Stopem do Itálie - den jedenáctý II.

Je na čase se z Itálie vrátit zpátky. Z předměstí Udine nás vyvezla k dálnici Italka jménem Patrizia, která jela sice někam jinam, ale potěšilo ji, že veze novomanžele. Napsala nám do stopařníčku:

Felice matrimonio con tanto amore e poche difficoltà.

Tak se tím řídíme. Nicméně z nájezdu na dálnici nás vzal Stefano na první pumpu až po půldruhé hodině a na Věrušku přišlo čůrání, tak musela do svahu a zahrála pár řidičům pěkné divadlo. Ještě horší difficoltà nás čekala na pumpě. Legitimovali nás tu policajti a zakázali nám stopovat. Začal jsem se hádat, že nejsem na dálnici, že tam můžu stát a držet něco v ruce, že na to se žádný zákon nemůže vztahovat, ale nějak mojí angličtině nerozuměli a pořád ukazovali, že můžeme jít stopovat na okresku, která vedla z pumpy zpátky do Udine. Šli jsme se najíst a napít do obchodu a pak jsme šli zase v klidu za pumpu stopovat. Nicméně cítili jsme se v nouzi, a tak jsme i oslovovali řidiče na parkovišti. Mezi nimi byl i jeden prázdný Čech v parádnim fáru, který nás odmítl. Zato tři Slováci ve staré Audině nás rádi nalodili. Jeli domů, a protože jsme už po minulém roce nechtěli přes Vídeň, domluvili jsme se, že nás vysypou na poslední pumpě před křižovatkou na Villach. Minuli ji! A už jsme si to valili na Vídeň. Protože bylo pozdní odpoledne, věděli jsme, že do Vídně dorazíme večer, a tak jsme se nechali vysadit na pumpě před ní. A tam jsme vykysli. Stopovali jsme skoro do půlnoci a pak jsme šli hledat útočiště na nocleh. Jenže to byla pumpa naprosto bez zeleného zázemí. Navíc začalo pršet. A tak jsme našli jediný přístřešek a tam jsme si lehli, pěkně vedle popelnic a vchodu do restaurace. Ve čtyři ráno mi pošťačka, Guten morgen, k hlavě položila balík čerstvých novin. Od šesti se courali nervózní řidiči na kávu. S hajzlbabkou jsem si pokecal o našem Hochzeitu a po snídani jsme vyrazlili zase na stopa.


Pokračování příště.

Loza a sv. Anežka

Ať člověk chce nebo nechce, o hledání hrobu sv. Anežky ví každý stejně jako o začátku olympiády ve Vancouveru. Sledoval jsem na Nový rok část ekumenické bohoslužby věnované odkazu naší světice a tak nějak mi to připomnělo, že ten odkaz je jinde než v jejích fyzických ostatcích. Nicméně chápu, že třeba novodobá františkánská sestra Anička to vidí jinak, podobně jako všichni milovníci záhad. Mezi nimi je i Leo Vrzal, který v kostele sv. Haštala hledal poklad georadarem.

Když jsem si k tématu četl článek v posledním Reflexu a po všech těch stigmatizovaných řádových sestrách a sochách ukazujících prstem na místo hrobu došel k tomuto pánovi, který vlastní georadar vyvinutý v 80. letech v Sovětském svazu v rámci kosmického výzkumu, už mi to přišlo přitažené za vlasy.

Ten georadar má legrační jméno – Loza. Tak mi říkali spolužáci na gymplu. Našel jsem si ho pro zajímavost a zjistil, že opravdu existuje a hledá poklady třeba v Gíze.

Při tom pátrání se ještě před vstupem Lozy na scénu našla raně gotická opuková deska, na níž byly vytlačené žlábky, možná od mnohonásobného klekání. Že by náhrobní kámen? A už je i teorie, že když se Anežka vzdala královských výsad a stala se obyčejnou řádovou sestrou, nechtěla možná ani po smrti mít honosný hrob. Už proto mi přijde, že by se neměl hledat hrob, ale živá skromnost naší národní světice.

