proběhne na prknech Orfea premiéra Případu Grendwal. Jinak Horkýže Slíže (8.2.), Vibrátoři a další punk (16.2) a Tleskač (22.3.). A dneska mi přišel Deník dívky která hledá Egona Bondyho, kde se hned na druhé stránce píše:

Maxima culpa mea
že jsem kdy byla U Orfea
Správně známý psichiatr říká

že dívka je ztracena potká-li umělce či tajtrlíka...

Víte, kde je Kadaň?

Místopis mě nikdy nepřestane šokovat. Už jako mladý jinoch jsem trávil hodiny a hodiny nad otevřeným atlasem, sestry jsem nutil do zeměpisných her a studoval, proč se Montevideo jmenuje Monetvideo a Montreal Montreal. Pamatuju si, jak jsem hrdě překvapoval tátu, že Praha a Brno jsou kopce v Brdech nebo že v Zemi Františka Josefa v Severním ledovém oceánu mají Teplický záliv.
Dnes jsem našel další pozoruhodnou věc: Kadaň! A hádejte kde? Tady!

To je nemilé, Emile!

Po Odvážné školačce jsem se pustil do Emila. Moc se mi líbí, že Rousseau hned na začátku řekne, že nebude marnit čas vypisováním toho, co se všeobecně považuje za pravdy, ale napíše jen to, kde se s obecným názorem rozchází – a pak následuje pět knih, každá s nějakými dvěmi až třemi sty tezemi plus poznámky a volné pokračování. Jsem někde v druhé půli první knihy a musím říct, že Rousseau umí dokonale provokovat. V mnoha věcech se s ním neshodnu, ale přesto je to skvělé čtení (mastné a slané je podle mě lepší než nemastné a neslané, proto mám třeba radši Klause než Švejnara, ačkoli s ním mnohdy nesouhlasím, ale když nesouhlasím, vím proč; se Švejnarem nelze nesouhlasit, ovšem také nemá cenu ptát se proč – proto je pan Švejnar mým kandidátem na post prezidenta… ovšem prezidenta Evropské unie, tam se tleská, aniž se ví proč).

pozn. k 24 Na několika školách… jsou profesoři, které miluji, kterých si velice vážím, a kteří by podle mého názoru byli velmi způsobilí učiti mládež, kdyby nebyli nuceni říditi se podle zavedeného řádu. Vyzývám jednoho známého z nich, aby uveřejnil návrh reformy, který pojal.

Škoda, že celých 250 let od napsání Emila nikdo s takovou (tedy obecně platnou) reformou nepřišel.

33… Člověk občan rodí se, žije a umírá v otroctví: když se narodí, sešněrují ho do plének, když umře, zatlukou ho do rakve…

pozn. k 78 … učitel by měl být pěkné postavy, dobře mluvit a mít příjemnou tvář. Příliš malá péče přizpůsobiti se v tomto ohledu slabosti dětské působí, že většině zůstane odpor proti všemu, čeho se naučili od lidí příliš starých, mrzutých a zlobivých.

112… Je nemožno, aby dítě které projde tolika rukama po sobě, bylo kdy dobře vychováno. Při každé změně srovnává potajmu, což vždy vede k tomu, že klesá jeho úcta k těm, kteří je vychovávají, a tím klesá též jejich autorita.

120. Lidé nejsou stvořeni, aby žili pohromadě, hustě jako mravenci, nýbrž jsouce rozptýleni po zemi, mají ji vzdělávati: Čím více se hromadí, tím více se kazí. Choroby tělesné zrovna tak jako neřesti duševní jsou nevyhnutelným výsledkem tohoto příliš velkého hromadění. Člověk ze všech tvorů nejméně může bydliti v stádech. Lidé stěsnaní jako ovce by zahynuli všichni velmi záhy. Dech člověka přináší smrt člověku druhému; to platí právě tak ve smyslu doslovném jako přeneseném.

Odvážná školačka

Nikdy bych neřekl, že si mě podmaní malá Marusja, tedy Maruška, odvážná školačka z pera Jevgenije Švarce. Asi proto, že v tom socialistickym realismu byla z masa a kostí a hlavně že mi připomněla vlastní dětství. Taky jsem byl v útlém věku fascinovanej, když jsem poprvé slyšel o Leninovi.

