12. listopadu 2011

Proč tebe?

Ptají se mě, Konstantine,
proč zrovna tebe, proč ne jiné?

Tvé básně nejsou z hitparád
a právě proto je mám rád.

A snad i proto, že voní po kávě
cos píval u Leflerů jako na Jávě,

připomínají mi let těch let,
o kterých nelze prózou vyprávět.

Jsem rád, že máme kromě slunce stín
a kromě Slavína i prostý Slavětín.
Konstantin Biebl, Toyen, Vladislav Vančura, Marie Bieblová, Vítězslav Nezval

11. listopadu 2011

Povolání: prokletý básník

Prodírám se dokumenty kolem smrti Konstantina Biebla od pitevní zprávy po policejní záznamy, pročítám se posmrtnými články jeho (někdy možná zdánlivých) přátel i nepřátel, popisy okolností (možná rovněž zdánlivé) sebevraždy a věřte, že je to detektivka, v níž hrají roli nevyluštěná či přeškrtaná slova z nově objevených Nezvalových rukopisů stejně jako postavy známé či neznámé, které se tehdy míhaly v básníkově životě.

Při tom všem jsem si uvědomil, že sebevraždou skončil i Bieblův otec a Bieblův tchán, sebevraždu spáchal i syn Vítězslava Nezvala Robert (rovněž on skočil z okna v lednu 1971), tragicky pak zahynul Bieblův synovec Petr Vodseďálek, s nímž strávila jedno romantické léto moje babička, a před pár lety tragicky zahynul i Ivo Markvart, který se Bieblovým životem podrobně zabýval a shromáždil o něm desítky nepublikovaných dokumentů, pod nímž babička jednu dobu pracovala v knihovně a jehož jsem já poznal a stal se jeho obdivovatelem. O brzkém skonu všech mladých lidí z dalmatské fotografie už jsem psal. Je to až moc neštěstí kolem jednoho člověka. Až jsem tím vším trochu vystrašil Věrušku, když jsem nahlas zauvažoval, jestli si nehraju na prokletém pískovišti.

9. listopadu 2011

I papoušci odlétají

Pepíček stůně, sotva létá,
zdá se, že už se nevyléčí.
„Chceš čaj?“ byla jediná věta,
kterou jsem uměl jeho řečí.

Už nikdo čaj mu nenabídne
a ani vodu z ampulky.
A život? Živoření bídné
bez vlnkované andulky.

Nevím, jak je to u ptáčků.
Že by neměli duši? Že by?
Ne, se snítkou prosa v zobáčku
ta Pepíčkova letí k nebi.

7. listopadu 2011

Vyznání

Posledních pár dní jsem žil ochotnickým divadlem (a to jsem ani nebyl v Klášterci na Žních). Ve čtvrtek jsem viděl Maryšu v podání Slovanského tyátru z Olomouce, moc pěkné představení poznamenané bohužel nevhodným chováním nahnaných školních diváků. V sobotu a v neděli jsme měli dopoledne zkoušku na Brášky, jejichž premiéra se nezadržitelně blíží. V sobotu odpoledne jsme pak hráli Vernisáž v jedné krčmě v Postoloprtech a jako režisér musím konstatovat, že tam pro těch 13 skvělých diváků herci podali nejlepší výkon z pěti repríz této Havlovy aktovky. A dneska jsem byl na Kapustnici Divadla Commedia z Popradu. Všechny ty zážitky mi udělaly radost, jako bych měl žaludek plný výtečné zelňačky od Clauda Ratiniera.

Asi tedy bude znít hloupě, když prohlásím, že bych celou svou ochotnickou kariéru a všechny divácké zážitky vyměnil za možnost odletět létajícím talířem do minulosti a zažít jednu jedinou zkoušku vesnického divadla v Černčicích u Loun na konci 40. let minulého století. Třeba by to mohlo být zrovna Zkrocení zlé ženy, kde tehdy v tom venkovském souboru hostoval Vladimír Ráž, Jiří Němeček a Eva Wimmerová. Byli mladí, nezkušení, možná ani nevěděli, jaká slavná budoucnost je čeká, a tak se nechali krotit ochotnickým režisérem a stáli na stejných rozvrzaných prknech jako herci z Černčic, Vršovic, Obory, Nečich či Chožova. Nepotřebovali nápovědu, ale dostali ji, protože ochotníci se bez ní neobešli. A ona se neztratila, ona se ráda ukázala, ona ráda nahodila i těmto študovaným hercům s ostřílenou pamětí. Byla to tehdy mladinká Maruška Podlešáků. Sama také hrávala, už od dětství. Tady na tom snímku je jí kolem sedmi let (je to ta žába úplně vpravo).
Dlouho jsem si myslel, že moje naroubování na divadelní prkna bylo životní náhodou, že nemám po kom to mít. Když jsem se narodil, primář Singer mamince už v porodnici prorokoval, že jsem celá bába, ale že z toho snad vyrostu. Nevyrostl jsem z toho a jsem rád. Divadlo mi proudí v žilách. Jak by taky ne, když pořád slyším z nápovědní kukaně svého života babiččin hlas. Díky, babi!

6. listopadu 2011

Na začátku podzimu

Na začátku podzimu
děti trpí na rýmu.
Vyzkoušejte naše triky
z babiččiny apatyky,
neboť drahá farmaka
působí jen na draka.

Julinka spinká v peřince
na nakloněné rovince,
vincentka přijde také vhod:
nos promění se v nudlovod,
a pravidelné větrání
šíření virů zabrání.
Za pár dní bude maličká
zdravá zas jako rybička.
Další fotky (nejen) sestřenek jsou zde.