Předdvěří neboli zápraží

Tak jsem našel onu knihu od Hryhorije Skovorody, o které jsem nedávno psal. Jmenuje se Rozmulva o moudrosti, v roce 1983 ji vydal Vyšehrad a do svého vyřazení patřila Městské knihovně v Postoloprtech. Je tam opravdu hodně moudrých slov, mnohdy vybočujících z osvícenského stereotypu. Já jsem vybral jednu parabolu, která se mi hodí do krámu:

Poustevník žil v hlubokém osamění. Každý den při východu slunce vycházel do veliké zahrady. V zahradě žil překrásný a neuvěřitelně krotký pták. Poustevník zvědavě pozoroval neobyčejné vlastnosti toho ptáka, bavil se tím, že ho lovil, a tak nepozorovaně trávil čas. Pták se naschvál snášel k němu blízko a tak ho vybízel k lovení; stokrát se zdálo, že už má ptáka v rukou, ale nikdy ho chytit nemohl. „Nenaříkej, příteli,“ řekl pták, „že mne nemůžeš chytit. Budeš mne lovit věčně, abys mne nikdy neulovil, a jenom se bavil.“ – Jednoho dne k poustevníkovi přijde přítel. Po uvítání začala přátelská rozprava. „Pověz mi,“ ptá se host, „čím se ve svém hlubokém osamění bavíš? Já bych zemřel nudou…“ Poustevník však na to: „Řekni nejdříve ty, co baví tebe v každodenním životě ve společnosti? Já bych v něm umřel nudou…“ – „Jsou tři zdroje mých zábav,“ odpověděl host. „Za prvé prokazuji podle svých sil dobro svým blízkým i cizím. Za druhé je to moje dobré zdraví. Za třetí půvab přátelských společenských vztahů…“ – „A já mám zase dvě kratochvíle,“ řekl poustevník. „Ptáka a počátek. Ptáka stále lovím, ale nikdy neulovím. Mám tisíc a jeden umný hedvábný uzel: hledám u nich počátek, ale nikdy je nerozvážu…“
„Mně se tvé zábavy zdají dětinské,“ řekl host. „Jsou-li však nevinné a dovedou-li tě přirozeně obveselit, pak ti to promíjím.“ A zanechal svého přítele s jeho zábavným počátkem.

Musím přiznat, že mám taky ptáka, kterého pravidelně honím a nikdy nedohoním. Ale mám taky počátek a konec, alfu i omegu. A děkuju za Ni!

mljt

Z Křídlovky

/Oldřich Mikulášek/

A druhý a třetí!
Ač tak tiší,
neuslyší
odbíjeti
poupě čas
a malou chvíli.
...

A sní, a sní, sní: budu!
Ó nešťastní,
co ve šlépějích
krok přespal jim
jen o vteřinu.
Noc to byla!
Okřídlila
prášek, prach a sloup a dým
i já se v slunci tetelím
a v zlatém rozechvění padám
zpátky zase na hladinu
k vlnám vnadám, k vlnám vnadám.

<3

Vzpomínka na Bergmana

Jak asi vypadám, když mě někdo vidí chodit po ulicích? Povídám si pro sebe jako Evangelos s trojí tváří? Skřípu zubama jako on (a Špína po nocích)? Jestli skřípu, tak jen proto, že v sobě nemám Ibalgin, nenapařuju si hubu a nedesinfikuju si ji Corsodylem? A to povídání pro sebe se omezuje jen na pár výrazů, které si trousil Alexandr, když kráčel za rakví Oskara Ekdahla, co krok to slovo: „Hovno – prdel – sračka – chcanky – hajzl – kurva – čurák – kunda –“, když jsem to poprvé slyšel křičet toho malého kluka v Lounech na divadle, věděl jsem, co to je. Fanny mu pevně stiskla ruku, Alexandr otočil hlavu a vážně na ni pohlédl. Bleskurychle se na něj usmála…

mljt

Hryhorij Skovoroda

Ivo Markvart mi jednou dal knihu vyřazenou z knihovny. Byla od Hryhorije Skovorody. Teď ji hledám a nemůžu ji najít. Zaujala mě životní pouť tohoto ukrajinského básníka a filosofa. Učil. A pak toho z jistých důvodů nechal a začal chodit pěšky po Ukrajině a obcházet své známé a přátele, u kterých přespával a se kterými si povídal. Jednoho dne jednomu z nich řekl, že u něj zůstane nastálo. A tři dny někam odcházel s lopatou. Třetího dne se navečeřel, řekl, že nadešel jeho čas, odebral se do vedlejší místnosti a tam v tichosti zemřel. Jeho přítel zjistil, že si u něj na zahradě vykopal hrob. Zítra tomu bude 212 let. Snad tu jeho knihu najdu.