Reservoir Dogs

Ve čtvrtek jsem pouštěl v klubu film Quentina Tarantina, který se do češtiny převádí jako Gauneři. Nechci tu o něm psát, je lepší ho buď vidět nebo se na něj vykašlat. Měl jsem připravených pár řečí na úvod po vzoru filmových klubů, do kterých jsem v mládí chodil já ve velkoměstech. Měl jsem načteno z knihy Palba od boku Wensleyho Clarksona. Moc mě potěšilo, že když pak na pár dlouhých minut selhala audiotechnika, ujal se dalšího průvodního slova Pavlík, který si zase načetl spoustu informací na čsfd.

Co mě v knize zaujalo, byla kapitola o vzniku scénáře. Jak asi všichni víte, Quentin nebyl inspirován ani tak realitou nebo světem kolem sebe jako filmy, které za svůj život zhlédl. Paty z Los Angeles vytáhl, až když se na Gaunerech pracovalo, ze Států až po nich, když letěli do Cannes (musel si nechat udělat pas). Ve filmu od Stanleyho Kubricka Zabíjení říká jedna postava větu, která Quentina naprosto fascinovala a přesně tu náladu, kterou v něm vyvolávala, chtěl přenést do svého filmu. V knížce, kterou jsem četl a která je dost žalostně přeložená, je ta věta krácená (asi už v originále) a řekl bych, že vůbec nevystihuje to, co měl Tarantino na mysli. Tak tady je tak, jak bych ji přeložil já:

„Nemusíme jí zabíjet, stačí, když jí udělám z ksichtu maso na hamburgery.“
(v knize je to „Udělám ti z ksichtu maso na hamburgery.“)

Ta hrozba násilí, navíc na ženě, což je podle mě důležité, vyzní přes svou krutost vlastně směšně. Neboli to (nikoli nebolí to), co Boris Vian dokázal v literatuře, o to se snaží Tarantino ve filmu a v Gaunerech se mu to povedlo, i když na řezání ucha jsem se ani jednou, co jsem ten film viděl, nekoukal. Myslím, že by to mělo celkem úspěch i jako komiks. Máme s Panem Petim spadeno na to, že bychom nějaký takový komiks spolu dali dohromady. Kdybych k němu měl dělat scénář, tak bych do něj chtěl dostat tu samou náladu, pro kterou máme dokonce už i jednu hlášku. Ještě pár takových filmů a vrhnu se na to.

V knize je i seznam Tarantinových oblíbených filmů. Viděl jsem z nich jeden, a to před týdnem. Co vy? Některé z nich bychom si mohli pustit v klubu.

2. Sportovní galavečer

K 2. ročníku Sportovního galavečera jsme už s Píďanem přistoupili s nadhledem, ale snad i s o to větším zápalem. Dnes vyšel výběr fotografií, na němž mě mrzí jen absence začátku se zapálením olympijského ohně, ale hlavně pak půlnočního překvapení v podobě Míšovy Olinky Šípkové revival. Těch převleků tam bylo mraky. Nefotil tam ještě někdo? Jak nám to slušelo a jak bylo veselo, uvidíte více přímo na stránkách Královské Kadaně.

Soutěž o závin

Pradědeček byl husita. Ne tedy s řemdihem a cepem, ale byl členem Církve československé husitské, která se před 90 lety odštěpila od církve katolické. Jeho knihovna oplývala klasiky druhé poloviny 19. století, hlavně Jiráskem, jehož názor na blahodárné husitství a škodlivé jezovíty sdílel. Mám doma z té knihovny Temno a taky Wintrova Mistra Kampana.

Včera jsem 11. vydání Mistra Kampana z roku 1933 vytáhl z knihovny, abych si přečetl kapitoly o bitvě na Bílé hoře. Winter používá zajímavou češtinu, mnohdy mu ve větě chybí přísudek. V kapitole „Dráti budou zemi všickni, kteří tudy půjdou“ se mistr Kampanus setká už po bitvě v Praze s jedním mladým důstojníkem bavorské armády. Ten se podivuje, proč jsme se po bitvě nebránili, proč Fridrich Falcký prchnul a neobrnil se v Praze nebo aspoň v Plzni.

