Prokletí

John Millington Synge
(originál zde)

Pane, plán té ženy zmař,
oparem jí poskvrň tvář,
sevři hrdlo, játra, plíce,
do střev nasaď tasemnice.
Nechť na ztvrdlém kavalci
jí przní tělo zhýralci!
Vyslyšíš-li moje přání,
chci ti sloužit do skonání.

Hrdinu západu jsem si již objednal.

Švédská trojka, stůl a bedna

Trávil jsem teď tři dny víc času se Švédy než s vlastní ženou. Odpustila mi to, když se s nimi včera po Radůze taky seznámila. Byla to šestičlenná parta z města Vary a jedna z té party byla Češka, která se do Švédska přivdala. A protože je z Kadaně a má naše město nejen v paměti, ale i v lásce, vzniká zajímavá zámořská spolupráce, která časem může přerůst v partnerství, zvláště když tajemník města Vary je velkým příznivcem Švejka a Prahu navštívil několikrát již v 70. letech.

Tři dny jsou dost dlouhá doba na to, abych si zopakoval, co všechno si spojuju se Švédskem, mnoho jsem zjistil právě až díky této návštěvě. Je toho nakonec asi víc, ale mě krom jedné divadelní vzpomínky zaujala nejvíce trojice slov, která v češtině uvádíme adjektivem přináležitosti ke Švédsku.

Po deseti letech jsem si oblékl žluté tričko se třemi hvězdičkami, které jsme si nechali udělat s divadlem Frak, když jsme hráli Zámek ve Švédsku od Francoise Saganové. V tom žlutém trikotu je obsažena spousta vzpomínek, a v tom vzpomínkovém závodu míru vítězí asi ta na premiéru této hry na Rožmberku v červnu roku 2001 následovaná vystoupením na zámku v Žirovnici. Po průšvihu s Manon Lescaut jsme sklidili úspěch a můj život se pevně spojil s divadlem.

Proč je švédský stůl zrovna švédský? Protože tento druh pohoštění svobodným výběrem, který je typický pro všechny skandinávské země, prezentovalo Švédsko před druhou světovou válkou na světové výstavě v New Yorku, kde se prostřídalo nějakých 44 miliónů lidí, a tak se švédský smörgåsbord dostal do řečí i do té naší. Švédský stůl se vyvinul ze servírování středověkých šlechtických předkrmů, když se ke studeným pokrmům přidaly v 17. století i teplé. Na olympiádě ve Stockholmu v roce 1912 využily místní restaurace přílivu turistů a začaly běžně nabízet švédské stoly jako hlavní jídlo. Ve Švédsku je to dnes i typická vánoční hostina.

A co švédská bedna? Švédové jí říkají plint a těch pět přítomných netušilo, jakou souvislost se Švédskem by toto tělocvičné nářadí mohlo mít s jejich domovinou. A tak jsem jim to musel vypátrat já. Švédská bedna má opravdu švédského vynálezce. Byl jím Pehr Henrik Ling. Ten se stal mistrem bojových umění, když pár let trénoval s Číňanem Mingem. Ming ovlivnil Linga v mnoha směrech a ten pak začal vyvíjet nové metody tělocviku a péče o tělo. Zavedl například speciální masáž, gynekologickou gymnastiku a vynalezl několik tělocvičných prvků, mezi nimi švédskou bednu, ale také ribstol, snad jediné české slovo švédského původu, jež většina Čechů nahradí spíše slovem žebřiny. Teď když tak pátrám po googlu, ještě máme ve slovníku švédská slova skanzen a ombudsman. A prý se dříve lyžaři zdravili slovem skol, které Švédi používají při přípitku – zřejmě právě místo přípitku samotného, protože lyžaři nesmí pít alkohol, jelikož hrozí umrznutí.