„Ano, mamičko, hned budu spát! Ještě budu chvilku přemýšlet a pak usnu,“ slibuje Maruška. „Podívej na co myslím… Jak by to bylo pěkné, kdyby Lenin a Stalin, když byli malí, bydleli u nás v domě. Hráli by si na dvoře. A já s nimi… Mamičko já vím, že je to jen tak, jen takový nápad… ale když je to tak pěkné… Jenže nevím, jak bych jim měla říkat… Kdyby byli malí, stejně bych jim říkala, Vladimír Iljič, Josef Vissarionovič, že?“

Takhle krásnou paní učitelku jsem ovšem nikdy neměl...

Nejbizarnější je ovšem doslov. Docela mě zpražil začátek jednoho odstavce:

Maruščina psychologie má materialistický základ: autor zdůrazňuje živý temperament své hrdinky, založený v podstatě na určitém typu nervových procesů. Maruščin duševní vývoj v období přechodu z rodiny do školy je určen rozvojem kladných stránek a úsilím ovládnout, podřídit si, překonat záporné stránky temperamentu vytvářením základních rysů socialistické morálky v podmínkách kolektivního života a práce v sovětské škole a sovětské společnosti začínající budovat socialismus…

Všechny scény jsem si představoval když ne na vlastní kůži, tak aspoň jako ve filmu. Chtěl bych ten film (1948), z něhož jsou v prvním českém vydání z roku 1952 fotky, vidět. Tyhle stránky s ruským originálem mě ještě víc nalákaly. Vůbec mi nějak chybí ruské filmy. Staré i nové. Naposledy jsem viděl něco asi před nějakými patnácti lety.

Nejdobrodružnější kapitola: Maruška, Věruška a Galja se ztratily

A protože se mi stýská i po ruštině, tak jsem té svojí malé hrdince Sovětského svazu přeložil i závěrečnou písničku, kterou holčičky zpívají poslední den první třídy (mimochodem v ruštině se Odvážná školačka jmenuje Prvňačka, ale to česky opravdu nezní tak kouzelně):

První třída
druhou střídá,
té pak škola číslo 3 dá.
Před rokem jsme byly malé,
teď jsme skoro světaznalé.

S sebou si do své nové třídy
vezmeme co nejvíce:
tabuli, obrázky, mapu, křídy,
židličky i lavice.

Všechno jsme si tady oblíbily,
ale ten rok byl hrozně krátký,
samy za sebe jsme nastoupily
a dnes jsme věrné kamarádky.

A paní učitelka? To nás straší!
Všechno ostatní si klidně vezměte!
Ale Annu Ivanovnu, učitelku naši,
tu nevyměníme za nic na světě!

S ní půjdem cestou necestou
vstříc radostem i strasti
s celou svou třídou, se školou,
a s celou naší vlastí.

První třída
druhou střídá,
té pak škola číslo 3 dá.
Před rokem jsme byly malé,
teď jsme skoro světaznalé.

Londýn, Stonehenge, Avebury

V tomto zájezdu, který průvodcuju, jsou ještě volná místa. Tak kdo by měl zájem, hlaste se. Pár fotek z minulého roku, kdy jsem byl pasován na průvodce, najdete zde.

Avebury (foto Richard Melichar)

Polibek

Gustav Klimt: Polibek

„Zdá se, že již nepotřebuješ léků.
Lásky potřebuješ, rozumíš?“

Émile Zola, Prohřešek abbé Moureta

V.D.

Láska je útes, na který šplhaje
každičkou vteřinu ti hrozí pád.
Láska je louka na cestě do ráje
porostlá zlatými penízky.
Láska jsou ruce
spoutané želízky,
spolknutý klíč
když přijde hlad…

Ty jsi má louka na hraně útesu,
zvrácená závrať, že můžu stát
a hledět na ten ráj, odkud tě unesu
do zcela prostého kraje.
Ty jsi můj klíč,
jenž odemykaje
otvírá pohled
na poklad.