„Divím se tomu, že se tu v Čechách již po dvě stě let rvete o náboženství, vidíš, mistře, kam to vede!“

Na vysvětlení, že nám jde o pravdu, odpověděl:

„Co je to pravda? ... Anaxagoras tvrdil, že platí jen dojem smyslů, slunce mu bylo velké jako Pelopones... Rozum shledal, že je to koule a ohromná koule. Rozum proti smyslům! A kde je pravda ve věcech citu a rozumu? Toužím po ní, slíbil jsem – když jsme leželi na Dunaji v Neuburce – na zemi jsem klekl v komoře – slíbil jsem Matce boží pouť do Lorety, když mi učiní pravdu, po níž toužím, zjevnou – a již se mi zdá, že jsem uhodil na cestu dobrou...“

„Nemám cestu tu ještě všecku zevrubně vyzkoumánu, ale, pochybuji-li o všem všudy, o své existenci nepochybuji, o té vím, neboť já jsem to, jenž pochybuje a přemýšlí, moje existence jest první a mně nejbližší pravdou a skutečností, z této skutečnosti postupně dospěl jsem k poslednímu skutečnému původci všeho, a tím jest Bůh, Bůh jediný, stejný. Toť začátek a konec mého přemyšlování, mojí filosofické cesty. Pravdy ostatní budu hledati vždy jen řádem mathematickým, čeho nebude lze dokázati rozumně a mathematicky, toho nebudu držeti za pravdu.“

Kampanus pak s ním prochází Prahou a snaží se zamezit krutostem a drancování.

Kdo že byl tím mladým důstojníkem? Poradím vám ještě, že dnes uplynulo 360 let od jeho smrti. První správnou odpověď odměním štrůdlem u Johanky.

Marta

Španělské hudební nakladatelství Vampisoul vydává muziku 60. a 70. let od písní španělského Harlemu po hudbu cikánů z L.A. Nedávno vydalo i elpíčko a cédéčko s písněmi Marty Kubišové a úplně čerstvě i hity Golden Kids.

Maminka Martu milovala, měla jí a Vaška Neckáře plný zpěvník. Já jsem se do Marty zamiloval, když jsem v 90. roce sledoval všechny díly Písně pro Rudolfa III. Tahle je stejně smutná jako Rozvod od Hany Hegerové.


Marta přijede do Kadaně 9. prosince.

Česká ucha

Když jsem se včera koupal, Věruška mi četla jednu z Devíti veselých povídek z Rakouska i Republiky od Ivana Olbrachta. Jmenovala se O lásce k vlasti, jménech představených a jiných vratkých pojmech a byla napsána v roce 1910, tedy přesně před sto lety. Odehrává se v českém mužstvu 3. kumpanie 74. c. a k. pěšího pluku v Liberci a dělá si legraci jak z rakouských oficírů tak z českých vojáků-vlastenců. Konec povídky jsem si už v posteli dočetl sám a na poslední stránce jsem objevil promluvu starého mazáka Pekárka, kterou považuju za výstižný odhad české nátury a Olbrachtovu předzvěst chování národa po celé 20. století:

„Nebrečte! Copak si myslíte, že tahleta lumpárna potrvá věčně? A že nás tihle idioti budou věčně fackovat? Jde jenom o to, až to s nimi začne praskat, abychom při tom taky byli. Jděte spat, ušouni!“

Podušky na vojenských kavalcích jsou tvrdé a škrábou, a nováčkům, než si na to zvyknou, naběhnou a zmodrají uši. Proto se také říká rekrutům ucha neboli ušouni.

Dětská škola šachu

Čtu si Psychologického průvodce šachovou partií, kde se tvrdí, že psychologie hraje v šachách významnou, ne-li nejvýznamnější roli. Někdy si připadám, že jsem pro své protihráče takový psychologický trenažér. Hraji šachy po internetu v sadách po třech partiích, což je dáno tím, že denní neplacený limit jsou právě tři. A je neuvěřitelné, že ve valné většině buď třikrát prohraju nebo třikrát vyhraju. Poslední tři sady byly všechny z první kategorie a co jiného mi zbývá, než se z toho vypsat. Včera jsem jednomu soupeři z Brazílie po chybě neopomenul připomenout, že podobnou chybu jako já udělal v roce 1940 i velmistr Spasskij. To mu tenkrát bylo 13 let a nad šachovnicí se rozbrečel.

