3. prosince 2010

Pýcha a pokora

Víte, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora? Já ne a celý život se snažím je od sebe rozpoznat. Jsem odsouzen k tomu řídit se citem. Dva příklady, které mě včera překvapily.

Asi před čtrnácti dny mi přišla pozvánka do Chomutova do jakéhosi knihkupectví, které je údajně v obchodním centru Chomutovka, na autogramiádu Jiřiny Švorcové, s níž pan Graclík sestavil knihu jejích vzpomínek. Sám sebe mám za člověka, který si rád přečte argumenty protistrany, ale co je moc, to je moc. Říkal jsem si totiž, že herečka zřejmě využila šanci ke zpovědi, že to bude aspoň trochu o pokání. Ale tfuj to jsem se spletl. A třikrát tfuj paní Švorcové a panu Gracíkovi za jejich pokřivené vidění světa, o kterém jsem se přesvědčil jen z nahlédnutí do knihy:

O JIŘÍM SUCHÉM
Jiřího Suchého jsem osobně příliš neznala. Uznávala jsem ho jako jevištní fenomén, kterým opravdu je. Myslím, že ani neví, že jsem byla u zrodu jeho popularity se Šlitrem. Když byli poprvé vyzvaní, aby přišli se svými prvními písničkami na zkoušky televizního Silvestra, který se vysílal živě, tak jeho dramaturgem byl takový velice seriózní starší pán, jehož jméno si už nevybavím a protože mě znal, tak za mnou přišel a říkal: „Myslíte, že se tohle může pustit na obrazovku?" Mně se to strašně líbilo, takže jsem za ně horovala a hoši nakonec přišli na obrazovku, měli úspěch a jejich kariéra i popularita pak nabrala velké rozměry.

Co dovoluje soudružce Švorcové, která v roce 1977 četla v Národním divadle prohlášení Anticharty Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru tvrdit, že tím, že se přimluvila, aby něco, co by se mohlo taky zakázat, pustila do televize, stála u zrodu něčí popularity???!!!

Tfuj!

O JIŘÍM PAROUBKOVI
Jestliže je někdo přesvědčen o svém vysokém IQ a dává to najevo nejen svým vystupováním, ale dokonce to o sobě sám prohlašuje, nekonvenuje mi. V tu ránu mě napadne, že to s tím jeho IQ asi nebude tak horké. A kdybych byla na jeho místě a manželka o mně prohlásila, že mám sexy mozek, tak se rozvedu.

A mně zase nekonvenuje, že rozumy rozdává zrovna paní Švorcová.

Tfuj!!!

Pan Gracík je nadšen osobností Jiřiny Švorcové zejména proto, že co řekne, za tím si stojí, a že při autorizaci nic z toho, co řekla, nevyškrtla. Myslím, že kdyby škrtala, neudělala by tolik škody. A nejen ona. Blanka Bohdanová v knize uvádí:
„Jestli bych mohla poprosit, tak mě v té knize vůbec nezmiňujte. Jsem demokratka a respektuji, když někdo píše knížku, ale na paní Švorcovou vzpomínat nechci a nebudu.“

Cítíte taky, že tady něco nehraje? Poprosit můžete...

Tfuj!!!

A to jsem knihu jen včera letmo otevřel v našem kadaňském knihkupectví, kde jsem kupoval něco úplně jiného a slušně jsem se zeptal, zda si ty výše uvedené útržky mohu vyfotit na mobil, protože jsem nechtěl psát jen o svých dojmech, ale něčím je dokumentovat.

Asi cítíte, že mě to nadzdvihlo ze židle. Abych se večer uklidnil, pustil jsem si Žert režiséra Jaromila Jireše, který jsem naposledy viděl, když jsem ještě bydlel u dědy a u babičky. Moc se mi líbí výkon Josefa Somra v hlavní roli Ludvíka Jahna, ale neméně pěkně je zahraná role Markéty (Jaroslava Obermaierová), naivní komunistky, která dá Ludvíkův památný pohled přečíst svazákům, což svému milému vysvětluje jednoduše: „Strana má přece právo vědět o nás všechno.“ Následuje neuvěřitelná pasáž, kdy Markéta Ludvíkovi tvrdí, že bude stát při něm, že ho přece v téhle situaci (do které ho ona přivedla!) neopustí. Jenže čeká, že se Ludvík bude ze svého žertu kát, že se bude stydět. Paní Švorcová je dnes stejně neuvěřitelná!

Josef Somr hraje opravdu moc pěkně. Jeho pohledy při retrospektivě, ale i jeho svůdné pohledy na ženy okolo (které se s těmi retrospektivními pěkně setkají při vítání občánků, kde sice zprvu svádí jednu z maminek, ale pak ho atmosféra této komunistické frašky strhne patnáct let do minulosti) jsou geniální. Moc se mi taky líbí jeho dialogy s Evaldem Schormem. Pro mě je Josef Somr Pan Herec! Pustil jsem si po filmu bonusový rozhovor, ve kterém tvrdí, že sám film viděl až po roce 1989, protože si myslí, že té roli z jeho strany něco chybí.