Nejdelší pátrání si vyžádala švédská trojka. Nakonec jsem přišel na jeden možný původ tohoto výrazu, kterým si ale nejsem jistý. Jedním z prvních zdokumentovaných sexuálních hrátek ve třech je totiž vztah švédského krále Gustava III., jeho manželky Sofie Magdaleny a jistého hraběte Muncka. Právě Munck měl údajně být pravým otcem následníka trůnu Gustava IV. Adolfa, což byl fakt, který v důsledku (spolu se ztrátou Finska) vedl k pádu dynastie. Příběh je také obsahem prvního švédského historického románu. A dokumentuje ho i karikatura z konce 18. století o tom, jak se král Gustav III. snažil o potomka.

Letošní jaro

 Věrušce

Mé jaro, to jsou rozhovory s vězněm
o hnízdě skrčeném na druhé straně mříže,
o tom, že nejméně šest holých ptáčat je v něm
plačících po matce, zatímco on už ví, že
svou matku nespatří, neboť ji vůbec nezná.

Mé jaro, to je to hnízdo, matka, dítě…
Cítím, jak kope, už od poloviny března,
a šeptám tedy dvakrát miluji tě!

Kadaňský Central Park

Mám doma průvodce po New Yorku. Nikdy se tam nepodívám, ale průvodcem jsem listoval poměrně často, protože se mi o Americe zdá – kupodivu vždycky jsou ty sny jak z Kafky a Hostovského. A teď k těmto dvěma autorům, kteří pro mě objevili Ameriku, přibyl třetí: Jean Giraudoux. Druhá část jeho Dobrodružství touhy se totiž z Francie přesouvá právě do New Yorku, kde v Central Parku prožívá Stephy, mladičká panna lásku na první pohled s mužem, který se po padesáti stránkách stále ještě nepředstavil, ale ve kterém z logiky věci a podle francouzského názvu románu musíme rozpoznat Jeronýma Bardiniho z první části.

V tom průvodci se nikde nepíše, že v New Yorku není jaro stejné jako v Evropě, a tak ani nevím, jestli to není autorova smyšlenka, že je tam toto období neznámo, protože se tam zima mění obratem ruky ve vedra. Asi je to mírná nadsázka, ale čtenáře to naplňuje o to příjemnějším pocitem, o co víc si dovede představit, že jaro, které je tak krásné, není v některých končinách světa vůbec samozřejmé, že v tom našem mírném pásu máme štěstí, že ho máme.

Včera jsem si i zásluhou četby užil úplně jinak procházku do kláštera a pak po tom našem Central Parku, kterému říkáme Smetanovy sady.

To štěstí, ten menší tlak vzduchu, který bývá v létě na horách, bylo dnes cítit na Broadway a všichni Newyorčané, ve zdvižích, v restauracích, měli na tvářích důstojnější a poctivější výraz lidí, stojících ve veliké výši. Zvířata v zoologické zahradě to pochopila první; právě byla otevřena druhá z jejich dvojitých mříží, ta neviditelná. A potom bankéři. To slovo jaro, kterého užívali jenom herci, když hráli evropské kusy, volali dnes lidé i na burse. Neinformovaní bursovní agenti se domnívali, že je to nový cenný papír. Větřík, v němž nebylo ani zápachů ani vůní, zlehka pohyboval na stromech a keřích v Central Parku – protože listí teprve rašilo – aluminiovými nebo rohovými destičkami se jmény stromů… Ještě nikdy necinkalo v New Yorku aluminium tak něžně, ani rohovina: bylo to jaro.

Orfeus Rock 2011

Ceny Orfeus Rock 2011 vyzobalo Innominado. Kadaňská kapela tvořená zejména stávajícími či bývalými studenty (a jedním profesorem) gymnázia získala vše, co na včerejším soutěžním koncertě získat mohla, snad kromě ceny pro diváky.