Dnes jsem hrál poslední dvě partie se 70letým Angličanem. První jsem prohrál, ale v druhé jsem si vedl velmi dobře, snad poprvé v životě jsem útočil na jednoho pěšce pětinásobným napadením, díky němuž jsem nakonec získal i soupěřovu kvalitu. Byl jsem uprostřed nádherného útoku, když přede mě vyskočila tabulka Black won! Check mate! V první chvíli jsem si říkal, že černý vzdal, ale pak mi došlo, že jsem dostal mat. Málem jsem se rozbrečel.

Touhy

inspirováno básní Konstantinose Kavafise, věnováno Věrušce po dnešní noci beze snů s přáním, aby její touhy byly co nejvíce naplněné

Jako krásná těla těch, co zemřeli bez vrásek,
- smutně uložená v úhledných mauzoleích
růže u hlavy, v nohách jasmínové proutí, -
jsou sny, které se nesplnily a žádný jiný lék
rozkoší nenaplní prázné noci jejich,
z nichž je tak těžké k ránu procitnouti.

Obleču se, zabiju ho a vrátím se

V puzzle, které si skládám ze zhlédnutých filmů, jsou dost velké trhliny. Jednou z největších byl až dodnes film Hodný, zlý a ošklivý. Když mi Vančíš po obědě poslal esemesku, že v 16.50 tenhle film začíná na dvojce, nasadil jsem pracovní tempo japonského úředníka a v 16.47 jsem usedal vedle Kajetána.

Na ČSFD film hodnotí jako 14. nejlepší film v historii, na Internet Movie Database dokonce na 4. místě hned po Kmotrech, další velké díře, kterou jsem nedávno zacelil, a Shawshanku, který na záplatu ještě čeká. Jeden český komentátor napsal vtipně:

Na světě jsou dva druhy lidí - ti, co považují Hodný, zlý a ošklivý za nejlepší western všech dob, a ti, co jej teprve uvidí.

Jistá komentátorka ho pak svým dvouhvězdičkovým hodnocením přesvědčuje, že existuje ještě minimálně třetí typ.

Naštěstí jsem si film užil tak, jak jsem chtěl, totiž s pocitem, že nikam nespěchám. Proto pro mě i scény na poušti, kde se nic neděje, byly pohlazením. Nicméně to, co ve filmu Tenkrát na západě do sebe zapadalo, mi tady přišlo náhodně poskládané, děj jednoduchý, těžko uvěřitelný a vlastně mi chvílemi bylo úplně jedno, jak to dopadne. Tmel hudby to trochu zachránil.

Shrnuto a podtrženo: režijní průprava Sergia Leoneho na Tenkrát na západě. Docela bych byl zvědav na ty ostatní díly obou trilogií, v nichž Hodný, zlý a ošklivý a Tenkrát na západě tvoří vždy ideální třetinu. Pro hrst dolarů by se určitě mohlo dát do klubu, má to půl metráže dnešního zážitku a taky v tom hraje Clint.

Ve čtvrtek budu v klubu uvádět Tarantinovy Gaunery, průpravu na Pulp Fiction. Film uvidím už podruhé, poprvé před pěti lety se mi líbil, teď načítám Tarantinův životopis, tak se těším, jak mi to posune vnímavost pro detail.

Nejtěžší chvíle v životě Járy Cimrmana

Kalajáramář již vyhlásil výsledky, neumístil jsem se, smířil jsem se s tím, přečetl jsem si příspěvky a s některými se ani nechci měřit. Nerad bych ale nechal svůj příspěvek v šuplíku, tak si ho aspoň napíšu sem. Na nový konec mě navedl tuším Vančís (teď si nejsem jistý), staré zakončení je pod ním.

