Bohuslaw Hasišteynský biskupem Olomúckým

Včera jsem si na poště vyzvedl pár knížek a mezi nimi se skvěla i kniha o Bohuslavu Hasištejnském z Lobkovic z roku 1836 sepsaná a sestavená Karlem Vinařickým, t. č. farářem na Kováni u Mladé Boleslavi. Připomnělo mi to mé mladistvé nadšení historií, kdy jsem si poznámky z gymnazijních hodin psal pravopisem Wácslawa Wladivoje Tomka. Zde přináším ukázku z jedné zajímavé kapitoly, čímž si zároveň připravím i půdu pro jeden článek o reformě češtiny navržené Ladislavem Klímou.

Mezi tjm co Bohuslaw na wýchodě putowal, biskupská stolice w Olomúci se oprázdnila. Učený a rowně pobožný biskup Olomúcký a spolu Waradjnský, Jan z Prostnice, wysoce wážený od králů, uherského Matiáše i českého Wladislawa, složil se sebe wšecka důstogenstwj a wstaupil do řehole sw. Františka, chtěge w tiché pobožnosti ztráwiti ostatek žiwobytj swého. Biskupstwj Waradjnské bylo brzy důstogným opatřeno spráwcem. Kapitula Olomúcká také přistaupila k nowému wolenj. Pochvalná powěsť o učenosti a ctnostech Bohuslawowých, jakož i také poraučení samého Krále Wladislawa, i přjmluwa mocného pána pod obogj, Ctibora Towačowského z Cjmburka, heytmana markrabstwj Morawského, naklonila kanownjky, že Bohuslawa gednohlasně za biskupa zwolili. Nebyl sice posawad ani knězem, ale měl do sebe wšecky wlastnosti wýborného preláta. Oldřich z Lichtenšteyna, biskup Tridentský, poraučege ho w Prosinci 1490 kardinálowi Ostienskému Julianowi, takové swědectwí o něm wydáwá: „Dowěděw se, že biskupstwkj Olomúckému požádán gest český pán, Bohuslaw z Hasišteyna, bratr Jana Hasišteynského, který nedáwno poselstwj wykonal u našeho swatého otce Innocencia, za powinnost kladu sobě, dle zásluhy a k obecnému užitku cjrkwe Božj, Wašj Velebnosti poraučeti muže, gehož gsme se oba we Ferraře znáti naučili, pod gednau střechau přátelsky s njm přebýwagjce. Pocházjť dle wědomj mého netoliko z rodu wysokého a z tétéž wlasti, ale mimo mnohé zewnitřnj tělesné přednosti gest on také muž welmi učený, latině a řečtině wýmluwný řečnjk, filosof, práwnjk, a w pjsmech swatých dobře zběhlý. Podobně sobě také mnoho ctnostj osobil; gest mjrný, střídmý, zdrženliwý, swětskému zbožj neoddaný, stydliwý, čistotný, takže se ani v neymenšj náklonnosti k nedowoleným rozkošjm u něho nagjti nedá.“

Papež Alexandr VI. ale nakonec Bohuslava neuznal a na biskupský stolec dosadil Ardicina della Porta a po jeho smrti svého synovce Jana Borgiu. Možná i za to napsal Bohuslav po papežově smrti onen epitaf, který jsem přeložil do angličtiny a který je tak už dva roky netknutý vtělen do článku o Alexandru VI. na anglické wikipedii. Článek o tomto nechvalně známém papeži od té doby zhlédlo cca 1.000.000 lidí (je to 8935. nejčtenější článek vůbec). Možná i u nás v Kadani máme na olomouckou epizodu Bohuslava Hasištejnského v Olomouci jednu památku, ale to by mi historici spíš vyvrátili, viď Luky?

Láska a flirt

Dlouho jsem nečetl nic o lásce, a tak jsem sáhl rovnou po přednášce Jaroslava Šimsy O lásce a flirtu  z roku 1939. A je to tam.

Všimněme si hned na začátku, že slovo láska patři mezi těch několik slov, která s číslem mění význam: jenom v jednotném čísle je láska pravou láskou, v čísle množném má lehce depreciativní význam. Láska miluje singulár, asi tak jako slovo radost. Zkuste říci v množném čísle název jedné z knih Jeana Giona „Kéž tonu v radosti!“ nebo jednoho z děl Beethovenových „Bože, kéž tonu v radosti!“. „Tonouti v radostech“ by znamenalo tonouti v pochybných radostech velkoměsta – což nemá docela nic společného s radostí, pronikající celým životem. Tak ani „lásky“ nemají nic společného s láskou: jsou to jen všelijaké pochybné historky, v nejlepším případě episody, za něž se leda stydíme.

Krom zajímavých postřehů je v těch třech statích i kvantum odkazů na literaturu, ale i na výtvarné umění. Poprvé jsem tak spatřil Rodinovu sochu Boží dlaň, která ale, aby byla pochopena, musí být viděna trojrozměrně. Až budeme s Věruškou příště v Paříži, musíme do Musée Rodin.

