Osud české literatury v kostce

Když jsem si včera pustil báseň Leden 1940 od Roye Fullera, v níž se tento před sto lety narozený básník vtipně povznesl nad dějiny anglické poesie, hned mi začaly naskakovat verše pro jakousi českou verzi. Nedalo mi to a ráno po probuzení jsem je hodil na papír a poslepoval dohromady.

Komenskému v Lešně vzplály spisy,
Hanka našel staré rukopisy,
abbé Dobrovský si vsadil na němčinu,
Jungmann pak občerstvil naši mateřštinu
tak, že v ní začali svá díla páchat
Puchmajer, Kollár, Čelakovský i Mácha.
Palacký odkázal národu dějiny,
Havlíček satiru, vtip a noviny,
Němcová Babičku, Erben Kytici;
pak přišel Neruda a parta tvořící
v Máchově odkazu – Hálek, Heyduk, Světlá
do temného vlastenčení vnesli trochu světla.
Vrchlický navršil z básniček pyramidu,
z níž popsal svět, jeho bohatství i bídu.
Máloco pak vyrašilo v jejím stínu,
snad až na Čecha, Zeyera a na Březinu.
Svůj vlastní poetický zámek
ze vzduchu postavil si Šrámek.
Císař stejně jako král nutně potřebuje šaška,
tak tedy c.k. armáda naverbovala Haška.
Po válce přišel mír a blahodárné roky
s Čapkovou Dášeňkou a s jeho Válkou s mloky.
Deml, Durych, Florian, moderní věrozvěsti
zaštítili svoje dílo tvrdou katolickou pěstí.
Nejen hospodářská krize první republiky
udělala z literátů vesměs bolševiky,
každého jinak, každého v jinou chvíli,
mnozí se pak vzbouřili a mnozí nevzbouřili.
Každý měl jiný talent a jinou náturu,
vzpomeňme třeba Horu, Olbrachta, Vančuru,
z básníků Holana, Seiferta, Biebla, Halase,
po světě mnoho jejich žáku dodnes toulá se.
Nezávidím těm všem jen jejich nadání
a nedostatek klidu, jenž k tvorbě pohání
– ze všeho nejvíc závidím jim krásu
v tom jejich jinak smutně osudovém hlasu.

Návraty

Dočetl jsem Camusovo Léto. Až na pár výjimek jsem se cítil, jako bych přesně něco takového chtěl číst, jako by mi ty povídky chyběly v názoru na svět (ne, nehoním knížky kvůli nějakým rekordům ve čtení, na to jsem moc pomalý čtenář). Jedna zásadní se jmenovala Návrat do Tipasy. Výpisky z ní jsou sporé, ale námět mě zasáhl do nitra. Byl o návratu do dětství nebo spíš o návratu do míst, kde nám před mnoha lety bylo kouzelně (jiné slovo by bylo slabé, jsou chvíle v minulosti každého člověka, které byly magicky krásné a propojily nás s božstvím). Je takový návrat vůbec možný? Není jen možný, je nutný. Kdo se o něj nepokusil, nežil.

Jednou už jsem se podobně vrátil. Bylo to do Kadaně a jejího okolí, kde jsem prožil krásné dětství. Rád bych se jednou vrátil do mých lounských katakomb, do soběslavského patra po rozvrzaných schodech, do rožmberského domečku, na máchovskou kolej, ale ony to už nebudou ty katakomby, schody s patra k suchému záchodu už nebudou rozvrzané a ani ten suchý záchod nebude suchý, v domečku už nebude o deset lidí víc než tam podle předpisů smí být a na koleji už mi paní vrátná nebude předávat dopisy. Až se budu chtít vrátit, dveře pro mě budou nejspíš zamčené. Ale přesto se vrátím. Vybudoval jsem si v sobě pro tyto příležitosti náležitou fantazii. Kdykoli jsem v Soběslavi, promění se třída dr. Edvarda Beneše ve třídu Rudé armády a já se ocitnu na začátku 60. let 20. století, jak mi tu ulici popisoval táta. Nevidím nové supermarkety, fitness centra, bowlingy, vidím pekárnu, starý obchod a tátu s brašnou, jak jde do školy. Nemusím dovnitř do domů, stačí mi ulice. Stačí genius loci. A o tom byla i ta povídka.