TVB

Vzpomínka

Potkal jsem dnes svojí učitelku přírodopisu z osmiletky. Vzpomněl jsem si, že můj sešit na tento předmět měl krásnou úpravu a byl mnohem vzhlednější než sešit na dějepis. Kreslil jsem si do něj všechny detaily lidského těla, dokonce portréty biologů – dneska nechápu, jak jsem mohl namalovat portrét, ale pamatuju si, že to byly obdivuhodné výtvarné práce a taky obdivované, i když většinou jen rodinnými příslušníky. Na gymnáziu biologická vášeň pominula a vrátila se až s Mendelovými zákony, když jsem také poznal, že paní profesorka je jenom člověk a ne jen stará panna, za kterou jsme ji měli. Bylo ale pozdě. Maturoval jsem z dějepisu.

Někdy se ptám, jestli taky někoho zaujmu natolik, aby se o můj předmět sám zajímal víc a třeba si kreslil do sešitu.
„Vždyť je to jenom proto, aby se zaplatily účty, ne?“
Díky Gwen, máš pravdu.

mljt

Jednovokej Lomcováček /J-Lo/

Na chlapovi je nejčestnější ten jeho instrument, uvažoval jsem. Myslím, že u té ženské veverky to bude totéž, jenže to nevím ani zdaleka tak jistě. O bimbáskovi toho vím mnohem víc. Je na něm jedno báječné, čím je tak dokonale morální, totiž že nikdy žádnou morálku nepředstírá.

Elia Kazan, Tichá dohoda
mljt

Rozbal to, gene!

Neodolal jsem a kromě toastového chleba a sýrů jsem si koupil časopis 21. století, který měl na titulní straně nápis, po němž jsem skočil jako štika po třpytce: Jen geny na dědičnost nestačí. A hned jsem se začetl. Jde o to, že každý genom má plášť – epigenom. A na tomto epigenomu záleží, jak se genetická informace přečte a kdy, protože epigenom se s časem vyvíjí a hlavně různě rozpadá, a tak působí zejména při procesu stárnutí. Pokusy na laboratorních myších prokázaly, že se tento epigenom tvoří různě při různém stravování matek s plodem v těle. Matka svou dietou působí na tvorbu pláště DNA a tedy na genetickou výbavu svého potomka. To by vysvětlovalo (dodávám k článku já a jsem rád, že mi to tak pálí:), proč těhotné ženy mají ony často zvrácené chutě! Přijmeme-li teorii sobeckého genu, jde vlastně v této podivné zmlsanosti o vnější projev boje genů o přežití. Třeba gen pro blond vlasy potřebuje k přečtení konzumaci okurek a gen brunet dejme tomu med, a tak si chudák budoucí maminka maže nakládačky medem a netuší, že jen vykonává příkazy svých genů. A taky to vysvětluje, že se třeba dítě díky matčině větší konzumaci nakládaček narodí blonďaté, ale když si pak sladí čaj medem, po pár letech je z něj brunet. Vznikl dokonce nový vědní obor – nutrignetika, ale podobně jako třeba nauka o geopatogenních zónách či pyramidální energii, je tento obor zatím převážně spíše zneužíván kšeftaři.

<3

Kadaň konečně v Kadani

V sobotu 30. dubna, 2005 jsem do kadaňského fóra přispěl tímto návrhem:

Pro začátek by třeba mohlo stačit přejmenovat smysluplněji stávající zastávky. Ale to by asi chtělo pružnější České dráhy - budou samozřejmě argumentovat zažitou infrastrukturou a složitostí přejmenovacího procesu. Drahám je samozřejmě jedno, že když si někdo, kdo naše město nezná a chce se do něj podívat řekněmě třeba kvůli památce evropského významu (myslím klášter), koupí jízdenku do Kadaně, dozví se pod komínama prunéřosvké elektrárny, že potřebuje ještě jednu jízdenku za osm korun do Kadaně město.
Přesto si dovolím předložit svůj návrh:

