22. dubna 2011

Žízeň naší chudoby (z Listů Amabedových)

Dočetl jsem Listy Amabedovy. Docela tradičně se četbou heretických knih trefuji do křesťanských svátků a kupodivu to neotřásá mou vírou, jen ji to tak nějak defloruje.

Voltairův poměrně neznámý román v dopisech (ani francouzská wikipedie jej jako heslo nezná, nicméně text otiskuje jako wikisource) je příběhem indických milenců Amabeda a Adaty, kteří se dostanou do milé společnosti dominikánského kněze. Ten je vezme do portugalské kolonie v Indii, kde je nechá zatknout a jako jeden z inkvizitorů pak Adatu ve vězení znásilní. Adata si stěžuje u portugalského místokrále a ten pošle všechny k církevnímu soudu do Říma, kde pak oba indičtí snoubenci poznávají taje křesťanství. Samozřejmě to Voltairovi poskytovalo skvělou příležitost k třeskuté kritice církevních nešvarů. Vyjímám dvě ukázky.

Františkán, který putuje s našimi hrdiny na lodi z Indie do Lisabonu, se při mezipřistání někde v Africe opije spolu s námořníky a dalším mnichem v krčmě a pak se s nimi porve o vnady Adatiny služky. Když se ho pak Amabed ptá, jak může jako mnich toužit po ženské, když složil slib čistoty, dostane se mu odpovědi:

„Je pravda, že jsem učinil takový slib, ale kdybych slíbil, že mi nebude krev obíhat v žilách a že mé nehty neporostou, připustíte, že bych nemohl splnit tento slib. Místo, aby nás nechali přísahat, že budeme cudnými, měli by nás donutit takovými býti a dát všechny mnichy vyklestit. Dokud má pták peří, lítá; jediný prostředek, jak přinutit jelena, aby neběhal, je usekati mu nohy. Buďte ujištěn, že kněží, tak zdravím kypící jako já, nemající žen, oddávají se proti své vůli výstřednostem hnusným přírodě, po čemž jdou sloužiti svaté obřady.“

Když se Amabed v Římě pídí po důvodu, proč se realita tolik liší od náboženství křesťanů, je mu vysvětleno, že chudoba je právě tolik, kolik je člověku nezbytno, a když bylo prvním křesťanům nezbytno pouze pár drobných, dnes (myšleno zač. 16. stol.) je nutné oplývati penězi, aby se uspokojily všechny naše rozličné potřeby. A dogmata církev vydává podle svých potřeb proto, že Kristus nikdy nic nenapsal, protože to asi neuměl, kdežto my to umíme, a tak vydáváme nařízení a vyhlášky, které nám plní pokladnici, aby uhasily žízeň naší chudoby. Něco mi to připomíná.

Taky jsem si připomněl Machiavelliho Mandragoru, o níž se Voltaire zmiňuje v Šestnáctém listě Amabedově. Neváhal jsem obohatit o tuto informaci obecné vědomí (totiž anglickou wikipedii). A při té příležitosti jsem zjistil, že roli Kallimacha, kterou jsem měl tu čest před pár lety hrát, hrál třicet let přede mnou v New Yorku kolega Tom Hanks.

21. dubna 2011

Tátova douška

Hříšně málokdy bulím,
ale když si vzpomenu
na tu noc, kdy už uložený
pod motelovou parodii na přirývku
snažil jsem se usnout
nad stránkami Cizince,
který hledá byt
,
když tu náhle mi zazvonil telefon
a v něm mi Ivanka s pláčem sdělila,
že táta umřel,
vždycky se spolehlivě rozbrečím.
Pode mnou na palandě ležel kamarád,
jenž už přišel o tátu i o mámu,
a tak vím, že ta jeho soustrast
byla víc než upřímná.
Šel jsem se projít
a na tom prázdném parkovišti,
za kterým chrápala ubytovna
plná apoštolů, jsem začal chápat
pocity Krista na Olivetské hoře.
Zbytek noci se mnou probděla Věruška.
Mohl jsem se o ni opřít
i v následujících dnech,
kdy jsem musel nevyspalý
předstírat zaujatost památkami anglického venkova,
aby klienti nic nepoznali.
Jsem ale vděčný, že jsem jel jako průvodce,
a ne jako pouhý účastník zájezdu.
Řidičům jsem to druhý den řekl
a obzvlášť jeden z nich mi pak
dodával krev do žil jako chlap chlapovi.
Je dobré, když se chlap občas vybrečí.
Děkuju Alenko, žes mi připomněla,
že je to dneska už tři roky.