Nevím sice, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora, ale po včerejšku mám zas o něco jasněni.

PS: Musím říct, že po filmové scéně s vítáním občánků jsem odhodlán našeho občánka k tomuto obřadu nepřipustit.

2. prosince 2010

Adventus Erit

Věrušce

V čase, kdy odletěli všichni tažní ptáci,
v čase, kdy místo lidí jsou všude sněhuláci,
v tom čase, kdy mají hody hladoví funebráci,
protože pod tíhou sněhu se i statné stromy kácí,
v čase, kdy leckdo ocitá se v tíživé situaci
a místo posílení chuť do života ztrácí,
v čase, kdy slunce neznám, protože jsem v práci,
do které za tmy přijdu a za tmy se z ní vracím,
v čase, kdy snad i Pán Bůh zuby drkotá,
prožívám nejšťastnější chvíle života.

1. prosince 2010

Svět vzhůru nohama

Nebyl jsem sice přímo u protinožců, ale v jednu chvíli mi to tak přišlo...

Ryzí pravda v. touha po pravdě

Básník Pavel Kolmačka potvrdil v rozhovoru pro A2 moji teorii o krizi nevíry:

Religiozita není hrb, se kterým se jeden narodí a jiný ne. Náboženští lidé prožívají velmi nenáboženská období, a naopak nenáboženští mohou mít chvíli, kde je to popadne i proti jejich vůli...
Koresponduje to s představou, že náboženskost je hlavně mentální symbióza s nějakou doktrínou, pokud možno tak anachronickou a iracionální, že věřit jí vyžaduje nadlidské úsilí a zaťaté zuby a že se to čas od času nedá vydržet. Obraz světa lze ale přeskupit do tolika smysluplných vzorců, že nefunkčnost jednoho z nich nebolí tak moc, jak se obecně soudí. Ano, někdy člověk žije jako na vlně, která ho nese. Bere jakoby z jiné síly a ještě má na rozdávání. A někdy je na suchu, sobecký, malicherný a blbý. Nevím, jak to odlišit od problémů obecně životních, možná je to jen záležitost jazyka.

V dětství jsem věřil v Ježíška, pak jsem prozřel a zjsitil, že dárky nosí rodiče. Pak jsem znovu prozřel a zjistil, že dárky nenosí rodiče, ale opravdu Ježíšek. A protože jsem v Krista uvěřil před Vánoci, pokaždé se mi to v tomto čase vrátí, i když třeba celý rok prožívám navenek poměrně pohansky. Hledám, nacházím, ale nikdy nenajdu. Ocituju Lessinga ze Smetanových pamětí:

Kdyby Bůh, maje ukrytu ve své pravici veškeru pravdu, ve své levici vždy neúnavnou touhu po pravdě, ač již s přídavkem: i věčně věkův blouditi, pravil ke mně: vol! pokorně chopiv se jeho levice, děl bych: Otče dej! vždyť ryzí pravda je toliko pro tebe.

30. listopadu 2010

Bratři ve víně

Byli jsme o víkendu s Věruškou v belgickém městě Halle. Během mnoha návštěv Jenne a Christiana v Kadani se z nás stali přátelé, a tak jsme mohli využít jejich pohostinnosti i v rámci oficiální návštěvy u příležitosti 30. výročí tamějšího Vinařského cechu. Jenne jako oduševnělá bytost, která dokáže pracovat s energií a metafyzickými silami, si podmanila Věruščinu psýchu, že ani nepípla, když jí večer do pokoje přinesla sklenici vody a řekla, ať se neptá, co to je a vypije to, že jí to udělá po všech stránkách dobře. Až ráno jsme si vzpomněli na film Rosemary má děťátko. Mně si zase získal Christianův smysl pro humor a zápal pro věc. Oba jsme byli nadšení ze spolkového života, který u nás doma zničili komunisti a jen těžko se obnovuje pod různými občanskými sdruženími, z nichž ale bohužel možná přes polovinu existuje jen proto, aby mohla čerpat peníze z grantů a sponzorů. Oficiálnější text s fotogalerií jsem umístil sem, na soběpisník dám jen pár rodinných, jak nás nechtěli pustit kocouři, jak jsme v Halle bivakovali a jak nám Jenne nalila vodu požehnanou samotnou Panenkou Marií od sv. Martina do indiánských skleniček od hořčice.











29. listopadu 2010

Adventní pustina

Bicimu

Uprostřed lidí oči nevidí,
že všude kolem vládne noc.
Kde všichni křičí, uši neslyší
zoufalé volání o pomoc.

Když zmizí víra, zůstane díra,
síly tě rychle opouští.
Je jedna cesta: daleko z města
jít hledat víru na poušti.