Patrně nejtěžší chvíli svého života strávil Jára Cimrman coby dospívající jinoch v Brně, kam si jej jako nadaného asistenta z Vídně přivezl Gregor Mendel, známý zakladatel genetiky. Cimrman svému o generaci staršímu kolegovi pomáhal v jeho pokusech s hrachem. Při křížení různých druhů této luštěniny bylo zapotřebí zkoumat všechny vlastnosti vypěstovaných výsledků i jejich působení na lidská střeva. Cimrman se v rámci vědeckého výzkumu obětoval, snědl veškerou Mendelovu úrodu z let 1856 - 1863 a vedl pečlivé záznamy, jak ten který kříženec působí na jeho trávicí trakt.

Jak nám zachovalý útlý sešit o 237 stranách dokazuje, došel Cimrman po několika letech strávených v cele augustiniánského kláštera, kde měl pouze tvrdé lůžko a suchou toaletu, k vlastnímu samostatnému výzkumu, když začal sám křížit různé druhy luštěnin a obilovin ne cestou genetickou, ale právě cestou gastrointestinální. Křížení druhů až v žaludku vyrazilo dech všem tehdejším rádoby moderním přírodovědcům. Na dlouho očekávanou přednášku na toto téma, kterou měl pronést na setkání Brněnského přírodovědeckého spolku v roce 1864 však Cimrman nedorazil. Usoudil, že by to bylo házení hrachu na zeď. Navíc, jeho poslední pokus s naklíčeným hrachem a máčenými měsíc odleželými kroupami ho přivedl na jinou cestu. Trpěl pět dní a v horečných křečích si poznamenal: „Rozhodl jsem se založit v Brně zbrojovku.“

„Objevil jsem nový pohon do turbokompresoru.“ O měsíc později uzavřel Cimrman kontrakt s Friedrichem Wannieckem, který patent zakoupil a založil v Brně prosperující továrnu.

Čas žít

Tenhle víkend byl našlapaný jako zelí v babiččině kádi. Začalo to v pátek besedou s horolezcem Radkem Jarošem. Měl přijet už dopoledne, kdy byly na Střelnici nasmlouvané dvě školní výpravy. V půl deváté jsme se dozvěděli, že Radek, který zlezl 9 ze 14 světových osmitisícovek se málem zabil v Žiželicích u Žatce. Naštěstí to odneslo jen auto a studenti, kteří přišli o zajímavé povídání. Pokud je to zajímalo a nechtěli se jen ulít z vyučování, beseda s promítáním byla přislíbena od 18h. v klubu. Bylo plno, což mě moc mile překvapilo, ovšem student dle mého odhadu ani jeden. Promítání se protáhlo na dvě a půl hodiny a o zajímavosti svědčí i to, že lidé ještě půl hodiny pokládali otázky a za celou tu dobu nikdo neodešel.

Jen já jsem už netrpělivě přešlapoval, neboť jsem chtěl stihnout koncertv Orfeu. Přijela k nám na návštěvu sestřička s Kubou, a tak jsme se museli ještě stavit doma. Kuba na pankáče neměl nádalu, a tak jsme vyrazili ve čtyřech: já, Věruška, Ivanka a v bříšku zatím bezejmenná neteřinka. Stihli jsme skoro celé The Vibrators a celé UK Subs. Je to takový ten uřvaný punk jako bylo na počátku i nyní i vždycky a na věky věků. UK Subs jsou s 300 koncerty ročně jednou z nejproduktivnějších kapel na světě. Svá alba od roku 1976 nazývají jmény začínajícími vždy následujícím písmenem abecedy, už jich mají od A do W. Frontmanovi Charlie Harperovi je 65 let a vypadal na podiu jako indiánská babička.

No a včera jsme byli všichni na Sportovním galavečeru, podruhé s Píďanem a moderátorským mikrofonem. Jsem celkem zvědavý na ohlasy, sám jsem do rána oslavoval, že krom rozflákaných vstupních dveří nebyl žádný závažný průšvih. Ještě teď je mi mizerně.