Víte, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora? Já ne a celý život se snažím je od sebe rozpoznat. Jsem odsouzen k tomu řídit se citem. Dva příklady, které mě včera překvapily.
Asi před čtrnácti dny mi přišla pozvánka do Chomutova do jakéhosi knihkupectví, které je údajně v obchodním centru Chomutovka, na autogramiádu Jiřiny Švorcové, s níž pan Graclík sestavil knihu jejích vzpomínek. Sám sebe mám za člověka, který si rád přečte argumenty protistrany, ale co je moc, to je moc. Říkal jsem si totiž, že herečka zřejmě využila šanci ke zpovědi, že to bude aspoň trochu o pokání. Ale tfuj to jsem se spletl. A třikrát tfuj paní Švorcové a panu Gracíkovi za jejich pokřivené vidění světa, o kterém jsem se přesvědčil jen z nahlédnutí do knihy:
O JIŘÍM SUCHÉM
Jiřího Suchého jsem osobně příliš neznala. Uznávala jsem ho jako jevištní fenomén, kterým opravdu je. Myslím, že ani neví, že jsem byla u zrodu jeho popularity se Šlitrem. Když byli poprvé vyzvaní, aby přišli se svými prvními písničkami na zkoušky televizního Silvestra, který se vysílal živě, tak jeho dramaturgem byl takový velice seriózní starší pán, jehož jméno si už nevybavím a protože mě znal, tak za mnou přišel a říkal: „Myslíte, že se tohle může pustit na obrazovku?" Mně se to strašně líbilo, takže jsem za ně horovala a hoši nakonec přišli na obrazovku, měli úspěch a jejich kariéra i popularita pak nabrala velké rozměry.
Co dovoluje soudružce Švorcové, která v roce 1977 četla v Národním divadle prohlášení Anticharty Za nové tvůrčí činy ve jménu socialismu a míru tvrdit, že tím, že se přimluvila, aby něco, co by se mohlo taky zakázat, pustila do televize, stála u zrodu něčí popularity???!!!
Tfuj!
O JIŘÍM PAROUBKOVI
Jestliže je někdo přesvědčen o svém vysokém IQ a dává to najevo nejen svým vystupováním, ale dokonce to o sobě sám prohlašuje, nekonvenuje mi. V tu ránu mě napadne, že to s tím jeho IQ asi nebude tak horké. A kdybych byla na jeho místě a manželka o mně prohlásila, že mám sexy mozek, tak se rozvedu.
A mně zase nekonvenuje, že rozumy rozdává zrovna paní Švorcová.
Tfuj!!!
Pan Gracík je nadšen osobností Jiřiny Švorcové zejména proto, že co řekne, za tím si stojí, a že při autorizaci nic z toho, co řekla, nevyškrtla. Myslím, že kdyby škrtala, neudělala by tolik škody. A nejen ona. Blanka Bohdanová v knize uvádí:
„Jestli bych mohla poprosit, tak mě v té knize vůbec nezmiňujte. Jsem demokratka a respektuji, když někdo píše knížku, ale na paní Švorcovou vzpomínat nechci a nebudu.“
Cítíte taky, že tady něco nehraje? Poprosit můžete...
Tfuj!!!
A to jsem knihu jen včera letmo otevřel v našem kadaňském knihkupectví, kde jsem kupoval něco úplně jiného a slušně jsem se zeptal, zda si ty výše uvedené útržky mohu vyfotit na mobil, protože jsem nechtěl psát jen o svých dojmech, ale něčím je dokumentovat.
Asi cítíte, že mě to nadzdvihlo ze židle. Abych se večer uklidnil, pustil jsem si Žert režiséra Jaromila Jireše, který jsem naposledy viděl, když jsem ještě bydlel u dědy a u babičky. Moc se mi líbí výkon Josefa Somra v hlavní roli Ludvíka Jahna, ale neméně pěkně je zahraná role Markéty (Jaroslava Obermaierová), naivní komunistky, která dá Ludvíkův památný pohled přečíst svazákům, což svému milému vysvětluje jednoduše: „Strana má přece právo vědět o nás všechno.“ Následuje neuvěřitelná pasáž, kdy Markéta Ludvíkovi tvrdí, že bude stát při něm, že ho přece v téhle situaci (do které ho ona přivedla!) neopustí. Jenže čeká, že se Ludvík bude ze svého žertu kát, že se bude stydět. Paní Švorcová je dnes stejně neuvěřitelná!
Josef Somr hraje opravdu moc pěkně. Jeho pohledy při retrospektivě, ale i jeho svůdné pohledy na ženy okolo (které se s těmi retrospektivními pěkně setkají při vítání občánků, kde sice zprvu svádí jednu z maminek, ale pak ho atmosféra této komunistické frašky strhne patnáct let do minulosti) jsou geniální. Moc se mi taky líbí jeho dialogy s Evaldem Schormem. Pro mě je Josef Somr Pan Herec! Pustil jsem si po filmu bonusový rozhovor, ve kterém tvrdí, že sám film viděl až po roce 1989, protože si myslí, že té roli z jeho strany něco chybí.
Nevím sice, co je zdravé sebevědomí, co je pýcha, co je falešná skromnost a co je pokora, ale po včerejšku mám zas o něco jasněni.
PS: Musím říct, že po filmové scéně s vítáním občánků jsem odhodlán našeho občánka k tomuto obřadu nepřipustit.