Muslimky

Je mi tak nějak líto, že už nemusím načítat Lorda Byrona, bylo mi s ním dobře. A protože nechci, aby to, co se mi zdálo geniální, jen tak vyšumělo, ještě ho tu párkrát připomenu. Stejně jako Elišku Krásnohorskou, jejíž překlad čtyř set spenserovských strof mně asi nikdy nepřestane fascinovat. Zde jsou dvě stance z 2. zpěvu, které pojednávají o islámu v tehdejší osmanské říši. Soudím, že jsou platné dodnes a je sympatické, jak se v druhé z nich Byron dokázal dívat na věc z hlediska islámské kultury.

60.
V ten právě čas byl Ramazanu půst,
kdy dlouhý den jest určen ku pokání,
však minul-li a temno začne růst,
hned kvas a rozkoš přejmou panování.
Vše zdvihá se, a čeleď rychle shání
i snáší vzácných krmí nad počet;
jeť pavlan pust, však šumot hodování
se dveřmi z nitra komnat ozve v let,
když spěchá panoše neb otrok tam i zpět.

61.
Zde nikdy žena hlasu nezvedá;
dlí střežena, jak v poutech, pod závojem,
jen jednomu své vše, své srdce dá,
ven z klece nezatouží s nepokojem;
zdeť láska pánova jí blaha zdrojem
a slastí něžná, svatá péče matky!
Jí vzdálen jesti jiných citů pojem;
své dítko odkájet, - toť los jí sladký,
a cizí ňadrům těm jsou nízkých vášní zmatky.

Z divadla se zlomeným vazem

Asi před dvanácti lety jsem poprvé a naposled navštívil ves Klapý. Nebylo to kupodivu cestou na Házmburk, který jsem navštívil vícekrát. Jel jsme si tam vypůjčit historické kostýmy pro naši hru Zámek ve Švédsku z fundusu místního Rádobydivadla. Dáma, která mi zápůjčku zařídila, mě vzala na divadelní zkoušku režírovanou Ladislavem Valešem. Tenkrát jsem ho viděl poprvé a hned jsem pochopil, že divadlo, které jsem tehdy byl schopen „nacvičovat“, nebylo druholigové, ani divizní, ale nanejvýš okresně přebornické. Ta zkouška, to bylo hotové divadlo, dialog s pohybem propracované do detailu, spousta nápadů a disciplína. Odjížděl jsem s pocitem, že toho chci jednou také dosáhnout.

Cesta je to dlouhá a kroky slepičí. Vzpomínám si na návštěvu porotců z Wintrova Rakovníka na premiéře Zámku ve Švédsku, kdy jsem se poprvé setkal s tím, že někdo uměl říct do očí, že je to představení špatné, i když se celý sál loutkového divadla chechtal od začátku do konce. Jako dítě jsem vlastnil Dětskou encyklopedii Bohumíra Říhy a když jsem ji nyní pořídil Julince, našel jsem si heslo Divadlo a ono je to o tom:

Několik soutěžních přehlídek v Lounech mi potom udělilo další lekce a jsem moc rád, že s odstupem se na všechny ty chyby dovedu podívat kriticky a snad je i dále neopakovat. Dnes jsme se rozjeli do Loun jenom ukázat. Aktovka Vernisáž nebyla představením soutěžním, ale poctou Václavu Havlovi. Bál jsem se, abychom nezklamali, protože Lábus, ředitel divadla, se s Havlem znal a vsadil si na nás jako na divokou kartu, takže jsme měli tu čest hrát těsně před vyhlášením výsledků, kdy v hledišti seděli zejména herci soutěžících divadel a sami porotci. Byla tam ale i moje babička, což herce uklidňovalo a do Loun se odjíždělo s heslem „Zahrajeme to pořádně pro tvoji babičku“. A zahráli to z mého pohledu opravdu dobře, pocitově se to vyrovnalo představení v Postoloprtech, z něhož jsem jako režisér odjížděl nejspokojenější. Nicméně můj pohled je subjektivní, a mnohokrát mě ošálil.

Po představení za mnou přišel Ladislav Valeš na bar a zeptal se mě, jestli jsme s tím byli na přehlídce jednoaktovek. Na moji zápornou odpověď mi doporučil, abychom se zúčastnili, že je to škoda, protože je to dobré představení. Vypadal jsem asi jako blbec, ale musel jsem se štípnout, a protože jsem chtěl být nenápadný, štípal jsem se ze všech sil do hýždí – tak snad mě nikdo nepozoroval. Když jsme potom nakládali na návěs kuriozity (čerstvý novotvar jednoho městského policisty, který nám chtěl dnes ráno říct, abychom příště udělali hru, kde se používá méně kulis a rekvizit – a tak to spojil do jednoho slova), potkal jsem se s panem Valešem ještě jednou na ulici a při podání ruky mi ještě jednou zdůraznil, abychom se nezapomněli přihlásit. Babičku jsme pak potkali cestou na oběd a taky se jí to líbilo.

Nikdy jsem neodjížděl z Loun po přehlídce tak ukojen.