Pero

Památce Seamuse Heaneyho

Mé pero je dýka v srdci zaťatá.
Mé pero, toť můj periskop.
Mé pero, to je polní lopata,
kterou si vykopu svůj hrob.

Rudý Neruda

„Já ale jak hluchý neslyším, jak němý nechci ústa otevřít.“ 

Žalm 38,14

V Rudém právu v den mého narození 14. prosince 1974 vyšla tahle báseň Pabla Nerudy.

Nezvalův překlad je opravdu věrný. Přirovnání Prahy k šedé růži (rosa gris) je nádherné a o mnohém vypovídající. Musím ovšem k těm lživým veršům napsat i pravdu, která zamrazí a v jejímž přehlížení se Pablo Neruda vyrovnal Fučíkovi. Jak vyplývá z Nerudových vzpomínek z roku 1966, které jsou uveřejněné na stejné straně Rudého práva, pobýval tento slavný chilský básník krátce v pražském exilu začátkem 50. let (sám píše o roce 1951, ale také o prezidentu Zápotockém). A tehdy opravdu ten dům na Pankráci nebyl němý a okna nebyla hluchá! Byli v nich mučeni další lidé. Tentokrát odpůrci obou totalit, všech totalit, demokrati. Pablo Neruda byl hluchý a němý! A jako Fučík v Sovětském svazu přehlížel gulagy a vraždy statisíců lidí ve jménu socialistické budoucnosti, přehlížel pozdější laureát Nobelovy ceny za literaturu vraždy stovek a tisíců lidí v Československu. Nemělo to sice vliv na talent těchto dvou vzdálených obdivovatelů Jana Nerudy, ale jejich talent měl a má vliv na pokřivení dějin.