Původní název: --------------- Návrh:
Kadaň ------------------------ Kadaň - Prunéřov
Kadaň město ----------------- Kadaň
Kadaň předměstí ------------- Kadaň město

A věřte nebo nevěřte, návrh se brzy stane skutkem (tedy až na poslední, víceméně podružný případ). Sice to zaplatí město, jak jsem předpokládal, ale už mi vědci, kteří přijíždějí každoročně na Kirwitzerovy dny nebudou lát, že si koupili jízdenku do Kadaně a skončili pod komíny. Jeden dokonce přijel z Prunéřova taxíkem, protože než se rozkoukal, ujel mu vlak. Inu, vědec.

<3

Chvála velrybího zpěvu a hlemýždí pošty

Když jsem si v Sobeckém genu přečetl, že „akustika moře má určité vlastnosti, které dovolují, aby hlasité zpěvy některých velryb, pokud plavou v určité hloubce, byly slyšet prakticky kolem celého světa“, začal jsem přemýšlet nad smyslem těchto zpívaných monologů. Trvá prý dvě hodiny, než zvuk přeletí Atlantik, a tak na nějaké rozhovory na dálku to není. Velryby tedy vyzpívají, co mají na srdci, a doufají, že si to třeba ten, komu to adresují, jednou poslechne. Je dokázáno, že jde většinou o námluvy.

Komunikace mezi lidmi je založená na formě bezprostřední konverzace, s objevem telefonů a počítačů nyní i na dálku. Pomalu se upouští od dálkové pošty. Angličané jí říkají snail mail neboli hlemýždí pošta. Také komunikuji rád v replikách jako na divadle, ale před časem jsem znovuobjevil kouzlo hlemýždí pošty právě při námluvách. Asi jsem byl v minulém životě plejtvák nebo kosatec (i když to asi nebude samec od kosatky). Teď ještě najít tu správnou hloubku moře, hlasu a citu. Abych nedopadl jako sviňucha, která spíš než zpívá, tak kýhá, a to hlavně aby ozvěnou zaměřila potravu. No, aspoň hlad bych zahnal.

mljt

Kamarád Wolker

Mám pocit, že ve mně zraje myšlenka na další poetický večer, po pořadu Víc mlhovin než hvězd (Holan) a po Rozhovoru s prázdnou židlí (Seifert), bych se s chutí pustil do nesčetněkrát propíraného a přivlastňovaného Wolkera. Už jsem tu o něm dvakrát psal, ale nyní jsem se dostal k samotnému zdroji informací o Wolkerově pražských začátcích. V knize Zdeňka Kalisty Kamarád Wolker (1933) se dočtete věci přímo, jak je cítil jeden z jeho nejbližších přátel. Když to spojím s korespondencí Wolker-Biebl, mám už na čem stavět (Wolkerovy spisy jsou samozřejmostí).
Kamarád Wolker je krásný příběh zrodu, vrcholu a rozpadu jednoho přátelství. Kalista s Wolkerem dokonce bydlel v jednom bytě na Smíchově. V knížce se lze dočíst i o tom, jak Wolker „opsal“ Baladu o námořníku, což mu podsouvali pánové tenkrát ve Slavii: Kalista měl svému příteli trochu za zlé, že když ve svém básnickém pásmu Růženec navazoval na Apollinairovo Pásmo a snažil se mu vtisknout svůj rukopis – poslal úryvek Wolkerovi v dopise a Wolker pak začal psát Svatý kopeček ve stejném „pásmovském“ stylu. Zpětně se Kalista zamýšlí nad tím, že na tom stylu nebylo tehdy nic tak neobvyklého, že to vlastně byla taková módní vlna. Ale už aspoň vím, jak to s tím „opisováním“ bylo. A dále (v knize vlastně blíže):

Oba přivezli jsme si z domova řadu veršů a začali jsme se v duchu zabývati otázkou knihy. Šlo o tituly. Na jednu schůzku přišel Jiří s nápadem přijatým z Komenského: „Ráj srdce“. Nápad se mi zalíbil. Měl jsem sice také název – „Host do domu“ se měla jmenovati moje knížka podle nápisu na domě na Riegrově nábřeží, kde kdysi bývala kavárnička Riviera – ale ten název nezdál se mi přiléhati docela těsně k mým veršům. Byl bych rozhodně raději sáhl po názvu Wolkerově. Proto když Jiří začal se rozpakovati nad svým nápadem, vytasil jsem se s titulem, který jsem sám měl pro svoji knížku, a nabídl jsem jej Jiřímu. Výměna byla v té chvíli uzavřena a spečetěna – přes to, že jinak nebývá lehko směňovat názvy. Pro nás však nebylo potíží, neboť naše knihy stály si skutečně – přes všechny rozdíly, jichž se ještě dotknu – přeci velmi blízko.

