...
Dneska jsem chtěl jít na
Oldřicha Janotu, ale něco mi do toho vlezlo. Lépe řečeno někdo. Ozval se asi po roce Hanče, že jede z Aše domů ke Kokořínu, a že to může vzít přes Kadaň. A vzal. A říkal, že jestli beru antidepresiva, ať na Janotu nechodím, že bych buď po čtyřech minutách usnul nebo po deseti umřel.
Sedli jsme si spolu na drink na Věžičce – Hanče, když řídí, dává si čaj se čtyřmi cukry, citrónem a čtyřmi balenými cigaretami. Poznali jsme se v Plzni, když se vedle z pokoje na koleji kolem čtvrté ráno ozýval křik, jako kdyby se někdo hádal. To se Hanče hádal sám se sebou, když se učil na zkoušku z matalýzy a ne a ne to vyjít podle správných výsledků. Kromě matematiky a výpočetní techniky se věnoval režírování ohromného kolosu zvaného
Hančeho příležitostní teátr, jehož jsem se stal opravdovou náhodou členem, a to vesměs zaskakujícím. Zahrál jsem si v Hellerově
Hlavě XXII a v
Bůh ví. A zamiloval jsem se do divadla. Ano, Hanče ve mně tu jiskřičku vykřesal.
Pak jsme se s Hančem vídali tak jednou za dvě uherský léta, ale vždycky překvapivě a pro mě vždycky osudově. Osudově proto, že už už si myslím, že se v tomhle světě nedá žít prostě a bez peněz… a pokaždé je to jako když Candide na konci Voltairovy knížky potkal Turka, co hospodaří na svém políčku a o ostatní se nestará. Prostě se dá žít prostě a ne že ne...
Hanče má se svou partnerkou kousek od Kokořína starou roubenku, kterou si dávají dohromady, a pozor, na elektrickou energii, benzín a internet (má dokonce
svoje stránky) si vydělává učením na jedné
pozoruhodné střední škole v jednom odlehlém zámku, kde možná před lety učil
Cimrman,
Ingriš i
Ossendowski. V létě jsme zvaní na domácí medovinku, doma vypěstovaný virginský tabák a další laskominky. Pojedeme, Věrů?
Na Oldřicha Janotu jsem tedy nešel, ale když jsem si teď jako náhražku pustil tuhle pro tento článek celkem přiléhavou písničku, fakt bych se asi zbláznil.