Kajetán má první (a hned druhé) narozeniny

Kajetána jsem našel na sv. Kajetána tedy 7. srpna 2006 v Praze na koleji, která slove Kajetánka. Jméno i svátek má tedy jasné, ovšem horší je to s určením narozenin. Tehdy v srpnu mu mohlo být kolem půl roku. A vzhledem k tomu, že je dneska 200. výročí Josefa Kajetána Tyla, slavnostně vyhlašuji, že kocourkovi Kajetánovi bylo kočičí matrikou určeno datum narozenin na 4. února 2006 a dnes jsou mu tedy papírově dva roky. Poslední dobou se nerad fotografuje, to bude zřejmě nastupující pubertou. Tady je tedy pár fotek z již minulého roku…

Nejoblíbenější poloha...

U večeře...

Ten vrchní je dneska nějakej divnej...

V pasti...

Kajdíčku, otřes se...

Bacily

Měl jsem v pátek schůzku s jednou bývalou zaměstnankyní kulturního domu, přinesla igelitku plnou fotografií a různých dokumentů, pár jsem si jich půjčil, že si je naskenuju, pár jich dokonce v práci využiju. Ovšem mezi dokumenty vyhrál plakátek inzerující následující koncert:

Kulturní dům pracujících v Kadani

u příležitosti oslav 35 let PO SSM

středa 2. května 1984 v 15hod. v KDP

V. Neckář a skupina Bacily

Vstupné: alespoň 1kg svázaného starého papíru

Výtežek za sběr bude odeslán na Fond solidarity –
„Hračky pro děti z Nikaraguy“

Škoda, že jsem plakát neviděl dřív, mohl jsem to vstupné použít na Brutusu.

Šachový klub Střelnice

Odmalička mám rád šachy, děda je hrál, táta je hrál a já jsem se do nich zamiloval v Praze na urologické klinice, kde jsem strávil pár týdnů čtením Verneovek a hraním velmistrovských partií, tak trochu ve stylu, jaký mi o několik let později představil Brďa, můj výsostný a výhradní soupeř, v Šachové novele od Stefana Zweiga. Brďa se před časem přihlásil i do šachového klubu někde v Mníšku pod Brdy, já jsem si o něčem podobném nechal jen zdát, neměl bych na to čas. A tak mám víceméně jen občasné šachové záchvaty. Jeden z nich jsem zažil dneska.

Ráno v devět jsem byl odemknout našim kadaňským šachistům na Střelnici, a poté, co jsem si uklidil v kanceláři, jsem se zašel podívat na jejich zápas proti týmu TJ Sokol Údlice B. Těch 64 políček si mě znovu podmanilo a kdyby byli přede mě postavili přihlášku, ihned bych ji podepsal. Do večera se mi to samozřejmě rozleželo, ale dozvuky záchvatu přeci jen neodezněly. Domluvili jsme se, že se od nové sezóny náš klub (doposud ŠK Merkur) přejmenuje na Šachový klub Střelnice a Kulturní zařízení Kadaň nad ním převezme záštitu a budeme se snažit získat pro klub nějaký dorost, protože oněch asi pět kadaňských a pár přespolních pánů potřebuje následovníky. A že je od koho se učit, o tom svědčí tahle tabulka. Za čtrnáct dní se rozhodne, to bude Kadaň hrát v Údlicích s áčkem a kdybychom je porazili, postupujeme!

Střelnice tak získá třetí klubovou značku. Po filmovém klubu, jenž má na Valentina na pořadu Dunu, literárním klubu, který slavnostně otevřu v jeho nové podobě 11. února v 19hod. na Střelnici ve sklepě, budou ti, kteří umí trochu kombinovat, moci navštěvovat zbrusu nový a přitom velmi kvalitní klub šachový. Klub je otevřen i pro naprosté začátečníky, na Šuplíku se mohou pod vedením těch zkušenějších vytrénovat a pak se stát novými hvězdami šachového nebe. A přijít se prostě podívat mohou i prostí diváci, zápasy šachové ligy budeme inzerovat v našich propagačních materiálnech.

A nakonec ještě jedna věc, která se mi hlavou honí jako jediný splašený jezdec na šachovnici, který se snaží matovat (což jak šachisti vědí, nelze). Když jsem se dozvěděl, že byl v Kadani dvakrát Vlastimil Jansa, pojal jsem nápad pozvat k nám zase nějakou tu hvězdu, tak kdybyste měli tip, sem s ním.