V časech nevinnosti jsem netušil, že mravnost existuje. Teď jsem to věděl, a nebyl jsem schopen podle toho žít.

… není-li člověk milován, prostě jen nemá štěstí: nemiluje-li, je to neštěstí.

Poslední povídka mě až dokonce míjela, ale pak přišla spásná myšlenka:

Veliké moře… mé náboženství spolu s nocí! … Co vlna to příslib…

Můj hlavní a stále opakovaný návrat k božství je opravdu skrz noc na mořském pobřeží. Kdo to zažil, ví, o čem je řeč, ostatním se to popsat nedá. Díky, Čámusi (jednou jsem napsal kamarádovi do esemesky, že ctu Camuse a on se mě pak v hospodě zeptal, kdo je to ten Čámus).

Dobrá rada od sestřenky

Je to divná věc,
tenhle bratranec!

Zvláštní, že tak maličký je,
nehýbe se, ale žije.

Teď se pohnul, mami, mami
co když prso vycucá mi?

To by tak hrálo,
sama mám málo.

Nedám ti a ne ne ne!
Drž se svýho vemene.

Sestřenka ti dobře radí,
teď můžem být kamarádi.

Emil Somol

V rodinném albu mě zaujala jedna fotografie, která na první pohled vypadá, že na ní bude děda námořník, který sloužil osm let na SMS Zrínyi. Při bližším pohledu jsem ho tam ale nenašel a při ještě bližším pohledu jsem si přečetl na čepicích úplně jiný název lodi: Erzh. Franz Ferdinand!

Babička mi na to sdělila, že to není děda Kulhánek, ale můj praprastrýček Emil Somol, bratr mojí prababičky Emilky. A taky že se z války živý nevrátil. Ve Vršovicích u Loun na návsi stojí jeho jméno na pomníčku obětí války.

Na anglické wikipedii patří článek o SMS Erzheherzog Franz Ferdinand mezi 3,5 tisíce nejlepších článků a v roce 2010 se objevil i v mé oblíbené sekci DYK. V článku se dozvíme, že jedinou větší akcí, na které se tato rakousko-uherská loď podílela, bylo bombardování italského přístavu Ancona těsně po vstupu Itálie do války, které proběhlo více než úspěšně a oddálilo italský postup směrem k alpským hranicím s Rakouskem-Uherskem o cenných čtrnáct dní. 63 Italů padlo, loď prý neutrpěla žádnou újmu. Pak se už jen jednou musela vyhýbat bombardování z italské vzducholodi, přičemž se srazila s rakouským torpédoborcem a omylem ho potopila. A tak by mě zajímalo, do jaké šarvátky se praprastrýček přimotal. Čest jeho památce, i když vlastně stejně jako praděda stál shodou náhod a povolávacích rozkazů na straně proti Italům a československým legionářům.

Na dně je naděje

Bible sice učí nemít radost z neštěstí druhých, ale už z Ezopových bajek víme, že právě cizí neštěstí může tišit naše zoufalství.

Včera jsem náhodou postřehl v programu Vltavy pořad s názvem Milá paní Olga Scheinpflugová, a tak jsem v osm nažhavil drát a usedl k radiopřijímači. Myslel jsem, že to bude dokumentární pořad o paní Olze, ale nakonec se z toho vyklubala stará rozhlasová hra s názvem Linka důvěry, v níž na druhý konec drátu zasedla Dana Medřická – tři čtvrtě hodiny telefonátů od zoufalých lidí, z nichž jedna zřejmě byla i milá paní Olga. Hra byla natočena v roce 1966 a získala hlavní cenu v mezinárodní soutěži Prix Italia, poté prý v překladech obletěla téměř celý svět.

