Faust z rubu na líc

Inspirován Camusem, sáhl jsem po Goethově Faustovi a přečetl si Prolog v nebi, kde je první Mefistotelova replika. Když si ji přečtete, od Camusova ďábla ve sportovním obleku s anglickou cigaretou se moc neliší, pod falešným patosem se dle mého skrývá celkem slušná satira. Nemám jiný překlad než ten od Otokara Fischera z roku 1928:

Poté co před Hospodinem promluví tři archandělé, spustí Mefistoteles:

Když se zas jednou, pane, zjevuješ
a ptáš se, jak se všemu u nás daří,
mne mezi čeledí zde vidíš též,
jaks dříve rád mne vídal před tvou tváří.
Nepotrpím si na orace,
i kdybych se tu terčem vtipů stal;
věř, kdybys nebyl odvyk si už smát se,
můj pathos by tě jistě rozesmál.
Já nedbám světů, ani sfér, jež krouží.
Já vidím jenom, jak se lidé souží.
Pámbiček světa ten se hrubě nemění,
je originální jak za dvů stvoření.
On by si líp žil o poznání,
jen nemít od tebe nebeské záře zdání;
rozumem zve ji, což mu znamená,
že smí být zvěrštější než zvířena.
Ráčíš-li dovolit - jak pak bych měl mu říkat? -
je jako jedna z nohatých těch cikád,
co létají a hopkují
a pak tu svou si v trávě notují;
a kdyby jen to byla vždycky tráva!
Kdejaký neřád, hned to očmuchává.

Ten text se mi moc líbí a rád bych se pokusil o vlastní překlad, tak mi držte palce...

...

Mýtus o Sisyfovi

Tenhle esej od Alberta Camuse jsem, maje peněz tak akorát v hodnotě knihy, v jednom nově objeveném antikvariátě v Plzni vážil tak dlouho, než jsem si několik kapitol přečetl přímo na krámě, což mi pomohlo rozhodnout se den nejíst, resp. se nechat hostit sestrou. Četl jsem od Camuse Mor a Caligulu a bylo mi jasné, do jakého světa se dostanu. Ovšem očekávání bylo předstiženo. Bylo by hodně zajímavé srovnat dva rozbory sebevraždy: ten Camusův a pak Chestertonův v Ortodoxii. Camus popírá veškeré náboženské systémy absurditou života, Chesterton míří k víře. Já jsem uvěřil právě pro Tertullianovo (ať už to řekl nebo neřekl, je to jisté, protože je to nemožné): Credo quia absurdum. Věřím, protože je to absurdní. Ale pravda je, že kde přestává absurdita, přestává i má víra.

Tak pravil Albert Camus aneb mé výpisky z Mýtu o Sisyfovi:

Člověka činí člověkem spíše věci, které zamlčuje, než ty, které vyslovuje.

Vždycky nadejde okamžik, kdy je třeba volit mezi kontemplací a akcí. Tomu se říká stát se mužem. Ten rozpor je děsivý. Ale hrdé srdce nezná střední cestu. Existuje buď Bůh, nebo doba, kříž, nebo meč. Tento svět má vyšší smysl, který přesahuje neklid, jinak by jedině platil ten neklid.

Kdyby stačilo milovat, bylo by všechno příliš jednoduché. Čím víc milujeme, tím víc se absurdno upevňuje.

Všichni odborníci na vášeň nás ujišťují, že věčná je jedině láska, jíž jsou kladeny překážky. Bez boje žádná vášeň neexistuje.

Lidé, které velká láska odvrací od veškerého osobního života, se možná obohacují, ale rozhodně ochuzují bytosti, které si jejich láska zvolila.

Velkorysá je jedině láska, která ví, že je zároveň pomíjivá i jedinečná.

Znovu opakuji, tyto obrazy ani nenabízejí nějakou morálku, ani nevybízejí k vynášení soudů: jsou to náčrtky. Pouze naznačují životní styl. Milenec, herec či dobrodruh hrají absurdno. Ale pokud tomu chtějí, rovněž lidé cudní, úředníci nebo prezident republiky. Stačí vědět a nic neskrývat.

V doslovu je ještě citát ze Zápisků I, které zrovna nevlastním , ale je tak nosný, že zde nemůže chybět (II a III jsou nicméně též plné takto hutných postřehů):

Faust naruby. Mladý muž žádá po ďáblovi pozemské statky. Ďábel (který má sportovní oblek a rád prohlašuje, že velkým pokušením inteligence je cynismus) mu vlídně řekne: „Ale pozemské statky už přece máš. O to, co ti schází - jestli si myslíš, že ti něco schází - o to si musíš říct Bohu. Ujednáš si s Bohem obchod a za statky zásvětní mu prodáš svoje tělo.“ Ďábel se odmlčí, než si zapálí anglickou cigaretu, a potom dodá: „A to bude tvůj věčný trest“.

mljt

Sen

Poslední dobou si pamatuju sny. Začal jsem si psát i malé záznamy, zatím jen heslovité. A začal jsem číst záznamy cizích snů. Některé mě docela i blíže seznámili se svými autory, od nichž jsem toho zatím moc jiného nepřečetl. Jeden z nich je Graham Greene; krom eseje Paradox křesťanství a knížky Monsignore Quijote, s níž jsem se seznámil díky Miroslavu Částkovi, jsem od Greena nic nečetl (a že je na výběr!). Až teď: Můj svět - Deník snů.

Co by asi řekl Sigmund Freud tomuhle Greeneově snu? A co by řekl tomu, že ho zde přepisuju?

V červenci 1965 jsem strávil jeden smutný letní večer. Byl jsem zasnouben s dívkou, ale její matka mě nesnášela a přála si, aby celá záležitost skončila. Přetažené nervy způsobily, že mezi mnou a dívkou došlo k hádce a své k tomu přidala dívka a její hrdost. Já jsem pak hádku vyhnal do krajnosti, takže se dívka se mnou rozešla a já jsme rozchod přijal. Matka to vyslechla s uspokojením a pak dceru odvedla nahoru do ložnice.

Byl jsem smutný, cítil jsem se vinen a věděl jsem, že mi úleva z tohoto konečného řešení dlouho nepotrvá. V domě probíhal večírek a matka se znovu objevila v náručí s dcerou, která vypadala malinká,schoulená, jako by měla každou chvilku zvracet. Matka se na mě obrátila, abych něco našel, a já přinesl vázu, do které se dívka vyzvracela. Pociťoval jsem lítost i vinu a také lásku, a poprvé jsem si uvědomil, jak velmi mě miluje a co ztrácím.

Mezi hosty byl i Henry Moore, a když jsem odcházel z místnosti, omlouval jsem se mu, že jsem ho dřív nepoznal, protože jsem byl zaneprázdněn hádkou. Opustil jsem dům a šel jsem se projít s dívčiným bratrem. Choval k nám oběma sympatie. Potkali jsme jejich otce, kterého jsem měl vždycky rád. Řekl jsem mu: „Přece nejsem takovej zatracenej mizera, že ne?“ Usmál se, aby mě ujistil, že nejsem.

Když jsem se vrátil do domu, dívka tam zase byla a všechno bylo mezi námi opět v pořádku.

mljt