Vše, co potřebujeme k životu

Včera ráno jsem se probudil s myslitelským výrazem v obličeji. Když se mě Věruška, která vstává o pár minut dřív, od zrcadla zeptala, na co tak úporně myslím, odpověď zněla: „Na kokosovník. Chybí mi kokosovník. Chtěl bych mít tak čtyři, abychom byli svobodní a šťastní.“

Takhle nějak vypadají symptomy slabé mrtvičky, řekla si Věruška a začala se o mě bát. Podívala se na mě ovšem vyčítavě, jako by chtěla říct, jestli mi ke štěstí nestačí ona s bříškem jako kokosový ořech. Tyto vnitřní duševní pochody shrnula do otázky: „Co to meleš?“

„Kokosovník dává mléko na uhašení žízně a to mléko se dá i zkvasit na kokosové víno. Kokosovník dává dužninu na uhašení hladu, která se navíc dá usušit a neztrácí na výživnosti. Kokosovník dává listy a vlákno z kůry ořechů na oděv. Listy kokosovníku poskytují stín na slunci a z kmenového dřeva lze postavit příbytek či odolný most. Z listů lze vyrobit košťata, kartáče, vějíře, koše na vodu a další praktické věci. Když se usuší a spálí, získá se nehašené vápno. Rozpůlená skořápka dá dvě nádoby na polévky či nápoje, ale slouží i jako hudební nástroj. Sušené skořápky se dají použít jako dřevěné uhlí na zátop. Z kokosového ořechu lze samozřejmě vylisovat kvalitní olej a odpadem zbylým po lisování lze krmit dobytek.“

Základ pro tuto přednášku mi poskytla jedna jediná věta z Voltairových Listů Amabedových. Indický duchovní Shastasid v jednom dopise svému žáku Amabedovi píše o Evropanech, že obývají chudé krajiny, kde nemají žádnou bavlnu, žádný porcelán a jimž bůh odepřel kokosovník, jenž stíní, hostí, odívá, živí a napájí děti Brahmovy; znají jen jakýs nápoj, který je zbavuje rozumu: jich pravým božstvem je zlato, toho boha chodí hledati na druhý konec světa.

„Dneska se zase uvidíme až večer po práci. Kup cestou domů chleba a neber si už svetr, bude tam vedro. Tak ahoj. Miluju tě.“

V sanskrtu se kokosovníku říká kalpa vrikša a znamená to „strom, který dává vše potřebné k životu“. Ve srovnání s plnými hypermarkety nepotřebných sraček je to kopanec do koulí evropské civilizace.

„Já tebe taky, lásko.“

19. dubna 2011

Kostel sv. Pračlověka

Bysterský kostel je dominanta, kterou nelze přehlédnout při příjezdu z jakékoli strany. Krom toho, že je údajně nejstarším poutním místěm Panny Marie Karmelské u nás, je to také jeden z mála venkovských kostelů, který si zahrál hlavní roli ve filmu. Místní pan farář P. Matras nás pustil dovnitř, povídali jsme si o dětech v kostele, o výuce nábožentsví a dalších věcech, a pak jsme mohli spatři ta místa, která si zahrála ve filmu Všichni dobří rodáci.
 