Uvědomil jsem si, že po téměř padesáti letech se svět, co se zoufalství týče, neposunul ani o píď. Úplně stejní lidé se stejnými problémy zřejmě volají i dnes. Možná jich volá víc, když máme ty mobily.

Dana Medřická alias doktorka Marie je úžasná, a až budu jednou beznadějně na dně, chci, aby se mi na lince důvěry ozval někdo jako ona. Vyhrála to samozřejmě lidskostí, tedy přiznáním toho, že ne všechny dostane z deprese, že ne všechny odradí od sebevraždy a že není nejšťastnějším člověkem na světě. Nevzpomenu si teď ani na název ani na přesný obsah povídky od Roberta Fulghuma, ale tuším, že v ní pastor zoufalou ženu (snad po smrti manžela) poslal, aby obešla své sousedy a zeptala se, zda jsou šťastní. Když zjistila, že každý má nějaké svoje velké trápení, ulevilo se jí a začala dokonce kolem sebe šířit radost.

Čtyři dny jsem teď na částečný bezplatný úvazek dělal sestřičku, která přijímala objednávky na jedno kardiologické vyšetření. Počet klientů byl omezený, a tak po pátku a sobotě, kdy jsem několika lidem udělal radost, musel jsem pak desítky lidí zklamat. Několik volajících se začalo svěřovat se svými zdravotními problémy a někdy i s rodinnou anamnézou. Nevěřil jsem tomu, ale opravdu jsem slyšel, jak pookřáli, když jsem jim sdělil, že už od svých dvaceti let jsem kardiak a beru dva prášky na hypertenzi denně.

Léto

Moc se těším na setkání s Vlastou Dufkovou. Když jsem čítával Zápisníky Alberta Camuse, netušil jsem, že si popovídám s jejich překladatelkou. Docela živě si vzpomínám, že jsem si ty Zápisníky koupil někde v pražském knihkupectví ve slevě, protože chyběl první díl. Od té doby jsem tenhle díl nikde nesehnal. Za to jsem si kvůli paní Dufkové pořídil knihu Camusových esejů s názvem Léto. A tak mě má můj milý Camus zase ve své síti a, místo abych se třásl zimou, vyhřívám se na alžírském slunci.

Dnešní člověk je totiž člověk, který na stísněném povrchu této země v obrovských počtech hromadně trpí, člověk, kterému se nedostává ohně a potravy a pro něhož svoboda je jenom přepych, který může počkat… Dnes lidstvo potřebuje jedině technologie a stará se výhradně o ně. Revoltuje prostřednictvím strojů a považuje umění a to, co umění předpokládá, za překážku a známku otroctví… (Prométheus v podsvětí)

Další moudra pro dnešek jsou z eseje Helenin exil (jak vidno už z názvů, bere si Camus na paškál řeckou kulturu, a tak mám místy pocit, že čtu Henryho Millera):

My jsme krásu vyobcovali, Řekové se pro ní chopili zbraní.

K přírodě se otáčíme zády, za krásu se stydíme. Naše ubohé tragedie páchnou kanceláří a krev, které v nich teče proudem, má barvu mazlavého inkoustu.

„Jedině moderní město,“ troufne si Hegel napsat, „skýtá duchu prostor, v němž si může sám sebe uvědomit.“ Takže prožíváme dobu velkoměst. Svět byl s rozmyslem okleštěn o to, co vytváří jeho trvání: o přírodu, moře, kopec, večerní rozjímání. Vědomí už je jedině v ulicích, protože dějiny už jsou jedině v ulicích, tak zní výnos. A o témže postoji následně svědčí naše nejznamenitější díla. Marně hledáte ve vysoké evropské literatuře po Dostojevském popis krajiny. Dějiny nevysvětlují ani přirozený svět, který byl před nimi, ani krásu, která je nad nimi. Rozhodly se tedy dělat, jakoby nebyly.