Tady bych se zamyslel nad možnou apokryfností Kalistova podání (asi ne nepodobnou některým příběhům z Demlových vzpomínek Mé svědectví o Otokaru Březinovi psaných v téže době), ač ho mám za nadmíru čestného člověka. Mohla to být opravdu dohoda, která v době, kdy pro čtenáře ty knihy ještě nic nepředstavovaly, neznamenala pro oba básníky nic osudového a nový název přijali plně za svůj – v Kalistově případě to naprosto vycítíte, protože se několikrát před tím, než vypráví tento příběh o směně, zmiňuje jak o Ráji srdce v souvislosti se sebou a tak o Hostu do domu jako o díle Wolkerově – přesto mi přijde zvláštní, že si tuto legendu skromně nechal až na 77 stránku ze 100 (nepočítám přiložené dopisy); Wolker zase nazval svůj časopis z doby, kdy už nebyl zdaleka tak blízký Kalistovi, „Host“, tedy byl s tímto názvem také naprosto sžitý (Wolkerův dopis z doby, kdy už si oba básníci mnoho věcí vyčítali, stojí opravdu za to, i když nečekejte boj na kordy, ale naopak smířlivý tón). Jak to bylo doopravdy, se asi nikdy nedozvíme.

TVB

Synovec a neteřinka

Tichá dohoda

Půjčil jsem si od Richarda na jeho doporučení román Elii Kazana Tichá dohoda. Druhé vydání z roku 1990 mělo 100.000 výtisků, ale ještě jsem nikoho nikdy neslyšel o té knize mluvit. Kazan ji napsal v roce 1967 a v roce 1969 podle ní natočil film. Je to strhující četba a, ač mám za sebou sotva pětinu (z více než půl tisíce stránek), musím říct, že Gwen Huntová mě už mnohému vyučila. Nemám řecký ani turecký původ, ale při četbě jsem se přistihl, že jsem zažíval a občas zažívám mnoho z pocitů vypravěče, Eddieho Andersona, Evanse Arnesse a Evangelose Arnesse (což je stále tentýž hrdina), i když prostředí je trochu jiné. Díky, Ríšo.

…Neřekla ani ano, ani ne. To, co se u Gwen zdá jako chladnost, je – vlastně je to skutečně chladnost. Ale pak jsem se vracel k našemu stolu, a tehdy mě napadlo, copak většina těch lidí tady nepředstírá víc vřelosti, než cítí? A nepředstírají snad, že si jsou daleko jistější tím, co chtějí, než tomu ve skutečnosti je? Když Gwen kolísá na dvě strany, uvažoval jsem, anebo když skutečně neví, co cítí, jak to mezi lidmi často bývá, tak prostě neříká nic. V problému lidských vztahů to sice žádné řešení nepřináší, ale je to rozhodně lepší než ta sirupová břečka, kterou se my ostatní při každém setkání navzájem poléváme.

mljt

Kostel sv. Jiří

Umění a život

(odpověď z ankety Eugéna Carriéra - zemřel 1906)

Z romantického snobismu umělec myslí, že stojí mimo obvyklý život a obecenstvo na něj vzhlíží rovněž tak z těchže důvodů. Přesto umění je prostředkem k vyjádření života, a jak jej vyjádřiti, jestliže se na něm nebere účast vůbec? Všichni umělci minula žili životem všech lidí; ve svých dílech to projevují a dokazují nám, že ctnosti lidské jsou krásnými ctnostmi umělcovými.
Logika jest básník, nesouvislost je známkou toho, co se nazývá duchem měšťáckým. Genius je v hloubce citu, ve všeobecnější visi přírody; prostřednost v neporozumění zákonům přirozeným a v touze odlučovati se uměle od svých bližních.

mljt