Při svém vzniku delší čas bezejmenná kapela, která si tuto bezejmennost nakonec dala i do názvu, si pomalu ale jistě buduje své jméno. Prudérní španělština používá výraz innominado i pro oblasti na těle, které měly pro středověkého katolíka zůstat tabu. Stydlivě ovšem kapela rozhodně nevypadá a na jevišti se po více než 40 koncertech cítí jako doma. Z Ameriky se navrátivší Jakub Vaňas, na jehož talent a charisma se skupina může spolehnout, si získá běžného i náročného posluchače. Kapele ale pomáhá i to, že Jakuba občas ve vokálech nahradí dvě další muzikantky, kytaristka Jana Charvátová a saxofonistka Karolina Bazalková. Skvělé vyznění pak mají party, kde se mužský a ženský hlas doplňují, kterých je ovšem zatím poskrovnu a pro kapelu by to měla být výzva do budoucna. Další výzvou by měla být vlastní tvorba. Innominado totiž od začátku existence pilovalo své dovednosti na převzatých věcech, které jemně obměňovalo a vkusně doplňovalo například hrou na saxofon. Nebyl jsem u toho, ale řekl bych, že toto mohly být i rady hudebních porotců, které kapele udělovali po koncertě v šatně. Pokud na sobě bude Innominado chtít pracovat, má jistě nastartováno do vyšší ligy. Jak jsem naznačil, skupina získala cenu poroty, kde zasedli i takoví muzikanti jako Aleš Brichta a Klaudius Kryšpín, a to jednohlasně. Získala ovšem i cenu diváků, od nichž se sešlo 109 hlasů. To v součtu znamená, že si užije 10 dní v nahrávacím studiu Ex-Avik v Plzni a zároveň si zakoncertuje na rockové scéně Vysmátého léta. Aby toho nebylo málo, Stanislav Barek předal kapele i pětitisícovou bankovku jako cenu Svazu autorů a interpretů.

Vzácná shoda diváků a poroty se týkala pouze prvního místa. Pak se tyto dvě kategorie rozešly asi jako Cena Týtý a Cena Akademie populární hudby. Vox populi se na naší přehlídce ukázal jako ošidná záležitost ze dvou hledisek. Jednak si samozřejmě kapely zvou své známé, ale to je věc, se kterou se musí počítat a každá kapela má stejné výchozí podmínky. Že jich na Orfeus Rocku nejvíce využila skupina New Variant, která již podruhé měla na sále méně lidí než v přísálí, to je realita. Druhé úskalí lidového hlasování je, že se kapely podobného žánru o hlasy rozdělí a předskočí je pak kapela žánrově vyhraněná. To se stalo hardcorovým kapelám ve druhém kole, a zřejmě se to projevilo i včera. Nic by na tom asi nezměnil ani nástup Trüpaslíku, který se nezúčastnil pro zranění baskytaristy. U diváků tady bylo pořadí po Innominadu: New Variant (72), Nucený výsek (49) a Hi jack (48), u poroty Nucený výsek, Hi jack a New Variant. Dva šťastní diváci si odnesli po lístku na koncerty kapely Judas Priest a kytaristy Tomyho Emmanuela.

Neměl jsem šanci mluvit se všemi porotci, ale co jsem vyslechl, bylo možná nedorozumění. Většina porotců si myslela, že jde hodnotit mladé talenty, kterým pak v šatně sdělí své rozumy a vykopnou je do dalšího kola místní superstar. Když nastupovali již třetí „starci“, byla porota mírně otrávená a pořadí tomu nenahrálo. My jsme ale takto soutěž nekoncipovali, a proto se můj pohled na věc lišil od jejich pohledu a jsem nakonec rád, že jsem do výroku poroty nezasahoval a že byl takový jaký byl – tzn. nezávislý, z vnějšku a zřejmě perspektivnější. Že bych měl mírně jiné pořadí, o tom asi přesvědčovat nikoho nemusím a ani nechci, protože jsem jenom jeden z řady diváků, kteří měli také svá pořadí. Zvítězit mohli ovšem jenom dva a to, že byl nakonec jen jeden, je možná zdrcující pro některé diváky, kteří mě po vyhlášení výsledků poslali do míst, jímž Španělé říkají innominado, ale já si z toho hlavu nedělám. Berme to všichni jako poučení, možnost k zamyšlení a popud k upřímné radosti nad muzikou, kterou máme kdo rád, ať je komerčně či nekomerčně úspěšná či nikoli.