Mě z nich zaujal nejvíc kůr, protože tím vlastně celý film začíná a málokdo pochytí přesný text  písně, která se z něj pod taktovkou varhaníka Otčenáše (Vlastimila Brodského) line.
Tady je:
Přešly miliony let
od těch dob, kdy vznikal svět,
přišel z dálek nesmírných
z mlhovin vesmírných.
Tomu světu dala život voda zvířená,
buňka k buňce, vznikla flóra a s ní zvířena,
z opice, z opice
pračlověk se vyklubal,
zrodil se, zrodil se,
pánem přírody se stal
A co dál a co dál a co bylo dál?
Člověk vstříc šel dějinám,
kráčel hrdě, nebyl sám,
potkal válku, dostal zlost
a pak řekl dost.
Řekl dost, řekl dost a co bylo dál?
Rudá vojska od východu
na svých tancích přišla k nám,
dík za mír a za svobodu
tisíceré díky vám,
za Beneše za Stalina
za Beneše za Stalina
kupředu jen dál, jen dál, jen dál.

(Otčenáš spatří faráře)
Chválu vzdejme, ó křesťané,
nejsvětější Matce Páně,
pějme vroucně nebes Kněžně,
vzývejme ji všichni něžně.
Maria, Maria, denice vítězná...

17. dubna 2011

Všechno konec má a jelito dva

Letos zahrajeme Pašije naposledy tak, jak se za těch šest let ustálily. Nikdo neví, co bude za rok, ale z konstelací hvězd se dá vyčíst, co nebude. V Kadani nebudou Pašije, jaké byly doposud, možná nebudou vůbec. Nabízí se bilancování.

Když budu citovat Špínova pratchána, pašijové hry patřily k velkým divadelním slavnostem, které se opakovaly po desítky let, formovaly staletí, slavnostem, jichž se zúčastňoval celý kraj, byly očekávanou událostí, v nichž působily desítky herců… diváků měly tisíce, dekoraci tvořila i okolní krajina nebo architektura městečka, kostýmy se po desítky let uchovávaly, zdokonalovaly…

Snažili jsme se po těch pět let a letos po šesté na tuhle tradici navázat a zahrát ji zase po svém, vložit do ní stesky a naděje současnosti. První dva roky to bylo statické divadlo s vypravěčem, které mělo být svátečním protipólem vánočního Betléma. Začínalo poslední večeří a končilo zmrtvýchvstáním. Pak mě potkala životní krize a rozhodl jsem se představení zdynamizovat, odvrhnout postavu vypravěče a naopak přidat postavu našeptavače. Začíná se mytím apoštolských nohou a končí se ukřižováním. Měl jsem štěstí, že jsem pro roli onoho Lucifera nalezl Zdeňka Turka, profíka, který se s tou rolí od začátku mazlí.

I na to „ochotnické herectví“ se musíme podívat v některých případech jinak: představitel Krista nebo herečka Matky Marie hráli své postavy léta, třeba i celý život… Představte si herce, který řadu let vždy znovu – jednou za čas, o největší události kraje – obnovuje tutéž postavu… Tady asi nevystačíme s ustálenou představou o naivním a primitivním herectví. Kterýpak profesionál se může takhle sžít se svou rolí? píše Jan Kopecký.

To každoroční vžívání se do jisté role se dá v Kadani najít spíš na slavnosti Císařského dne, v Pašijích se role měnily a žádný z herců nezůstal té své věrný po celých šest let. Je zvláštní, že největší fluktuaci zažila role Krista – letos bude už čtvrtý. Naopak od třetího ročníku (tedy od vzniku své role) se drží svého kopyta výše zmíněný Zdeněk Turek. Zahrát si párkrát přijel i Špína z Prahy. Dnes tedy začíná poslední šňůra sehraných mučitelů i mučedníků – jestli se jednou vrátíme ve stejné sestavě nebo se hra přerodí zase do něčeho o trochu jiného, netuším. Jsem rád, že jsem mohl být při tom a rozhodně se k Pašijím vrátím. Nebo se spíš vrátí ony ke mně. Já tu jednou nebudu, kalvárie byla, je a bude po všechny věky věků. Amen.